Nechtěný snoubenec 1/3 - Začátek našeho lovestory?! - 1/3

17. února 2014 v 20:00 | S-chan |  Rychlovky
S-chan si řekla, že by nemuselo být úplně od věci, kdyby se vám teď věnovala déle, když má to volno a věci...lol
Takže sem přihodí ještě tuhle povídku. Dodělala jí teprve nedávno, ale je s ní vcelku spokojená. Doufá, že se vám bude líbit a že to postačí, aby vykoupila svou dlouhou absenci. Přemýšlí ještě nad nějakými novými kapitolovkami, takže v blízké době čekejte nové zprávy i v tomhle ohledu =^_~=




Už dávno jsem přišel na to, že když mě nějaká věc zraní, musím dělat, jako kdyby nikdy neexistovala. Protože když nikdy nebude existovat, nikdy mě nebude moct zranit.
Přiznávám se, že za těch 17 let svého života jsem toho moc neudělal. Nic jsem nedokázal vlastní silou a stávám se závislý na těch hloupých stvořeních, kteří si říkají lidé. Jenom s velkou nechutí si přiznávám, že já sám patřím k tomuhle druhu havěti. A důvod mé nenávisti k těm 7 miliardám, kteří pobíhají po zemi? Je prostý a sobecký. Tak moc se za něj stydím, že ho ani nebudu říkat. Pro mne je však důležitý. A stále se cítím dotčený a zrazený, i když ostatní už na něj určitě zapomněli.
S povzdechem až nepřirozeně hlubokým jsem padnul na postel a knížkou si přikryl obličej. To jediné, čím jsem se v životě nechtěl stát, byl rozmazlený fracek, chlubící se svým postavením a modrou krví, která mu ani nenáleží. Ani nevím, jak jsem se do tohohle stavu dostal, ale najednou jsem v něm.
Nechci do školy. Nechci vidět ty chladné opovržlivé pohledy, kterými mě častují spolužáci i vyučující. Moc dobře jsem věděl, že otec zatlačil na ředitele, aby mě přijal na začátku školního roku, abych nemusel dělat zkoušky. Moc dobře to věděli i všichni ostatní. A teď se dostáváme k důvodu mé závislosti na přítomnosti jiných lidí. Celé dny sám ve škole, sám v obrovském domě s obrovskou zahradou, která je větší než kdejaký park v centru. Sám jsem byl celý život. Je to neuvěřitelně unavující.
Vždycky jsem si myslel, že když budu žít podle správných pravidel a plnit očekávání ostatních, bude to i mé štěstí, ale poslední dobou si stále víc a víc uvědomuji, že se začínám dusit tou přetvářkou. Je mi zle ze sebe samého. Nemůžu se na sebe podívat do zrcadla.
Ráno ke snídani mě volá sluha. Formálně posnídám s otcem a matkou, přičemž ani jeden z nich není mým biologickým rodičem a potom mě řidič odveze do školy. Tam jsem vystavován chladu a samotě, než mne řidič po škole doveze zpět do našeho sídla.
Potom mne zavřou do pokoje a jsem nucen studovat. Musím umět perfektně vše, co beru ve škole a ještě nějaké věci navíc. Než jsem zavolán na formální večeři s rodiči. Ti se zeptají tou samou otázkou co každý jiný večer: "Jak si se měl?" a já jím odpovím tou samou odpovědí: "Přežil jsem".
A takhle plyne můj život posledních pár let. Zajímalo by mě, jak jsem se do takovéhle situace vlastně dostal.
Mé hloubaní nad životem, přerušil až sluha, který mi zaklepal na dveře a hlasem bez emocí mi oznámil: "Mladý pane podává se večeře.". Já zahučel odpověď a s nechutí sobě vlastní jsem se vydal na další rodinnou večeři.
Dnes však měla být něčím jiná. Sice jsem neměl narozeniny, ani otec s matkou, ale říkali, že pozvali vzácného hosta. To se moc často nestávalo. Otec je prezidentem velké rodinné firmy a matka dokonalou a na 100% úspěšnou právničkou. Spolu si všichni tři hrajeme na tichou domácnost, přičemž je každému jedno kde kdo byl nebo co dělal, popřípadě s kým to dělal. A aby se nedostalo nic do bulváru, tak se rodiče nestýkají s nikým pokud nemusí.
Sešel jsem do haly, odkud jsem se přemístil do jídelny. Opomenu všechnu nablýskanou nádheru moderního světa prolínající se s krásou dob dávno minulých. Je mi z toho zle. Před dveřmi jsem se zhluboka nadechl a vyměnil svůj obličej za masku lhostejnosti a vstoupil.
"Dobrý večer, otče, matko." pozdravil jsem podle způsobů a usadil se naproti matce u dlouhého stolu, jež by směle mohl konkurovat limuzíně, co se s ní nechají vozit do práce.
"Misaki, za chvíli zde budou naši hosté. Chovej se prosím zdvořile." stačila mne napomenout matka a než jsem jí stihnul odpovědět, že jinak se chovat neumím, sluha uvedl do jídelny naše tři hosty. První z nich byl pán v černém, evidentně více než drahém, obleku a za ruku vedl očividně svou paní. Ta byla na můj vkus až příliš vyhublá, růžová a blonďatá, ale spolknul jsem to. Za nimi stál chlapec mého věku, možná starší a se stejnou maskou lhostejnosti, kterou jsem používal i já.
Zatvářil se stejně překvapeně, když mě uviděl, takže jsem nepředpokládal, že by se proti mně svět spiknul.
"Nuže Misaki, drahá." usmál se na nás otec a já mu úsměv způsobně opětoval, "Dovolte mi představit vám mého viceprezidenta a jeho ženu se synem. Dnes večer tu chceme něco důležitého projednat, ale nejdřív se najíme." nepoznával jsem toho laskavého člověka, který házel úsměvy na všechny strany, ani tu zvláštně půvabnou a atraktivní ženu, která je na konci svých mladých let a má až příliš krátkou minisukni (samozřejmě šedé barvy, aby nevyvolala pohoršení). Všimnul jsem si, že jenom já jsem nevhodně oblečený a trochu jsem se zastyděl nad svou neomaleností, když jsem však řekl, že se půjdu převléct, otec mne rázně stáhnul zpět do židle a nařídil mi sedět. Tak jsem seděl a propaloval pohledem ubrus.
Jak bylo mým zvykem, večeři jsem nedojedl, ovšem nenechal jsem tolik, aby to působilo nevhodně.
"A teď se vraťme k důvodu vaší návštěvy." začal otec najednou s vážnou tváří. Polknul jsem, tohle se mi nelíbilo. Vůbec se mi to nelíbilo. Mrknul jsem na naše hosty a ti vypadali celkem odhodlaně.
"Nuže, rozhodli jsme se, že spojíme naše rodiny svazkem manželským." řekl bez obalu viceprezident. Až v tu chvíli jsem si uvědomil, že napít se, nebyl nejlepší nápad, neboť jsem se začal dusit, když jsem chtěl vykřiknout překvapením. Koutkem oka jsem zpozoroval, že onomu zvláštnímu chlapci, o kterém jsem vážně nechtěl přemýšlet, vypadla z ruky vidlička a zabodla se do vysokého koberce. Když jsem se ráčil dodusit a mohl jsem se normálně nadechnout, první věc co jsem udělal bylo, že jsem praštil dlaní do stolu a hledal ta správná slova.
"Ale..Co? Jak…" nemohl jsem ze sebe vypravit kloudnou větu. Otec mne poplácal po zádech.
"Neboj na tebe se taky dostane." přerušil mé marné pokusy o mluvu a přikývnul.
"Ano je to tak. Bude to nejen výhodné pro naše rodiny a pro náš rodokmen, ale také tím upevníme naši pozici ve firmě a její další růst." vyjmenoval nepochybně skvělé důvody, jeden za druhým otec. Napadly mě v tu chvíli jenom dvě myšlenky. To si ze mě dělá *****? a Nikdy!
"Ale vždyť já.." snažil jsem se upozornit, že vlastně nepatřím do jejich skvělého rodokmenu, nic méně byl jsem přerušen zakašláním.
"Chápu, co se snažíš říct hochu a jsme si toho vědomi, ale teď tvůj původ necháváme být." přerušil mne viceprezident. Zmlknul jsem. Ach, kam můj život spěje? Stát se obětním beránkem svých nevlastních rodičů a být jím dobrým prostředkem pro získání jejich sobeckých cílů, to jsem nikdy nechtěl být.
"Je tu však ještě jeden problém, který jsme ale ochotni přehlédnout, vzhledem k uspokojivým výsledkům, jež nám tato akce přinese. Ani jeden z nás nemá dceru, proto je celkem pochopitelné, že mohou nastat jisté komplikace při svatbě…" dál jsem monotónní hlas svého otce neslyšel. Já si mám vzít kluka? Byla jediná myšlenka, která mě v tu chvíli napadla. To jim nestačí, že žiju většinu života v odloučení a samotě, oni ze mě ještě chtějí udělat gaye? Těkal jsem mezi nimi očima a snažil se odhadnout, kdy nastane ta trapná chvíle a my se tomu začneme všichni smát. Vypadalo to však, že to obě rodiny myslí vážně. Zavrtal jsem se pohledem do toho kluka a snažil se vypátrat, jestli jsem já jediný koho postavili před hotovou věc. On byl však pořád schovaný za maskou lhostejnosti. To já ovšem nedokázal. Možná za to mohl můj "pochybný" původ, ale nedokázal jsem přijmout fakt, že si mám vzít chlapce.
"Otče?" dal jsem najevo svou přítomnost. Bylo nepříjemné, jak se do mě okamžitě zavrtaly všechny pohledy osob sedících v místnosti.
"Copak, Misaki?" pobídl mě s úsměvem. Přiznávám, že to bylo poprvé, co jsem měl chuť někoho udeřit.
"Bere se tu v potaz můj názor?" ujišťoval jsem se předtím, než udělám nějakou pitomost a totálně se znemožním.
"Samozřejmě." přikývla matka a chytla mě za ruku. Naskočila mi husí kůže.
"Odmítám." prohlásil jsem tiše.
"Co prosím?" zeptal se pořád ještě s úsměvem.
"Odmítám." opakoval jsem už hlasitějším tónem.
"Ale ty nejsi v pozici kdyby si mohl odmítnout." propálil mne chladným pohledem. Jako kdybych se něčeho takového zalekl.
"Ty mi říkáš, že mě tu stavíš před hotovou věc? Že se mám oženit s chlapcem a tiše to akceptovat?" ujasňoval jsem si to. Z nějakého důvodu jsem začínal být vážně naštvaný. Všechny ty roky, jsem to dusil v sobě. Poslouchal jsem každý jejich příkaz a každý jejich rozmar, ale už toho mám dost. Mám pocit, že jestli rychle neupustím páru tak tu vybuchnu. Vytrhnul jsem svou ruku z matčiny a nehty si zarýval do dlaní.
"Pochopil jsi to dokonale, je vidět, že ta léta studování ti k něčemu byla." sami se tomu všichni zasmáli a ve mně bublal vztek. Takže on mě tu ještě bude ponižovat? Copak mi už tak nezničil život dost? Ucítil jsem na sobě chladný pohled mého, jak se zdálo, snoubence.
Matka si také přihodila nějakou tu trapnou historku a já se třásl zlostí. Kousl jsem se do rtu, protože jsem se nechtěl znemožnit ještě víc, než jak to dělali oni. Ten smích mi, ale pořád zněl v uších a zabodával se do mého už tak umučeného srdce. Jak se tohle stalo? Takový život jsem nikdy žít nechtěl. Proč se mi to stalo? Chvějící se rukou jsem vzal skleničku s vodou a napil se. Svíral jsem jí tak pevně, že jsem měl strach, aby nepraskla, tak jsem s ní radši bouchnul o stůl.
"Misaki?" obrátila se na mě tázavě matka a veškerý hovor utichl. Ještě chvíli jsem ze sebe nechal unikat démoní auru, než jsem se narovnal a svou nenávist potlačil.
"Omlouvám se, ale není mi dobře." zamumlal jsem a vstal tak důstojně, jak to jen šlo. Dveře jsem tiše otevřel a když jsem je zavíral střetl jsem se s tím chladným pohledem. Po zádech mi přeběhl mráz a já tentokrát s rázným bouchnutím dveře zavřel.
Rázoval jsem halou, nedbal řečí sluhy a utekl jsem do zahrady. Právě jsem byl ovládaný touhou něco zničit. Rozdrtit je všechny na prach a ten vyluxovat. To jsem ale nemohl udělat.
Dlouho jsem se procházel po zahradě, než jsem skončil na svém oblíbeném místě. Posadil jsem se na zem a zády se opřel o kmen stromu. Zastínil jsem si rukou oči a svůj pohled jsem obrátil k obloze.
Cítil jsem, jak mě pomalu všechen vztek opouští a nahrazuje ho tupá bolest z osamění. Přitáhnul jsem si kolena k bradě a schoulil se do tak nejmenší kuličky jak to šlo. Nenávidím je, ale co bych teď dal za něčí přítomnost. Za někoho kdo mi bude rozumět. Kdo se mi nebude vysmívat, nebo mnou opovrhovat..
"Tak tady jsi." uslyšel jsem za sebou cizí hlas. Vylekaně jsem vzhlédnul a můj pohled se střetl s pohledem mého nastávajícího. Vzal mě za bradu a prohlížel si můj obličej zblízka. Chytil jsem trochu červené barvy a odtáhnul se od něj. Co to mělo znamenat? Ptal jsem se sám sebe a snažil se zklidnit svoje srdce.
"Tak ty si nebrečel." pronesl ten chlapec velice zamyšleně. Překvapilo mě to. Měl snad o mě starost?
"S-samozřejmě že ne! Za koho mě máš?" odsekl jsem a odsunul se od něj. Sedl si vedle mě a chvíli mezi námi bylo divné ticho. Mně mezitím mozek pracoval na plné obrátky. Poslali ho rodiče? Nebo přišel sám? Proč by přišel sám? Možná se rozloučit? Ale to mi přece nemusí oznamovat. Nebo má nějaké další šokující zprávy?
"U stolu ses třásl, tak jsem myslel, že brečíš." odpověděl mi po chvíli. Překvapeně jsem na něj vyvalil kukadla. O-on si toho všimnul? Proč by si toho všímal?
"J-já jsem byl jenom naštvaný." uvedl jsem to na správnou míru. Nechci, aby si o mě začali špitat, že jsem uplakánek.
"Myslel jsem si to." vydechl. Co mu mám na tohle sakra říct? Běsnil jsem v duchu. Prostě mě nech osamotě! Křičel hlas v mé mysli. Nevydal jsem však ani hlásku. Bylo by to ponižující.
"Co tady vůbec děláš?" šeptl jsem otázku. Nedíval jsem se na něj, jenom mě to v tu chvíli napadlo. Jak mě tady našel. Vypadalo to, že chvíli hledal ta správná slova, než promluvil.
"Prostě mě napadlo, že kdybych se chtěl někam schovat, bylo by to tady." odvětil nakonec stejně tichým tónem. Překvapeně jsem se na něj podíval. Co je k čertu zač? Pevněji jsem objal svoje kolena a povzdechnul si. Proč musí být můj snoubenec? Vždy už jenom to slovo zní divně. Když ho používá chlap o chlapovi. Je mi z toho zle. Vjel jsem si rukou do vlasů a zhluboka se nadechl. Nic jsem neříkal. Prostě jsem si vychutnával tu chvíli ticha a díval se na mraky, které jsem občas zahlédl zpoza korun stromů. A jemný, ševelivý větřík byl naším tichým společníkem. Tak počkat! Kdy jsem začal přemýšlet tak sentimentálně? Křičel jsem na sebe v duchu. Jen mě v tu chvíli totiž napadlo, že kdyby se někdo dokázal přiblížit k mému srdci a zůstal v něm, byl bych vážně šťastný.
"Misaki!" zaslechl jsem hlas své matky. Zněl rozhořčeně a naštvaně. Rychle jsem se ukryl za nejbližším křovím a svou druhou polovičku jsem stáhnul s sebou. Položil jsem mu ukazováček na rty a opatrně vykouknul zpoza listí.
"Misaki! Kde jsi?" volala mě.
"Měl by si jít." špitl mým směrem ten kluk. Zavrtěl jsem hlavou. Za žádnou cenu jsem nechtěl, aby tohle místo objevila. Tohle je moje tajné místo. A já se zrovna teď bouřil. Bouřil jsem se proti tomu jejich systému a způsobnému chování. Válel jsem se v trávě a schovával se. Z toho by určitě neměli radost. Chvíli jsme počkali a ona se přesunula do jiného kouta zahrady. Oddechl jsem si a vymotal se zpoza křoví.
"Proč se schováváš?" zaslechl jsem lhostejnou otázku. Podíval jsem se na toho kluka. Očividně mu to bylo úplně ukradený. Díval se na mě tím lhostejným pohledem. To mě z nějakého důvodu vytáčelo ještě víc. Když jsem díval na toho poslušného, dobře vychovaného, bez jediné chybičky mazánka, tím víc jsem si uvědomoval své vlastní nedostatky a své vlastní chyby. To, že se chovám arogantně a sobecky, jako malej fracek.
"Proč.." opakoval jsem jeho otázku nevědomky nahlas. Byl tu vlastně určitý důvod? Ne, je to jenom touha na chvíli zmizet a utéct. Na chvíli se odprostit od všech myšlenek týkajících se toho, že až se vrátím do toho domu a poslechnu si jejich kázání, budu zase sám a budu čelit tomu chladu, kterému se vystavuji dobrovolně posledních několik let.
"Prostě se chci schovat a odpočinout si." řekl jsem nakonec vyhýbavě. Určitě si o mě bude myslet, že jsem ufňukánek a utíkám od svých povinností.
"Hmm." nic víc neřekl. Měl jsem pravdu. Určitě si to o mě myslí. Ne, že by mi na tom nějak záleželo. O jednoho člověka, který mě nenávidí víc nebo míň na tom nesejde. Všichni si myslí to samé. Je jedno co udělám, nikdy jejich názor nezměním. Zaposlouchal jsem se do zvuku ševelícího větru a zavřel oči. Bylo by fajn moct jenom tak usnout a už se neprobudit. Zaslechl jsem křupnutí větvičky. Trochu mě to vylekalo.
"Už jdeš?" otevřel jsem oči a upřeně se na něj podíval.
"Jo, rodiče už budou chtít jít." odpověděl mi a oprášil se.
"Můžu se na něco zeptat? Ještě než odejdeš?" zastavil jsem ho na poslední chvíli. Moje srdce bušilo rychleji než obvykle, ale já to přikládal tomu stresu, kterým jsem si dnes musel projít.
"Na co?" probodl mne pohledem. Trochu mě to zaskočilo.
"Tvoje jméno?" dlouho mlčel jako kdyby si rozmýšlel, co mi má odpovědět.
"Leo." řekl nakonec a odešel. Slyšel jsem ještě tiché praskání větviček a potom se všude rozhostilo ticho. S mělkým povzdechem jsem se položil do trávy a přemýšlel. Vážně si ho budu muset vzít? Vážně mi můžou tak snadno rozhodovat o životě? Zakryl jsem si rukou obličej a schoulil se do klubíčka. Já nechci. Nechci se ještě ženit. Vždyť ho vůbec neznám. Nikdy jsem ho neviděl.
Seděl jsem tam ještě dlouhou chvíli. O všem jsem přemýšlel. Možná by nebylo tak špatné s někým být. I když z povinnost. Nebyl bych sám. A třeba by se z nás stali přátelé. Uvažoval jsem. Vzápětí jsem si ale vrazil několik pomyslných facek. To není možné. Mně se dějí jenom špatné věci. Slunce se už sklánělo k západu. Nikdo už mě nehledal. Povzdechnul jsem si. Možná si za to můžu sám? Že mě nikdo nemá rád.
Vstal jsem a oprášil se. Tohle už mě nebavilo. Nechtěl jsem se litovat. Připadal jsem si potom jako ještě větší ubožák, ale přece. Co jiného mi zbývalo? Bylo jedno kolikrát jsem se snažil mínění ostatních změnit. Nikdy to nevyšlo. Naštvaně jsem praštil do kmenu stromu. Odřel jsem si ruku. Syknul jsem bolestí, ale už to radši neřešil.
Vydal jsem se zpátky k našemu sídlu. Matka ani otec na mě nečekali. Ani jeden si mě nenechal zavolat, když sloužící oznámil, že jsem se už vrátil. Nejspíš si mysleli, že jsem se vyvztekal a už nebudu dělat problémy.
Tiše jsem šel k sobě do pokoje. Padnul jsem na postel a chtěl usnout. Věci do školy jsem měl už dávno hotové. Stejně tak všechny úkoly ať už povinné nebo nepovinné. Zítra je pátek, tak mám jenom sedm hodin. Dvě hodiny tělocviku, matika.. Procházel jsem si v duchu svůj školní rozvrh. Povzdechnul jsem si.
Snoubenec. Mám snoubence. To je hrozný. Můj život se ještě o něco zhoršil. Klesnul na úplné dno. Vybavil se mi jeho obličej. Tváří se pořád tak lhostejně. Jak mám strávit zbytek života s někým koho vůbec neznám? Co když ho nebudu mít rád? Ani jako kamaráda? Jak mám vydržet s někým koho budu nesnášet? Co mám dělat? Bylo mi do breku.
Nakonec jsem se natáhnul po rozečtené knize a začetl se do příběhu. Po chvíli jsem už spal. Konec konců, dnešní den byl vážně vyčerpávající.
Ráno mě probudil budík. Otevřel jsem oči. Zaznamenal jsem nějaký šum. Podíval jsem se z okna. Pršelo. Úžasný. Protáhnul jsem se a začal svou denní rutinu. Obléknul jsem si školní uniformu, jsem si naprosto jistý, že tohle je jediná škola, na které je ještě povinná. I když je pravda, že je prestižní.
Rukou jsem si prohrábnul tmavohnědé vlasy a zadíval se na sebe do zrcadla. Měl jsem kruhy pod očima. Vyčistil jsem si zuby a šel si pro tašku. Slušně jsem odmítl sluhu, který mě nabádal, abych snědl snídani a marně utíkal řidiči, který mě naháněl, tak jako každé ráno do auta. Nakonec mě chytil a vzpouzející ho mě nacpal dovnitř. Potom se trochu upravil a odvezl mě před školu. Tam jsem vystoupil a řekl mu, kdy má pro mě zase přijet. Jak mě lidi zaznamenali začali si šuškat. Byl jsem na to zvyklý. Vešel jsem do školy a zamířil do šaten. Na mojí skříňce zase byly nalepený různý papírky s nechutnýma malůvkama a nadávkama. Strhnul jsem je a přezul se. Skříňku jsem zase zavřel a změnil číselnou kombinaci na zámku. Jedině tak se mi ještě nestalo, že bych měl v botách inkoust nebo špendlíky. Ale kdo by si stěžoval na problémy se šikanou, když se do téhle školy tak nemístně nasáčkoval? Byl jsem trochu promoklý, ale tu každodenní honičku s řidičem jsem potřeboval. Na chvíli jsem se mohl bavit a nemyslet na to, kam mě zaveze.
Na chodbě se mi všichni vyhýbali a s opovrhujícím výrazem ve tváři mě sledovali. Já se hrdě nesl. Záda narovnaná, maska lhostejnosti na tváři. Vešel jsem do třídy, a tak tak se vyhnul mokré houbě na tabuli, která mi proletěla kolem obličeje. Přeskočil jsem řadu nohou, které mě měly podrazit a po důkladné kontrole svého místa jsem se konečně usadil. Ještěže jsem seděl u okna. Pozoroval jsem všechny školáky, kteří se hrnuli do školní budovy. Připravil jsem si učebnice a vzorně vedený sešit. Pár chvil před zvoněním vešel do třídy vyučující. Na začátku hodiny se všichni způsobně postavili a němě ho zdravili. Kývnutím nám dovolil posadit se. Rovnou začal s výkladem. Dělal jsem si poznámky a ignoroval papírky a různé jiné předměty, které po mě spolužáci házeli. Pár vzkazů jsem otevřel, ale bylo tam pořád to samé. Vypadni. Nechceme tu. Chcípni. Už mě to unavovalo. Každý z těch vzkazů, všechny ty hnusné pohledy a chladné chování, to všechno mě zraňovalo. Znovu a znovu. Každý den. Povzdechnul jsem si. Už od začátku mi bylo jasné, že mě nebudou mít rádi. Tahle uzavřená sebranka se svou vlastní hierarchií nikdy nepřijmula nikoho mezi sebe.
Zazvonilo na konec hodiny. Všichni se postavili, učitel odešel a pak si lidi začali balit věci na tělocvik.
Celá tahle elitní škola, fungovala na systému škatulkování. Proto byli i rozdílné skupiny na tělocvik nebo na jazyky. Vždycky se jednalo o ty nejlepší a o ty méně nejlepší. Nikdo mi nechtěl uvěřit, že jsem se do těchto skupin dostal vlastními silami. Že se tam udržím díky tomu, že ty znalosti a schopnosti mám. Ale už mi to bylo jedno.
Zaběhl jsem si do skříňky a vzal si tělocvik. Hodil do ní tašku a změnil kód na zámku. Musel jsem se takhle pojišťovat. Bůh ví, co by mi s těmi věcmi udělali.
Potom jsem zamířil do šaten. Všichni už byli vevnitř. Jenom po mě sekali výhružnými pohledy. Dneska jsme měli dělat atletiku. Skoky do výšky, do dálky, běh na různé vzdálenosti a přes překážky. Tohle se mi docela líbilo. Hlavně mě tam nikdo nemohl moc šikanovat, protože to nebyl kontaktní sport. Tiše a rychle jsem se převlékl a svou uniformu zase složil a uložil do tašky místo tělocviku. Tašku jsem zavřel a ucha od ní zavázal do složitého uzlu. Potom jsem zašel na záchod a vodou si trochu uplácnul vlasy, aby mi tolik nevadily. Tohle byla jedna z posledních hodin venku. Těšil jsem se na ni. Hlavně proto, že zbytek podzimu a celou zimu budeme hrát florbal, basket, přehazku a podobné věci.
Ze šaten jsem vyšel jako poslední. Ujišťoval jsem se tak, že se mým věcem nic nestane. Šatna se potom zamkla a já si mohl trochu oddechnout.
Tělocvikář byl fajn chlap. Jako jeden z mála viděl moji snahu a uznával moje schopnosti.
Do šaten nás nahnal pět minut před koncem hodiny, abychom se stihli převléct. Byla tam sice snaha podrazit mi nohy, když se běžel překážkový běh, ale vyhnul jsem se všemu. Nechtěl jsem jim udělat tu radost.
Se stejnou rutinou jsem se převléknul a použil nějaký ten deodorant abych nesmrděl a umyl si obličej od potu. Tašku jsem pečlivě zavázal a došel si pro učení do skříňky. Tradičně jsem změnil kombinaci a šel do třídy.
Nějak jsem přetrpěl poslední hodiny. Učitelé mě moc nevyvolávali, takže jsem byl o něco klidnější. Když zazvonilo na poslední hodinu, vyšel jsem ze třídy jako poslední a chvíli ještě počkal na záchodech než všichni odejdou, nebo se odeberou do kantýny. Té jsem se vyhnul obloukem, přezul jsem se a změnil heslo. Zjistil jsem, že u brány postávají nějací týpci z vyšších ročníků. Když mě zmerčili, začali se šklebit. Hned mi bylo jasné, o co tady jde. Rozhlížel jsem se, kudy bych mohl utéct, ale jinou cestu jsem nenašel. Polknul jsem a šel k nim. Nejspíš budou chtít, abych za ně dělal úkoly a referáty, nebo psal testy. To by jim bylo podobné.

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ari Ari | Web | 17. února 2014 v 22:54 | Reagovat

Po pravdě k odrazení od čtení stačil pouze chybný název. Prosím pěkně od kdy je lovestory mužského rodu v českém jazyku? Možná zítra budu mít dostatečnou chuť tohle překousnout, ale momentálně mi to vyrazilo nepěkným způsobem dech.

2 Scana Scana | E-mail | 18. února 2014 v 9:47 | Reagovat

[1]: Omlouvám se, nejsem si úplně jistá jak si to myslela, ale pokud Ti vadí to zájmeno "našeho", napsala jsem to tak proto, protože story je příběh, takže to bylo myšleno jako "začátek našeho příběhu" s tímhle úmyslem/myšlenkou jsem to psala, pokud si myslíš, že je ta lovestory jako žena bez ženy, čili ženský rod a mělo by tam být "naší", tak to prosím příště uveď víc srozumitelně neboť mě to stálo dlouhé minuty detektivní práce, než jsem přišla na to, co by ti mohlo vadit, protože jsem to v první chvíli vůbec neviděla.
Osobně si myslím, že tam víc sedí "to" lovestory, ale v českém jazyce je víc slov složitých na skloňování a určení. Ještě se nad tím zamyslím.
Doufám, že tě tahle drobná chyba neodradí od čtení, protože si myslím, že by to byla škoda. Budu si na to dávat víc pozor, ale stejně "Začátek naší lovestory" bije do očí mnohem víc, řekla bych.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama