1. kapitola - Setkat se pouze

2. prosince 2013 v 23:15 | S-chan |  Stupně lásky - dokončená
Tak a tady je první kapitola. S-chan doufá, že všechno řekla v info článku a že na nic nezapomněla. Každopádně, proč je to odsazení od začátku řádku S-chan netuší a žádný program s ní nechtěl spolupracovat, tak si řekla, že je to jedno a že bude doufat, že se to neprojeví. He he.


Šel jsem ze školy jako vždycky cestou přes park. V uších mi hrála mp3 až příliš nahlas. Nechtěl jsem poslouchat ničí šťastné rozhovory. Jediné po čem jsem toužil, bylo zavřít se doma v pokoji a sednou si za počítač. Potom jít spát. Ach ano byl jsem vážně vyčerpaný. Prohrábnul jsem si rukou vlasy a zastavil se na autobusové zastávce. Na lavičce seděl jako vždycky on. Byl to můj spolužák, ale nikdy jsem s ním nepromluvil jediné slovo. Po pravdě pochyboval jsem, že mě vůbec zná. Nikdy jsem nejel na adapťák ani žádné tmelení. Ale od té doby, co jsem ho poprvé uviděl, jsem se do něj zamiloval. Sledoval jsem ho každý den, a když jsem zjistil, že jezdíme domů stejným autobusem, byl jsem neuvěřitelně šťastný. Ne, že by bylo něco šťastného na tom trpět jednostrannou láskou, ale já si nemohl pomoc. Moje oči ho stále sledovaly a já s tím nemohl vůbec nic dělat.
Letos přišla zima brzy. Schoval jsem tvář v šále a zesílil mp3. Jenom tak se mi podařilo přehlušit rozhovory cizích lidí a i své vlastní myšlenky. Obzvláště dnes, byly vážně otravné. Podíval jsem se na oblohu, kde už se zase zatahovaly mraky. Povzdechnul jsem si a můj pohled bezděčně zabloudil zpátky k němu.
Měl na sobě dlouhý béžový kabát a četl nějakou knihu. Sledoval jsem jeho oči, které bloudily po stránce a dlouhé štíhlé prsty, které si pohrávaly s jejím rohem. Vždycky jsem si myslel, že mi bude stačit, když ho budu pouze pozorovat, ale chtěl jsem s ním promluvit. Chtěl jsem, aby věděl, že existuju.
Z mých obvykle trochu pochmurných myšlenek, mě vytrhnul přijíždějící autobus. Viděl jsem, jak zavřel knihu a rozhlédnul se. Ujišťoval se, že je to jeho číslo. Nastoupil jsem do vedlejších dveří a sednul si o sedadlo před něj. Věděl jsem, že vystupuje asi o dvě zastávky dál než já. Bylo to ubíjející. Věděl jsem o něm každou drobnost, ale přesto jsem ho vůbec neznal. Jenom jsem ho pozoroval. Sledoval jeho denní návyky, to jak se smál, jak radil někomu při testech i to jak na něj koukají holky od nás ze třídy. Nebylo možné, že by si vybral mě. Povzdechnul jsem si a mp3 zesílil. Doufal jsem, že se mi podaří přehlušit všechno moje fantazírování o něm. Celkem zdárně se mi to dařilo, i když jsem měl strach, že z toho brzy ohluchnu. Z lehkého dřímotu, do kterého jsem upadl mě vyrušilo poklepání na rameno. Otočil jsem se a viděl ho, postavu mých snů jak na mě mluví.
"Počkej." Zarazil jsem ho a vyndal si sluchátka z uší.
"Už můžeš." Pokynul jsem mu. Tohle bylo vážně trapné. On se usmál a moje srdce radostně zaplesalo.
"Posloucháš Ademu?" zeptal se mě na rovinu. Divil jsem se, že něco takového zná. Přikývnul jsem.
"Jasně." To byla trochu blbá odpověď, ale na víc jsem se nezmohl. Naprosto mě omráčil svými řečmi o tom, jestli jsem slyšel jejich poslední album a co si myslím o jejich zpěvákovi. Celkem zmateně jsem vykoktal, že se mi líbí, jak zpívá, ale že některý screamy se mi zdaj trochu nedotažený. On se mnou nadšeně souhlasil a najednou jsme se dali do řeči.
Vždycky jsem se bál na něj promluvit. Zdál se mi jako postava z jiného světa. Myslel jsem, že o někoho jako jsem já nikdy ani nezavadí pohledem.
Nakonec jsme se zabrali do debaty tak, že jsem zapomněl vystoupit na své zastávce a vystoupil jsem až s ním.
"Ty tady někde bydlíš?" vyptával se mě zvědavě.
"Ne, o kousek dál, zapomněl jsem vystoupit." Zasmál jsem se nervózně. On se rozesmál a pak se mi omlouval, že to nejspíš byla jeho vina.
"Ne, to je moje blbost." Ujišťoval jsem ho.
"Tak já tě aspoň doprovodím na zastávku, jo?" navrhnul mi s úsměvem a já jsem nebyl schopný odmítnout.
"Víš, vždycky ses mi zdál tichý a nespolečenský, ale teď zjišťuji, že je s tebou celkem zábava." Poplácal mě po rameni, když chvíle ticha byla už příliš tíživá. Docela mě tím zaskočil.
"J-já myslel, že ani nevíš, že existuju." Vykoktal jsem trochu zmateně. A on se už podruhé za ten večer rozesmál.
"Jak tě to napadlo? Jasně že si pamatuji svoje spolužáky." Zahřálo mě to u srdce. Byl jsem rád, že jsem měl ty sluchátka tak nahlas. Jinak bych s ním možná nikdy nepromluvil.
Na zastávce jsme omrkli jízdní řády.
"Tak kdy ti to jede?" zeptal se mě a nakukoval mi přes rameno. Zčervenal jsem a odstoupil od něj. Tohle nebylo pro moje srdce dobré.
"Za dvacet minut." Odpověděl jsem mu a schoval mobil.
"Počkám tu s tebou." Sednul si na lavičku a vyzývavě se na mě podíval.
"Ne to nemusíš." Bránil jsem se.
"Ale já chci, stejně je to moje vina, že si nevystoupil." Poklepal na místo vedle sebe a já si s bušícím srdcem a rudými tvářemi sednul vedle něj. Nikdy jsem si nemyslel, že se tohle stane. Myslel jsem, že budu odsouzený k tomu, navždycky o něm jenom snít.
Na chvíli mezi námi zavládla chvíle ticha a já si přál, aby si myslel, že mi tváře zrudnuly kvůli tomu mrazu. Slunce už klesalo k obzoru a rozsvítily se pouliční lampy.
"Je zima co?" nadhodil nezávadné téma.
"Jo, je to pěkně otravný." Přitakal jsem a strčil ruce do kapes, aby mi nezmrzly prsty.
"Víš," začal najednou a já jsem omámeně sledoval páru, která mu šla od úst.
"Vždycky jsem si myslel, že mě nemáš rád." Dokončil větu. Překvapilo mě to.
"Cože? Proč?" nechápal jsem. Jak k tomuhle přišel? Vždyť to je přesně naopak! Ruce v kapsách jsem zaťal v pěsti.
"Já jsem nikdy to nikdy nechápal, vždycky ses na mě díval, ale nikdy si semnou nepromluvil. Myslel jsem si, že ti vadím." Vysvětlil mi a trochu rozpačitě se usmál. Moje srdce se znovu rozbušilo. Takže on si všimnul? Toho, že ho pozoruji.
"Vlastně jsem docela dlouho hledal záminku k tomu, abych s tebou mohl promluvit." Jedna věta za druhou, které vypouštěl z úst mě víc, a víc udivovaly. Nevěřícně jsem se na něj díval a myslel si, že tohle musí být můj ráj na Zemi.
"Tohle je…" vydechnul jsem, když se na mě podíval. Blond vlasy mu trochu padaly do tváře a modré oči se dívaly jenom na mě. Už to nebyl letmý střet našich pohledů. Díval se přímo na mě. Nemohl jsem tomu uvěřit. On o mně doopravdy přemýšlel! Všimnul si, že existuju. Musel jsem se usmát.
"Pochopil jsi to úplně špatně." Povzdechnul jsem si. Povzbuzen jeho slovy jsem mu to chtěl všechno vyklopit, ale přerušil mě přijíždějící autobus.
"To už je tolik?" podivil se. I mně to přišlo neskutečné.
"Ten čas ale letí, když se člověk dobře baví, co?" usmál se na mě.
"Co naděláš." Pokrčil jsem rameny a přehodil si batoh přes jedno rameno.
"Uvidíme se zítra ve škole." Mávnul na mě. Schválně jsem si sednul k oknu, abych se na něj mohl dívat o něco déle. Mávnutí jsem mu opětoval a potom se pohodlně, opřel do sedačky. Tohle byl vážně ten nejlepší den mého života. Dal jsem si do uší sluchátka a celý večer jsem neposlouchal nic jiného než Ademu, která způsobila, že jsem s ním mohl vůbec promluvit.

Přistihnul jsem se, že dokonce přemýšlím o tom, jaké to zítra ve škole bude. Nikdy by mě nenapadlo, že se budu moct do školy těšit. Večer jsem usínal s jeho obličejem v mysli a s úsměvem ve tváři.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama