3. kapitola - Srdce slyšet znít

17. prosince 2013 v 16:57 | S-chan |  Stupně lásky - dokončená
Je to třetí kapitola. S-chan občas přijde, že to letí nějak rychle, ale to bude asi tím, že je to tak krátká povídka. Také doufá, že v ní nebude moc chyb, protože se snažila, je všechny vymazat/opravit/zničit. Užijte si dnešní díl a zatím pá pá =^_^=V


Ten večer mi autobus skutečně ujel. Ale stálo mi to za to. Mohl jsem s ním být o další chvíli déle. Trochu jsem se bál, protože jsem nevěděl, jestli mu můžu jenom tak říct o svých citech. Netušil jsem, jestli by je přijal, i když s každým dalším dnem, co jsem mu byl blíže, jsem si byl více a více jist, že to už dlouho nevydržím. Že mu to budu muset říct, ať budu chtít nebo ne.
Spásou pro mě byla každá hodina angličtiny a naše společné jízdy autobusem. Líbilo se mi se k němu občas trochu přimáčknout, když vjel autobus do zatáčky, nebo se ho letmo dotknout kolenem. Nic proti těm letmým dotykům nenamítal. Skoro se mi zdálo, že mi je opětuje. Bál jsem se, ale že to jsou jenom moje představy, a tak jsem o tom pořád mlčel.
Každé ráno jsem ho nechal odejít s jeho přáteli a sám jsem sledoval jeho záda. Jako omámený jsem věděl, že nemá cenu, abych se přemlouval a nekoukal na něj. Moje oči k němu vždy samovolně zabloudily a já si nemohl pomoci. Ještě trapnější potom bylo, když mě nachytal, jak na něm visím pohledem a usmál se. Nevěděl jsem, co mám dělat. Cítil jsem to jiskření mezi námi, ale nechtěl jsem nic pokazit.
Z mého rozjímání mě vytrhla smska, která mi zavibrovala v kapse. Vytáhnul jsem mobil a schován za učebnicí si četl její obsah.
Zajdem někam odpoledne? - jenom tenhle krátký vzkaz mi dokázal rozbušit srdce a vehnat krev do tváří. Podíval jsem se na něj a nedokázaje skrýt svoje nadšení, jsem přikývnul. Viděl jsem, jak se usmál a v jeho očích jsem zahlédl zvláštní nadšení.
Celý den jsem měl díky tomu dobrou náladu a nic mi ji nemohlo zkazit. Moje fantazírování se dostalo do takové fáze, že jsem téměř celou matiku proseděl s hlavou v oblacích a nebyl jsem schopný vypočítat jediný příklad. Neustále jsem si opakoval, že tohle je vážné a že to semnou jde od desíti k pěti, ale copak jsem mohl něco dělat? Nechtěl jsem se připravit o tu radost a chtěl jsem s ním strávit každou volnou chvilku.
S každým pohledem, kterým jsem ho častoval, jsem si uvědomoval, že ho miluji pořád víc a víc a že se z toho musím brzy dočista zbláznit. Pohledem jsem popoháněl čas, aby plynul rychleji a já už mohl jít s ním ven. Byl jsem zvědavý, kam mě chce vzít, i když vím, že bych s ním šel kamkoliv. Byly tohle moc divné emoce? Nikdy mi nepřipadalo špatné cítit je vůči jinému chlapci, ale pořád mě hlodalo vědomí, že nevím, jak na tom je on. Kdyby mě odmítnul, byl jsem si jistý, že bych umřel. Proto jsem se spokojil s tím, co mi dával a nechtěl po něm víc. Každá minuta, kterou jsem s ním strávil, se mi vryla do paměti.
Když konečně zazvonilo na konec poslední hodiny, sbalil jsem se a počkal na něj. Společně jsme šli ke skříňkám. Oba dva jsme mlčeli, protože nebylo třeba nic říkat.
"Kam půjdem?" zeptal jsem se, když jsme zamířili směrem na naši autobusovou zastávku. On se usmál a podíval se na mě.
"Nevadilo by ti, se jen tak projít?" zčervenal jsem a přikývnul.
"Cokoliv je fajn." Usmál jsem se na něj a viděl, jak trošku zčervenal. Nevěřil jsem tomu. Cítil jsem se, jako kdybychom byli na rande, když jsem si sedal vedle něj v autobuse. Osmělil jsem se a trochu se o něj opřel. Nic nenamítal, jenom mě častoval tázavými pohledy. Já mu na ně ale nedokázal odpovědět, proto jsem dělal, že je nevidím.
Bavili jsme se ze začátku o škole, potom o knížkách a nakonec jsme se nějak dostali k zábavným videím na youtubeku. Oba dva jsme se smáli jako blázni a bylo nám fajn. Skoro se mi zdálo, že se samou radostí za chvíli vznesu.
"Kde budeme vystupovat?" chtěl jsem vědět jenom tak pro info.
"Ještě jednu zastávku." Odpověděl mi a já jsem přikývnul.
Na další zastávce jsme vystoupili a já se snažil zorientovat. Věděl jsem, kde jsme byli. Poblíž dětského hřiště a nevelkého parčíku.
"Půjdem?" popoháněl mě a sám se dal do kroku. Doběhnul jsem ho a chvíli jsme oba mlčeli.
"Není na procházku trochu zima?" začal jsem nakonec hovor já.
"Myslel jsem, že ti to nevadí." Vypadal trochu bezradně.
"To nevadí." Uklidňoval jsem ho rychle.
"Jenom se mi to nezdá skutečné." Usmál jsem se trochu snílkovským úsměvem.
"Jak to myslíš?" jeho hlas ale nezněl nechápavě. Uhnul jsem se zarudlými tvářemi pohledem. Řekl jsem trochu moc.
"To neřeš." Zamlouval jsem to. On pokrčil rameny a víc to neřešil. Zastavili jsme se u malého stánku, kde mě jakože pozval na jídlo. Koupil mi takový bochánek plněný sladkým kompotem.
"Ale mohl jsem to zaplatit i sám." Nedal jsem se, když jsme si s tím sedli na nedalekou lavičku.
"To by ale nebylo ono." Prohlásil a já jsem zčervenal. Čím dál víc mi tohle připadalo jako rande.
"Chutná?" zeptal se mě po chvíli.
"Jo, je to fakt dobrý." Usmál jsem se a snažil se jíst tak, abych se nezapatlal.
"Dřív jsme sem chodili s mámou a vždycky jsme si jeden koupili, když jsme šli domů." Vzpomínal na staré časy.
"To jsem nevěděl." Byl jsem trochu překvapený. Ale šťastný. Chtěl jsem o něm vědět víc. Každou drobnost, každou maličkost. Chtěl jsem o něm vědět úplně všechno. Hodně jsem se snažil, abych mu neskočil kolem krku a neudělal nějakou hloupost.
"Slyšel si už tohle?" podal jsem mu sluchátko a pustil mu nějakou celkem starou ale dobrou písničku.
"Ne, od koho to je?" vyzvídal a za chvíli jsme tam seděli a pomalu ukusovali ze svých porcí. Vesele jsme se bavili a já jsem si přál, aby to odpoledne nikdy neskončilo.
Když se začínalo smrákat, přece jenom jsme tušili, že bychom už měli jít domů. Přesto jsme zůstali ještě chvíli sedět na té lavičce a dívali se na západ slunce.
"Nechce se mi domů." Povzdechnul si po chvíli.
"Mě taky ne." Přitakal jsem a podíval se na něj s melancholickým úsměvem.
"Zůstanem tu ještě chvíli?" viděl jsem na něm jak je nervózní. Netušil jsem z jakého důvodu, ale udělalo mi to radost.
"Já nejsem proti." Trochu jsem se narovnal a vytrhnul mu tím sluchátko z ucha.
"Promiň." Omluvil se mu a lovil ho.
"To nic." Usmál se na mě a nakonec ho našel on. Otřel se mi prsty o dlaň a celým mým tělem projelo zvláštní chvění.
"Máš studený ruce." Zašeptal a já jsem zčervenal. Už jsem se mu chtěl omluvit, když mi někdo zavolal. Byla to máma. Trochu jsem si zanadával a zvednul to. Omlouval jsem se jí a řekl jí, že za chvíli přijdu, že jsem venku s kámošem. Vyslechnul jsem si její přednášku o tom, jak se o mě bála a že jsem měl aspoň poslat smsku a potom zavěsila. Povzdechnul jsem si a omluvně se na něj podíval.
"Promiň, asi už budu muset jít." Ale i když jsem to řekl, tak jsem tam stejně ještě seděl a díval se na něj.
"Tak půjdem, abys neměl problém." Zvednul se nakonec jako první a já jsem smotal sluchátka a schoval je do kapsy. Šli jsme mlčky vedle sebe až na zastávku.
"Nemusíš se mnou dneska čekat." Ujistil jsem ho, když jsem viděl jeho rozpačitý obličej.
"Nebude ti to vadit?" podíval se na mě trochu smutně.
"Ne, ať nepřijdeš moc pozdě." Trochu jsem ho popoháněl. On se přece jenom usmál a přikývnul.
"Dík, že si to pozvání přijal." Usmál se na mě nakonec. Zčervenal jsem a úsměv mu vrátil.

"To je jasný. Uvidíme se zítra, že jo?" byl jsem si vědom toho, že to znělo trochu jako zoufalá prosba. I on to vycítil, proto přikývnul a ubezpečil mě, že pojedem spolu jako vždycky. Nakonec jsme se tomu zasmáli a já potom musel dobíhat autobus.

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama