Omlouvám se umírám 1/4

2. prosince 2013 v 14:43 | S-chan |  Rychlovky
Hned na začátek by chtěla S-chan říct, že si nikdy nemyslela, že bude mít takový velký ohlas hned po první přidané povídce. Je za to neuvěřitelně vděčná, a protože se jí už podařilo porazit nemoc, která jí sužovala několik poledních dní, rozhodla se, že přidá několik dalších povídek.
Ve svém počítači objevila záhadnou složku, která obsahovala několik jejích nápadů na nové povídky, kterých rozhodně využije, a protože a jelikož po přečtení všech vašich komentářů má spoustu elénu a potřebu něco udělat, rozhodla se, že se zase vrhne na svou spisovatelskou dráhu. Proto se chystá obživit několik svých dávných povídek a dát je sem a stejně tak rozpracovala pár dalších nápadů.
Nechce nic slibovat, kdo se s S-chan již setkal tak jistojistě ví, že jestli neumí jednu věc, tak to je dodržování slibů. Když se to řekne takhle zní to příšerně, ale S-chan to myslela pouze s pravidelným vydáváním povídek. Vážně....Jinak je S-chan docela spolehlivá.... .... .... Ehm ehm, každopádně tady je jedna z dalších povídek, které sem S-chan přesouvá, tak si jí užijte a S-chan bude moc nadšená z každého komentéře! =^_^=



Vždycky jsem si myslel, že můj život se nemůže změnit. Že takhle bude pokračovat už navěky. Byl jsem tomu tak přivyklý, že jsem ztratil veškerou vůli bojovat.

Ráno jsem vstal a šel udělat snídani. Nebyl jsem si jistý, jestli matka přišla večer domů nebo ne. Zase si ji vydržoval jeden boháč. Kupoval jí drahé dárky, vodil jí do drahých restaurací, vybíral jí ty nejhezčí šaty a ona mě nechala živořit ve špíně a bídě. Nedávala mi skoro žádné peníze. Jenom tolik, že mi sotva vystačily na jídlo. Jsem pro ni jenom přítěž. Povzdechnul jsem si a oblíknul si dlouhý rukáv. To protože všechny modřiny mi ještě nezmizely.
Schoval jsem snídani k talířům a přikryl ji pokličkou, aby nevychladla. Sáhl jsem po kusu papíru, abych na něj mohl napsat vzkaz.
"Dneska se vrátím pozdě, mám brigádu. Snídaně je u talířů."
Pokaždé byl stejného znění. Byla to rutina, ve které jsem se ztratil. Potom jsem popadnul batoh s učením a šel do školy. Celé to bylo na nic.
Obloha byla jasně modrá, jenom s pár obláčky. Sledoval jsem jí celou cestu autobusem. Jaké by to bylo, kdybych se vůbec nenarodil? Byl by svět jiný? Vadilo by někomu, kdybych zmizel? Spíš, všimnul by si toho někdo? Podobné myšlenky mi běhaly hlavou už pěkně dlouho. Byl jsem si jistý, že minimálně svojí matce bych vůbec nechyběl. Jsem jenom chyba, kterou udělala kdysi dávno, když se chodila kurvit k dálnici. Jednou si nedala pozor a z toho jsem já. Můj otec je nejspíš nějakej tlustej řidič kamionů, kterýho v životě neuvidím. No nedá se říct, že by mi to vadilo. Nikdy jsem se na něj neptal. A ona o něm nikdy nemluvila. Vlastně, co si pamatuju, tak jsme spolu nikdy nemluvili.
Vystoupil jsem a má depresivní nálada ani zdaleka neskončila. Hýčká si mě už přes tři roky a já pochyboval, že někdy skončí. Šel jsem dobře známou cestou do školy. Pohled zabodnutý do země, obličej schovaný za vlasy. Všichni mě nenávidí. Lidi ze třídy se se mnou nebavili. Mysleli si, že jsem emař. Denně po mě házeli lístečky, na kterých slovo chcípni patřilo mezi ty milejší. Nevěděl jsem, co jsem jim udělal. Možná mě nenávidí právě proto, že jsem neudělal nic. Už jem se v tom nevyznal. Byl to zamotaný kruh, který jsem nedokázal opustit. Myslím jsem, že chování lidí nedokážu nikdy pochopit. Jsem vůbec jedním z nich? Zadíval jsem se na oblohu a na chvíli se zastavil. Prošlo kolem mě banda děcek a pokřikovali na mě nějaké nadávky. Dělal jsem, že je neslyším. Už jsem se proti nim docela slušně obrnil. Nedělal jsem si falešné naděje, že bych si někdy mohl najít kamarády a už vůbec nějakou lásku. Věděl jsem, že nechtěný jsem se narodil a nechtěný taky umřu.
Vešel jsem do školní budovy a svou skříňku jsem našel polepenou různými vzkazy. Ostatní spolužáci tu jenom očumovali. Všichni chtěli vědět, komu ta skříňka patří. "Chcípni! Jsi jenom zasranej emař! Vypadni! Nechceme tě!" byly některé z těch vzkazů. Všechny jsem je naráz strhnul a hodil na zem. Přezul jsem se a s bouchnutím skříňku zavřel. Ještěže moje dlouhé vlasy skryly slzy, které mi vytryskly z očí. Na rohu jsem slyšel, jak se několik děcek směje. Když jsem prošel kolem nich, jeden mi podrazil nohy a já spadnul. Vysypal se mi batoh a oni jenom se smíchem odešli. Nikdo mi nepomohl. Všichni dělali, že mě nevidí. Je to tak? Jsem neviditelný? Nikdo si nevšimne, když zmizím, že? Proč bych měl žít, když to znamená snášet neustálou bolest? Vždyť jsem nikomu nic neudělal.
Věci jsem sesbíral a šel do třídy. Snažil jsem se nedat znát, jak mě otlučené koleno bolí a jak moje srdce krvácí. Jenom by se mi znovu vysmáli. A to jsem nechtěl.
Posadil jsem se na své místo úplně vzadu a nachystal si učebnice. Díval jsem se z okna. Ignoroval jsem ty jedovaté poznámky, které se řítily mým směrem. Všechny holky mě pomlouvaly a kluci mě neustále sráželi. Aspoň že trochu inteligence jsem měl, ne, nebyl jsem úplný hlupák. Nebyl jsem ale nejlepší ze třídy. Možná bych mohl býl, kdybych měl nějaké sebevědomí a nějakou podporu. Ale co jsem měl dokázat sám? Bylo to tak děsivé. Být na všechno sám.
Se zvoněním do třídy vešel učitel. Nepoznal jsem ho. Stoupnul jsem si stejně jako moji spolužáci. Černé oblečení mě dokonale krylo před jejich pohledy. Kdyby to bylo možné, chodil bych celoročně v kabátu a se šálou, aby mě nemohli vůbec vidět. Chtěl jsem se schovat. Utéct.
"Dobrý den. Já jsem váš nový vyučující. Vašeho třídního zklátila zlá nemoc jménem manželství a on se teď musí léčit na Kanárech se svou milou. Proto tu jsem já, jeho zástupce." Všichni se rozesmáli. Tenhle učitel všem zvednul náladu. Kromě mě teda. Záviděl jsem mu. Taky bych chtěl mít život rád.
"Protože vás neznám, tak bych dnešní hodinu udělal více uvolněnou, abychom se všichni představili a poznali. Řeknete mi své jméno, který předmět máte rádi a jaké jsou vaše sny do budoucna. Pojedeme po lavicích, prosím začni." Pokynul jedné holce sedící úplně vepředu. Já jsem měl přijít na řadu úplně poslední. Nic jsem si z toho nedělal. Tohle bude prostě další člověk, který se o mě nebude strachovat.
"Ty tam vzadu. Je na tobě řada." Vyzval mě. Ani jsem si to neuvědomil, tak jsem byl ponořený do svých myšlenek.
"Toho ani nevyvolávejte. Nic neřekne dokud mu nedáme volení." Ozval se někdo a všichni se zasmáli. Zpoza svých vlasů jsem probodnul vyučujícího pohledem. Trochu znejistěl.
"Řekni mi své jméno a všechno co ostatní." Řekl nakonec. Přikývnul jsem. Nadechnul se. To je v pořádku. Nebude se mi třást hlas.
"Jmenuju se Shota, žádný předmět mi nevadí ani ho nemám moc rád, a co se snů do budoucna týče, neřekl bych, že nějaké jsou." Zamumlal jsem nakonec tichým hlasem. Byl jsem rád, že mi nebylo vidět do tváře. Vlasy mi padaly až k nosu v tenkých pramíncích a zakrývaly moje oči, které byly určitě zarudlé od pláče a nespavosti.
"Co jsi říkal? Neslyšel jsem tě."
"Že je to srab a padavka, který neumí mluvit." zase vykřiknul ten kluk co předtím. Celá třída se rozesmála jako stádo pitomců. Pořád by to ale nebolelo tolik, kdyby se nerozesmál i ten vyučující. Bylo to vážně tak vtipné? Nebo si jenom chtěl udržet celou třídu v klidu a pohodě tím, že z ní vyčlení jednoho člověka? Věděl jsem to. Vážně se nikam nehodím. Tenhle svět není pro mě. Měl bych prostě zmizet. Byl bych tak šťastný. Prostě se vypařit. Vzpomněl by si na mě někdo? Ničilo mě to. Byl jsem zvědavý, kolik takových dní ještě mé rozdrásané srdce přežije.
Učitel se na mě do konce hodiny už ani nepodíval a já to ani nečekal. Je to jenom další osoba, která mě měla zranit. Celý zbytek jeho hodiny jsem se koukal z okna a pozoroval mraky. Sem tam mě zabolely modřiny, když jsem se pro něco natáhnul do tašky, ale nebyl jsem takový slaboch, abych zasténal, nebo zasyčel bolestí. O přestávce se zvedla jedna partička kluků a šli k mé lavici.
"Hej, posero, co to mělo znamenat?" pořvával na mě jeden z nich už z půlky třídy, "víš, že vždycky když máš promluvit, tak mě musíš požádat o povolení." Ostatní borci z jeho party se rozesmáli stejně jako zbytek třídy. Jak můžou takhle blbí lidi vůbec existovat? Ptal jsem se sám sebe. Neodpověděl jsem.
"Vím, proč nemluvíš. Nedal jsem ti svolení. Teď ti ho uděluji, můžeš promluvit." Rozesmál se zase. Já si rychle zabalil a chtěl kolem něho proklouznout, abych mohl jít do jiné učebny na další hodinu, ale on mě chytil za ruku. Dost hrubě, takže mě zabolely ty modřiny. Syknul jsem bolestí.
"Ale copak? To tě bolí, jenom když tě tak jemně chytnu? Tak co říkáš tomuhle?" ruku mi pořádně stiskl, takže vážně vykřiknu "Au." On se nepřestával šklebit..
"Tak se podíváme, co tu máš." Zablýsklo se mu v očích a rukáv mi vyhrnul. Moje ruka byla samá modřina. Věděl jsem to. Některé byly starší, jiné docela čerstvé. Byly z doby, když se matka vracela domů opilá.
"Hej, Kouichi, tohle jsi docela přehnal." Všichni byli docela zaskočení.
"T-to jsem nebyl já." Zakoktal ten blbeček a smýkl se mnou, takže jsem spadnul a ještě se uhodil o lavici. Všichni radši utekli a nechali mě tam, aby neměli problém, kdybych se dovolával pomoci. Celá třída byla trochu zamlklá a rychle opouštěla učebnu. Já se vyškrábal na nohy a rukáv si stáhnul. Schoval jsem ruce do kapes a šel za davem.
Zbytek vyučování mě nechali napokoji, ale nevěřil jsem, že to bude trvat dlouho. Ta ruka mě začala vážně bolet. Už jsem uvažoval i o nějaké mastičce, ale to bych musel do lékárny, a kdybych tam šel, ptali by se mě, co se mi stalo a byla by z toho jenom hromada problémů.
Škola skončila a já šel domů pořádně hladový. Neudělal jsem si svačinu a na obědy jsem nechodil.
"Jsem tady." Zašeptal jsem, když jsem otevřel dveře do bytu. Z matčiny ložnice jsem zaslechl hekání a steny. Takže tu zase měla nějakého chlapa. Jenom jsem si vzal snídani, kterou nesnědla, a schoval se do svého pokoje. Vytáhnul jsem notebook, na který jsem si našetřil z brigády. Aha.. brigáda, úplně jsem na ní zapomněl. Zavolal jsem šéfovi, který byl ale tak naštvaný, že mě vyrazil. Další rána na mém srdci. Už jsem ani nebrečel, nemělo to cenu. Chvíli jsem brouzdal po internetu, než jsem našel zajímavý odkaz. "Klub sebevrahů - pro ty, kteří chtějí umřít, ale nemají dost odvahy na to, aby to udělali sami" hlásal. Kliknul jsem na něj a objevil se na fóru. Bylo tam spousta žádostí a různých skupin, které se organizovaly. To je blbost, pomyslel jsem si a chtěl to vypnout, ale potom jsem se zarazil.
Vždyť já nikomu chybět nebudu. Matce se uleví, protože na mě nebude muset plýtvat penězi a spolužáci si nebudou mít do koho kopnout. Všem bude líp, když zmizím. Stejně se mnou neměli vůbec nic společného. Neznal jsem jediného člověka, který by se mnou měl nějaké pouto. Nikdo mě nepotřeboval. Nikdo mě nechtěl. Nikomu na mně nezáleželo.
Nakonec jsem tam prošel nějaké vzkazy až mě zaujala jedna skupina. Měli by to být lidé v mém věku. Jeden s přezdívkou Death a nejspíš holka Ayu41. Zaregistroval jsem se tam pod přezdívkou Headshot a napsal jim.
"Ahoj, muzu se k vam pridat?" vzápětí mi přišla odpověď.
"Samozrejme. Zatim jsme naplanovali sraz na stredu. Ve 15:00 v KFC u vlakove stanice. Vis, kde to je?" Pousmál jsem se. Nečekal jsem tak rychlou reakci. Dokonce se mě ptal, jestli vím, kde to je. Skoro jako kdyby toho někoho zajímalo, jestli přijdu. To mě potěšilo.
"Jasne, ze vim. Podle ceho te poznam? Ja mam dlouhe cerne vlasy a budu v cernym obleceni." vyzvídal jsem detaily. Byl by vážně trapas, kdybych si je s někým spletl.
"Ja budu mit na sobe modrou mikinu a ksiltovku. Ayu bude mit sukni a tilko a kratke blond vlasy." Začal jsem být trochu nervózní. Nevěděl jsem, co bych od nich měl čekat. NAjednou mě napadlo, jestli to náhadou nejsou nějací úchylové nebo tak něco, ale vzápětí mi došlo, že by mi to stejně nevadilo, protože nic horšího se mi stejně už stát nemůže.
"Ok, tak se uvidíme ve stredu." rychle jsem se rozloučil. Neměl jsem chuť si s ním moc psát.
"Cau." Odepsal a já se rychle odhlásil. Odložil jsem notebook a padnul na postel, srdce mi z nějakého důvodu prudce bušilo. Skoro až moc rychle. Přistihnul jsem se, že se na to docela těším. Přemýšlel jsem o tom, jaký asi bude můj poslední den.
Nakonec jsem si udělal úkoly a šel spát. Teda spíš jsem se o to pokoušel.
Nemohl jsem spát kvůli dvěma věcem. Byl jsem až moc zvědavý na to, jací budou lidé, se kterými strávím svůj poslední den a matka měla pořád nějakou práci. Radši jsem si vzal prášek na spaní, abych usnul rychle a nemusel mít žádné sny.
Ráno jsem se probudil a převlíknul se. Vzal jsem si jako vždycky batoh a šel do kuchyně dělat snídani. Někdo mě tam ale překvapil. Za stolem seděl nahý chlap, který měl před sebou nějakou fotku a honil si ho. Strnul jsem uprostřed pohybu a batoh mi vyklouznul z ruky. On si mě všimnul, ale jenom se ušklíbnul.
"Co tak koukáš, chceš si to snad vyzkoušet?" zavrčel na mě. Lekl jsem se vycouval z kuchyně, on však vstal a šel ke mě. Zakopnul jsem o batoh a narazil si kostrč.
"Copak by sis nechtěl vyzkoušet, jaký to je? Hm? Vsadím se, že když je matka děvka, tak tomu určitě naučila i svý dítě." Sápal se po mně. Já se od něj odplazil, popadnul jme batoh a utíkal ke dveřím. Dělalo se mi z něj zle. Než jsem ale stačil odemknout dveře, přimáčknul mě na ně a začal mě osahávat
"Hmm.. Jsi vážně kus." Zavrněl mi do ucha slizkým hlasem a začal mě svlékat. Vykřiknul jsem a snažil se ho od sebe odstrčit. Tohle v žádným případě nechci!
Byl silnější než já a já byl navíc moc vystrašený, takže mě pomalu opouštěly síly. Jakmile mi ale šmátrá rukou po opasku, vzpamatoval jsem se. Kopnul jsem ho do koulí a vystartoval ven ze dveří pryč. Z očí se mi valily slzy a já si za běhu upravoval svoje napůl svlečené oblečení. Srdce mi divoce bušilo a pukalo strachem a je se pro jistotu neohlížel. Tak tak jsem doběhnul na zastávku, že jsem stihnul autobus a až tehdy jsem se odvážil otočit. Nesledoval mě. Větší úlevu jsem snad v životě necítil.
Sednul jsem si na volné místo a rozbrečel se. Bylo to poprvé, co to na mě nějaký mámin chlap zkusil, bylo to tak hnusný a odporný.Dělalo se mi z toho zle. Vážně jsem si byl jistý, že budu zvracet. Nějaká paní se na mě se starostí obrátila a já jí ujistil, že je všechno v pořádku. Namluvil jsem jí, že mě nechala holka, a proto brečím. Ona se mě snažila povzbudit a dala mi i kapesník.
Poděkoval jsem jí a na další zastávce vystoupil. Snažil jsem se uklidnit, ale vážně to nešlo. Bolelo to a bolelo to ještě víc, kdy jsem si uvědoil, že matka se mě nesnažila zachránit, ačkoliv ten můj křik musela slyšet. Chtěla mě snad nechat dělat mu děvku? Otřesený jsem došel do školy, a když jsem odemykal skříňku, zjistil jsem, že se mi ruce neovladatelně třesou. Dneska mě nechala ta banda ubožáků, kteří mě normálně provokovali, na pokoji. Zavřel jsem se na záchodech a teprve tam jsem se pořádně rozbrečel. Muselo to ze mě ven. Zalykal jsem se vlastními vzlyky a při tom se snažil být potichu, aby na mě nikdo nepřišel. Naštěstí už bylo po zvonění, tak nikdo nepřišel. Nic jsem si nepřál v tu chvíli víc, než umřít. Prostě zmizet. Tak moc jsem si to přál, až mě z toho rozbolelo srdce a já měl pocit, že se vážně zastaví.
Uklidnil jsem se až se zvoněním na druhou hodinu. To jsem vylezl z kabinky a pořádně si umyl obličej i ruce, abych ze sebe smyl ten husný dotek. Rozdrásal jsem si ruce skoro do krve, jak moc jsem se chtěl té vzpomínky zbavit. Začalo zvonit na druhou hodinu a to mě vrhlo zpátky do reality. Rychle jsem si ruce otřel a vydal se do třídy. Před dveřmi jsem provedl krátké dechové cvičení než jsem vešel. Učiteli jsem zamumlal tichou omluvu a šel ke vé lavici. Schytal jsem zase několik posměšků a nadávek, ale něco tak malicherného mě nemohlo rozptýlit. Sedl jsem si na své místo a uvědomil si, že mi to může být všechno jedno, protože zítra jsem se měl sejít s těmi, se kterými umřu.
Celou školu jsem byl duchem mimo, ale nikomu to nevadilo. Spolužáci byli trochu vedle z těch modřin, co viděli, takže se z toho vyvinuly nesmyslné debaty, od koho je asi mám. Neposlouchal jsem je. Přemýšlel jsem jenom o tom, jak budou vypadat ti lidé, se kterými se sejdu. Jestli si sedneme nebo ne. Jestli to myslí vážně nebo ne. Díky téhle myšlence jsem se dokázal udržet celé to dopolende naživu.
Bál jsem se jít domů. Tolik jsem se bál. Srdce mi tak bilo strachy, až jsem měl pocit, že mi vyskočí z hrudi. Bolelo to. Odchodu domů jsem se vyhýbal ze všech sil. Nechtěl jsem tam, ale zároveň jsem věděl, že budu muset. Nakonec jsem se odvážil až večer, když už svítily hvězdy. Opatrně jsem odemknul dveře od bytu, naštětí to vypadalo, že tam nikdo není. Všude bylo ticho a klid. Nikde se nesvítilo, nikde nebylo slyšet žádné zvuky. Trochu jsem si oddechnul a zavřel za sebou. Ihned jsem rozsvítil. Měl jsem strach, že na mě někdo vyskočí ze tmy. Světelnou rychlostí jsem se dostal do koupelny, kde jsem se umyl, a potom jsem se zamknul v pokoji. Nevyšel jsem z něj ani tehdy, když mi opilá matka bušila na dveře. Jenom jsem se choulil na posteli a zacpával si uši, zatímco se mi z očí řinuly slzy.
Neusnul jsem. Celou noc jsem probděl. O ničem jsem nepřemýšlel, jenom jsem tupě zíral do prázdna a chvěl se pod pokrývkou. Jenom ta představa, že mě mohl někdo znásilnit, mě tak vyděsila, že jsem nebyl schopný usnout. Jenom to uvědomění, že mě matka neochránila, mi trhalo srdce znovu a znovu. Teď už jsem byl napevno rozhodnutý, že umřu. Že si ulevím od té věčné bolesti.
Ráno jsem byl ještě tak otupělý, že jsem skoro nemohl fungovat. Cítil jsem se jako stroj. Obléknul jsem se a vzal si nějaké našetřené peníze, které jsem si schovával ještě z brigády. Z domu jsem vypadnul dřív, než mě matka zpozorovala.
Celý den jsem se nacházel ve zvláštním stavu ospalosti, strachu, nervozity a vzrušení z toho setkání. Přistihnul jsem se, že to je poprvé, co jsem se těšil, až skončí škola a já budu moc někam jít. Dneska jsem schytal pár kopanců a nadávek. Podrazili mi nohy a já si tak podruhé natloukl koleno. Bolelo mě to a já na jednu nohu trochu kulhal, ale nedělal jsem si s tím hlavu.
Po konci vyučování jsem nasedl na autobus a nechal se dovézt blízko vlakové stanice. Věděl jsem přesně, kde to KFC je. Bylo to kousek do mého domu. Šel jsem přesně na čas. Bolavá noha mi chůzi trochu znesnadňovala, ale já toho nedbal. Vlastně jsem se docela těšil na to, co bude. S jakými lidmi strávím svůj poslední den v životě.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama