Nechtěný snoubenec 1/3 - Začátek našeho lovestory?! - 2/3

17. února 2014 v 20:17 | S-chan |  Rychlovky
Porkačování. Od teď už to bude více veselé ;)




"Misaki!" zastavil jsem se a rozhlédnul. Moc často se nestávalo, že mě někdo volal před školou. Navíc mým jménem. Byl jsem si naprosto jistý, že to nebude nikdo ze třídy. Do oka mi padla podivně známá postava.
"Leo?" nebyl jsem si jistý jestli je to on. Zamával na mě a já se k němu rozeběhnul.
"Ahoj." Pozdravil mě. Zmateně jsem se před ním zastavil a vydýchával se.
"C-co tu děláš?" ptal jsem se překvapeně.
"Přijel jsem pro tebe." Odpověděl lhostejně a já si až teď všiml černé limuzíny. Šel rovnou k ní, tak jsem ho po chvíli následoval. Počkal na mě a otevřel mi dveře. Kývnutím mě pobídnul, abych si vlezl dovnitř. Sedl jsem si do měkkých polstrovaných sedaček a posunul se, aby mohl Leo taky dovnitř. Snažil jsem se nedbat těch zkoumavých pohledů, které se k nám otáčely.
"Jeď." Vydal Leo tichý příkaz a limuzína se rozjela.
"Proč si pro mě přijel? Kam jedeme?" chrlil jsem jednu otázku za druhou. Leo se pousmál. Na chvíli jsem se zastavil a díval se jen na jeho úsměv.
"Vaši ti nic neřekli?" ujišťoval se.
"Co mi měli říct?" začínal jsem být trochu nesvůj. Leo jenom zavrtěl hlavou.
"Počkej a uvidíš." To se mi vážně nelíbilo. Co se mi může ještě stát? Nemohl jsem kvůli tomu zůstat klidný. Automaticky jsem si rozepnul sako a povolil kravatu. Nevěnoval jsem tomu pozornost, dokud jsem nezaznamenal Leův tázavý pohled. Hned jsem chytnul rudý odstín a podíval se jinam.
"J-já…" zakoktal jsem se. Leo si přikryl rukou pusu a třásla se mu ramena.
"Co se..?" zašeptal jsem. Potom jsem si všimnul jeho úsměvu. S úžasem jsem ho pozoroval.
"Proč se směješ?" trochu jsem se urazil.
"Ale to nic." Přestal s tím. Bylo mi to trochu líto, ale cítil jsem se poníženě. Zavrtal jsem se do sedačky a zbytek cesty mlčel. Když jsme po nějaké době zastavili, vyhlédl jsem z okénka. Vzal mě domů.
"To si mě vezl celou tu cestu sem?" nechtěl jsem tomu věřit. Byl jsem trošku zklamaný, že neměl jiný důvod.
"Jenom si počkej." Pousmíval se a otevřel mi dveřka od auta. Vylezl jsem a odemkl. Sluha přivítal mě i mého hosta. Zamířil jsem rovnou k sobě do pokoje. Leo mě pořád sledoval. Bylo mi to celkem jedno. Ale pořád jsem se nemohl zbavit toho nepříjemného pocitu. Možná kdybychom se znali déle, nebo byli přátelé, nebylo by to tak podivné. Jakmile jsem otevřel dveře do svého pokoje strnul jsem.
"C-co to.." vydechl jsem. Byl totálně prázdný. Nebyl v něm můj nábytek, žádné moje věci.
"Kde jsou všechny moje věci?" nechápal jsem to.
"Ach, Misaki, ty už jsi doma?" zaslechl jsem matčin hlas.
"Matko! Co to má znamenat? Kde jsou moje věci?" ptal jsem se rozhořčeně.
"Misaki." Napomenula mě. Uklidnil jsem se a jenom jí propaloval pohledem.
"Tvoje věci jsme nechali odvést do tvého nového domova." Řekla jako kdyby se nechumelilo.
"Cože?"
"Obě rodiny se shodly na tom, že jelikož ty a tvůj nastávající se vůbec neznáte, měli byste spolu strávit nějaký čas. Takže jsme vám koupili malý domek, ve kterém budete žít až do svatby." Uvedla mě na správnou míru. Neschopný slova jsem jí poslouchal. Cože? To snad nemyslí vážně! Mám s ním bydlet? Podíval jsem se na Lea. Ten se skvěle bavil. On o tom věděl!
"A-ale.." chtěl jsem odporovat. Matka zavrtěla hlavou.
"Samozřejmě budeme dostávat informace o tvých výsledcích ve škole. Měsíčně ti budeme posílat dostatek peněz na to, aby ses uživil a koupil si vše potřebné. A budeme vás pravidelně kontrolovat. Měj se, Misaki." A byla pryč. Nevěřícně jsem za ní hleděl a potom se podíval na Lea.
"Proč jsi mi to neřekl?" ptal jsem se trochu uraženě.
"Připravil bych se o tvůj úžasný výraz." Odolal jsem pokušení vypláznout na něj jazyk. Vešel jsem do svého pokoje a s trochou nostalgie si prohlédnul prázdný pokoj a holé stěny. Obešel jsem celý pokoj po obvodu a neubránil se bláznivému úsměvu. Leo mě pozoroval, zdál se mi trochu uchvácený. Vyšel jsem z pokoje a zavřel dveře.
"Půjdeme?" zeptal jsem se ho. Přikývnul. Vyběhl jsem ven z toho domu a na posledy se na něj podíval. Sem už se nechci nikdy vrátit.
Najednou se mi nezdála ta svatba jako tak zlý nápad. Když nebudu muset žít v tomhle chladném domě bez emocí, mohl bych být těch pár měsíců i šťastný. Usmál jsem se a nastoupil do limuzíny. Leo si sedl vedle mě a já si jel pro svůj nový život.
Dojeli jsme na druhý konec města k řadovým domkům. Sousedi vykukovali z oken, když viděli černou limuzínu. Zastavila u jednoho žlutého domku. Nedočkavě jsem ho vyhlížel z okna. Vylezl jsem z auta a šel rovnou k brance. Líbil se mi. Zamiloval jsem si ho hned na první pohled. Tady dokážu žít. Usmíval jsme se.
"Tak co, líbí?" dohnal mě Leo.
"Jo, je nádherný." Odpověděl jsem.
"Máš klíče?" popoháněl jsem ho. Vyndal je z kapsy a než stihnul něco udělat, sebral jsem mu je a odemknul branku. Nechal jsem jí otevřenou a šel rovnou k domu. Odemknul jsem a moc mě nepřekvapilo, když jsem v něm viděl bedny se svými a Leovými věcmi. Prošel jsem chodbou a ocitl se v obyváku. K němu byla do L udělaná kuchyň a druhými dveřmi se dalo projít do knihovny. Jako ve snách jsem procházel tím domem. Byl tak jiný od té velké, chladné vily, ve které jsem strávil většinu svého života. Vrátil jsem se do chodby, byl tam oddělený záchod od koupelny a taky schody do druhého patra. Vyběhnul jsem je. Objevil jsem nahoře dvě ložnice a další koupelnu. Prohlédl jsem si oba pokoje. Byly sice menší, ale útulné. Dokázal jsem si přesně představit, kam dám svoje věci. Seběhnul jsem schody dolů a málem mi podjela noha. Tak tak jsem se chytil zábradlí.
"Ou, to bylo o fous." Oddechnul jsem si. Vešel jsem do kuchyně a prozkoumal kuchyňskou linku. Všimnul jsem si velkých francouzských oken, které vedly na terasu. Otevřel jsem je a vyběhnul na zahradu. Bylo tam pár starých stromů. Hned jsem našel ideální místo pro houpací síť.
"Hej! Misaki!" slyšel jsem Lea. Vrátil jsem se do domu a našel ho v obyváku.
"Copak?" podal mi klíče od domu.
"Vítej doma." Usmál se na mě. Jako uhranutý jsem se na něj díval, než jsem se taky usmál a přikývnul.
Ještě to odpoledne jsme začali vybalovat svoje věci. Domluvili, který pokoj bude čí. Všechno se zdálo být dokonalé. Cítil jsem se tak volný a uvolněný. Jako kdybych takhle mohl zůstat už po zbytek života.
Kolem osmé jsme se rozhodli to zabalit a objednat si nějaké jídlo. Nevýhoda byla, že nám s sebou nepřibalili žádné nádobí ani nábytek do obyváku nic, jenom naše věci, takže dům byl docela prázdný a chudý, ale to jsme se rozhodli změnit. Ještěže byl pátek a my nemuseli druhý den do školy.
Otevřeli jsme telefonní seznam a vybrali nějakou pizzerii, která dělala rozvoz. Potom jsme jenom čekali až nám jídlo dovezou.
"Ty Leo." Začal jsem po chvíli.
"Hm?" podíval se na mě. Po chvíli jsem uhnul pohledem.
"Tobě nevadilo, když ti řekli že si máš vzít kluka?" pustil jsem se na tenký led. Leo zmlknul a vypadalo to, že nad tím přemýšlí. Mlčel docela dlouho. Měl jsem strach, že jsem ho urazil nebo tak něco.
"Doufám, že se na mě kvůli tomu nebudeš dívat skrz prsty, ale já jsem vlastně na kluky." Začal váhavě. Překvapeně jsem se na něj podíval. Pravda, tahle možnost mě nenapadla.
"Ale není to tak, že by tahle svatba byla můj nápad." Dodal hned. Usmál jsem se.
"Neboj, mě to nevadí. Jenom jsem byl trochu zklamaný. Že mi nalajnovali život, na to jsem si zvykl i na všechno ostatní s tím spojené, ale nikdy by mě nenapadlo, že mi řeknou koho si mám vzít." Postěžoval jsem si.
"Hmm. Vím, jak to myslíš. Můžeme se ale dohodnout, ne? Že nám nebude vadit, když ten druhý bude někoho mít." navrhnul.
Přikývnul jsem.
"Jo takhle to bude nejlepší."
Náš rozhovor přerušil zvonek.
"Jídlo je tady." Zvednul jsem se. Šel jsem ke dveřím a cestou zakopnul o jednu krabici. Natáhnul jsem se jak široký, tak dlouhý a trošku si zanadával.
"Misaki, jsi v pořádku?" slyšel jsem Lea.
"Jo, nedělej si starosti." Houknul jsem jeho směrem. Doběhl jsem ke dveřím. Otevřel jsem. Za nimi postával poslíček s pizzou. Zaplatil jsem mu a nechal mu docela vysoké spropitné. Nohou jsem dveře zabouchnul a nesl pizzu Leovi. Dal jsem jí na zem a sednul si k němu.
"Tak dobrou chuť." Popřál jsem mu a rovnou jsem se do ní pustil. Kupodivu nám trvalo docela dlouho než jsme jí snědli. Prakticky jsme toho víc napovídali a když jsme dojídali poslední kousky byla už pěkně studená.
"Páni už je půl jedenáctý." Poznamenal jsem, když jsem se podíval na mobil.
"To bychom měli jít spát." Přikývnul jsem.
"Moc se mi ale nechce." Protáhnul jsem se a zazíval.
"Nemáš tady nějaký katalogy s nábytkem? Mohli bychom si udělat představu, který nábytek by se sem hodil." Navrhnul jsem.
"Jo, podívám se." Přikývnul Leo a vstal. Začal se prohrabovat nějakými krabicemi a za chvíli se vrátil s několika časopisy v ruce. Potom jsme ještě dlouho do noci vybírali nábytek a nádobí, které by se nám líbilo. Rozhodli jsme se, že zítra zajdeme do těch prodejen a nábytek objednáme.
Když jsme se konečně odebrali ke spánku, bylo něco kolem druhé ráno.
Ráno jsem se vzbudil s příjemným pocitem, že nemám žádné povinnosti a můžu si den užít po svém. Podíval jsem se na budík. Bylo deset. Protáhnul jsem se a zazíval. Vymotal jsem se z postele a chvíli mi trvalo uvědomit si, že vlastně nespěchám na snídani ani na nějakou matčinu nebo otcovu schůzku. Zašel jsem do koupelny a dal si ranní sprchu. Vyčistil jsem si zuby a vodou s trochou gelu si uplácnul neposedné vlasy. Potom jsem sešel dolů do kuchyně. Leo už byl vzhůru a zrovna pil z kohoutku vodu.
"Dobré ráno." Pozdravil jsem. Leo se mě trochu leknul, ale pousmál se a kývnul, jakože mě vnímá.
"Dobré." Odpověděl, když dopil. Usmál jsem se.
"Jak dlouho už jsi vzhůru?" zeptal jsem se. Opřel jsem se vedle něj o linku, protože jsme neměli židle.
"Asi dvě hodiny. Nemohl jsem spát." Zívnul. Všimnul jsem si kruhů pod jeho očima.
"Nechceš si jít lehnout teď? Já pro ten nábytek dojdu." Navrhnul jsem mu.
"Ne, to je v pořádku. Zajdu tam s tebou a cestou si dáme jídlo." Pousmál se na mě. Přikývnul jsem.
"Tak já se zajdu převlíknout a půjdeme? Ať to máme za sebou." Usmál jsem se.
"Jo jasně." Kývnul Leo.
Vyběhnul jsem do pokoje a začal se přehrabovat v tašce s oblečením. Chtěl jsem něco neobyčejného. Nakonec jsem si oblíknul tmavý džíny a bílou košili s černou vestou. Nahoře v koupelně jsem se navoněl a ještě si poupravil vlasy. Sešel jsem dolů a cestou si ještě dával mobil a peněženku do kapsy.
Chvíli jsem ještě čekal na Lea. Když sešel dolů skoro mi vyrazil dech. Měl na sobě černé kalhoty a bílé triko. Černé vlasy měl spadané kolem obličeje a vzadu rozházené. Uhnul jsem pohledem a v ruce nervózně obracel klíče. Ještě se obul a potom jsme vyrazili. Zamknul jsem a dohnal Lea. Nemluvili jsme a mě to ticho bylo docela příjemné. Nebylo vynucené ani následkem trapné situace. Sice mi pořád dělalo trochu problém skousnout, že má být můj manžel, ale doufal jsem, že si budem rozumět. Protože včera to bylo fajn. Mohli bychom být přátelé.
Nejdřív jsme zamířili do pekárny, koupit si něco k snídani. Sedli jsme si do parku a tam jsme se i dobře bavili. Měli jsme si hodně co říct, většinou jsme se ptali na blbosti jako nejoblíbenější kapela a takové ty věci. Docela vášnivě jsme spolu diskutovali o tom, jakým směrem se teď ubírá rock, a které kapely jsou pro nás nejlepší. Hodně jsme se bavili na názorech některých lidí a čas tak příjemně utíkal. Chvíli nám zabralo, než jsme našli cestu k obchodnímu domu, protože oba jsme dřív bydleli na druhé straně města a všude jsme se mohli dostat podstatně jednodušeji. Ale nedalo by se říct, že by mi cestování MHD nějak vadilo. Připadal jsem si normální a bylo příjemné, že na nás nikdo nezíral. V obchodu jsme hledali věci, které se nám včera v katalozích zalíbily a trochu jsme se poštěkali, když neměli tu pohovkou, kterou jsme vybrali. Nakonec jsme to udělali tak, že jsme prostě koupili dvě obrovská křesla a pár sedáků a podložek pod nohy. Taky nádobí a dokonce i nějakou tu kytku. Pár věcí jsme vzali hned a zbytek jsme dohodli, že nám přivezou večer.
"Nezajdeme na oběd? To chození a nakupování mě docela vyčerpalo." Povzdechnul jsem si.
"Jasně, chceš fast food, nebo nějakou restauraci?" dal mi Leo na vybranou. Zamyslel jsem se.
Nakonec jsme šli do KFC. Před námi tam bylo hodně lidí, tak jsme si mohli aspoň pořádně vybrat.
"Páni. Nevím, co si mám dát." Povzdechnul jsem si.
"Co máš nejraději?" navrhnul Leo.
"Ještě jsem v KFC nikdy nejedl." Přiznal jsem. Leo se rozesmál.
"Počkej, to myslíš vážně?" chechtal se. Přikývnul jsem.
"Vážně?" teď vypadal trochu šokovaně.
"Jo, naši mi to nikdy nedovolili." Řekl jsem a bezradně koukal na menu.
"Tak mě nech, já ti něco vyberu." Usmál se na mě.
"Dobře, nechám to na tobě." Přikývnul jsem. Vzal jsem mu tašky, aby mohl vzít tác s jídlem. Objednal mi nějaký hamburger. Těšil jsem se, tohle bylo moje první jídlo s, dalo by se říct, kamarádem. Termín nechtěný snoubenec, mi nepřipadal jako ten pravý. Sedli jsme si k jednomu zastrčenému stolečku v koutě.
"Tak tady to máš." Podal mi moji krabičku.
"Dík." Usmál jsem se. Váhavě jsem jí otevřel. Vonělo to hezky, tak jsem neváhal a ochutnal. Leo mě sledoval, což mi bylo trochu nepříjemné, ale snažil jsem se na to nemyslet. Taky jsem zjistil, že je skoro nemožné jíst tak, aby mi toho aspoň polovina nevypadla na tác, ale snažil jsem se.
"Tak co?"
"Je to dobrý." Usmál jsem se. Leo spokojeně pokýval hlavou a zakousnul se do svého.
Cestou zpátky jsem se ještě zastavil v jednom knihkupectví.
"Co tu potřebuješ?" ptal se mě trochu překvapeně.
"Ale jenom se chci na něco podívat." Vyhnul jsem se odpovědi. Ve skutečnosti jsem se chtěl podívat na kuchařky. Když Leo zpozoroval na co se to dívám, zarazil se.
"Na co kuchařka?"
"Chci se naučit vařit." Není to snad jasné? Proč bych si jí jinak kupoval? Pousmál jsem se jeho výrazu a šel k pokladně. Potom jsme šli ještě koupit nějaké jídlo a pomalu razili k domovu.
Domů jsme dorazili až navečer, ale já se skvěle bavil. Možná to bylo tím, že jsem něco takového zažil poprvé, takže jsem neměl srovnání, ale bavil jsem se. O to víc mě bolela představa, že se v pondělí budu muset vrátit zpátky do školy. Nejraději bych teď hned nastoupil v otcově firmě a dělal všechno to nudné papírování, které tak nesnáší.
Vybalovali jsme nádobí a večer nám přivezli i ten nábytek. Řekli jsme, kam nám ho mají nastěhovat. Viděl jsem sice ty jejich pohledy. Určitě si mysleli svý, když viděli dva kluky, kteří bydlí spolu. Zabolelo to. Když za nimi zapadly dveře, povzdechnul jsem si.
"Co se děje?" ptal se Leo. Trochu překvapeně jsem se na něj podíval, nejsem zvyklý, aby se někdo zajímal o to co mi je.
"Nic." Pousmál jsem se.
"Když myslíš." Pokrčil rameny a šel ještě doladit nějaké detaily.
"Pojď mi pomoc s tím křeslem!" houknul na mě z obyváku. Šel jsem za ním a pomohl mu ho přesunout na to správný místo.
"Spokojený?" ujišťoval jsem se. Přikývnul. Padnul jsem do svého křesla po dnešním dni vážně vyčerpaný. Zavřel jsem oči a už jsem skoro spal, když mě začal Leo budit.
"No tak, Misaki, vstávej." Třásl mi ramenem.
"Hmmm." Zavrtěl jsem se.
"Nespi, Misaki." Zkusil to už trochu důrazněji.
"Vždyť už vstávám." Mumlal jsem. Protáhnul jsem se a zamrkal. Podíval jsem se na Lea.
"Běž spát do postele. Budou tě bolet záda, když tu budeš spát." Vyháněl mě.
"Ano, mami." Usmál jsem se a šel jsem nahoru.
"Dobrou!" zavolal jsem ještě od schodů. Dostalo se mi stejné odpovědi a já se odšoural k sobě do pokoje.
Převlíknul jsem se a padl na postel. Celý dnešek se mi zdál skoro jako sen. Usnul jsem hned, což se mi normálně nestávalo.
Vzbudil jsem se s příjemným pocitem. Ještě chvíli jsem se rozkoukával a povaloval v posteli, než jsem vstal a převléknul se. Prošel jsem ranní hygienou a sešel dolů do kuchyně.
Lea jsem tu ještě neviděl. Myslel jsem, že zase bude vzhůru dřív, než já.
Otevřel jsem ledničku a vyndal pár věcí. Rozhodl jsem se, že si udělám nějakou snídani. Jelikož to byla moje první snídaně, kterou jsem si dělal sám, nechtěl jsem dělat nic složitého. Jenom jsem si namazal dva krajíce chleba s máslem a nastrouhaným sýrem. Vzhledem k tomu, že se mi podařily ukrojit docela rovně a nepořezal jsem se, zaznamenal jsem to jako úspěch. Všechno jsem uklidil a šel jsem zpátky do pokoje. Sedl jsem si za stůl a vyndal učení. V pátek ani v sobotu jsem nic neudělal, musel jsem si teď trochu máknout. Dodělat úkoly, taky mám jeden referát a naučit se na všechny písemky. Už jenom z té představy mi bylo špatně, ale stejně jsem se do toho pustil.
Asi v polovině mě vyrušilo klepání na dveře. Hrozně jsem se leknul a málem spadnul ze židle. Do pokoje vešel Leo.
"Aha, takže nespíš." Poznamenal, když mě viděl napůl sedět a napůl viset na židli.
"Ne." Přitakal jsem.
"Nechceš pomoc?" zeptal se zamyšleně.
"Prosím." Pípnul jsem a ze všech se snažil nespadnout. Přišel ke mně a trochu neobratně mě chytil a po chvíli zápolení jsem se vyškrábal zpátky na židli.

 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama