Omlouvám se umírám 4/4

2. prosince 2013 v 22:18 | S-chan |  Rychlovky
Poslední část je tu, i když to trvalo tak dlouho, přece jenom se to podařilo S-chan dopsat. Pořád nebyla spokojená s tím koncem až to nakonec skončilo... to uvidíte :D Užijte si i tu poslední část a S-chan jde na další povídku, kterou vám se hodí.^^




"No, myslím, že někdo jiný to taky zvládne." Usmála se a večer pokračoval. O dalších pár hodin později už Ayu spala na igelitce plné brambůrků. Tak nás to s Kyoshim rozesmálo, že jsme museli udělat dokumentační foto.
"Až to uvidí." rozemála nás jenom myšlenka na její reakci. Po chvilce jsme se uklidnili a ledovali jme oblohu. Byla úplně čistá, bez jediného mráčku a já mohl jasně vidět hvězdy. Zhluboka jem se nadechnul chladivého vzduchu.
"Hele, Shoto." Oslovil mě poprvé Kyoshi mým jménem. Okamžitě jsem se na něj podíval. Předtím jsem si to neuvědomil, ale teď seděl najednou tak blízko až se mi srdce rozbušilo.
"Copak?" zašeptal jsem tichou otázku. Kyoshi mě nežně pohladil po zdravé tváři a přitáhnul si mě k sobě. Chviličku zaváhal, ale nakonec zavřel oči a políbil mě. Vytřeštil jsem oči a nebyl jsem schopný udělat jediný pohyb. On mi jemně oždiboval rty, dával pozor na moje zranění, ale i tak jsem mohl cítit jejich omamnou chuť. Po chvilce se ode mě odtáhnul a s nejistotou ve tváři se na mě podíval. Já byl pořád v šoku a nevěděl jsem, co mám říct, srdce mi zmateně bušilo a naplňovalo mou hruď pocitem, který jsem doposud nepoznal. Kyoshi se nakonec ode mě odvrátil a chtěl odejít, ale to jsem nemohl dopustit. Nechtěl jsem aby odešel. Natáhnul jsem se po něm a chytil ho pevně za ruku. Přitáhnul jsem si ho k sobě a utápěl se v rozpacích. Kyoshi se usmál, tak neuvěřitelně šťastně a znovu mě políbil. Tetokrát jsem zavřel oči i já a na polibek mu odpověděl. Měl alkoholovou příchuť. Kyoshi mě objal a přitisknul k sobě, sám jsem mu dal ruce kolem krku, abych mu mohl být ještě blíž. Polibky byly zprvu bázlivé, oba dva jsme tak úplně nevěděli, co máme dělat, naše rty se dotýkaly jenom lehce a o to to bylo sladší, když se Kyoshi odvážil a polibek prohloubil. Slastně jsem vydechnul a užíval si svůj první opravdový polibek. Pootevřel jsem rty a on do nich vniknul jazykem, zachvěl jsem se a oplatil mu to. Odtrhli jsme se od sebe a já si všimnul, že jsem zhluboka dýchal. Kyoshi se usmál a vtisknul mi polibek na tvář, do vlasů a nakonec jsem ucítil jeho rty i na svém krku. Pevněji jsem ho objal a trhaně se nadechnul. Usmál se a opřel se čelem o to mé.
"Kyoshi." Zašeptal jsem jeho jméno.
"Copak?" zafoukal vítr a vzal mi z úst to jedno slovo, které jsem mu pošeptal. Nevěděl jsem, jestli ho slyšel nebo ne, ale když se na mě znovu podíval, měl v očích zvláštní výraz. Znovu ukořistil mé rty a vjel mi rukou do vlasů. Náruživě jsem mu odpovídal, nemohl jsem přestat. S každým dalším polibkem jsem se v něm utápěl víc a víc. Ucítil jsem jeho ruce klouzat po mých zádech, vyhrnoval mi mikinu i s tričkem a já ho napodobil. Stáhli jsme ze sebe svršky a znovu se k sobě přitiskli. Hladově líbal mé rty a hladil mě po těle. Opatrně mě položil na hromádku z našich svršků a zadíval se mi do očí.
"Budu opatrný." zašeptal mi do ucha. Zrudnul jsem a ztracený ve víru jeho polibků jsem přikývnul. Potom jsme už nemluvili. K tomuhle jsme slova nepotřebovali.
Ráno mě probudily dávivé zvuky. Posadil jsem se a uvědomil si, že mám na sobě jenom kalhoty. Zčervenal jsem a rychle si navléknul triko i mikinu. Rozhlédl jsem se kolem sebe, protože jsem v první chvíli nevěděl, kde jsem a kdo jsem, ale stačilo mi rukou zavadit o Kyoshiho hrudník a na všechno jsem si hned vzpomněl. Neubránil jsem se zasněnému úsměvu a hledal Ayu. Uviděl jsem jí, jak zvrací do nedaleké křoví. Trochu jsem rozlámaný vstal a šel k ní. Pohladil jsem jí po rameni a zádech a přidržoval jí vlasy.
"Neboj, to bude dobré." utěšoval jsem jí, ona akorát přikývla a vyhodila další část včerejšího jídla a pití. Byl jsem vděčný, že mě tak špatně naštěstí nebylo. Po pár minutách jí to přešlo. Zžejmě už neměla co zvracet, posadila se se mnou na lavičku a přitáhla i kolena k tělu. Pořád byla trochu nazelenalá, ale usmála se, když viděla Kyoshiho, jak klidně oddechuje.
"Byli jste táááák sladcí, když jste oba spali." zasmála se. Já jsem zrudnul a odvrátil pohled, byl jsme plný rozpaků. Potom si povzdechla a opřela se o mě.
"Ale přeju vám to. Jsem za vás šťastná."
"D-d-děkuju." zašeptal jsem. I když jsem si nebyl úplně jistý, jak to myslí. Včera jsme totiž s Kyoshim nemluvili, nezačali jsme spolu chodit, jenom jsme se spolu vyspali. Musel jsem o tom neustále přemýšlet. Co to znamená? Co teď mezi námi bude?
Chvilku jsme spolu ještě mluvili než se probral i Kyoshi. Zmateně se posadil a vlasy měl úplně rozcuchané. S Ayu jsme se rozesmáli a on si nás všimnul. Když se naše oči setkaly, zachvěl jsem se a nebyl jsem schopný přestat se usmívat. Když se natáhnul pro tričko, všimnul jsem si, že má na boku škrábance od mých nehtů a celý rudý jsem se od něj odvrátil. Doufal jsem, že si toho Ayu nevšimla a pokud ano, tak taktně mlčela.
Šli jsme si sednou k němu a ukázali jme Ayu tu fotku, kterou jsme vyfotili když spala. Rozesmáli jsme se jako blázni jejímu obličeji a ona to vzala naštěstí sportovně a nevymazala jí. Smáli jsme se všem fotkám, jak jsme je znovu procházeli, až jme narazili na jednu, kterou Ayu vyfotila dneska ráno. Spali jsme na ní s Kyoshim u sebe, já měl obličej schovaný v jeho hrudi a on měl ruku přehozenou přes můj bok. Oba dva jsme zčervenali a chtěli jsme jí vymazat, ale Ayu nás nenechala.
Na té vyhlídce jsme seděli ještě dlouho. Dojedli jsme zbytky jídla a dopili všechno pití. Znovu jsme si gratulovali, že nás napadlo koupit si pár džusů, a tak jsme měli tu trochu alkoholu, co nám jěště zbývala, s čím smíchat.

Ne. Ten den, tu noc ani to ráno jsme neskočili. Nakonec jsme to neukončili, ale myslím, že všichni jsme cítili, že společně to zvládneme. Domluvili jsme se na dalším srazu a dali si telefonní čísla. Ayu jako vždy zmizela první a my s Kyoshim tam zůstali v trochu rozpačitém tichu.
Uklidili jsme a trochu se prošli, abychom se zahřáli. Sedli jsme si na lavičku a mlčeli. Přesto to bylo příjemné ticho. Byl jsem si jistý, že si pamatoval všechno, co se včera večer událo. Já to všechno pamatoval a znova a znova jsem nad tím rudnul rozpaky.
Kyoshi se opřel o mé rameno a tichounce se zeptal: "Je tvoje tělo v pořádku?" Zrudnul jsem a nemohl se na něj podívat.
"A-ano." přikývnul jsem a on se pousmál.
"To jsem rád." zavřel oči.
"Tady bys neměl spát, nastydneš." poučoval jsem ho a on se tiše zasmál.
"Jsi jak moje máma." odlepil se ode mě a protáhnul se.
"Co teď chceš dělat? Nevím jak tobě, ale mě je docela zima a no..jsem trochu rozlámaný." zčervenal jsem a přikývnul, došlo mi, kam tím míří.
"Půjdeme domů?" zeptal jsem se. Přikývnul, a tak jsme vstali a vydali se na autobus. Mlčky jsme sešli všechny schody a mířili na nejbližší zastávku. Odmítne mě, když se ho budu chtít chytit za ruku? Přemýšlel jsem, nebyl jsem si jitý, jestli bych měl doufat, že to bylo něco výjimečného. Možná to udělal proto, že byl opilý. Nevěděl jsem a trochu mě z toho zabolelo srdce. Ale i kdyby, zahnal jsem chmury a usmál se. Byla to moje první pusa a první sex a já byl šťatný, že to bylo právě s ním. Strčil jsem ruce do kapes a po očku ho sledoval. Přistihnul jsem ho, že se na mě taky dívá, oba jsme uhnuli pohledem a došli na zastávku. Dneska se mě nezeptal jestli nechci doprovodit až domů. Proč ne? Trochu jsem posmutněl. V zatáčce jsem viděl svůj autobus a trochu zoufale se na Kyoshiho podíval. On pohled oplatil němou otázkou, rychle jsem uhnul očim a hledal drobné na lístek.
"Tak ahoj." pípnul jsem tiše.
"Uvidíme se." přikývnul a já se pokoušel usmát. Chtěl bych ho obejmout, moc bych mu chtěl dát pusu na rozloučenou. Ale bylo jedna jak moc jsem to chtěl, jak moc mě to ničí, neudělám to, protože jsem měl strach, že bych o něj mohl přijít. Autobus už brzdil a já chtěl odejít, ale Kyoshi mě na poslední chvíli zastavil. Chytil mě za rameno a otočil k sobě.
"Shoto!" překvapeně jsem se na něj podíval a on mě objal. Přitisknul mě k sobě stejně jako včera.
"Co?" nechápal jsem.
"Znamenalo to něco víc, viď? Ta noc." zeptal se mě. Nahrnuly se mi slzy do očí a já ho taky pevně stisknul.
"Ano..ano." přikývnul jsem. Moje srdce přetékalo štěstím. Bylo mi, jako kdyby vzal každičký ulomený kousek a zase ho slepil dohromady. Usmál se nefalšovanou radostí a vtiskl mi pusu na tvář.
"Běž, ať to stihneš." pobídl mě potom znenadání a já přikývnul. Po chvilce jsem ho pustil a doběhl to na poslední chvíli. Posadil jsem se k oknu a utápěl se v jeho pohledu. Nakonec jsem mu zamával, když se autobus rozjel. Zavřel jsem oči a na chvilku ještě usnul.
Vystoupil jsem a došel domů. Matka tam naštěstí nebyla, ani mě to tolik nepřekvapilo. Zapadnul jsem k sobě do pokoje a okamžitě usnul, jen co se moje hlava dotkla polštářem. Zachumlal jsem do deky, byla mi taky pořádná zima, trochu jsem prochladnul. Vzbudil jsem se o několik hodin později, matka pořád nepřišla, tak jsem se rozhodl dát si koupel. Máčel jsem se ve vodě skoro dvě hodiny, než jsem se cítil dostatečně prohřátý a uvolněný. Když jsem vylézal, v zrcadle jsem zahlédl několik červených flíčků, které zdobily mé tělo. Zrudnul jsem a usmál se. Tohle znamená, že mu patřím, že? Že jsem konečně našel někoho, kdo mě má rád, že? Kdo mě potřebuje. Na chvilku jsem se zasnil, než jsem se převléknul a zalezl opět k sobě do pokoje. Neuvěřitelně jsem se těšil na naše další setkání. Domluvili jsme se na úterý. Nemohl jsem se dočkat.

Netušil jsem, že to všechno nakonec dopadne úplně jinak. Že v reálném životě se dobré věci nestávají.
V pondělí ráno mi zavolal Kyoshi. Byl jsem zrovna na cestě do školy.
"Ahoj." Pozdravil jsem ho.
"Viděl jsi ranní zprávy?" vypálil na mě hned.
"Ne, proč? Co se stalo?"
"Ayu se zabila." málem mi vypadnul mobil z ruky.
"Cože?" nevěřil jsem tomu.
"Říkali, že se podřezala a vykrvácela v koupelně."
"Ale vždyť.." nedopověděl jsem to, hlavou mi probleskla vzpomínka. "Co takhle objednat si nějaký pokoj a podřezat se?" navrhne Kyoshi. Ayu se zadusí pitím a my jí hned pomáháme normálně dýchat.
"To ne, já mám hrůzu z krve a tak. Promiňte." Podrbe se nervózně ve vlasech. Hned posmutním. Jedna rukavice jí sjede a já uvidím jizvy po noži nebo cigaretách na jejím předloktí. Zděsím se. Co si asi musela prožít. Zabolí mě srdce.
"Jo, taky jsem tomu nemohl uvěřit." Slyšel jsem Kyoshiho smutný hlas. Určitě taky brečel.
"Rodina ohlásila, že pohřeb se bude konat v pátek." dodal a mě do očí vyhrkly slzy. Tiše jsem zavzlykal a snažil se nadechnout.
"To je strašný. Proč?"
"Nevím. Vypadá to ale, že jí znásilnil její nevlastní otec a ona to už nemohla snést. Prý napsala na zrcadlo rtěnkou "Omlouvám se."
Nebyl jsem schopný nic říct, mohl jsem akorát brečet. Hlavou mi probíhaly všechny naše společné chvíle. Na to jak se usmívala, jak s námi byla šťastná. Nikdy by mě nenapadlo, že to má doma až tak zlé. Proč jsme jí jenom nedokázali pomoct?
"Vždyť říkala, že se bojí krve." Pípnul jsem tiše. Podlomily se mi nohy a já zůstal sedět uprotřed ulice. Lidi mě obcházeli velkým obloukem a častovali mě divnými pohledy. Nezajímalo mě to. Byl jsem schopný akorát vnímat, jak moc to bolelo. Jak moc bolelo pomyšlení, že jí už nikdy neuvidím.
"Já vím. Jsi v pořádku?" ozval se jeho starostlivý hlas. Mojí odpovědí bylo vzlyknutí, chvíli mi trvalo než jsem mohl normálně promluvit.
"Jo, nějak to zvládnu. Uvidíme se v pátek?" zavzlykal jsem.
"Jo, ve dvě na našem místě?"
"Hm." Přikývnul jsem, snažil jsem se sebrat, ale moc se mi to nedařilo. Tohle mě dostalo, netušil jsem, jak mám reagovat.
"Já už musím jít. Slib mi, že se uvidíme." trochu na mě naléhal.
"Jo uvidíme se. Budu tam." slíbil jsem mu, uslyšel jsem nějaké hlasy, které ho volaly.
"Tak já už půjdu." povzdechnul si.
"Ahoj." kníknul jsem.
"Zatím." odpověděl mi a položil to. Já jsem schoval mobil do kapsy a trochu roztřeseně jsem se zvednul. Pořád jsem brečel a nemohl tomu uvěřit. Nechtěl jsem tomu uvěřit, prostě to nemohla být pravda. Nemohla být mrtvá. Naprosto mě to zdrdilo, celý zbytek týdne do pohřbu jsem byl úplně mimo, i když mě spolužáci šikanovali a učitelé se mi vyhýbali, nemohl jsem zažít větší bolest.
Nakonec jsem v pátek podruhé ve svém životě zatáhnul školu, abych se mohl sejít s Kyoshim.
"Ahoj." pozdravil jsem ho smutně, kývnul na znamení, že mě vidí. Tentokrát čekal před KFC, nešli jsme dovnitř, protože ani jeden z nás neměl na jídlo ani pomyšlení.
"V kolik začíná p-po... v kolik to začíná?" nebyl jsem schopný vypustit to slovo z úst. I tak se mi hlas třásl potlačovaným pláčem. Všimnul jsem si, že i Kyoshi má od pláče úplně červené oči.
"Ve tři." odpověděl mi prostě. Pomalu jme se tam vydali a cestou jsme mlčeli. Oba jsme byli ponoření do svých myšlenek. Cestou jsme se zastavili v květinářství a koupili jsme nějaké květiny. Skoro jsem se u toho rozbřečel a květinářka na nás musela poznat, kam jdeme, protože jí převázala černou stuhou a soucitně se na nás usmála. Chtěl jsem být silný, tak jsem slzy zadržel a poděkoval jí.
Šli jsme ne hřbitov, kde jí měli pochovat. Pozdravili jsme se s jejími rodiči, řekli jme, že jsme její přátelé. Její matka nám se slzami v očích poděkovala za to, že jsme přišli. Řekla nám, že jsme prý jediní její přátelé, kteří se dostavili. Vešli jsme do kostela a po obřadu jsme se s ní šli rozloučit. Celou tu dobu se nám podařilo zadržovat slzy, ale když jsem jí uviděl ležet v té rakvy, celou v černé a s dlouhými rukavicemi, aby zakryly její zranění, nemohl jsem se ubránit slzám. Okrajově jsem zaznamenal, že Kyoshi brečel taky. Nakonec jí spustili do země a my jsme pochopili, že tohle bylo doopravdy naposled, co jsme jí viděli. Že tohle byl konec.
Lidé se už začali pomalu rozcházet, ale my pořád stáli u jejího čerstvého hrobu. Uslzenýma očima jsem se podíval na Kyoshiho.
"Prosím neumírej." zašeptal jsem, stejně jako tenkrát na vyhlídce. Vytřeštil oči a já si všimnul, že v nich má pořád slzy.
"Panebože, kolik problémů mi chce ta hoka ještě způobit?" zaslechli jsme najednou hlas nějakého muže. Došlo mi, že to musí být její otec, což bylo divné, protože jsme ho neviděl na obřadu.
"Drahý, vždyť to byla tvoje dcera." zhrozila se její matka, která nás vítala u vchodu, bylo vidět, že nemá daleko k pláči.
Kyoshi i já jsme na něj šokovaně hleděli, bylo to hrozné, jak to mohl vypustit z úst? Pomalu jsme s Kyohim šli k němu, viděl jsem, jak Kyoshi zatíná ruce v pěsti.
"Nebyla moje. Byl to jenom omyl z tvých mladých let a-'' začal a nedopověděl to, protože se Kyoshi napřáhnul a vší silou mu jednu vrazil. Jeho žena zděšeně vykřikla a on se zapotácel.
"Zkus o ní říct ještě jedno křivý slovo, ty hajzle!" křičel na něj a po tváři mu stékaly slzy. Rychle jsem běžel k němu a zastavil ho, než mu dal druhou ránu.
"Kyoshi, to je dobrý. To stačí." uklidňoval jsem ho, "i když ho teď zabiješ, tak nám jí to nevrátí." vzlykal jsem. Kyoshi ruku stáhnu a opřel se o mě. Ayumin nevlastní otec se vytratil, ale její matka nás ještě chvíli pozorovala.
"Je možné, že jste vy dva Kyoshi a Shota?" zeptala se ná nakonec. Překvapeně jsme se na ní podívali a přikývli jsme.
"Ayu...před tím n-ne-než..nechala vzkaz. Tohle" chvíli se přehrabovala v kabelce, "je pro vás. Chtěla abych to dala vám dvěma." v ruce držela její foťák. Při pohledu na něj jsem se rozbrečel jako malá holka, Kyoshi si ho od ní vzal a poděkoval jí.
"Neměla jsem o tom ani tušení. Netušila jsem, že se jí děly tak strašené věci. Jsem ráda, že si našla aspoň vás dva, i když to bylo už moc pozdě." rozvzlykala se a objala nás. Nemohl jsem najít žádná utěšující slova, proto jsem odpověděl ve stejném duchu.
"Ona nás zachránila, byla úžasná. Je mi líto, že jsme jí nedokázali nijak pomoct." vzlykal jsem. Kyoshi mě vzal kolem ramen a schoval mě ve svém náručí před světem a vší tou bolestí.
"Neboj se Shoto." začal po chvilce a pevněji mě stisknul, "budeme žít. Budeme žít pro ni! Uděláme to co si nejvíc přála. Splníme její sny." otřel si slzy ze tváří a potom se podíval na mě, "proto budeme žít. Společně. Navždycky. To je slib." dokončil už tišším hlasem a taky mi něžně setřel slzy.
Přikývnul jsem s obličejem schovaným v jeho hrudníku. Uslyšel jsem jeho srdce, které hlasitě bušilo a v tu chvíli jsem věděl, že buší jen a jen pro mě a že já jsem na tom stejně. Opatrně mě pohladil po tváři a já ho nechal, aby mi dal tu jistotu, že neodejde, že bude navždycky se mnou. Nechal jsem se jím políbit a polibek jsem mu opětoval. Ano, byl to slib.

Vím, že můj život už nikdy nebude stejný jako předtím. Vím, že bude stejně bolestivý, možná dokonce víc a to mě neskutečně děsí, ale teď mám někoho, o koho se můžu opřít. Komu můžu věřit. O kom vím, že tu bude se mnou. Někoho, komu jsem dal svoje srdce a vím, že já vlastním to jeho. Teď mám i cíl a budu se ho snažit ze všech sil dosáhnout. Abych jí splatil to, co pro nás udělala.


Každý rok na její hrob nosíme kytici jejích oblíbených květin. Každý rok jí říkáme, jak jsme o krok blíž ke splnění jejího snu. Říkáme jí všechno, co se událo. Věděla i to, že mě Kyoshi požádal o ruku. Byla s námi na obřadě. Uspořádali jsme ho ve stejném kostele, kde byl její pohřeb. Život byl opravdu bolestivý. Tvrdý a několikrát mi podrazil nohy. Ale nikdy nepřestanu děkovat bohu, že jsem je potkal. Protože oni mi pomohli změnit se, i když jsem si myslel, že to bude nemožné. A víte co? Vlasy od té doby nosím pořád sepnuté. Aby o mě mohla i dál tvrdit, že takhle jsem roztomilý.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Chaotic Miki Chaotic Miki | 3. prosince 2013 v 15:55 | Reagovat

Aá moc pěkny... a smutny, ale sem rada, že ti dva jsou spolu.. A splní Ayumi sny X)

2 Chaotic Miki Chaotic Miki | 3. prosince 2013 v 15:58 | Reagovat

Moc pěkné... a smutne X(.. je mi líto, že se Ayumi zabila... Ale tak kluci plní její sny :-)  :-)  :-)

3 Yukiko Yukiko | E-mail | Web | 11. prosince 2013 v 23:55 | Reagovat

Bože já brečím... Proč? Vypadalo to, že to bude jenom další z mnoha slaďáren, ale ten konec mě dostal... Zvlášť poslední odstavec... Chci psát jako ty... Já už jsem vyška ze cviku... Jdu dočíst to ostatní co tady máš... Bylo to prostě krásné. Smutné a krásné... Ale s dobrým koncem^^ tohle je přesně ten typ sladkých povídek, který mám ráda...

4 S-chan S-chan | E-mail | Web | 12. prosince 2013 v 18:51 | Reagovat

[3]: Děkuju ti, můžu tě ujistit, že píšeš nádherně a já se mám od tebe spoustu, co učit :) Jsem ráda, že jsem se ti trefila do vkusu a že se ti povídka líbila :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama