2. kapitola - Tváří v tvář si být

10. prosince 2013 v 16:45 | S-chan |  Stupně lásky - dokončená
Tak je tu úterý a spolu s ním i další pokráčko od téhle povídky :3 Užijte si další dílek i zbytek odpoledne.


Druhý den jsem šel s malou časovou rezervou na autobusovou zastávku. Nechal jsem odjet dva autobusy než konečně přijel ten, ve kterém seděl. Usmál se a mávnul na mě. Úsměv jsem mu oplatil a sedl si vedle něj. Byl jsem celý rozechvělý a ruce se mi trochu třásly. I když za to mohla i zima.
"Ahoj." Pozdravil mě se širokým úsměvem ve tváři a vypnul hudbu, která mu zněla ve sluchátkách.
"A-ahoj." Trochu koktavě jsem mu na pozdrav odpověděl.
"Jak jsme se včera večer bavili, vzpomněl jsem si, že jsem si kdysi nastahoval nějaké písničky a ještě si je neposlechnul. Myslím, že by se ti některé mohly líbit." Začal naprosto nesouvisle mluvit a podával mi jedno sluchátko. Vzal jsem si ho od něj, a jak se naše prsty otřely, srdce se mi rozbušilo. Dal jsem si ho do ucha a poslouchal, co tam pustil. Bylo to trochu potichu, na můj vkus, ale byla to fakt dobrá písnička.
"Tak co?" ptal se mě po chvíli na názor.
"Líbí se mi." Pokýval jsem znalecky hlavou a pousmál se.
"Myslím, že jsem ji už někdy slyšel." Dodal jsem potom. On se taky usmál a pustil mi ještě nějaké další.
"Měli bychom dávat pozor, abychom vystoupili včas." Narážel na včerejší večer a já jsem trochu zčervenal. Zaposlouchal jsem se do názvu stanice a oddechl si. Ještě jsme měli trochu času.
"To by bylo špatné." Usoudil jsem. Zvláštně se na mě podíval.
"Myslíš?" trochu rozpačitě jsem se na něj podíval. Úplně jsem nechápal, co tím myslel, ale on to rychle zamluvil, a proto jsem to nechal být.
Vystoupili jsme a já viděl na zastávce jeho kámoše. Trochu se mi sevřelo srdce. Věděl jsem, že oni by mě nikdy nepřijali. Proto jsem mu vrátil sluchátko a předstíral, že hledám mobil, aby oni mohli odejít jako první. Vlekl jsem se pár metrů za nimi a jako uhranutý sledoval jeho záda. Moje posedlost jím se ještě zvýšila. Ale věděl jsem, že oba dva žijeme v odlišných světech a můžu se s ním bavit, jenom když není nikdo známý poblíž. Měl jsem štěstí, že jsem si s ním mohl promluvit. Vážně byl přesně tak skvělý, jakým se zdál být na první pohled.
Na chvilku se na mě otočil a já v jeho tváři viděl trochu zrazený výraz. Srdce se mi zastavilo. Netušil jsem, proč se tak zatvářil. Musel jsem nad tím přemýšlet celý boží den. Nikdy by mě ale nenapadlo, že by mě mohl mít taky rád. To nebylo možné.
U skříněk jsem se rychle přezul a pokračoval do třídy. Slyšel jsem za sebou jeho smích a jeho hlas a neuvěřitelně mě to znervóznilo. Rychle jsem vyběhnul schody dělící mě od naší třídy a zaplul jsem na své místo.
Nebylo to poprvé, co mi bylo líto, že sedím tak daleko od něj. Dělila nás celá třída. Já jsem seděl u okna a on až u dveří. Navíc seděl o řadu přede mnou. Sedl jsem si do lavice a aspoň ho pozoroval. Jeho gesta mi byla všechna tak důvěrně známá. To jak si dal vlasy za ucho, aby mu nepadaly do očí a to jak se opíral o lavici, když mluvil se svýma kámošema. Občas mě přistihnul, jak se na něj dívám. Já jsem vždycky zčervenal a uhnul pohledem. Když zazvonilo na hodinu, řekl jsem si dost! A zakázal svým očím, aby ho více sledovaly. Radši jsem se soustředil na hodinu a na to, jak si zabránit v tom, abych si představoval, jaké by to bylo, kdybych mu byl jednou schopný říct o svých citech. To však bylo zhola nemožné, proto jsem to rovnou vzdal a odehnal tyhle krásné snové představy pryč.
Čtvrtou hodinu jsem se sbalil a šel si do skříňky pro tělocvik. V šatně jsem byl až mezi posledními. Moc jsem nespěchal, bylo mi nepříjemné převlíkat se mezi ostatníma klukama. Vždycky jsem začal trpět trpasličím komplexem, protože všichni byli minimálně a půl hlavy vyšší jak já. Skoro všichni už byli v tělocvičně. Srdce se mi rozbušilo, když jsem ho viděl sedět na lavičce. Skoro jsem doufal, že tu na mě čekal. Podíval se na mě trochu smutným pohledem, ale já jsem nechápal proč!
"Děje se něco?" zeptal jsem se ho a vysvlékl si tričko. Byl jsem si dobře vědom toho, že mám rudé tváře a že se mi klepou ruce, protože když jsem byl před ním, nemohl jsem si pomoc. Skoro jsem cítil jeho pohled, jak klouzal po mém těle. Nebo to byla jenom moje hanlivá představivost, protože jsem chtěl, aby to tak bylo? Už jsem nevěděl. Rychle jsem se zahalil do cvičícího úboru a on mezitím celou dobu mlčel.
"Proč jsi nešel ze zastávky s námi?" zeptal se mě přece jenom. Trochu ve mně hrklo. Takže o tohle šlo? Co jsem mu na to měl říct?
"No, já jsem nechtěl překážet." Odpověděl jsem po pravdě a sundával si ještě hodinky. Nemohl jsem se na něj podívat. Věděl jsem, že bych hned podlehnul dalším svým představám a tomu jsem se snažil zabránit.
"Co to říkáš? Nepřekážel bys." Zněl trochu uraženě. Podíval jsem se na něj a on se tak i tvářil.
"Co to je za obličej?" rýpnul jsem si trochu. Byl jsem z nějakého podivného důvodu šťastný. Tímhle chováním mi dával malou zcela droboulinkatou naději, že bychom se přece jenom mohli stát aspoň přáteli.
"Nech to být." Mávnul nad tím nakonec rukou. Byl jsem docela zklamaný. Chtěl bych vidět víc jeho částí. I ty, které ještě nikomu neukázal. Chtěl bych vědět, jak se chová, když není ve škole, obklopen svými obdivovateli, jestli dokáže být také urážlivý, nebo sobecký, protože ve škole tyhle emoce zcela postrádá. Zdál se mi až moc dokonalý, ale na druhou stranu jsem tuhle jeho dokonalost miloval. Povzdechnul jsem si.
"Pojedeš dneska zase se mnou?" slyšel jsem jeho tichou otázku. Srdce se mi nejdřív zastavilo a potom rozbušilo. Podíval jsem se na něj trochu nevěřícně.
"Jasně, moc rád." Řekl jsem nakonec víc, než bylo nutné. Na jeho tázavý pohled jsem neodpověděl, protože nás učitel hnal do tělocvičny. Byl jsem více než roztržitý, možná proto se mi nevedlo zrovna nejlíp. Promarnil jsem dvě šance jak dát koš a ještě k tomu jsem zakopnul a upadl. Ostatní se mi trochu smáli a učitel mě seřval. Mě to ale bylo jedno. Jediné na čem mi záleželo, byl jeho pohled. Jeho oči, které se dívaly jenom na mě. Na nikoho jiného. Cítil jsem se samolibě a sobecky, ale chtěl jsem víc. Mnohem víc než jenom pohled. Chtěl jsem, abych s ním mohl být bez pocitu viny, nebo čehokoliv podobného.
Po té zničující hodině jsem se odebral do šaten, kde jsem se převlékl rychlostí blesku, a bylo mi jedno, kolik očí se na mě dívalo. Mě zajímaly jenom ty jedny. Přistihnul jsem se, že se na něj nestydatě koukám, když se převlékal a proto jsem radši rychle zmizel.
Čekali nás ještě tři hodiny a já si nikdy nepřál, aby utekly rychleji než to odpoledne.
Většinu z nich jsem proseděl na svém místě schovaný za hradbou ostatních spolužáků. Výjimečnou se ale měla stát angličtina, kdy jsme se rozdělili do dvou skupin, jako vždycky a jedna skupina měla hodinu jinde. Já jsem byl ve skupině s ním. O přestávce se na mě usmál a kývnul směrem ke své lavici. Zčervenal jsem. Chtěl snad, abych si sednul k němu? Němě jsem se ho zeptal a on se nakonec rozesmál a šel přímo ke mně.
"Sedneš si se mnou?" zeptal se mě přímo. I když to mělo být jenom na jednu hloupou hodinu. Cítil jsem se, jako kdyby mě právě pozval na rande.
"Jasně." Přikývnul jsem a vzal si učebnice.
"Máš úkol?" začal nezávazný hovor.
"Jop, chceš to opsat?" nabídnul jsem mu rovnou, když jsem viděl jeho pohled.
"Díky. Zachránils mě." Usmál se a začal opisovat cvičení v pracovním sešitě. Celou hodinu jsme si potom povídali a ignorovali učitelku, která nás několikrát napomenula. Mluvili jsme o samých blbostech, ale skoro mi to připadalo, jako kdybychom společně učinili obrovský objev. Několikrát jsem se ho dokonce mohl letmo dotknout, nebo on mě a já si nemohl pomoc, musel jsem se celou dobu usmívat jako měsíček na hnoji.
Angličtina byla naše poslední hodina, proto jsme po vyslechnutí přednášky o nekázni v hodinách mohli jít na autobus spolu. Vážně jsem si myslel, že bych nikdy nemohl být šťastnější. Počkal na mě u skříněk a potom se jenom s úsměvem rozloučil se svými přáteli a odmítnul pozvánku na odpolední flink u jednoho z nich doma.
"Je to vážně v pořádku?" byla to hodně nejistá otázka. Nechtěl jsem, aby byl semnou kdyby mu to přivodilo nějaké problémy.
"Jasně, že jo. Je na mě s kým se budu bavit, ne?" usmál se na mě a já jsem přikývnul. Stejně jsem se ale musel nějakými hloupými otázkami neustále ujišťovat, že je to v pořádku, že mu to nevadí, nebo že to nevadí někomu jinému. Až se na mě nakonec skoro naštval.
"Neříkal jsem, že je to v pořádku? Tak s těmi otázkami přestaň!" skoro mě seřval, ale potom se tomu musel zasmát. Já jsem se k němu přidal a chvíli jsme vypadali jako dvojice blbců.
On mi zase na zastávce nabídnul místo vedle sebe a já jsem ho s červenající se mi tvářemi přijal.
"Máš ještě nějakou hudbu?" zeptal jsem se ho a on mi s přikývnutím podal sluchátko.
Seděli jsme vedle sebe i v autobuse a já jsem cítil, že je mezi námi něco jinak. Jako kdybychom se pohli někam dál. Měl jsem z toho neuvěřitelnou radost, i když jsem nevěděl, jak jí mám projevit. Vlastně jsem to ani moc projevovat nechtěl. Tušil jsem, že jsme se k sobě trochu přiblížili a to mě neuvěřitelně těšilo, takže jsem se nemohl přestat červenat a usmívat. Měl jsem trochu hlavu v oblacích, proto jsem dost dobře neposlouchal, co mi říkal, ale věděl jsem, že kdykoliv mě okřiknul, musel se smát stejně přihlouple jako já.
"Za chvíli vystupuji." Upozornil jsem ho s trochu skleslým výrazem.
"Bydlíš tady poblíž?" vyptával se.
"Jop, kousek hned na tomhle sídlišti." Ukázal jsem mu nejasný směr, ale myslím, že mě pochopil. Moje zastávka se pořád blížila a já jsem z toho byl nervózní. Nechtěl jsem se ochudit o ten čas, který bych s ním mohl strávit.
"Nechceš zase přejet?" zeptal se mě tichounce a já si všimnul, že se trochu červená.
"Cože?" co to znamená? Proč něco takového říká? Byl jsem zmatený. Netušil jsem, co bych měl dělat. On se ale jenom usmál a snažil se to zamluvit.
"To nic, jenom taková hloupost. Promiň." Vypadal trochu poklesle. Chtěl jsem ho rozveselit. A taky jsem chtěl přijít na důvod, proč vypadá tak sklesle. Dělal jsem, že nemůžu najít mobil, abych schválně prošvihnul svoji zastávku.
"Co je?" teď byl pro změnu zmatený on.
"Nemám mobil." Povzdechnul jsem si a začal jsem se koukat kolem sebe, když jsem postřehnul, že se dveře zavírají, sáhnul jsem do kapsy od džínů a jako zázrakem ho našel.
"Ach, tady je." Usmál jsem se a dal ho zpátky. On se jenom usmál. Věděl jsem, že mu muselo být jasné, že jsem to udělal schválně. Podíval se na mě skoro vděčným pohledem a já začal novu konverzaci.
Vystupovali jsme zase spolu a já se musel trochu rozesmát.
"Tak to vypadá, že přece jenom nebudu tu zastávku stíhat." Naznačil jsem mu, že bych s ním chtěl jezdit i další dny. On se zářivě usmál a přikývnul. Já jsem zčervenal. Radši jsem zmlknul než abych řekl nějakou hloupost. Byla jenom samozřejmost, že mě doprovodil na druhou zastávku a tam semnou čekal na zpáteční autobus.
Mezi námi zavládla trochu divná chvíle ticha. Já jsem přemýšlel nad tím, co měly znamenat ty jeho pohledy a řeči, ale tušil jsem, že bych ho tím možná i urazil, kdybych se zeptal a myslel si, že to bylo něco víc. Tak jsem mlčel a sledoval chodník.
"Nevadí to, že zase přijedeš takhle pozdě?" protnul to ticho jednoduchou otázkou.
"Ne v pořádku. Vždyť jsem takhle jezdil i normálně. Patnáct minut sem, patnáct minut tam." Mávnul jsem nad tím rukou a on se rozesmál.
"To jsem rád." Ve tváři měl trochu snílkovský výraz.
"Co se zase tak tváříš?" musel jsem se ho zeptat. On zčervenal a vytáhnul mobil.
"Jenom jsem přemýšlel o tom, jak z tebe nenápadně dostat telefonní číslo." Odpověděl mi. Trochu jsem se zarazil. Vážně jsem se začal obávat o své srdce. Tolik šoků v tak krátké době, to nemohlo být zdravé.
"A co se prostě zeptat?" navrhnul jsem. Chtěl jsem, aby se mě zeptal. On přikývnul a já viděl, jak nejdřív trochu uhnul pohledem.
"Dáš mi svůj mobil?" Přikývnul jsem a usmál se.
"Jasně." Začal jsem mu diktovat číslo a on mě ještě zkoušel prozvonit. Tak trochu jsem chtěl udělat naschvál a zvednout to, ale nakonec jsem to neudělal. Jenom jsem se na něj díval a nemohl od něj odtrhnout oči. Přinutil jsem se trochu se uvolnit a nervózně jsem si prohrábnul vlasy. Pořád se mi to zdálo jako krásný sen. Že tu s ním můžu být, jak jeho rovný a bavit se s ním bez omezení.
"Myslíš, že by vadilo, kdyby mi ten autobus ujel?" zeptal jsem se tichým hlasem. Srdce mi nahlas bušilo a já už v zatáčce viděl jeho světla. Trochu překvapeně se na mě podíval, ale nakonec zavrtěl hlavou.
"Který autobus myslíš?" zasmál se a já měl pocit, jako kdyby ze mě spadla obrovská tíha. Vážně jsem měl radost. Moc jsem chtěl být s ním.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama