Deník 1/3

28. listopadu 2013 v 11:37 | S-chan |  Jednorázovky
Ahoj, jak ste jistě zaznamenali, na blog.cz se spustila další katastrofa v podobě celkové nefunkčnoti a neschopnosti adminů, protože jinak to není možné. Vzhledem k tomu, že trvalo cca dva dny, než se vydal jeden trapný článek, tak si S-chan nemyslí, že by tenhle měl větší šanci na úspěch, ale přece ho sem dá.
Jedná se o povídku, jak je čitelné dle zařazení a pokud to náhodou S-chan omylem hodila jinam, tak se s tím hold budou muset všichni smířit, protože to vypadá, že to už nikdy nepůjde změnit. Každopádně jedná se o poměrně krátkou povídku, která však musela být rozdělena do více částí, protože je delší, než jak blog dovoluje. Tuhle povídku vytvořila loni na Vánoce, ale shodou různých okolností, možná i osudu, nakonec skončila tady.
A malé post scriptum, jop! S-chan se pustila do trapného vytváření povídek a doufá, že to nebude tolik tragické, jak by se mohlo na první pohled zdát. Pokud by se to však z jakéhokoliv důvodu mohlo takto jevit, tak je to proto, že je S-chan očividně nachlazená a ačkoliv se ulila z odpoledky, tak jí je špatně a neví jak si ukrátit dlouhou chvíli.
S-chan doufá, že si povídku užijete a mnohokrát vám děkuje za jakékoliv reakce.


Osud nás svedl dohromady. Jsem si naprosto jistý, že to byla jeho práce. Od doby, co jsem tě poznal, miluji deštivé dny. Protože se k tobě můžu tulit pod teplou dekou. Nikdy ti nebudu moct dostatečně poděkovat za to, že jsem tě potkal. Kdybys mě tehdy neoslovil, můj život by byl ztracený.

Seděl jsem na lavičce a na mou hlavu dopadaly těžké kapky deště. Byl to vskutku ohavný podzim. Ani jednou nevysvitlo slunce. Jako kdyby Země plakala. Plakala celé dny. Přisla mi neuvěřitelně slabá. A to mě z nějakých důvodů vytáčelo. Přestoupil jsem do nové školy. Otázka proč, není nikterak důležitá. I když...Problémy se šikanou dalo by se říct.
Na té lavičce jsem seděl už dobrou hodinu. Nechtělo se mi jít domů. Věděl jsem, že to teď mezi našimi není úplně nejrůžovější. Už dlouhou dobu ne. Od té doby...Povzdechl jsem si. Školní taška, už taky notně promáčená, byla ledabyle pohozená u mých nohou. Cítil jsem, jak mé tělo obchází chlad a cloumá s ním chladný vítr, který mi výsměšně vmetá kapky bodavého deště do tváří. Nejprve jsem si tě ani nevšimnl. To ty jsi přišel ke mně. Pravda, seděl jsem shrbený na lavičce jako zpráskaný pes, ale spíš jsem se cítil jako myš zahnaná od kouta. Všimnl jsem si tě, až když na mě z nějakého podivného důvodu nedopadaly kapky vody. Vzhlédl jsem a uviděl tě. Na první pohled obyčejného, zvláštního cizince. V tmavém kabátu a s normálním černým deštníkem. Pro mne si však v tu chvíli zazářil. Jako slunce. Jasně si mě oslepoval a já od tebe nemohl odtrhnout zrak.
"Není ti zima?" zeptal ses. Tvůj laskavý hlas a úsměv mi vzaly dech. Nemohl jsem najít ta správná slova.
"Jsi celý promočený. Měl by si jít domů." držel jsi mi stále deštník nad hlavou. Zavrtěl jsem hlavou.
"Proč ne? Takhle akorát nastydneš." v tvém hlase byla trocha pobavení.
"Tak ať." odsekl jsem. Nesnesl jsem, když si ze mě ostatní utahovali. Slyšel jsem, jak ses tiše zasmál a poté si uvědomil, že si sedáš vedle mě.
"Co to děláš?" ptal jsem se trochu rozrušeně. Ty ses na mě jenom usmál a dál si poslušně držel deštník. Sám jsi přitom mokl.
"Je to jedno. Měl by si jít." odháněl jsem tě od sebe.
"Nechceš si promluvit?" nedbal jsi na moje narážky.
"Proč bych měl mluvit s cizincem?" odpověděl jsem otázkou. Ty ses na mě usmál a já hned propadl kouzlu tvých očí.
"To je pravda proč bys měl..." nechal jsi větu vyznít v šumivém dešti. Já jsem stále mlčel. Pořád jsem neporozuměl téhle situaci. Ale když jsi seděl vedle mě, konečně jsem se cítil klidný a uvolněný. Skoro jako kdyby bylo všechno zase v pořádku. Bylo to zvláštní. Nikdy jsem se tak vedle nikoho necítil.
"Vypadá to, že nechceš mluvit." povzdechl sis nakonec. "Tak já půjdu." zvedl ses a na mou hlavu opět dopadly ty otravné šedivé kapky. Měl jsem pocit, že něco ztrácím, když jsi odcházel. Nelíbilo se mi to. Cítil jsem se najednou tak zranitelný. Vstal jsem a div se nepřerazil o školní tašku, jsem tě chytil za rukáv kabátu. Překvapeně ses na mě otočil. Z oblečení mi odkapávala voda a vlasy se mi lepily k obličeji. Ubožeji jsem už vypadat nemohl, ale ty ses usmál.
"Neodcházej." zašeptal jsem. Myslel jsem si, že si mě v tom dešti nemohl slyšet.
"Pak neodejdu." odpověděl jsi mi. Srdce se mi rozbušilo. Nechápal jsem to. Byl jsi pro mne jenom cizinec. A já pro tebe zrovna tak. Proč by ses měl zajímat o někoho jako jsem já? Vrátil ses ke mě a svým deštníkem mě zachránil před tím neúprosným deštěm.
"Jsi celý promočený." opakoval jsi znovu. Přikývl jsem.
"Seděl jsem tu dlouho." odpověděl jsem.
"Proč?" odhrnul jsi mi mokré vlasy z očí. Zčervenal jsem.
"Nechtělo se mi domů." řekl jsem po pravdě. Měl jsem pocit, že tobě mohu říct cokoliv. Bylo to zvláštní a já to pořádně nechápal, ale bylo to tak.
"Vypadáš smutně." pohladil jsi mne po tváři. Nepříčilo se mi to. Ten dotek, byl hřejivý. Teplo, které vycházelo z tvojí ruky bylo tolik potřebné pro někoho zasaženého chladem. Vážně jsi byl mé slunce.
"Vypadám?" nechápal jsem tenhle rozhovor. Ani celou situaci. Jenom to, že jsi byl speciální od první chvíle, co jsem tě potkal.
"Stalo se něco?" tvůj hlas zněl starostlivě. Potěšilo mě to.
"Před dlouhou dobou." přisvědčil jsem.
"Aha." víc jsi neřekl. Stejně, jsem nechtěl víc slyšet. Nevím, jak dlouho jsme u té lavičky stáli. Jenom jsem si zapamatoval ten pocit. Nechtěl jsem se tě vzdát. Bylo to zvláštní a divné, ale já z tebe neměl strach, ani když ses mě dotkl na tváři, nebo se usmál. Nepřišlo mi na mysl, že bys mi mohl třeba chtít ublížit. Zůstal ve mě jenom ten pocit. Byl bych schopný udělat vše, abych si ponechal tvůj zájem. Oslnil jsi mě. A já jsem chtěl být od té doby jako ty. Chtěl jsem tě zachránit z temnoty, stejně jako jsi ty zachránil tehdy mě.
Když jsme se loučili byl už večer, ale stále pršelo.
"Měl bych jít." řekl jsem jako první tu větu, která se mi už dlouho převalovala v ústech.
"Já taky." přikývl jsi.
"Uvidíme se?" zeptal jsem se tiše. Ty ses usmál.
"Ovšem." slíbil jsi mi.
"Můžu se tě na něco zeptat?" odvážil jsem se.
"Copak?" pobídl jsi mě.
"Jak se jmenuješ?" ani jsem si to neuvědomil, ale mé srdce prahlo po tom znát tvé jméno.
"Will, a ty?"
"Kevin." odvětil jsem.
"Těší mě." podal jsi mi pravici. Váhavě jsem jí stiskl a poté jsme se rozešli. Já jsem šel k sobě domů opačným směrem, než kterým jsi pokračoval ty. Neodvážil jsem se ohlédnout. Prostě jsem pokračoval v cestě, jako kdyby se tohle divné setkání nikdy neodehrálo.

Ach, to bylo poprvé, co jsem tě spatřil. Tak laskavého, ušlechtilého. Byl jsi ke mě jemný a milý, přesto že jsem byl cizinec, který si nezasloužil tvou pozornost. Každý den jsem od té doby chodil na tu lavičku doufaje, že tě tam někdy uvidím. Trvalo však dlouho, než jsem tě směl znovu spatřit. Kdybych to věděl, určitě by mi to nervalo srdce na kusy.

Nechápal jsem, co se to ve mě odehrává za pocity. Dnem i nocí jsem myslel na svého krásného neznámého. Na jeho usměvavý obličej, hnědé vlasy a tmavé oči. Na jeho velké, ale jemné ruce a laskavý hlas. Nevěděl jsem, co se to se mnou dělo. Podzim pomalu přecházel v zimu a já tě stále neviděl. Můj život byl jako dřív. Každodenní rutina se sále opakovala. Zdálo se, že v našem domě už přeci jenom bude chvíle klidu.
Pamatuji si na ten večer, protože to bylo poprvé, co tehdy padal sníh. Zahlédl jsem první sněhovou vločku a sobecky si přál, abych tě směl znovu spatřit. Netušil jsem, co se mělo odehrát za pár okamžiků.
Z kuchyně jsem slyšel nějaký hluk. Seběhl jsem schody, dělící můj pokoj od přízemí a uviděl tu strašnou scénu. Otec držel matku za vlasy a bil jí. Netušil jsem, co to má znamenat.
"Je to tvoje vina! Je to tvoje vina! Tvoje vina že Alex...!" nedořekl a znovu ji silně uhodil. Viděl jsem jak matka vyplivla krev. Zděšením jsem se nemohl hnout. Ach ano, věděl jsem moc dobře o kom to mluví. Alex. Můj starší bratr. Byl to rok zpátky co spáchal sebevraždu. Do teď jsme nevěděli proč to udělal, ale rodiče se z toho navzájem obviňovali. Slýchával jsem je, jak se hádají. Křičí na sebe, někdy i hází nádobím, ale tohle bylo poprvé...Poprvé co jsem viděl, že by otec vztáhl na matku ruku. Na zemi jsem viděl několik lahví od piva. Byl snad opilý? Pustil matku na zem a ta se nezvedala.
"Mami!" vykřikl jsem a běžel k ní. Otec si mě nevšímal. Oba dva dělali jako kdybych neexistoval. Můj bratr byl pro ně vším. Z očí se mi valily slzy. Bolest v hrudi mě na chvíli ochromila. Padl jsem na všechny čtyři a snažil se jí rozdýchat. Po chvíli urputného lapání po dechu se mi to podařilo. Matka se probrala. Ze rtu jí tekla krev a na tváři se jí vybarvoval monokl.
"Kevine?" chytila mne za ruku.
"Mami jsi v pořádku?" zděšeně jsem se na ní podíval. Matka mne uchopila za ruku.
"Uteč Kevine, rychle než ti ublíží." rozmáchla se po mě. S výkřikem jsem se od ní odtáhl. Otec zastoupil dveře a posilněný alkoholem na mě s nenávistí zíral. Pane bože! Opakoval jsem si stále v duchu. Co se to děje? Co se to děje? Vstal jsem a znovu mě zasáhla bolest v hrudi. Nemohl jsem se pořádně nadechnout. Opřel jsem se o stůl a zoufale lapal po dechu. Matka ke mě přiskočila a pomohla mi udržet se na nohou.
"Kevine! Jsi v pořádku?" hladila mě po zádech. Bolest v hrudi byla nesnesitelná. Nemohl jsem dýchat. I otec zdá se polevil ve své ostražitosti, tak jsem se matce vytrhl a vyběhl z kuchyně.
Popadl jsem boty a bundu a vyběhnul z domu.
"Kevine!" volala za mnou matka. Chvíli jsem slyšel její kroky v měkkém sněhu. Neměl jsem čas se obout, ani si obléci bundu. Jenom jsem zoufale prchal.
Zastavil jsem se až když jsem nemohl dýchat. Ledový noční vzduch mě bodal v plicích a krku. Obul jsem si boty a navlékl si bundu. Stejně už bylo moc pozdě. Cítil jsem, jak jsem prochladlý a jak mě chodidla pálí. Vydýchával jsem se a snažil se zmírnit bolest na hrudi. Udělal jsem pár vrávoravých kroků. Někdo do mě vrazil a já spadl na zem. Odřel jsem si dlaně jak jsem se snažil zmírnit pád.
"Panebože, jsi v pořádku?" zaslechl jsem hlas, který mi byl povědomý. Vzhlédl jsem a do očí se mi nahrnuly slzy. Tmavé vlasy hnědé oči a černý kabát.
"Co se ti stalo? Jsi v pořádku?" klekl sis ke mě a prohlížel si mě.
"Ach promiň, máš poraněné ruce." omlouval ses mi. Nevěřil jsem tomu. Zase jsem slyšel tvůj laskavý hlas. Zachránil si mě. Už zase.
"Wille." zavzlykal jsem. Viděl jsem za clonou slz tvůj udivený obličej. Nepamatuješ si mne snad?
"Kevine?" tvůj hlas byl nejistý. Přikývnul jsem.
"Ach, Kevine." vydechnul jsi mé jméno. Rozbušilo se mi z toho srdce. Všechna bolest ustupovala, když jsi byl se mnou. Padl jsem ti do náruče a nemohl utišit své vzlyky. Tvoje ruce mě objaly a já kradl tvoje teplo.
"Jsi celý studený. Takhle onemocníš." trošku ses vylekal.
"Pojď se mnou." vzal si mě za ruku a pomohl mi vstát. Bolely mě nohy, ale snažil jsem se nedat to na sobě znát. Soustředil jsem se jenom na teplo, které vycházelo z tvé ruky. Pevně si tu moji svíral, abych ti neutekl. Bydlel jsi naštěstí nedaleko. Dobře jsem si zapamatoval cestu.
Bylo to hezký paneláček jenom čtyřpatrový. Spíš taková bytovka. Vtáhl jsi mě dovnitř a vyšlapali jsme jedno patro. Odemkl jsi a já za tebou trochu nervózně vstoupil. První pocit, který jsem z tvého bytu měl: Světlo. Všude bylo příjemné měkké světlo a hned mě obklopil klid. Pustil jsi mou ruku a mou tváří se mihl trochu vyděšený výraz. Cítil jsem se sklíčený a zničený.
"Nestůj tu tak. Musíš se trochu zahřát." usmál ses na mě a nasměroval mě do koupelny.
"Pořádně se prohřej přinesu ti něco suchého na oblečení." odběhl si někam do útrob bytu. Nervózně jsem vešel do koupelny. Trochu jsem se tam porozhlédnul. Všechno tu vonělo jako ty. Točila se mi z toho hlava. Sundal jsem si bundu i košili. Měl jsem na sobě jenom domácí oblečení to mi bylo trochu trapné. Ale bylo promočené od sněhu a byla mi zima. Neváhal jsem a oblečení sundal. Stál jsem v koupelně jenom v černých boxerkách, když jsi vešel s čistým oblečením. Zíral jsem na tebe a moje tvář zrudla.
"Promiň. Jenom tady máš to oblečení." cítil jsem z tvého hlasu trochu rozpaky.
"Děkuju." pípnul jsem a ještě víc jsem zrudl, když jsem ucítil tvůj pátravý pohled.
"Tak potom přijď." zmizel jsi a mě bušilo srdce. Co to bylo? Vlezl jsem si do vany a pustil na sebe teplou vodu. Vzdychnul jsem. Tohle jsem potřeboval. Bylo to tak příjemné. Nahřál jsem se pořádně a bolest v odřených chodidlech taky trochu polevila.
S rudými tvářemi jsem si oblékl tvé tepláky a triko s dlouhým rukávem. Bylo mi to o číslo větší, ale to nevadilo. Nasál jsem tvoji vůni a srdce mi málem vyskočilo z hrudi. Opatrně jsem vyšel z koupelny. Uslyšel jsem nějaký hluk, tak jsem se vydal tím směrem. Dostal jsem se do obyváku, ke kterému byla do L udělaná kuchyň. Uslyšel jsi moje bosé nožky jak ťapou po podlaze. Usmál ses na mě.
"Je to už lepší?" zeptal ses mě a podával mi hrnek teplého čaje.
"Jo, děkuju." bojácně jsem ti úsměv oplatil. Posadil si mě na pohovku a ještě mě zabalil do deky. Nemohl jsem se skoro hnout, cítil jsem se jako larva.
"Počkej donesu ti ponožky." vstal jsi a odběhl. Uslyšel sem otevírání dveří. Pohodl jsem se opřel a zavřel oči. Když jsem slyšel, že se vracíš, podíval jsem se na tebe. Byl jsi vážně nádherný. Okouzlil jsi mě. Tvoje oči měli barvu krásné čokoládové hnědé a vlasy teď byly spíše černé. Podal jsi mi ponožky a já musel vyhrabat ruce z pod deky, abych si je mohl navléct. Ty jsi se rozesmál.
"Ukaž pomůžu ti." nabídnul jsi se a ponožky mi natáhnul. Nešlo si nevšimnout mých rozedřených chodidel.
"Co se ti to stalo?" zeptal ses trochu šokován.
"Jenom jsem odešel trochu narychlo." vyhýbal jsem se odpovědi. Ty jsi zůstal klečet u mých nohou a vzal si mě za ruku.
"Povíš mi co se ti stalo?" díval si se na mě směsicí starostlivého a naštvaného pohledu. Úplně jsem tomu nerozuměl. Přikývnul jsem a vylíčil ti, co se mi stalo. Když jsem se zmínil o Alexovi divně jsi se zatvářil. Tak smutně a zoufale. Nerozuměl jsem ti. Ten tvůj výraz sice setrval na tvé tváři jenom pár chvil, ale přesto mi neušel. Dovyprávěl jsem ti svůj příběh a ty jsi mě objal.
Překvapením jsem vydechnul. Přitisknul jsi mě k sobě a já cítil jak se ti chvějí ramena.
"Chudáčku." litoval jsi mě.
"To je v pořádku." šeptnul jsem. Zavrtěl jsi hlavou a pevněji mě stisknul.

To byl opravdu jeden z nejkrásnějších momentů mého života. Celou tu dobu jsem přemýšlel jak ti poděkovat. Jak ti vynahradit to, co jsi pro mne udělal. Jak ti oplatit tvou laskavost. Už v té době jsem věděl, že bez tebe nemůžu žít. Myslel jsem si, že cokoliv co mi uděláš bude jenom dobré. Že můj život naplníš štěstím a láskou. Ach, proč nemůže být všechno dokonalé? Nenávidím ten moment, kdykoliv si na něj vzpomenu. Přeji si, abych to nikdy neudělal. Ale život není o tom, aby byl fér, že? Dlouhou dobu jsem přemýšlel o tom, proč se nás osud snažil oddělit, i když nás svedl dohromady. Do dnes jsem na odpověď nepřišel. Jenom to stále bolí.


 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Anabet Anabet | Web | 10. března 2015 v 11:29 | Reagovat

Moc pěkné :) hezky píšeš a máš vážně překrásný blog ;D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama