Omlouvám se umírám 2/4

2. prosince 2013 v 14:55 | S-chan |  Rychlovky
Tady je pokračování a S-chan zase nezbývá nic jiného, než popřát vám abyste si ho užili =3




Vešel jsem do KFC a trochu nervózně se rozhlédl. U jednoho zastrčeného stolečku v rohu jsem uviděl kluka v modré mikině a kšiltovce a nakrátko ostříhanou blond holku v sukni a tílku. Oba se na mě podívali a ta holka na mě mávla. Pousmál jsem se a šel si sednout k nim.
"Ahoj." Pozdravil jsem je trochu nesměle. Sedl jsem si vedle toho kluka. Holka se na mě usmála a já si všimnul, že má dlouhé rukavice bez prstů, které jí zakrývají obě předloktí. Kluka vedle sebe jsem moc nepozoroval.
"Ahojky." Pozdravila mě.
"Rád tě poznávám." Ozval se i ten kluk. Byl jsem vážně hodně nervózní. Tohle bylo poprvé, co jsem se bavil s někým tak… důvěrně? Nevím, jestli je to slovo správně, ale mě to tak připadalo. Chvíli bylo trapné ticho, kdy jsme se my tři jenom pozorovali a odhadovali. Oba byli v mém věku. To bylo fajn. Aspoň jsem nemusel mít strach z toho, že budu nejmladší.
"Tak co kdybychom se představili a řekli důvod, proč se chceme zabít? Potom bychom mohli naplánovat, jak to uděláme." Navrhnul ten kluk. Sundal si kšiltovku a odhalil tak hnědé, až narezlé vlasy. My dva jsme přikývli. Ta holka začala.
"Takže já jsem Ayu, moje přezdívka na netu byla i moje jméno." Trochu se zasmála a pokračovala. "Chci se zabít kvůli neshodám v rodině. Můj nevlastní otec mě z-z-znásilnil, ale n-nemůžu to nikde ohlásit a matka mi nevěří, myslí si, že jí chci akorát zruinovat." Hlas se jí tásl a já všimnu, že se chvěje celá. Podíval jsem se kluka vedle mě a i on vypadal dost šokovaně. Myslel jsem si, že tohle se může stát leda tak v Americe.
Pak byla řada na tom klukovi.
"Já jsem Kyoshi. Moje přezdívka na netu byla Death a chci spáchat sebevraždu, protože kvůli jedné nehodě zemřel můj kamarád a jeho rodina mi to dává za vinu." Polknul jsem. Teď jsem měl mluvit já, ale můj důvod mi připadal najednou tak malicherný. Měl jsem sucho v krku a ruce jsem schoval pod stůl, aby nebylo vidět jak se třesu. Nemohl jsem se na ně podívat, tak jsem zavřel oči a zhluboka se nadechnul.
"Já se jmenuju Shota a umřít chci proto, ž-že celý můj život je jenom omyl. Matka je děvka a já jsem jenom nechtěný dítě a ona mě proto nenávidí. Málem mě znásilnil jeden její zákazník a ve škole mě kvůli mé povaze a vzhledu šikanujou." Špitl jsem. Cítil jsem, jak se na mě oba dívají. Ale neodsuzovali mě, byly to soucitné pohledy. Otevřel jsem oči a podíval se na ně, mlčeli a asi jsme všichni potřebovali chvilku na to, všechno to strávit. Věděl jsem, že každý z nás si prožil bolest a díky ní může porozumět, skutečně porozumět pocitům ostatních. Nakonec jsme si objednali nějaké jídlo a začali se poznávat. Troufnu si říct, že to bylo poprvé v životě, co jsem se trochu bavil. Co si ze mě někdo neutahoval kvůli mému vzhledu nebo chování. Byl jsem vážně skoro šťastný.
"Myslím, že by nebylo dobrý bavit se o páchání sebevraždy tady. Je tu moc lidí. Nezajdem do parku?" navrhnul Kyoshi. Souhlasili jsme, takže jsme vyhodili zbytky a šli se projít. Neušlo jim, že trochu pokulhávám.
"Co se ti stalo?" zeptala se mě Ayu.
"Teda, jestli to nevadí, že se na to ptám." Dodala rychle. Pousmál jsem se. Poprvé v životě mi bylo líto, že mi vlasy padají do obličeje a oni mě nemůžou pořádně vidět.
"V pohodě. Dneska ve škole mi jeden spolužák podrazil nohy a já spadnul ze schodů." Odpověděl jsem jí.
"To je hrozný. Zkoušel jsi to někomu říct?" reagoval okamžitě Kyoshi. Zavrtěl jsem hlavou.
"Ne. Učitelé mě taky nemají moc v oblibě. Vesměs si všichni myslí, že jsem emař a měl bych chcípnout, takže.." nechal jsem větu vyznít a trochu nervózně se zasmál. Sedli jsme si na lavičku v srdci parku, kde se nacházela i fontána. Celou dobu jsme o něčem mluvili, probírali jsme hlouposti a se vší snahou jsme se pokoušeli vyhnout všem mutný tématům. Byl jsem neuvěřitelně nervózní, protože jsem neuměl dávat najevo svůj názor, ale s nimi jsem se cítil uvolněně a v pořádku.
Nakonec jsem přestal mluvit a jenom jsem je poslouchal. Bylo to příjemné. Oba dva se trochu pošťuchovali. Nepotřebovali jsme nic vědět o našich osobních životech. Žádné zájmy nebo něco podobného. Rozuměli jsme si i bez toho.
"Jsi v pořádku? Nějak mlčíš." Ozvala se potom Ayu. Trochu jsem se leknul.
"Jo jsem.. jenom je to poprvé, co se s někým takhle bavím, tak mě tolik mluvení trochu vyčerpalo." Omlouval jsem se hned. Oba se rozesmáli a já nevděl jestli bych se měl urazit nebo ne.
"Víš co? Mám nápad." Prohodila po chvíli a přehrabovala se v tašce. Zvědavě jsem jí pozoroval stejně jako Kyoshi. Nakonec vytasila několik pinetek. Mě to hned došlo, tak jsem se začal bránit. Všichni jsme se smáli jako blázni.
"Kyoshi, podrž mi ho." Zavelela Ayu a vítězně se jí zablýsklo v očích, když mě Kyoshi popadl zezadu a držel mi ruce, abych se nemohl bránit. Já se smál a zároveň si uvědomoval, jak opatrně mě drží, aby mi neublížil nebo nezpůsobil bolest. Srdce se mi proto neskutečně rychle rozbušilo. Nevěděl jsem pro nebo čím to bylo, ale skvělě jsem se bavil.
Cítil jsem, jak mi Ayu dělá něco s vlasy. Zavřel jsem radši oči a za chvíli jsem už necítil tu ochrannou clonu, kterou jsem si vytvořil.
"Táák. Hotovo." Slyšel jsem, jak říká. Otevřel jsem oči jenom proto, abych mohl vidět jejich překvapené obličeje.
"C-co je? To vypadám tak hrozně?" ohradil jsem se.
"Ne. To právě naopak." Trochu zaraženě ze sebe vydolovala a hledala zrcátko. Kyoshi mě taky pustil a po chvíli se mi nabídl pohled do zrcátka. Byl jsem naprosto uchvácený tím pohledem. Tohle jsem já? Vážně já? Bledá pleť a kruhy pod očima trochu kazily můj vzhled, ale safírově čisté oči a plné rty dostatečně vynikaly v mém obličeji. Zasněně jsem se na ně podíval a za chvíli jsme zase vybuchli smíchy.
"Jsi tak roztomilýýý." Skočila mi Ayu kolem krku, až mě povalila na lavičku a Kyoshi stačil jen tak tak uskočit. Já trochu heknul, neboť mě pád trochu zabolel, ale jinak jsem se taky smál. Snažil jsem se jí ubránit, ale nešlo mi to.
"No tak. Přestaň ho mačkat, nebo ho udusíš." Tahal jí ze mě Kyoshi a nakonec se nám povedlo jí společnými ilami setřást.
"Promiň. Nemohla jsem si pomoct." Usmívala se trochu rozpačitě.
"V pořádku." zasyknul jsem ještě jednou trochu nervózně. Všimli si mého rozladění.
"Promiň. Ublížila jsem ti?" strachovala se o mě hned. Rázně jsem zavrtěl hlavou.
"Ne, to vůbec. Já jenom nejsem zvyklý na to, že je ke mně někdo milý a ohleduplný a že se můžu jenom s někým smát. Tohle jsem ještě nezažil." Trochu jsem se zasnil a usmál se na ně. Kyoshi se na mě díval trochu šokovaně, ale nakonec se na mě taky usmál a mně se z toho rozbušilo srdce. Ayu mě místo toho objala a já věděl, že aspoň konec mého života bude skvělý.
Nakonec jsme se trochu uklidnili. U stánku jsme si koupili nějaké pití a začali jsme být vážní.
"Tak jak to uděláme?" zeptal jsem se nakonec. Oba dva mlčeli.
"Co takhle objednat si nějaký pokoj a podřezat se?" navrhnul Kyoshi. Ayu se zadusila pitím a my jí hned pomáhali normálně dýchat.
"To ne, já mám hrůzu z krve a tak. Promiňte." Podrbala se nervózně ve vlasech. Hned jsem to pochopil, jedna rukavice jí sjela až k zápěstí a já uviděl jizvy po noži a cigaretách na jejím předloktí. Zděsil jsem se. Co si asi musela prožít. Zabolí mě srdce.
"Dobře, tak co takhle seskok?" plánoval hned Kyoshi.
"Jo to by šlo. Vždycky jsem chtěla vědět, jaké to je." Usmála se a dopila pití. Podívala se na mě, jestli mi to nevadí.
"Já se přizpůsobím." Pousmál jsem se.
"To ne. Umřeme spolu. Musí to být tak, abychom se toho nebáli." Poučovala mě Ayu.
"To je vážně v pořádku. Z výšek strach nemám. Víc by mi vadilo ublížit si." Mumlal jsem. Přikývla a já si najednou uvědomil, jak je to skutečné. Že za pár dní doopravdy umřu. Dostal jsem trochu strach, ale zároveň se mi tak neskutečně ulevilo. Už žádná bolest. Už žádný strach.
"Tak domluveno, kdy to uděláme?" požadovala detaily Ayu.
"Co takhle v sobotu?" navrhnul jsem. Oba souhlasí..
"Jo, to mám volno."
"Já taky."
"Kde skočíme?" zajímal jsem se.
"Hmm. Chtělo by to něco dostatečně vysokého, abychom měli jistotu, že se jenom nezmrzačíme do konce života. Nejlepší by byl nějaký mrakodrap nebo most nad řekou nebo jinou silnicí, kde jezdí hodně aut." Přemýšlel Kyoshi. Až když to vyslovil, došlo mi, kolik je toho potřeba správně udělat. Docela mě to překvapilo, myslel jsem, že umřít je ta nejjednodušší část.
"Napadá mě, že kousek odsud je vyhlídka. Je to na skále, je tam okolo sice plot, ale to nebude problém, můžem ho přeštípnout. Je to vážně vysoko a dole pod tím je ještě hlavní silnice. Často z té skály někdo skáče, je to ve zprávách každou chvíli." Po chvíli odpověděla Ayu. Vybavil se mi obrázek jednoho místa, věděl jsem, kde to je.
"Tak fajn. Dáme si sraz ve čtyři zase v tom KFC?" zajímal jsem se.
"Mohli bychom." Přitakal Kyoshi.
"Jop." Kývla Ayu. Usmál jsem se. Teď už jsem neměl pochyby. Konec mého života bude vážně úžasný s těmi skvělými lidmi.
Ještě chvíli jsme v tom parku seděli a bavili se. Kolem sedmé se od nás Ayu odpojila s tím, že už musí jít domů, ale že se těší, až nás oba znovu uvidí.
"Tak já běžím." Usmála se na nás ještě a oba nás pevně objala.
"Ty sponky!" připomenul jsem jí ještě.
"To je v pořádku, nech si je. Slib mi, že takhle budeš chodit až do soboty." Usmála se a mávla na mě.
"Cože?! To nejde!" zakřičel jsem na ní.
"Jen si je nech! Kyoshi, ručíš mi za to!" poslala nám vzduchem pusu a běžela na vlak. Kyoshi se rozesmál a já začal trochu trucovat. Ale byl jsem vážně šťastný. To bylo poprvé, co mi někdo řekl, že se těší, až mě znovu uvidí.
"Tak, kdy musíš domů ty?" obrátil se na mě Kyoshi. Najednou jsem znervózněl. Podíval jsem se do jeho zelenkavých očí a donutil sek úsměvu.
"Mně je to více méně jedno." Pokrčil jsem rameny.
"Takže takové dvě hodiny ještě máš?" blýskl po mě očima. Rozesmál jsem se.
"Klidně i tři." Šťouchnul jsem do něj a sednul si zase na lavičku. Posadil se vedle mě a povzdechnul si.
"Copak je?"
"Ale nic." Pousmál se, já však věděl, že ho něco trápilo. Přišlo mi ale blbé se ho vyptávat a vtírat se.
"Víš, že jsem byl ze dneška vážně nervózní?" nadhodil jsem nezávazné téma. Kyoshi se usmál.
"Proč?"
"Bál jsem se toho, jací budou lidi, se kterými strávím poslední chvíle svého života." Přiznal jsem mu.
"Jo, taky jsem byl nervózní, ale dopadlo to dobře, ne?" mrknul na mě.
"To rozhodně. Jsem vážně rád, že jsem tebe a Ayu potkal, a že můj konec nebude osamělý a bolestivý jako celý můj život. Vážně je tohle poprvé, co se cítím tak uvolněný." Zavřel jsem oči a pořád se usmíval jako měsíček na hnoji.
"Vím, o čem to mluvíš. I když jsem to možná neměl tak hrozné jako ty. Mám pocit, že můj důvod je teď hrozně dětinský a malicherný." Podíval jsem se na něj.
"Tohle bys neměl říkat. Teda není to tak, že chci, abys umřel, to v žádném případě, ale myslím si, že jestli to už nemůžeš snést, jestli tě to ničí a sžírá zevnitř, tak je to správné řešení." Trochu jsem se do toho zamotal. Nervózně se zasmál a uhnul pohledem. Kyoshi mlčel a já se bál, že jsem ho naštval.
"Děkuju. Bál jsem se, že se mi vysměješ." Šeptnul po chvíli.
"To bych nikdy neudělal." Vydechnul jsem. Trochu jsem se zarazil, protože jsem zjistil, že brečí. Nevěděl jsem, co mám dělat. Byl jsem trochu zmatený, nakonec jsem se ale uklidnil a objal ho. Začal jsem mu šeptat, že je to v pořádku, že jeho bolest brzy skončí a že jsem tu s ním. Prostě jsem udělal všechno, co jsem kdy chtěl, aby mi matka řekla, když jsem sám brečel pod peřinou. Za chvíli se uklidnil a jenom zůstal v mém objetí. Cítil jsem, že se mi rozbušilo srdce. Dokonce jsem měl pocit, že ho i slyším. Kyoshi se usmál.
"Je hezké poslouchat, jak ti bije srdce." Zašeptal. Zčervenal jsem a ono ještě zrychlilo, rozesmál se.
"A teď ještě zrychlilo." Odstrčil jsem ho od sebe.
"Blbče, chceš, abych měl infarkt?" peskoval jsem ho a snažil se skrýt svou zarudlou tvář. Vážně, co si myslí?
"Já za to nemůžu." Smál se. Polknul jsem a uhnul pohledem.
"To bych být tebou netvrdil." Pípnul jsem. Kyoshi se přestal smát a já cítil jeho pohled.
"Co tím chceš říct?" zeptal se. Věděl jsem, že byl asi trochu zmatený. Tohle jsem neměl říkat.
"Promiň. Zapomeň na to." šeptnul jsem. Kyoshi se na mě pořád díval, ale už nenaléhal. Trochu jsem si oddechnul.
"Co máš v plánu teď?" změnil jsem téma. Nebránil se a já jsem za to byl vděčný.
"Hmm.. Pojď se mnou." Chytnul mě za ruku a někam táhl. Vstal jsem a nechal se vést. Nakonec jsme se procházeli parkem a čekali, až slunce bude zapadat. Nejdřív jsem byl vážně nervózní, ale potom jsem i zapomněl na to, že mě Kyoshi pořád držel za ruku. Dokonce se mi to líbilo. Měl jsem pocit, že mě někdo potřebuje. Pomalu mě dovedl na úplně druhou stranu parku, kde rostly vysoké duby a zapadající paprsky slunce je nádherně prosvítily. Vypadalo to, že samotné ty stromy září.
"To je nádhera." Vydechnul jsem obdivně a kochal se tou krásou.
"Jak jsi na tohle místo přišel?"
"Jednou, když jsem se toulal. Nemohl jsem spát, tak jsem se šel projít a nohy mě zavedly sem." Odpověděl, nevěděl jsem, co bych na to měl říct, tak jsem mlčel a kochal se.
"Víš, jsem vážně rád." Začal po chvíli.
"Za co?" nechápal jsem. V tu chvíli mi stisknul ruku a udělal krok ke mně. Znervózněl jsem a uhnul pohledem.
"Že jsem potkal tak skvělé lidi." Usmál se smutně.
"Myslím, že to si tenhle názor sdílíme všichni." Šeptnul jsem odpověď. Zafoukal vítr a listí na stromech zaševelilo. Slunce dokončilo svou pouť a na obloze se jedna za druhou rozsvěcovaly hvězdy.
"Už je docela pozdě. Měli bychom asi jít." Nadhodil po chvíli.
"Jo, to jo." Přitakal jsem, ale stejně jsme tam dál stáli.
"Moc se ti nechce, co?" popíchnul mě. Zčervenal jsem a šťouchnul ho.
"Tobě taky ne." Vypláznul na mě jazyk a já předstíral zděšení. Nakonec jsme se oba rozesmáli.
"Hej, není to posera?" uslyšel jsem najednou za sebou až bolestivě povědomé hlasy.
Strnul jsem a z obličeje mi úsměv okamžitě zmizel. Kyoshi se ani nestačil zeptat, o co jde, už byli u nás.
"Jo, je to on. Co tady děláš? Máš tu rande se svým přítelem? To je dost odporný." Zapitvořil se jeden z nich a celá skupinka se může potrhat smíchy. Cítil jsem Kyoshiho tázavý pohled, ale nemohl jsem se mu podívat do očí. Tohle zabolelo. Hodně to zabolelo. Vrátilo mě to zpátky do reality. Zpátky do mýho bídnýho života. Nepodíval jsem se na ně. Ignoroval jsem je jako vždycky a přál si utéct, kéž by mi to dovolili.
"Proč nic neříkáš? To povolení ze včerejška pořád platí." Nikdy jsem si nepřál víc schovat svůj obličej jako teď, když mě přímo před mým prvním spolutrpitelem ponižovali.
"Nebo se snad za sebe stydíš, buzničko? To bys měl, protože je to odporný. Doufám, že to už brzy zabalíš." Pokračoval dál. A celá jeho parta se pořád smála. Já k nim stál zády a pořád je ignoroval. Snažil jsem se dělat, že tam nejsou. Kyoshi byl vyvedený z míry. Šokovaně se na mě díval a mně se draly slzy do očí.
"Ten dnešní pád ti nestačil? Chceš snad další výprask?" vyhrožoval mi dál a chytil mě za ruku. Docela bolestivě. Syknul jsem, chtěl jsem se mu vytrhnout, ale nešlo to.
"Nebraň se, bude tě to míň bolet." Cítil jsem z jeho dechu alkohol. Tak proto. Takhle daleko nikdy nezašli. Když mi vrazil facku, trochu jsem se zapotácel, upadl bych, kdyby mi nesvíral ruku. Ta rána bolela, ale mnohem víc mě bolelo to, že Kyoshi tam stál a viděl to. Že tam stál a nepomohl mi. Nakonec jsou všichni lidi stejní. Není tu nikdo, kdo by za mě bojoval. Kdo by byl ochotný mě ochránit. Je to jenom člověk, díky kterému umřu a budu mít trochu lepší pocit. Spustily se mi slzy a ten kluk se rozesmál.
"Takže pláčeme? Nějak moc brzy, zatím jsem ti k tomu nedal pádný důvod." Rozmáchl se k druhé ráně. Přikrčil jsem se a očekával bolest, ale ta nepřicházel. Opatrně jsem otevřel jedno oko a viděl, že přede mnou stál Kyoshi a tu facku schytal místo mě.
"Proč?" nechápal jsem.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama