Šel jsi pryč 2/3 - Nenávidím tě, miluješ mě? 2/3

21. prosince 2013 v 12:54 | S-chan |  Rychlovky
Je tady druhá část a S-chan myslí, že všechno již bylo řečeno, takže vás nebude zbytečně zdržovat.




Doma jsem si napustil horkou lázeň a rozhodl se uklidnit bublinkami. Zavřel jsem oči a na nic nemyslel. Na chvíli jsem dokonce usnul. Jak jsem vylezl z koupelny, slyšel jsem, že mi zvoní mobil, a tak jsem jenom v ručníku pospíchal do pokoje a na poslední chvíli jsem ho zvednul.
"Ano?" vyhrknul jsem.
"Keuske?" ozval se tichý hlas.
"Zacku, co se děje?" ptal jsem se starostlivě.
"Já ti jenom chtěl říct, že dneska nepřijdu, tak abys zbytečně nečekal." informoval mě. Srdce se mi zase sevřelo.
"Proč? Co se děje? Kde jsi?" sypaly se ze mě otázky.
"Neměj obavy, uvidíme se zítra ve škole, ano?" utnul mě ještě před tím, než jsem začal hysterčit.
"Dobře." pípnul jsem tichounce. Chtělo se mi brečet.
"Neplač. Ach, už musím končit, pa." zavěsil. Sevřel jsem mobil a přitisknul si ho k hrudi. Stulil jsem se do klubíčka a vážně se rozvzlykal. Kde je? Co dělá? S kým je? Běhaly mi hlavou otázky.
"Ježiši, já už se chovám jako jeho žárlivá manželka!" vykřiknul jsem vyděšeně a prudce jsem se posadil. Mírně jsem se popleskal po tvářích, abych se uklidnil. Rozhodl jsem se aspoň obléct a nějak se zabavit, abych na to nemyslel. Hodil jsem na sebe lehké pyžamo a uvařil si kakao. Pohodlně jsem se usadil na pohovce a zapnul televizi. Přepínal jsem na různé programy, abych našel něco, na co se dá dívat, ale nepovedlo se. Tak jsem tupě zíral na nějakou hloupou kriminálku a koutkem oka zaznamenal, že slunce už zapadá. Televizi jsem vypnul a stále plný hrnek kakaa jsem odložil na konferenční stolek. Zavřel jsem se v pokoji a rozhodl se soustředit na školu. Udělal jsem všechny úkoly i ty navíc a naučil se na všechny předměty. Za chvíli jsem už neměl co dělat, a tak jsem jenom ležel s hlavou na stole a sledoval tikání vteřinové ručičky. Maminko, proč mě to tak bolí? Stejně s nim nechodím. Nemáme opravdový vztah. Je to jenom o sexu. Proč se mi znovu pletl do života? Proč mě nenechal na pokoji, když jsem se konečně vyhrabal z toho, jak mě odkopnul poprvé? Ucítil jsem, jak mi slzy hořkosti kanou po tvářích na stůl.
"Proč proboha brečím?" ptal jsem se sám sebe a snažil se slzy setřít. Marně, pořád se valily další a další.
"Já ho přece nemiluju. Je to jeho vina. Kvůli němu se cítím tak špatně. Nenávidím ho." štkal jsem potichu a praštil pěstí do stolu. Ještě dlouho do noci jsem vzlykal, než jsem dokázal usnout. Na stole.
Ráno jsem se probudil a všechno mě bolelo. Na tvářích jsem měl zaschlé potůčky slz a když jsem se podíval na budík, ukazoval pět ráno. Povzdechnul jsem si a šel si dát teplou sprchu. Zkoušel jsem něco sníst, ale nemohl jsem do sebe nic dostat. Ten tísnivý pocit kolem žaludku mi nedovoloval cokoli pozřít a dokonce jsem se obával, že budu zvracet. Asi kolem šestý mi zazvonil mobil. Bezmyšlenkovitě jsem pozvednul. Srdce mi poskočilo, když se ozval mě známý hlas.
"Nechceš přijít?" skoro se zdálo, že mě prosí. Já chtěl hrozně moc na všechno zapomenout a vřítit se mu do náruče, a tak jsem to prostě udělal. Vyběhl jsem z bytu, tak tak že jsem stihnul sebrat klíče a ještě než jsem zavěsil, tak jsem klepal na jeho dveře. Otevřel mi on. Usmál jsem se na něj a vrhnul se mu do náruče. Vědom si toho, že se chovám jako nějaká potrhlá puberťačka, jsem nasál jeho vůni a všechno se mi zdálo zase v pořádku. On tiše zaklapnul mobil a objetí mi opětoval.
"Zacku." zaúpěl jsem tiše. Jmenovaný mě beze slova vtáhnul do bytu a přitisknul na dveře. S tichým výdechem jsem se podíval do jeho očí a topil se v nich. Rukou jsem pátravě přejížděl po jeho obličeji a jemně jsem zkoumal všechny jeho rysy. Usmál se na mě, ale v očích měl stále smutný výraz. Taky jsem se zatvářil nešťastně a uhnul jsem pohledem. Chytil mě za ruku a pevně jí stisknul. To mě donutilo se na něj znovu podívat.
"Proč se tváříš tak smutně?" zeptal se mě a přejel mi palcem po rtech a tváři.
"Co to včera mělo znamenat? Měl jsem o tebe starost." špitnul jsem. Nezatvářil se dvakrát šťastně.
"Omlouvám se. Vynahradím ti to, chceš?" odpověděl mi stejně tiše. Usmál jsem se, i když jsem se v tu chvíli cítil trochu jako děvka, že se nechám ukonejšit sexem.
"Budeš se muset hodně snažit." varoval jsem ho, ale ještě než jsem větu stihnul dokončit, tak se mi lačně přisál na rty. Propletl prsty s mou rukou a přitiskl mi jí ke dveřím. Já mu zoufale na polibky odpovídal a nemohl jsem se jich nabažit. Tolik jsem ho chtěl. Nebránil bych se, ani kdyby si mě chtěl vzít hned tady proti těm dveřím. Odtáhnul se ode mě a já zaregistroval jeho zrychlený dech. Vypadal, že mi chce něco říct, ale potom si to rozmyslel a znovu si ukradl moje rty. Teď už byl jemný, skoro něžný. Tahle jeho stránka se mi ohromě líbila. Jemně jsem laskal jeho rty a přitisknul ho ještě blíž k sobě.
O chvíli později mě mezi polibky naváděl do ložnice, kde mě opatrně položil do peřin a velmi něžně se se mnou pomiloval.
Spokojeně jsem vrněl s hlavou položenou na jeho hrudi a užíval si ten pocit z jeho blízkosti.
"Co to, že jsi byl tak jemný?" vyzvídal jsem.
"Nechtěl jsem k tobě být hrubý." odpověděl mi a líbnul mě na rty.
"Ty nejsi nikdy." ujistil jsem ho a zavřel oči. Třeba to má takhle být. Včera byl určitě jenom s kámošema a někde se zapomněl. Určitě to tak muselo být. Ujišťoval jsem sám sebe a snažil se přesvědčit, že to tak opravdu je.
"Měli bychom jít do školy." vyrušil mě z lehké dřímoty.
"Nechce se mi. Co kdybychom tam dneska nešli?" navrhnul jsem mu a víc se k němu přitisknul.
"Nepamatuju si, že by si zatahoval." rýpnul si do mě. Uraženě jsem se na něj podíval.
"Všechno je jednou poprvé." odtušil jsem a odvalili se od něj. Podíval jsem se na budík a vskutku. Bylo sedm. S nadějí v očíchjsem se na něj podíval, ale on se netvářil moc nadšeně.
"Tak fajn, jdu se oblíknout." protočil jsem oči a vypařil se z jeho bytu. U sebe jsem skočil pod pětiminutovou sprchu a rychle se obléknul. Popadl jsem tašku a zamknul. Mezitím jsem myslel na to, že dnes byl nějaký jiný. Ne, že by mi vadila ta něžnost, mám jemnosti rád, ale tohle nebylo ono. Navíc ten jeho výraz. Trápil jsem se. Trápil jsem se skoro stejně tak, jako když mě opustil poprvé. Neměl jsem dobrý pocit z nadcházejících prázdnin. Nechtěl jsem jet k jeho rodičům, ale nelíbila se mi představa, že bych tu byl sám celý týden.
Nastoupil jsem k němu do výtahu, ale mlčeli jsme. Stihli jsme autobus a včas jsme seděli i ve třídě. Přesto něco mezi námi bylo jinak. Bylo špatně. Maminko, co se to děje? Ptal jsem se v duchu. Zack se mnou moc nemluvil a odpoledne jsme spolu jenom leželi na pohovce a dívali se na film. Ani v noci jsme nic nedělali. V podobném duchu šel celý ten týden před volnem. Nikdy jsme nezašli dál než k mazlení. Měl jsem obavy a strach. Nevěděl jsem, co se děje, ale nechtěl jsem se vyptávat. Myslím, že Zack moji nejistotu vypozoroval, protože byl ke mně mnohem víc ohleduplný a často mě objímal. Co se to s námi stalo? Všimnul jsem si, že mi daleko míň říkal, že mě miluje. To mě znervózňovalo. To už přemýšlí nad tím, jak se mě zbavit, nebo co? Už ho nebavím? Byla to chyba dávat se zase dohromady? Ale je to jeho vina. To on mě svedl. To on mi naboural můj život.
Sobota se přibližovala děsivě rychle a pak najednou byla tady. A já si balil oblečení a další věci, které jsem si chtěl vzít s sebou. Jeli jsme k Zackovým rodičům autobusem a cesta měla trvat asi dvě hodiny. Vzal jsem si s sebou notebook a malý dárek pro jeho rodiče. Byla to naprostá blbost. Taková cedulka s vtipným nápisem, která se dala dát na stěnu nebo tak. Zack vypadal, že není nervózní z nadcházejícího setkání. Přišlo mi to divné, protože se svou matkou nevycházel. Ale neptal jsem se.
Vlastně celou cestu jsme byli zticha. Ani jeden z nás nepromluvil. Já se trápil se svými pochybami a Zack..Nevím, co dělal Zack, ale šťastně se netvářil. V autobuse jsme se usadili až úplně vzadu a jediné, co jsem se odvážil, bylo opřít se o něj, když jsem usnul.
"Keuske." třásl mi ramenem. Protáhnul jsem se a zazíval.
"Co se děje?" zeptal jsem se a chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil, kde to jsem.
"Budeme vystupovat." upozornil mě. Přikývnul jsem a z úložného prostoru nad hlavou si vzal svou černou tašku přes rameno. Vystoupili jsme ještě s pár lidmi a já se zhluboka nadechoval čerstvého vzduchu. Přitom se mi vnitřnosti svíraly strachem a nervozitou. Zack mě chytil za ruku a já se na něj vděčně podíval.
"Neměj strach. Bude to dobré." uklidňoval mě. Přikývnul jsem, ale sám jsem o tom pochyboval. Rozhlížel jsem se kolem. Nic se tady od té doby nezměnilo. Přinášelo mi to trochu té nostalgie.
"Je to tady pořád stejné." usmál jsem se na něj a na chvíli se zastavil, abych si vychutnal pohled na známé ulice města, kde jsme strávili tolik společných chvil. Jezdili jsme sem každé prázdniny a každé volno. Moji rodiče už byli v tu dobu mrtví a já se nechtěl od Zacka hnout na metr. Byli jsme pořád spolu.
"Tenkrát jsme byli vážně šťastní, že?" vzdychnul tiše. Přikývnul jsem a dal si vlasy z očí. Pokračovali jsme v cestě a za pár chvil jsme stanuli před jeho domem. Byl pořád stejný. Nezměnilo se na něm zhola nic. I trávník byl tak dokonalý, jak jsem si pamatoval. Zazvonili jsme, aby Zackovi rodiče věděli, že jsme tady a vešli do chodby. Prohlížel jsem si známý dům a nervozitou se mi klepaly ruce.
"Ach Zacku." usmála se teta, když vyšla z kuchyně. Teda, ne moje teta, ale říkal jsem jí tak, když jsem s ním začal chodit. Když ho pustila ze svého silného objetí, všimla si, že jsem tu i já. Na chvíli se zarazila, jak pátrala v paměti a vypadala ještě víc udiveně, když si na mě vzpomněla.
"Keuske, jsi to ty?" ptala se rozvážně. Přikývnul jsem.
"Zdravím. Dlouho jsme se neviděli, že?" usmál jsem se rozpačitě a nevěděl, jestli jí mám podat ruku nebo co, ale ona to vyřešila za mě. Objala mě. Tázavě jsem se podíval na Zacka, ale ten jenom pokrčil rameny.
"Ráda tě vidím. Tak pojďte do obyváku. Otec se tě už nemůže dočkat." obrátila se na svého syna a já jí následoval. Vážně, jediné, co se v tomhle domě změnilo, byla barva, do které byl udělán obývací pokoj. Strejda vstal ze svého křesla a usmál se jak na mě tak na Zacka.
"Ale máme tu neočekávaného hosta." mrknul na mě. Přikývnul jsem.
"Taky tě rád vidím." usmál jsem se.
"No, to snad ne, Keuske, viď? Jak dlouho jsme se neviděli?" přivítal mě stejně vřele jako teta.
"Tři roky." odtušil jsem.
"No jo, to jste se spolu rozešli, že?" upřesňovala teta, která už nesla čaj a sušenky. Sedli jsme si k sobě na pohovku a já se směle napil. Přikývnul jsem. Tohle téma bylo trochu nepřijemné. Ani Zack se netvářil zrovna nadšeně.
"Je možné, že už jste zase spolu?" na můj vkus byla až příliš nadšená. Než jsem stačil odpovědět, Zack přikývnul.
"Jo, přistěhoval jsem se do bytu vedle něj a znovu spolu chodíme do třídy." usmál se.
"Vypadá to, že se ho přece jenom nezbavím." popíchnul jsem ho. Rozesmáli jsme se a Zack mě škádlivě strčil.
"Ještě včera ti to nevadilo." šeptnul dost nahlas, aby to slyšeli i jeho rodiče, ale se rty u mého ucha.
"No tak, nechte toho." odstrčila nás od sebe jeho matka. Nevinně jsme se usmáli a odsedli si od sebe. Teď se zdálo, že je všechno už v pořádku. Že to bude jako předtím. Líbil se mi ten pocit. Už se nebudu bát, říct mu, že ho miluju a jak jsem šťastný, že mě vzal zpátky.
"To mi připomnělo, jak si Zack přivedl Keuskeho poprvé." pochechtával se strejda.
"Jo, taky si to pamatuju, byli jste ještě takové malé děti a mysleli jste to tenkrát tak vážně. Vzpomínám si, jak mi Zack říkal, že jestli mu jeho přítele neschválíme, tak od nás odejde." usmívala se. Překvapeně jsem se na něj podíval. Ten trochu zčervenal.
"To jsem nevěděl." vydechnul jsem a vzal ho za ruku. Pokrčil rameny.
"Jo a potom jsme vás nachytali, jak se k sobě zoufale tisknete v kuchyni." dodal jeho otec. Moje tváře nabyly stejně rudé barvy jakou měly mé vlasy a já se jim nemohl podívat do očí.
"To musel být opravdu skvělý první dojem." odtušil jsem a jeho matka přikývla.
"Jo, dělali jsme si o vás tenkrát trochu starosti, šli jste do toho tak rychle, jako kdyby vám na ničem jiném nezáleželo." usmál jsem se. Tak proto na mě byla nepříjemná. A asi i proto se s ní Zack pohádal. Dávalo mi to smysl. Opřel jsem se o milencovo rameno a nohy si dal nahoru.
"A jak to teď mezi vámi vlastně je?" zeptal se jeho otec a napil se. Podívali jsme se sobě do očí a já znejistěl. Co jim Zack řekne? Polknul a nadechl se. Asi vycítil mou nejistotu a proto na mě mrknul.
"Chodíme spolu." odvětil přímo.
"Jsem za vás ráda, ale co řekneš Katie?" strachovala se. Zmateně jsem se na ně podíval a moje srdce už zase požíraly nejistoty.
"Kdo je Katie?" zeptal jsem se a těkal mezi nimi očima.
"Tys mu to neřekl?" divila se teta. Zack jenom zavrtěl hlavou a nemluvil, jenom mi víc stisknul ruku.
"Co se děje? Kdo to je?" ptal jsem se, teď už docela ustrašeně.
"Moje snoubenka." odvětil tiše.
Svět se v tu chvíli zastavil. Myslel jsem, že to je jenom hloupý žert, nebo že jsem se přeslechl.
"C-cože?" koktal jsem zmateně a odtáhnul se od něj. Tvářil se zase tak smutně. A mně se valily do očí slzy.
"T-to je jenom vtip, že ano? Ty..ty ses přece nezasnoubil, že ne?" zajíkl jsem se a polykal hořké slzy, které si teď už našly cestu na povrch. Nic neřekl.
"Že ne?" opakoval jsem hlasitěji a s mírným hysterickým podtónem. Zack jenom přikývnul a mně se zatmělo před očima. Zakryl jsem si rukou pusu a odsunul se na druhou stranu pohovky. Takže jsem měl pravdu. Byl jsem to já, kdo byl navíc. Byl jsem jenom jeho děvka. Byl jsem jenom na obveselení. On mě nikdy doopravdy nemiloval. Když mi říkal, že mě miluje, jenom si se mnou hrál. Jenom mě využil. Nikdy se ke mně nechtěl vrátit zpátky. Hořce jsem se rozvzlykal a stíral si slzy ze tváří.
"Nenávidím tě." opakoval jsem mezi vzlyky. Snažil jsem se nevnímat zoufalé pohledy jeho rodičů. Ani Zack nic neříkal. Nemohl jsem tady vydržet. Vstal jsem a utíkal pryč. Pryč z té místnosti. Pryč z toho domu. Pryč od nich.
"Keuske!" slyšel jsem volání jeho i jeho rodičů. Ale já se tam nemohl vrátit. On mě zradil. Tak moc to bolelo. Běžel jsem tak dlouho, jak jsem mohl. Nezastavily mě ani zvědavé pohledy a otázky lidí, které jsem skoro porazil.

Přece mi jednou došel dech a já musel zpomalit, až jsem se úplně zastavil. Opřel jsem se rukama o kolena a vydýchával se. Slzy mi pořád ještě kanuly z očí a já se jich nemohl a ani nechtěl zbavit. Narovnal jsem se, abych zjistil, kde jsem skončil a zastavil se mi dech. Byl jsem na místě našeho prvního rande. V parku. Jako ve snách jsem to tady procházel a vzpomínal..

…"Kam mě to vedeš?" zeptal jsem se hravě a držel se jeho hřejivé ruky.
"Ještě chvilku počkej, hned tam budeme zlato." zarděl jsem se. Oslovoval mě zlato. Líbilo se mi to a vždycky se mi přitom rozbušilo srdce. Přitom jsem nevěděl, jestli si se mnou jenom hraje, nebo jestli to myslí vážně. To já jsem se přiznal, že ho miluji. Že ho pozoruji už pár týdnů. On mi na to řekl: "No tak fajn." a bylo to. Já sám jsem si myslel, že by to mohlo být víc romantičtější, ale takhle se mi to taky líbilo. Někam mě vedl a už od školy jsem měl zavázané oči šátkem. Držel mě za ruku a pořád na mě mluvil, abych neměl strach, že mě opustí.
"A jsme tady." pošeptal mi do ouška a já prudce vydechl. Stáhl mi šátek z tváře a já pomalu otevíral oči, abych si zvyknul na ostré světlo. To, co jsem uviděl, mi vzalo dech. Stáli jsme uprostřed parku pod nádherně rozkvetlým stromem a já slyšel zpívat ptáky. Všechny květiny byly rozkvetlé a nádherně to tu vonělo.
"To je prostě nádhera." vydechl jsem okouzleně a radostně se na něj usmál. Prudce jsem ho objal a zabořil tvář do jeho krku.
"Ach Zacku, to je vážně nádhera. Děkuju." šeptal jsem mu a užíval si tu nádhernou chvíli.
"Podívej se na mě." šeptnul mi do ucha a já k němu oddaně vzhlédl. Sklonil se ke mně a poprvé mne políbil. Srdce mi málem vyskočilo z hrudi a já už nemohl být šťastnější. Bylo to prostě dokonalé. Přesně takhle jsem si to představoval…

-3.část-
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama