Nechtěný snoubenec 1/3 - Začátek našeho lovestory?! - 3/3

17. února 2014 v 20:37 | S-chan |  Rychlovky
A konečně poslední část.




,,Děkuju." Zašeptal jsem trochu zmoženě. Pohledem přejel můj stůl.
,,Učíš se?" tichá otázka. Přikývnul jsem.
,,Moc jsem toho za poslední dva dny neudělal, tak to musím dohonit." Nervózně jsem si pohrával s tužkou v ruce.
,,Aha." pokrčil rameny a ještě chvilku zíral do mých sešitů.
,,Potřeboval jsi něco?" pobídnul jsem ho po chvíli ticha.
,,A vidíš, skoro bych zapomněl. Dneska půjdu ven s kámošema, tak přijdu později." zazíval a já se musel rozesmát.
,,Čemu se směješ?" chvilku se na mě nechápavě díval. Já se uklidnil a pořád s úsměvem na tváři se na něj podíval.
,,Nemusíš mi to takhle oznamovat. Jdeš až odpoledne, ne? Stačí, když to zmíníš později." vysvětloval jsem mu.
,,Promiň, síla zvyku." sedl si na moji postel a pohledem přejel můj pokoj. Byl jsem trochu nervózní, protože jsem nevěděl, jestli se mám vrátit k učení nebo jestli mi chce ještě něco říct.
,,Ještě jsem si na tuhle situaci nezvyknul." dodal po chvíli. Podíval jsem se na něj. Ve tváří měl zvláštní výraz, nevěděl jsem, co to přesně znamená, skoro jako kdyby mu něco chybělo.
Přitom jsem si uvědomil, že já si možná zvyknul až příliš rychle. Tenhle dům se za pouhé tři dny stal mým domovem, což se té staré a chladné vile nepovedlo za 12 let, co jsem tam žil. A přesto, že se mi představa svatby s chlapcem pořád moc nezamlouvala, bral jsem to jako vysvobození. Jako šanci, postavit se na vlastní nohy a odpoutat se od té studené klece, ve které jsem strávil celý svůj život.
,,Nad čím přemýšlíš?" zeptal se najednou.
,,Cože?" vytrhnul mě z myšlenek a já byl trochu zmatený.
,,Měl jsi zvláštní výraz." upřesnil mi.
,,Aha. Nad ničím důležitým." zamlouval jsem to a on mě nechal. Zabrousil pohledem k prázdnému talíři na mém stole.
,,Už jsi snídal?" vstal a vzal ten talíř.
,,Ano, nevěděl jsem, kdy vstaneš, tak jsem nepočkal. Promiň." bylo pořád trochu nezvyklé, nemuset se nutit do jídla, každý den ve stejný čas. Ale i na to si lehce zvyknu.
,,To nevadí. Já si půjdu něco udělat a budu dole, tak kdybys něco potřeboval, víš, kde mě najít." šel ke dveřím a já přikývnul.
,,Díky za ten talíř." dodal jsem ještě než odešel. On jenom kývnul a odešel. Já se po chvilce zírání do blba a přemýšlení vrátil zpět k úkolům. Ty nejtěžší jsem udělal hned na začátku, na konec jsem si nechal předměty, které mě bavily. Jako třeba angličtinu nebo španělštinu. Když jsem to dokončil, jenom jsem si v diáří a v mobilu zkontroloval, jestli nemusím udělat nečí referát nebo se připravit ještě na nějakou písemku, ale vypadalo to, že to bude klidný týden.
Nachystal jsem si učení na pondělí a rozhodl se zapnout notebook. Jako první jsem na internetu zkontroloval známky a zda-li nejsou nějaké změny v rozvrhu. Vypdalo to, že z posledního testu z matiky mám za jedna a že nám bude v pondělí odpadat zeměpis. Vytáhnul jsem proto učebnici se sešitem z tašky a dal je zpátky na poličku nad stolem, k ostatním učebnicím a sešitům, co jsem nepotřeboval. Už jsem tu stránku chtěl zavřít, ale naštěstí mě napadlo podívat se, kdo nám tu hodinu supluje. Byl to nějaký učitel, který nás sice neučil, ale věděl jsem, že učí taky zeměpis, protože je ve stejném kabinetu jako naše obvyklá profesorka, proto jsem dal sešit s učebnicí zpátky do batohu.
Potom jsem zkontroloval maily a to bylo celé, co jsem udělal. Nikdy mě moc nebavilo hrát hry a neměl jsem ani profil na nějakých sociálních sítích. Stejně jsem neměl nikoho, koho bych si tam mohl přidat.
Vypnul jsem počítač a sešel do kuchyně. Leo seděl ve svém křesle před televizí a díval se na nějaký film.
,,Je tam něco zajímavého?" zeptal jsem se a šel do kuchyně pro trochu čaje.
,,Ani ne, je to nějaká blbost, ale pořád lepší než nic." odpověděl mi celkem lhostejně. Položil jsem hrneček na stolek s televizí a zaběhnul si do pokoje pro knížku. Potom jsem se spokojeně usadil v křesle a dal se do čtení. Byla to sice jenom povinná četba, ale i tak mě to bavilo. Kniha vyprávěla příběh z autorova života a já se do něj dokázal dokonale vžit. Věděl jsem, že to dopadne špatně, ale ani to mě neoradilo do toho, to dočíst.
Otáčel jsem jednu stranu za druhou a ignoroval reálný svět. Nevnímal jsem zvuk televize ani Leovu přítomnost. Zrovna jsem se dostal k části, ve které hlavní postava trpěla kvůli podvodu, se kterým neměla vůbec nic společného. Ostatní jí kvůli tomu odsoudili a odstrkovali jí. Nikdo nestál o její přítomnost a dokonce i nejlepší přítel jí zradil. Byl to samotný závěr knihy, kdy postava před tím vším chtěla utéct, ale při úteku se zranila a samotná pomalu umírala.
Ani jsem si neuvědomil, že brečím dokud jsem na tváři neucítil cizí dlaň. Vylekal jsem se a vzhlédnul. Nade mnou stál Leo a ve tváři měl pobavený výraz. Já trochu zčervenal a rychle si slzy setřel.
,,C-copak?" přerušil jsem ticho mezi námi.
,,Už půjdu, tak jsem ti chtěl dát vědět." pousmál se a pomalu stáhnul svou dlaň z mé tváře. Příjemně hřála a mě to donutilo červenat se.
,,Dobře, užij si to." usmál jsem se na něj a prstem si založil stranu, kde jsem skončil.
,,Nezapomeň se najíst, ano? V ledničce máš nějaké jídlo, tak si to ohřej." nabádal mě ještě.
,,To už je tolik hodin? Ani jsem si to neuvědomil." hledal jsem mobil, abych se mohl podívat.
,,Jsou asi tři." řekl mi Leo.
,,Aha, nějak jsem se začetl." uhnul jsem v rozpacích pohledem. Stál moc blízko.
,,Je ten příběh tak dobrý?" zajímal se. Vzal mi knížku z rukou a podíval se na název. Byl už trochu sedřený a rohy byly zohýbané, protože jsem si ji půjčil z knihovny.
,,Jak to myslíš?" nechápal jsem. Pořád jsem byl trochu mimo.
,,Když tě donutila brečet, musí to být opravdu skvělá knížka." osvětlil mi, zatímco si četl úvod.
,,J-já.." chtěl jsem říct, že jsem nebrečel, ale jeden Leův pohled stačil, abych se vzdal ,,je to nepřekonatelně úžasné. Měl by sis to taky přečíst." usmál jsem se nakonec.
,,Možná si to od tebe půjčím." příkývnul a knížku mi vrátil.
,,Už půjdeš?"
,,Jo, mám dokonce trochu zpoždění." šel do chodby a obouval se.
,,Promiň, nechtěl jsem tě zdržet." vyprovázel jsem ho.
,,Nemusíš se omlouvat. Tak já jdu, přijdu asi někdy v noci, tak na mě nečekej. Zítra ráno mě vzbuď, kdyby to vypadalo, že zaspím, jo?" dával mi poslední instrukce.
,,Dobře." celkem mě to překvapilo. Hodlá být vážně venku takhle do noci, i když je zítra škola?
,,Měj se." vzal si klíče a otevřel dveře.
,,Jo, dej na sebe pozor?" nevěděl jsem přesně jakou frází bych ho měl vyprovodit. On si všimnul mého trochu rozpačitého výrazu a rozesmál se.
,,Neboj." zavřel za sebou a já ještě chvilku zíral do dveří, než jsem šel zpátky ke knize. Dočetl jsem jí během chvilky. Konec konců moc mi toho nezbývalo. Přesunul jsem se nahoru do pokoje a rovnou napsal čtenářký deník, který jsem poslal učitelce. Měl jsem na to sice ještě asi tři týdny, ale říkal jsem si, že je to udělat dřív než na poslední chvíli.
Dokončil jsem to a nevěděl, co bych měl dělat. Dům byl podivně tichý, ale to ticho mě uklidňovalo. Šel jsem do kuchyně a díval se, jestli nemáme něco sladkého. Vím, že Leo říkal něco o jídle v ledničce, ale neměl jsem chuť. Měl jsem jenom mlsnou. Nakonec jsem našel nějaké pralinky. Sedl jsem si k televizi a pustil si film. Zrovna začínalo něco, co bylo podle infa docela zajímavé. Pralinky jsem položil na zem, protože jsem si chtěl ještě dojít pro deku, aby mi nebyla zima a úplně jsem na ně zapomněl.
Film trval asi hodinu a půl a já se cítil trochu špatně, protože jsem jenom proflákal volné odpoledne, ale úkoly jsem měl hotové a nechtělo se mi chodit ven. Zachumlal jsem se do deky a přepnul na jiný kanál, u kterého jsem nakonec usnul. Probudilo mě až vlastní zakručení v břiše. Vzpomněl jsem si, že jsem od snídaně nic nejedl a protože jsem byl moc líný na to, chodit do kuchyně, rozhlédel jsem se kolem sebe, jestli něco nenajdu. Pořád trochu rozespalý jsem otevřel ty pralinky a ochutnal je. Chutnaly mi, i když v nich musel být asi likér, protože potom, co jsem jich polovinu spořádal, jsem se cítil podivně vesele. Líp jsem se uvelebil v křesle a přepnul televizi na nějakou komedii. Smál jsem se u toho a během minutky snědl i zbytek pralinek. Měl jsem vážně povznesenou náladu, takže jsem vydržel být vzhůru až dlouho do noci než jsem znovu usnul.
Nevím přesně, jak dlouho jsem spal, ale asi to nebylo moc dlouho, protože když mě Leo budil, pořád jsem byl trochu přiopilý.
,,Co tu vyvádíš? Podívej se na ten nepořádek. Proč jsi nešel spát?" peskoval mě, za obaly od bonbónů, které byly poházené po zemi. Vypnul televizi a vážně se na mě podíval.
,,Ale no tak, nezlob se. Jenom jsem měl hlad a tohle bylo první, co jsem našel." vymlouval jsem se.
,,Neříkal jsem ti snad o tom jídle, co máš v ledničce? Že jsi ho nesnědl?" povzdechnul si a uklidil ten binec.
,,Nechovej se jako moje máma." vypláznul jsem na něj jazyk a stulil jsem se v křesle do klubíčka. Leo na mě chvilku zaskočeně hleděl, než se podíval na obal od pralinek.
,,Neříkej mi, že ses opil likérem z čokolády?" pokrčil jsem rameny.
,,Nevím, nikdy jsem opilý nebyl." zasmál jsem se. Leo na to nic neřekl jenom mě chytil za ruku a chtěl mě vytáhnout na nohy.
,,Dobře to by stačilo. Pojď do postele už je pozdě." vzpouzel jsem se mu.
,,Mě se nechce." postavil jsem si hlavu. Leo mi dokonce po chvilce přetahování sebral deku. Přitáhnul jsem si kolena k tělu.
,,Jsi zlý, vrať mi jí, je mi zima." natahoval jsem se po ní. Leo se rozesmál a deku hodil na svoje křeslo.
,,Ty jsi vážně něco." znovu mě chytil a chtěl vytáhnou na nohy, ale já se mu vytrhnul. Zamračil jsem se na něj.
,,No tak, pojď do postele." přemlouval mě. Zavrtěl jsem hlavou.
,,Ne." nakonec jsem se z křesla pokusil vstát, abych si mohl dojít pro deku, ale protože jsem příliš dlouho seděl a snědl tolik pralinek najednou, měl jsem zdřevěnělé nohy, které mě neposlouchaly jako obvykle. Zaškobrtnul jsem a spadl na Lea. Ten mě vylekaně chytil a s překvapivou péčí kontroloval, jestli mi něco není.
,,Ty se ve skutečnoti rád staráš o ostatní, co?" zasmál jsem se do jeho ramene. Byl dobře o půl hlavy vyšší než já.
,,Proč myslíš?" moje otázka ho trochu vyvedla z míry.
,,Protože jsi mi tu nechal jídlo a bojíš se, jestli se mi něco nestalo, taky si šel se mnou nakupovat a dával si na mě pozor v autobuse i metru a když jsme jedli venku, tak jsi za mě zaplatil." vyjmenoval jsem mu několik důvodů. Leo chvilku mlčel a já vzhlédnul, abych se na něj mohl podívat. Tvářil se překvapeně a možná se i trochu styděl. Usmál jsem se a v záchvatu empatie jsem se k němu přitisknul. Nasál jsem jeho vůni a ze široka se usmál. Voněl po cigaretách a alkoholu, ale taky jsem cítil vůni jeho deodorantu a jeho vlasů. Cítil jsem, jak mi hoří tváře, ale netušil jsem, jestli je to kvůli likéru nebo kvůli něčemu úplně jinému.
,,Jsem rád, že můj snoubenec jsi zrovna ty." zamumlal jsem polohlasem do jeho košile. Leo trochu strnul a nic neříkal. Zavřel jsem oči a pořád s úsměvem na tváři skoro usnul.
,,Misaki.." zaslechnul jsem své jméno. Chytil mě za rameno a ustoupil. Ospale jsem se na něj podíval, on mi odhrnul vlasy z očí, takže mohl vidět můj šťastný výraz.
,,Ještě nikdo nevyslovil moje jméno tak jemně. Už jsem se začal bát, že je to snad nějaká urážka." povzdechnul jsem si a zavřel oči.
,,Misaki?" zatřásl se mnou.
,,Jsem unavený." zívnul jsem a znovu se o něj opřel.
,,Ty jsi vážně beznadějný." slyšel jsem jeho hlas a byl jsem si jistý, že kdybych se na něj v tu chvíli podíval, tak bych viděl, že se usmívá.
Vzal mě do náruče a já mu dal automaticky ruce kolem krku. Odnesl mě do postele a přikryl. Pamatuji si jeho přání dobré noci a potom jenom přjemný pocit, který jsem měl ze snu, co se mi zdál.
Ráno mě probudil budík a já byl pořád trochu zmatený z dozvuku toho snu. Cítil jsem se překvapivě dobře, což se mi už dlouho nestalo. Vypnul jsem ho a vstal. Udivilo mě, že na sobě nemám pyžamo, ale věci ze včerejška. Vzpomněl jsem si na to, co se stalo a rozpaky zrudnul.
Doufal jsem, že to bylo jenom sen. Že jsem to neřekl nahlas. Celý nervózní jsem se převlékal do školní uniformy a snažil se urputně zapomenot na ty trapné věci, co jsem řekl. Vzal jsem si batoh do školy a potichu jako myška scházel do kuchyně. Tam mě u stolu už čekal Leo se snídaní. Jakmile mě uviděl, tak se rozesmál, protože já jsem zčervenal jako rajče a nemohl se na něj pořádně podívat.
,,A-ahoj." položil jsem batoh ke stolu a šel si pro čaj.
,,Dobré ráno." odpověděl mi a s úsměvem upil ze svého hrnku.
,,Jak ses vyspal?" zeptal se mě a já chytil ještě o něco tmavší odstín.
,,N-nech toho." podíval jsem se na něj.
,,A čeho?"
,,Neutahuj si ze mě." odložil jsem hrnek na kuchyňskou linku.
,,Nevím, o čem to mluvíš." posadil se za stůl a pustil se do snídaně. Všimnul jsem si i druhého talíře.
,,To je pro mně?" zeptal jsem se ohromeně a sedl si naproti němu.
,,Ano, ale nevím jestli si to zasloužíš, když jsi včera spořádal všechny pralinky." popichoval mě. Pokoušel jsem se ho zravraždit pohledem, což se mi moc nedařilo, protože jenom zmínka o nich mě uvedla do ještě větších rozpaků. Mlčky jsem se pustil do snídaně a nic mu na to neřekl.
,,Je to dobré." vydechl jsem překvapeně.
,,Nemusíš se tolik divit." prohodil Leo.
,,Umíš vařit?" zeptal jsem se.
,,Jo, více méně." přikývnul.
,,Proč jsi mi to neřekl?"
,,Neptal jsi se." pokrčil rameny a odložil talíř i s hrnkem do dřezu.
,,Naučíš mě to?" udělal jsem na něj psí oči až se rozesmál. Pořád jsem nebyl zvyklý vidět jeho úsměv, ale bral jsem to jako ano.
,,Když budeš chtít." prohodil a odešel do koupelny. Já rychle spořádal svou porci, abych si taky stihnul vyčistit zuby a učesat vlasy.
Do školy jsme vyšli společně, ale u autobusu jsme se museli rozdělit. Každý jsme vyrazili jiným směrem a já se nemohl dočkat, až budu zase doma.

 

9 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Fusee Fusee | 19. února 2014 v 13:49 | Reagovat

Musím uznat že jsi mi to vynahradila  dostatečně už jsem se bála ,že jsi zapomněla :-) Povídka se mi zalíbila ,ale připadá mi nějak povědomě. :-?  Ale už se těším na další :-D

2 Lili Lili | 23. března 2014 v 21:24 | Reagovat

Vydarené 3 diely. Misaki našiel svoje šťastie a domov tam kde by to najmenej očakával. Neviem sa dočkať ďalšieho dielu :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama