2. kapitola - Já a Yuko

23. května 2014 v 16:00 | S-chan |  Město na městu
Tady je druhá kapitola. S-chan v tom má pořád trošku zmatek, protože zjistila, že se jí ta povídka špatně zkopírovala, takže asi bude ta kapitola trochu useknutá, ale dál už by to mělo být v pořádku.




Probral jsem se s mírným trhnutím, jak u mě bývávalo zvykem. Protáhl jsem se a uvědomil si, že jsem usnul na stole.
"Už zase." povzdechl jsem si. Trochu rozbolavělý jsem se rozhlédl po místnosti. Yuko ležela na stole a zírala mi do obličeje.
"Dobré ráno." usmála se na mě.
"Kolik je?" zeptal jsem se, stále omámený spánkem jsem si vytíral ospalky z očí.
"Nevím, ale když vstaneš, je to ráno, ne?" protáhla se a na rozcvičku se proletěla po místnosti. Já zazíval a sháněl se po něčem k snědku.
"Promiň. Donesla bych tě do postele, ale nemůžu se tě pořádně dotknout." omluvila se mi se svěšenými koutky.
"Nemusíš se omlouvat. Moje blbost." mávnul jsem nad tím rukou a prohlížel kuchyň. Nenašel jsem nic, krom tvrdého chleba a plesnivého sýra. Dal jsem to na stůl a napil se ze džbánu s vodou. Seškrábal jsem ze sýra plíseň a představoval si, že to je něco jiného. Už jsem se nedivil, že mi všichni říkali, že jsem nějak vyhublý. Natáhl jsem se pro bylinky a podíval se, kolik jsem jich měl. Bylo jich dost pro všechny. Oddechl jsem si, že mi stálo za tu námahu. Podal jsem jednu Yuko, když jsem viděl její štěněčí pohled. Usmála se jako měsíček a hned si k ní přivoněla. Se saltem vzad proletěla celou místností a já byl rád, že aspoň jeden z nás je šťastný.
"Půjdu na trh. Prodat je." informoval jsem jí, když jsem si uvědomil, že síla mojí představivosti není tak silná jak jsem doufal a plesnivý sýr zůstane navždy plesnivým sýrem. Sýr jsem hodil otevřeným oknem na ulici. Přistál elegantním obloučkem v kanále. Nádobí jsem nechal tak jak bylo. Vždycky budu mít dost času ho uklidit potom. Vstal jsem od stolu a ze skříně si vzal další černou masku. Naštěstí jsem jich měl dost na příštích dvacet let. Nepokládal jsem za nutné se převlékat a chtěl jsem vyrazit.
"Půjdu s tebou." zavolala na mě Yuko a vylétla ven těsně předtím, než jsem dveře zabouchnul.

"Myslel jsem, že můžeš procházet pevnými předměty." nadhodil jsem a ruce vrazil do kapes.
"Ano, ale je to krajně nevhodné. Je to v rozporu spolu s naší etiketou." poučila mě.
"Promiň, zapomněl jsem." usmál jsem se a natáhl si na hlavu pořádně masku, abych tak zakryl svoje uši. Ostatní se na ně vždycky divně dívali. Jako kdyby mi záviděli. Máma vždycky říkala, že jsem to nejkrásnější démoní dítě. S rukama v kapsách jsem proházel naším městem v obvyklém šeru. Přesto jsem poznal, že je den. Kanalizací sem pronikalo trochu světla ze shora. Pár lidí už taky bylo vzhůru a ještě v polospánku se šinuli po ulicích. Odevšad jsem slyšel kapající vodu, a když jsem prošel kolem potrubí, tak i odporný zápach...víte čeho.
"Ahoj Chi." zdravil mě Jim. Byl to jeden z mála obyvatel Dole, který se se mnou bavil. Byl to mámin vzdálený příbuzný a já nikdy nepochopil, proč se ke mně choval tak mile. Rozhodně to byl jediný člověk, kterému bych svěřil svůj život.
"Jo!" mávnul jsem na něj.
"Tak jak je?" zeptal se vesele jako vždy.
"V pohodě. Zrovna jdu na trh." usmál jsem se na něj, i když jsem to tak vůbec necítil. Zamával jsem mu před nosem bylinkami. Jim se zachmuřil a založil si ruce na prsou. Trochu jsem před ním ucouvnul. Byl asi o dvě hlavy vyšší než já a taky měl rozhodně líp vypracované svalstvo než já. Určitě jsem měl právo se ho bát. Přeměřil si mě pohledem a já netušil, jestli jsem udělal něco špatně.
"Víš, jak to myslím. A navíc trh se otevírá až za tři hodiny. Vsadím se, že jsi dneska ještě nejedl. Víš, že nemusíš dělat, můžeš si vzít dovolenou. A-"
"Neboj, jsem v pohodě. Jenom jsem nemohl spát." přerušil jsem ho. Pořád mi tohle říkal a mě to už lezlo i ušima. Krom toho jenom se tu celé dny poflakovat není nic pro mě. A tohle je jediná práce, kterou můžu dělat, takže je naprosto nemyslitelné, že bych přestal. Je to trochu zahanbující, ale na nic jiného nemám sílu. Myslím fyzickou. Zdědil jsem pouze ohromnou moc duševní, takže jsem vypadal jako podvyživený budižkničemu. Povzdechl jsem si.
"Posloucháš mě vůbec?!" naštval se Jim.
"Promiň." vrátil jsem se do reality.
"Přesně o tomhle mluvím. Vrať se domů a prospi se. A vem si týden volna. Nemusíš tak dřít. Jsi ještě dítě, víš?" z jeho hlasu jsem vycítil, že nesnese námitky. Svěsil jsem uši až k hlavě. Tohle se mi ale vůbec nelíbilo. Věděl jsem, že si o mě dělá starost, ale copak není čas, abych se postavil na svoje nohy?
"Netvař se tak. Už je to dlouho. Měl by si přestat být lapený minulostí a začít žít jako předtím." poplácal mě povzbudivě po rameni a šel si svou cestou. Já tam stál a zíral na jeho záda, která se vzdalovala. Blbec. Jako kdyby to šlo.
"Já nejsem lapený minulostí!" křičel jsem na jeho záda. Ke mně se dostal jenom jeho smích a slova: "Když myslíš." trochu jsem se urazil.
"Půjdeme domů?" zeptala se Yuko.
"Asi ano." povzdechl jsem si a měl chuť něco rozmlátit. Nechtěl jsem, aby byl tak ohleduplný. Nemusí být. Já se ho o to neprosím. Moc dobře vím, že bych měl přestat myslet na minulost a na všechny ty věci. Otázkou ovšem zůstává, proč to neudělám? Vzápětí jsem si ovšem sám odpoěděl... Nejde to, nedokážu se od toho odpoutat i když vím, že tím zraňuji tu ani ne hrstku bytostí, které stojí na mé straně. Někdo jako já si nezaslouží, aby k němu byli ostatní milí. Vždyť ani nevím, koho včera vybrali! Utekl jsem dřív než to starosta řekl.
Pročísl jsem si rukou vlasy a zatínal ruce v pěst, abych se ovládl. Vzal jsem si jednu bylinu a začal jí žvýkat. Hned jsem se cítil klidnější. Procházel jsem se městem s Yuko po boku, ale nechtělo se mi domů. Myšlenky se mi různě toulaly hlavou a já si vzpomněl na toho chlapce, kterého jsem včera viděl. Najednou mě napadlo, že bych ho chtěl vidět znovu. Rázně jsem zavrtěl hlavou a vrazil si malou facku. Na co to proboha myslím? Nenávidím je a je mi úplně jedno, kdo jsou a jak se chovají.
"Jdu domů." vykřikl jsem celkem nahlas. Pár lidí se po mě otočilo. Já ale jenom potřeboval přesvědčit sám sebe, že opravdu to udělám.
Doma jsem seděl za stolem a čučel do jeho orýpané desky. Okenice byly zavřené, takže do místnosti proudilo po málu světla ze světelných lacrim. Yuko si sedla na desku stolu, ale nic neříkala, jenom tam byla se mnou. Myslím, že v takových chvílích jsem byl vážně rád, že jí mám. Ze všech mých duchů, které jsem kdy vyvolal, jsem si jí nechal nejdéle.
Vyvolal jsem jí hned po matčině smrti. Vypadala trochu jako ona a já byl za to rád. Z dálky jsem slyšel vyzvánění zvonů ze shora. Bylo už deset dopoledne. Vážně jsem u toho stolu proseděl tolik času? Nad tím jsem ovšem nechtěl přemýšlet, protože jinak bych musel přiznat, že měl Jim pravdu ve všem, co říkal. Vydal jsem se ven a Yuko mě tiše následovala jako můj druhý stín.
Ulice už byly plnější a vládl tu obvyklý šum kroků a řeči.
"Jdem na trh?"
"Co? Ach, ano. Půjdeme prodat, co máme a potom si koupíme nějaké jídlo." sevřel jsem váček v ruce. Doufám jen, že mi to hodí víc než včera. Pomyslel jsem si trpce.
"A necháš mi jich pár?"
prosila mě štěněčím pohledem.
"Samozřejmě." usmál jsem se.

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama