Deník 2/3

28. listopadu 2013 v 11:37 | S-chan |  Jednorázovky
Tady je druhá část, prosím užijte si jí a nechte mi tu nějaký malý komentík. Díky =^_^=



Po tom večeru už nebylo cesty zpět. Poznal jsem, že jsem se do tebe beznadějně zamiloval. Měl jsem tušení, že i ty jsi to věděl. Když jsem se potom vracel domů v uších mi stále zněla tvá slova.
"Kdyby se cokoliv stalo, přijď za mnou. Pomůžu ti, vždycky tu pro tebe budu." tvé něžné ruce mě objaly a já byl v sedmém nebi. V kapse jsem mačkal tvé telefonní číslo, naškrábané na kousku papírku. Popravdě jsem se bál jít domů. Moc jsem se bál, ale když mi poté otevřela uplakaná matka a padla mi kolem krku s omluvami, věděl jsem, že jsem se bál zbytečně. Nevím, jak se jim to podařilo, ale vypadalo to, že se dali opět dohromady. Že našli sílu ten incident společně překonat. Byl jsem za to neuvěřitelně vděčný a děkoval jsem za to bohu. Možná předčasně. Teď když na to tak vzpomínám, opravdu jsem byl hodně naivní. Netušil jsem, že by mi to mohlo někdy ublížit.
Pár dní jsem se vzpamatovával z toho zážitku. Rostla ve mě touha za tebou přijít. Znovu tě obejmout. Ale bál jsem se, že mě vyženeš. Věděl jsem, že to je jenom výmluva a já se hloupě snažil přemluvit sám sebe. Přišlo mi to zvláštní. Tak podivně zvrácené, zamilovat se do chlapce. Ale nemohl jsem si pomoc.
Uběhl dobrý týden od doby, co jsem u tebe byl. V mobilu jsem měl tvé telefonní číslo. Věděl jsem, kde bydlíš. Kdykoliv jsem mohl napsat nebo zavolat. Proč jsem to tak dlouho neudělal? Přišlo mi, že si se mnou hraješ. Že mě zkoušíš. Že čekáš až budu na pokraji zoufalství a připlazím se k tobě. Podlehl jsem. Svým tužbám. Proto jsem jednou odpoledne, když skončila škola, nezamířil domů, ale k tobě. Musel jsem tě vidět. Bál jsem se, že se na tobě stávám závislým. Byla zima. Vlastně to byly asi tři týdny před Vánoci. Přemýšlel jsem, jestli je spolu oslavíme. Byl jsem až moc naivní. Nevěděl jsem o tobě zhola nic. A myslel jsem, že ty o mě také ne. Proč se jenom lidé mohou mýlit?
Po pravdě, měl jsem strach. Když jsem šel povědomou cestou k tvému domu. Mohl jsem ti zavolat. Pořádně se optat na cestu a na to, jestli budeš doma. Ale měl jsem takové tušení, že kdybych ti zavolal, tak bych poté stejně nepřišel. Proto jsem ťapal ve sněhu a doufal, že jdu správně.
Ach, můj instinkt mě nezklamal. Opravdu jsem zamířil k tobě domů. Už přede mnou vyvstávala ona bytovka, ve které jsi bydlel. Jenom jsem přišel ke dveřím, zjistil jsem, že mám další problém. Netušil jsem, jaké je tvé příjmení. Znal jsem pouze tvé křestní jméno. Teď mi přišlo trapné volat ti a říkat ať mi otevřeš. Četl jsem znovu a znovu příjmení na zvoncích a přemýšlel, které se hodí ke jménu William. Nic mi k němu však nesedělo.
"Ahoj." ozvalo se mi za zády. Vyděšeně jsem nadskočil a zprudka se otočil.
"W-w-w-wille?" vykoktal jsem zmateně tvé jméno a celý zrudnul. Ty ses na mě usmál.
"Copak tu děláš?" přistoupil jsi ke mě blíž. Tvůj dech ovanul moji tvář.
"J-já jsem tě chtěl vidět." zarděl jsem se.
"Jsem rád, že jsi přišel." s úsměvem si mě objal. Zastavilo se mi srdce. Tisknul jsem se k tobě a nasával tvou vůni. Po chvilce si mě pustil.
"Půjdeš nahoru?" vybídl jsi mě a odemykal.
"Proto jsem tady." pípnul jsem tiše. Usmál ses a vedl mě dál. Po druhé jsem vešel do tvého bytu. Tentokrát to však bylo tak rozdílné od mé poslední návštěvy. Chvěl jsem se. Prohlížel jsem si pořádně tvůj byt. Vážně to tady bylo klidné. Naprosto úžasné. Následoval jsem tě do obyváku, kde jsem se usadil na pohovku.
"Budeš něco chtít?" zeptal ses mě. Bylo mi trapné o něco tě žádat, proto jsem odmítl.
"Nemusíš se stydět. Udělám ti aspoň čaj, ano?" prokoukl jsi mě. Trochu jsem zrozpačitěl a příkývnul. Na chvilku jsi zmizel v kuchyni a já si mezitím pozorně prohlížel tvůj byt. Minule jsem to neudělal. Líbil se mi. Byl přívětivý, vymalovaný teplými barvami. Nábytek byl moderní a vkusně udělaný. Dokázal jsem si představit, že bych tu také bydlel. Zčervenal jsem. Co mě to vůbec napadlo? Není šance, že bys mě také chtěl. Povzdechnul jsem si.
"Děje se něco?" objevil ses najednou přede mnou s hrnkem v ruce.
"N-nic." proč se mi jenom pořád chvěje hlas? Vzal jsem si od něj hrnek s tichým děkuji.
"Tak pročpak si zamnou přišel?" posadil ses vedle mě. Překvapeně jsem na tebe pohlédl.
"Nic se nestalo. Mělo by?" byl jsem trochu vykolejený.
"Řekl jsem ti, abys přišel až se něco bude dít. Tak jsem myslel, že proto jsi tady." vysvětlil si mi. Trochu jsem posmutněl. Měl jsem si myslet, že se o mě nezajímáš. Že tě ani nenapadlo, co bych mohl cítit.
"Ne, vážně se nic nestalo." trval jsem na svém. Lhal jsem. Stalo se toho spoustu. Zamiloval jsem se do tebe. Ale tebe to ani nenapadlo. Co bych měl dělat? Mám ti to říct? Ale vždyť se vídáme teprve tak krátce. Zoufal jsem si.
"Tak proč máš tak smutný výraz?" odložil jsi hrnek a dotkl se mé tváře. Zčervenal jsem. A zarytě mlčel.
"Proč jsi tedy tady?" vypustil jsi do éteru další otázku. Sevřel jsem pevněji hrnek v rukách a zadíval se do tekutin v něm.
"J-já prostě jsem tě chtěl vidět." zašeptal jsem celý nervózní. Nic jsi neřekl. Pouze jsi mi vymanil hrnek z rukou a odložil ho. Usmíval ses, ale já jsem se na tebe nemohl podívat.
"Kevine." natočil jsi mou tvář svým směrem. Uhýbal jsem očima a celý znachověl.
"Podívej se na mě." zašeptal jsi mi. Zadíval jsem se ti do očí a utápěl se v nich.
"Myslel jsem na tebe. Jsem rád, že jsi tu. Po pravdě jsem si celou tu dobu nadával, že jsem z tebe nevymámil mobil." šeptal jsi. Nevěřil jsem tomu. Vytřeštěně jsem se na tebe díval a srdce se mi s každým tvým slovem rozbušilo o něco víc. Co to říkáš? Ach, mohl jsem snad doufat, že mě máš taky rád? Zadíval jsem se ti do očí a tys mě pohladil palcem po tváři.
"Myslíš to vážně?" strachoval jsem se. Bylo to až moc krásné na to, abych ti to mohl jenom tak věřit.
"Nikdy jsem nebyl vážnější." potvrdil jsi mi a přiblížil se ke mě. Cítil jsem tvůj dech na své tváři a mezera mezi námi se počítala v centimetrech. Rozbušilo se mi srdce. Zavřel jsem oči a automaticky pootevřel rty. Cítil jsem, jak ses usmál a po té si naše rty spojil. V mém srdci vybuchlo milion pocitů. Rozechvěly celé mé tělo a v břiše se mi rozletělo milion motýlků. Bylo to krásné. Až příliš než aby to mohla být pravda. Slíbal jsi jemně moje rty. Věnoval jsi mi dlouhé a něžné polibky. Jemně ses otíral o mé rty a já ti nezkušeně odpovídal. Byl jsem trochu překvapený a trochu jsem se bál. Ale bylo to tak krásné. Byly to krásné motýlí polibky, které jsi mi vtiskl do rtů. Unikl mi blažený povzdech. Odtrhl ses ode mě a já si nemohl pomoc, ale musel jsem zhluboka dýchat, abych se uklidnil. Cítil jsem jak mi hoří tváře a ty jsi mě stále hladil po tváři.
"Jsi tak roztomilý." pošeptal jsi mi. Musel jsem se zachvět, když tvůj dech ovíval mé ouško.
"Wille." vydechl jsem tvé jméno.
"Kevine, nádherně se červenáš." pokračoval jsi dál.
"Nech toho." vymanil jsem se z tvého sevření. Sevřel jsi mě v náručí ještě pevněji a přitisknul se ke mě.
"Děkuju." zašeptal jsi. Nechápal jsem co to říkáš.
"Za co mi děkuješ?" nechtěl jsem rušit tu krásnou atmosféru, proto jsem také šeptal.
"Že jsi sebral odvahu a přišel." odpověděl jsi mi. Usmál jsem se. Hlupáčku, to já bych ti měl poděkovat. Pomyslel jsem si.
"Na co jsi myslel?" zeptal ses mě. Přitisknul jsem se na tvou hruď a zavrtěl hlavou.
"Na nic." znovu jsem se usmál.
"Krásně se usmíváš." oždiboval jsi mu ouško. Zavzdychal jsem, ale vzápětí jsem si přikryl ústa rukou, aby nevyšel jediný vzdech.
"Ach ne to nedělej, chci slyšet tvůj hlas." šeptal jsi mi dál.
"N-nech toho." snažil jsem se ti uniknout.
"Proč, nelíbí se ti to?" tvojí tváří se mihl smutný výraz.
"Ne to ne..." zašeptal jsem.
"Tak copak se děje?" vyptával ses mě dál.
"J-je to až moc příjemné." zašeptal jsem tak tichounce. Radši abys to vůbec neslyšel.
"Jsi vážně k zulíbání." usmál si se a líbnul mě na tvář.

Ach to bylo tak krásné odpoledne. Do dnes na něj vzpomínám s úsměvem. Srdce mi přitom radostně plesá. Náš první polibek. Byl to náš překrásný něžný první polibek. Miloval jsem tě. Tak moc jsem tě miloval. Stačil jediný pohled na tvé vlasy, nebo úsměv, nebo na velké ruce, které vždy tak přéjemně hřály a hned se mi rozbušilo srdce. Takový cit jsem choval ve svém srdci poprvé. Byl jsem za něj vděčný. Neustále jsem ti děkoval, za to, že jsi mě tenkrát oslovil. Trápila mě pouze jedna věc. Nic jsem o tobě nevěděl. Netušil jsem co tvoje rodina, jestli máš sourozence, proč bydlíš sám, jakou školu jsi studoval, jaké jsou tvé oblíbené věci, nebo co máš rád. Neuvěřiteně mě to sžíralo. Byla to hrozná bolest. Ty jsi o mě věděl vše, ale já o tobě nic. Trápilo mne to. Tak moc. Ale nedalo se srovnat s bolestí, která měla teprve přijít. Kdybych to býval tušil, modlil bych se k Bohu, abych tě nikdy nemusel potkat.

Po tom odpoledni již nebylo cesty zpět. Chodil jsem za tebou skoro každé odpoledne. Miloval jsem tě tak moc. Moje srdce překypovalo láskou. Obdivoval jsem tě a zároveň tě skoro až uctíval. Přesto, že jsem se snažil z toho, že tě neznám nic moc nedělat, nemohl jsem se přetvařovat pořád. Poznal jsi to. Až příliš brzy.
"Copak se děje Kevine?" zeptal ses mne jedno odpoledne. Rozvaloval jsem se u tebe v pokoji na posteli, jenom tak schoulený u tebe zatímco sis četl knížku.
"Nic se neděje." lhal jsem ti.
"Prosím nelži mi." tvůj hlas byl smutný. Povzdechnul jsem si a otočil se k tobě čelem.
"Jen mě trápí jedna věc..." nakousnul jsem.
"Copak to je?" čechral jsi mé vlasy a sem tam mne pohladil po zádech.
"Nic o tobě nevím. Ty víš o mě všechno, první poslední, ale já tě neznám." povzdechl jsem si a víc se zavrtal do tvé náruče. Nic jsi mi na to neřekl. Bál jsem se, že jsem se tě nějak dotkl.
"Promiň, zapomeň na to. Je to blbost." snažil jsem se zahnat smutek ve tvé tváři.
"Ne to není, promiň srdíčko." líbnul si mě do vlasů. Cítil jsem se hrozně. Měl jsem pocit, že jsem tě zbytečně rozesmutnil.
"Omlouvám se." pípnul jsem.
"Nemáš se za co omlouvat." pohladil jsi mě po vlasech a vstal jsi. Chytil jsem tě za ruku.
"Willy, promiň." v očích jsem měl slzy. Bylo mi to líto. Neměl jsem nic říkat. Teď jsi vypadal tak smutně. Trhalo mi to srdce. Usmál ses, ale já věděl, že to nebylo upřímné.
Odešel jsem od tebe to odpoledne dřív. Věděl jsem, že bych měl. Nebyl jsi šťastný. Přemýšlel jsem o tom, jak ti pomoci. Jak ti zase vykouzlit úsměv na tváři. Druhý den jsem k tobě šel ještě víc sklíčený. Neměl jsem to říkat.
Zazvonil jsem na tebe a tys mi přišel otevřít. Vypadal jsi hrozně. Sevřelo se mi z toho srdce. Bylo vidět, že jsi celou noc nespal.
"Vypadáš smutně." řekl jsem místo pozdravu. Nic jsi mi nepověděl, jenom jsi mě pevně objal. Povzdechnul jsem si. Tohle byl další důkaz toho, že je s tebou něco v nepořádku.
Oba utápěni svými myšlenkami jsme mlčky vyšli až do tvého bytu.
"Udělej si pohodlí, já musím skočit do sušárny." řekl jsi mi a poté zmizel. Hodil jsem si školní tašku k pohovce, jak bylo zvykem a sundaval si šálu a bundu. Už byla vážně zima. Zbýval týden do Vánočních prázdnin. Všechno se mi zdálo dokonalé. Byl jsem si jistý, že tě na Vánoce nějak rozveselím, ať mě to bude stát cokoliv. Sedl jsem si na pohovku a na konferenčním stolku jsem uviděl nějaký sešit. Natáhl jsem se pro něj, i když mi něco říkalo, abych to nedělal. Byl jsem zvědavý. Bylo v něm nadepsané dnešní datum. Ten sešit měl snad 500 stran. Přečetl jsem si pár vět a došlo mi, že to je deník. Zrudnul jsem. Přece si nemůžu přečíst tvůj deník. To bych ti lezl do soukromí. Ale... Hlodala ve mě zvědavost. Třeba bych se dozvěděl, jestli ti nemůžu nějak pomoci. Pohodlně jsem se proto usadil a listoval popsanými stránkami. Měl jsi úhledný rukopis. Najednou mě do oka uhodilo jedno slovo. Alex.Můj bratr? Hrklo ve mě. Nesmysl, kolik Alexů asi může existovat? Snažil jsem se uklidnit. Nalistoval jsem příslušnou stránku a pustil se do čtení. Srdce mi vynechalo několik úderů. Do očí se mi vrhnuly slzy a já ucítil ostrou bolest v hrudi. Už zase, nemohl jsem pořádně dýchat. Nemohl jsem se však donutit přestat číst. Mé oči samovolně klouzaly po řádcích. Každé to úhledně napsané slovo černou propiskou se mi vrývalo do srdce. Působila mi strašlivou bolest.

...Ach, dnes jsem opět viděl Alexe. Je tak nádherný, tak úžasný. Viděl jsem ho s jeho mladším bratrem. Myslím, že se jmenuje Colin, nebo tak nějak. No to není důležité. Alex...Rozbušilo se mi srdce, jenom když jsem na něj pohlédl. Dneka mu to zase slušela. Modrá košile a úzké černé džíny. Skoro jsem slintal. Nemohl jsem si pomot, musel jsem po něm klouzat pohledem. Dnesna mě také poprvé promluvil. Řekl mi prosté ahoj, ale i z toho jsem měl radost. Usmíval se svým typickým úsměvem. Doufám, že e s ním brzy poznám více. Miluji ho už tak dlouho. Chci ho. Ach, je tak krásný. Moje srdce puká, když se baví s kýmkoliv jiným. Vždycky tak hrozně žárlím. Chtěl bych ho jenom pro sebe. Chci, aby byl konečně můj, tak moc bych se s ním chtěl pomilovat. Zdá se mi o tom každou noc, myslím, že z toho brzy zešílím...

Písmo na stránce rozpily moje slzy. Hrnuly se mi z očí. Mrštil jsem deníkem o zem a zvedl jsem se, posbíral jsem své věci. Nevěděl jsem, co vlastně cítím. Ohromný pocit zrady, hněvu, ponížení se ve mě mísily. Bolest v hrudi mě ochromovala a slzy z očí mi smáčely košili. Zakopl jsem, když jsem se snažil zavázat si boty.
Zrovna v tu chvíli sis vybral, aby ses vrátil.
"Pane bože Kevine co se ti stalo?" položil si koš s prádlem a přiskočil ke mě. Odehnal jsem tě.
"Nesahej na mě." zasýpal jsem a odtáhl se od tebe.
"C-co se stalo?" byl jsi vylekaný. Pokusil jsem se vstát.
"Nic. Už musím jít." snažil jsem se vyhnout tvému pohledu a obouval si boty.
"Kevine, řekni mi co se stalo?" chytil jsi mě za ramena a třásl se mnou. Nedokázal jsem zastavit slzy a to se mi hnusilo. Nenáviděl jsem to. Najednou jsem tě nenáviděl.
"Já nebudu náhrada za Alexe!" vyštěkl jsem a vytrhnul se ti.
"O čem to mluvíš?" byl jsi zmatený. Tohle ode mě nebylo fér. Věděl jsem to, ale nemohl jsem si pomoc. Chytil jsem se za srdce a panicky se snažil nadechnout. Bolest v hrudi byla tak obrovská...
"Četl jsem to! Ten deník! Nechal jsi ho tam schválně? Měl jsem ho najít? Chceš se mě zbavit, protože nejsem tak dobrý jako Alex?!" křičel jsem na tebe a nebyl k udržení.
"Co to říkáš? Nic takového jsem v plánu neměl, uklidni se. Vysvětlím ti to." snažil jsi se mě uklidnit. Já jsem od tebe ale ustupoval a držel se za hrudník. Nemohl jsem se nadechnout. Ostrá bolest zahalila celé mé tělo. Skácel jsem se k zemi. Dusil jsem se. Nemohl jsem dýchat. Snažil jsem nadechnout, ale nešlo to.
"Kevine! Co se děje? Kevine!" klekl sis ke mě a snažil ses mi pomoc. Já jsem tě však stále odháněl a snažil se od tebe odplazit. Brzy se mi začínalo tmít před očima. Slzy mi pořád kanuly na podlahu a ostrá bolest v hrudníku mě nakonec ochromila úplně.

Ano, o tomhle jsem mluvil. Nikdy jsem nedokázal pochopit, jak se můžou city v člověku tak náhle změnit. Má nenávist k tobě byla v tu chvíli stejně silná jako láska, kterou jsem k tobě cítil ještě před pár chvílemi. To osudné odpoledne. Nadával jsem si každý den. Každý den od té chvíle mne zasahovala ostrá bolest v hrudi způsobená nemocí, o které jsem nevěděl až do toho odpoledne. Každá myšlenka, která se točila kolem tebe mi způsobovala ohromnou bolest. Nenáviděl jsem se za to, že jsem četl ten deník. Nenáviděl jsem tě za to, že jsi na mne promluvil. Nenáviděl jsem se za to, že jsem na tebe nemohl přestat myslet.

Z nemocnice mne propustili druhý den večer. Matka se mnou byla celou tu dobu. Byl jsem jí vděčný. Poprvé jsem pociťoval, že má o mne také nějaký zájem. Že se celý její svět netočil pouze kolem Alexe. To ráno, kdy mě propustili jsi za mnou přišel. Bily se ve mě dva pocity. Jeden mne nabádal k tomu, abych ti okamžitě skočil kolem krku a na všechno zapomněl. Druhá byla moje hrdost, která mi připomínala, jak moc jsi mě ponížil a jak jsi mne zradil. Vyhrála. Nemohl jsem se na tebe ani podívat. Ty jsi vypadal zničeně. Určitě si nemohl spát. Bylo mi to jedno. Všechno mi to bylo jedno.
"Odejdi." řekla tehdy matka místo mě. Nahrbil jsi ramena, jako kdyby ses před ní nemohl ubránit.
"Prosím chci s Kevinem mluvit." zašeptal jsi. Zabolelo mne z toho srdce. Pukalo znovu a znovu a já nevěděl, jak to mám zastavit.
"Ne, odejdi, jednoho syna jsi mi už vzal. Druhého ti nenechám." vyštěkla matka. Hrklo ve mne. Takže to opravdu byl můj Alex. Můj zbožňovaný starší bratr. Do očí se mi nahrnuly slzy a já se schoulil v matčiným objetí. Rozplakal jsem se. Zoufale jsem vzlykal a nemohl to zastavit. Nějak to muselo ven. Nevnímal jsem tvůj sklíčený pohled. Jak bych jenom mohl. Byl jsi celý můj svět. Co bych měl dělat, když už najednou nejsi? Odešel jsi. To ráno jsi odešel a zanechal za sebou pouze bolest způsobenou klapnutím dveří.
Později mi doktor řekl, že jsem měl takzvaný hyperventilační záchvat. "Jedná se o stav, kdy je tělo ve stresu, strachu, nebo zlobě. Slabí jedinci tyto emoce snášejí hůře než ostatní, proto u nich může nastat tento záchvat. Jedná se o stav, kdy se nemocnému zdá, že se dusí. Bolest na prsou způsobuje nedostatek oxidu uhličitého v krvi. Pacienti poté můžou upadnout do bezvědomí a pokud nebude rychle přivolána pomoc následky mohou být drastické. Jediné, co pro vašeho syna můžu udělat je, dát mu prášky na zvládání stresu. Jedná se převážně o psychické onemocnění proto neexistuje cesta, jak ho úplně vymýtit. Pokud by nastala situace, kdy by mohl dostat další takový záchvat, postiženému jedinci pomůže, když bude dýchat do papírového nebo igelitového sáčku. Bude tak vdechovat větší množství oxidu uhličitého a záchvat po chvíli sám odezní." řekl lékař doslova. Matka z toho byla zděšená. Později, když mě vezla domů jsem si uvědomil, jak tě asi musela nenávidět. Začal jsem přemýšlet. Zabil se snad Alex kvůli tobě? Udělal jsi mu něco? Namlouval jsem si že ano, aby můj důvod pro nenávist vůči tobě nebyl tak malicherný.
Každou noc se mi o tobě zdávalo. Každý den jsem na tebe musel myslet. Rozčilovalo mě to. Nadával jsem si za to, že jsem ten hloupý deník četl. Kdybych to neudělal, mohlo to být jiné. Třeba by si mi to sám řekl. Párkrát ses mi pokoušel dovolat. Věděl jsem, že jsi mi to chtěl všechno vysvětlit, ale nechápal jsem, co by si mi k tomu mohl říct více. Co jiného na tom bylo? Prostě jsi chodil s mým bratrem. Něco se stalo a on spáchal sebevraždu. Bylo to tak jednoduché. Tak jednoduché. Byl jsem na sebe naštvaný, že jsem to neviděl už dříve. Mělo mi být hned jasné, proč jsi mne tenkrát oslovil. Že by ses takhle nezachoval k úplnému cizinci. Věděl jsi, že jsem Alexův bratr ještě předtím, než jsi mě uviděl. Než jsi mě oslovil. Proč jsi to vůbec udělal? Nerozuměl jsem tomu. A to mne sžíralo.
Matka s otcem se snažili zvládnout můj problém. Jak tomu říkávali. Začali chodit do manželské poradny, aby se vyrovnali s odchodem svého syna a s nemocí svého druhého syna. Snažili se mě ničím nestresovat. Chovali se ke mě jako ke slabochovi. Mysleli si, že jsem zbabělec. Že bych hned umřel. Nedalo se říct, že bych je nechápal. Jenom to byla další věc, které mne zraňovala. Nikdy jsem pořádně nepochopil, jak se může život najednou otočit o sto osmdesát stupňů. Nikdy jsem nepochopil, proč nás osud svázal dohromady. Měl jsem od tebe utéci. Měl jsem na tebe zapomenout hned, jak jsem k tomu dostal příležitost. Teď už bylo moc pozdě.
Máma se pořád snažila navodit vánoční atmosféru. Zřejmě jí nebylo moc po chuti, když se dozvěděla, že s Willem se scházel i její druhý syn a že mu stejně ublížil. Nechtěl jsem jim kazit vánoce, proto jsem se tvářil šťastně a dokonce byly i momenty kdy se mi podařilo na tebe zapomenout.
Pár dnů před Štědrým dnem mne matka poprosila jestli bych nezašel nakoupit. Nic důležitého. Nemusel bych se o tom zmiňovat, kdyby to však nebyl den, kdy jsem tě znovu potkal. Šel jsem do obchodu kousek od našeho domku. Šel jsem zkroušeně. Každý krok mne stál veškeré úsilí a já si přál jediné, abych mohl celé dny prospat a zapomenout na tebe.
Když jsem procházel tím známým náměstíčkem pohled mi sklouznul k lavičce, kde jsem tě poprvé potkal. Vybavilo se mi tolik vzpomínek až se mi podlomila kolena.
"Jsi v pořádku?" uslyšel jsem ten krásný, nádherný, starostlivý hlas. Tvůj hlas. Vzhlédl jsem a uviděl tě. Byl jsi zachumlaný do šály, ale tvé zarudlé oči prozrazovaly, že jsi stejně nespal. Že jsi trpěl stejně jako já. Ne-li více. Stačil mi jediný pohled do tvých očí a já poznal, že veškeré mé úsilí zapomenout na tebe bylo v tom jediném krátkém okamžiku zmařeno.
"Willy." vydechnul jsem tvé jméno, které přímo laskalo mé rty. Bezeslova jsi mi padnul kolem krku. Tisknul jsi mě k sobě tak silně, abych ti nemohl utéci. Mě se nahrnuly slzy do očí a nemohl jsem již déle držet své emoce na uzdě. Praštil jsem tě do zad a snažil se ti vytrhnout.
"Nesahej na mě." opakoval jsem stále, neb jsem si představil, že jsi stejně tak kdysi objímal mého bratra.
"Prosím neodháněj mě." nevzdával ses a stále mě k sobě tisknul. Já jsem se ti nedokázal ubránit. Byl jsem proti tobě bezmocný. Nesrozumitelně jsem něco vzlykal a ty jsi tam jenom stál a celou tu dobu mě objímal. Dokola jsem opakoval, jak moc tě nenávidím, jak jsi mi zničil celý život. Neřekl jsi jediné slovo na svou obhajobu. Já jsem nevědomě schovával obličej v tvém rameni, protože jsem se ti nedokázal podívat do očí. Moje srdce bilo tak rychle, jako kdyby se mi snažilo namluvit, že tě přeci jenom pořád miluji stejně silně a stejně toužebně, jak dřív. Odmítal jsem to. Odmítal jsem tuhle skutečnost. Odmítal jsem tuhle lásku. Protože mi ukázala, jak může být život krutý a nevyzpytatelný. Když jsem se dosytosti vyplakal a nezůstalo už nic, co bych ti mohl vyčíst, zoufale jsem se tě držel. Jako své jediné opory ve svém životě. Bez tebe bych se sesul na kolena a vstát by pro mě bylo zřejmě nemožné.
"Promiň." zašeptal jsi.
"Prosím odpusť mi." tvůj sklíčený hlas se mi zarýval do srdce. Nechápal jsem osud. Proč nás chce dát znovu dohromady, když se nás předtím snažil tak zoufale rozdělit?
"Promiň." ucítil jsem, jak se ti chvějí ramena a pevněji mě tiskneš k sobě. Ani nevím, jak dlouho jsme tam stáli. Jak dlouho jsme tam stáli, trapně se objímajíc a brečíc na rameni toho druhého. Lidé se po nás divně dívali. Bylo mi to ukradené. Čím déle jsem poslouchal tvůj štkavý hlas, tím více jsem si uvědomoval, že žít bez tebe by pro mě bylo nemožné. Že je jedno jak moc se budu bránit, moje srdce po tobě bude pořád prahnout.
Tu podivnou chvíli našeho skoro smíření přerušil tón mého mobilu, který se najednou rozezvučel v hlubinách mé kapsy. Podle vyzvánění, jsem poznal, že mne matka již postrádá. S nelibostí jsem se od tebe odtáhl a hovor zvednul.
"Promiň mami...ano mami, jsem na cestě...ne, ne nic se nestalo jsem úplně v pohodě...ano, totiž ne...něco mě zdrželo...jasně hned budu doma...zatím...ano...pa." zavěsil jsem a povzdechnul si. Dal jsem mobil zase do kapsy a bál se na tebe pohlédnout. Jak bych se měl teď zachovat? Ten rozhovor mě znovu uvrhnul do reality. Uvědomil jsem si, že jsem na tebe stále naštvaný, ale netušil jsem, jak bych se měl vyrovnat s tím, že tu teď jsi a mě schází tvá přítomnost.
"Budeš muset jít?" zeptal ses mě na rovinu. Já zkroušeně přikývl. Slyšel jsem tvé povzdechnutí a vzhlédnul k tobě. S úsměvem si mě pohladil po tváři a já zčervenal.
"Když ti příště zavolám, zvedneš to?" zeptal ses mě něžným hlasem. Srdce se mi rozbušilo a já tě toužil políbit.
"Jasně." přikývnul jsem a tvou ruku zadržel na své tváři, když jsi jí chtěl odtáhnout. Přikryl jsem jí svou rukou a zavřel oči. Má mysl přitom křičela, co to sakra děláš? I ty jsi vypadal trochu překvapeně. Pohlédl jsem na tebe nejistým pohledem. Oba jsme mlčeli. Měl jsem pocit, jako kdybych ti rozuměl i beze slov. Proti mé vůli mě znovu naplnil klid a mír a já si s hrůzou uvědomil, že ti začínám odpouštět. Přistoupil jsi ke mě a mou tvář ovanul tvůj dech. Zčervenal jsem a ty jsi mě ještě jednou pohladil po tváři. Byla to tak zvláštní atmosféra. Srdce mi splašeně bušilo. Přitáhnul sis mě k sobě a chtěl mě políbit. Já jsem ale ucuknul. Ještě jsem netušil, jestli jsem ti odpustil na tolik, abych se tebou nechal znovu strhnout. To jsem prostě nemohl. Chápavě, ale přesto hodně smutně si se usmál a pohladil mě po tváři.
"Promiň mi to všechno." omlouval si se najednou. Já jsem musel uhnout pohledem. Nebyl bych schopný se na tebe dívat a nepodlehnout ti. Pustil jsem tvou ruku a ty si ji stáhnul z mojí tváře.
"Já už budu muset jít, jinak se máma naštve." utíkal jsem od tebe schovávajíc se za tak průhlednou výmluvou, i když to nebyla tak úplně lež. Přikývnul jsi a odstoupil ode mě.
"Jasně. Tak zatím." kývnul jsi hlavou a já od tebe rychle utíkal. V obchodu jsem se trochu uklidnil a když jsem se vracel domů schválně jsem šel jinou cestou abych tě náhodou znovu nepotkal.

 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Anabet Anabet | Web | 10. března 2015 v 11:58 | Reagovat

Krásně napsané ^^ a tak jsem se chtěla zeptat: Nechtěla by si být SB, prosím? :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama