3. kapitola - Trh zahalený v černé

23. května 2014 v 16:15 | S-chan |  Město na městu
A je tu slibovaná třetí kapitolka. Od téhle chvíle by se kapioly měly trochu srovnat, protože ty už si S-chan dokonce pamatuje a dokonce ví, že je někdy napsala (LOL). Vzhledem k tomu, že je dnes pátek, tak kapitolky budou vycházet každým pátkem. Některé z nich jsou dokonce ještě obetované, tak S-chan spoléhá na to, že tam nebudou chyby... A když ano, tak snad jenom malé překlepy :D


"Ahoj Chi! Už zase mluvíš sám ze sebou?" mávala na mě Alisa, přítelkyně mojí mámy. Druhá a poslední osoba z celého Dole, která semnou mluvila.
"To je drzost já jsem tady taky!"křičela Yuko, ale marně. Viděl a slyšel jsem jí jenom já.
"Nech toho, nebo jí rozčílíš a ona se se mnou nebude bavit." upozornil jsem Alisu.
"Ona?" podivila se. Přikývnul jsem.
"Našel jsi?" v očích měla naději. Věděl jsem na co se ptá. Zavrtěl jsem hlavou.
"Ne."
"Odpusť. Nechtěla jsem o tom mluvit. Dávej na sebe pozor." pohladila mě po rameni a dál šla svou cestou. Povzdechnul jsem si. Není to tak, že bych nezkoušel matčina ducha vyvolat. Mluvil jsem s ním, ale byl zmatený a říkal pořád to samé. Jenom jsem si na to vzpomněl a bylo mi těžko.
"Neboj se dávám ti své požehnání. Vím že spolu budete šťastni tak prosím uteč. Utíkejte a nikdy se neohlížejte. Slíbíš mi to?"opakoval matčin duch pořád dokola a dokola se stále větší naléhavostí. Nakonec na mě křičel. Zděsil jsem se. Netušil jsem proč. Dalo mi hodně práce poslat jí pryč. Ale stejně jsem to nechápal. Co tím myslela? Že by něco, co se stalo v budoucnosti? Pravda občas duchové silných osob mohou vidět budoucnost. Přemýšlel jsem nad tím pořád dokola a nemohl to dostat z hlavy. Ale ať jsem hloubal jak jsem chtěl, odpověď jsem najít nedokázal. Zavrtěl jsem hlavou. Na nic podobného jsem už nechtěl myslet. Teď mám něco co musím splnit. Svou maminku budu řešit potom.
Přidal jsem do kroku abych byl na tržišti co nejdřív. Yuko poletovala nade mnou. Moc se jí nelíbilo když lidé chodili skrze ní.
"Ty Yuko." začal jsem.
"Ano?"
"Znáš budoucnost?"
"Proč to chceš vědět?"
"Jenom tak." pohled jsem zavrtal do chodníku. Yuko se ke mě přivinula a pověsila se mi na ruku.
"Kdybych mohla pomohla bych ti. Moc mě to mrzí."
"Ne. Neomlouvej se. Neměl jsem se ptát." chlácholil jsem jí a pokračoval v cestě. Kolem proběhlo pár kluků a to rovnou skrze Yuko. Ta začala nadávat a já se trochu uvolnil. Teď není čas truchlit. Mám povinnosti, které musím splnit. Blížil jsem se k tržišti. Dav lidí houstl a tlačil se vpřed ulicí. Mě se začali všichni decentně vyhýbat až se kolem mě vytvořil metrový kruh, který nikdo nenarušoval. Povzdechl jsem si a s rukama v kapsách jsem šel, kam jsem potřeboval. Snažil jsem se nevnímat všechny ty hlasy, které přicházely a zase odcházely společně s těmi, které jsem míjel.
"Kde budeme prodávat?"zeptala se Yuko a vzala mě za ruku.
"Po stáncích. Poptáme se kdo potřebuje. Tak různě." moc jsem nad tím nepřemýšlel. Vždycky jsem prodal co jsem měl a to mi stačilo.
"Aha. To je docela snadné, ne?"vznesla se do vzduchu a obkroužila velkou elipsu kolem celého trhu. Zarazil jsem se, když jsem viděl, že je celý trh ponořený do černé. Znamenalo to, že tentokrát si vybrali jako oběť dítě. Přemýšlel jsem kdo to mohl být. Rozhlížel jsem se kolem a zkoumal, které dítko chybí, ale nemohl jsem na to přijít. Nad celým trhem houstla depresivní nálada. Povzdechl jsem si. Zašel jsem k prvnímu stánku a zeptal se jestli nechtějí bylinky. Ten chlap, který tam prodával se na mě díval zhnuseným pohledem. Dal mi mnohem míň než byla pravá cena, ale já se nehádal. Kruh kolem mě mu bránil správně prodávat a to se mu nelíbilo.
"Vem, si to a zmiz." sykl a hodil mi do ruky peníze. Ani se mě nedotkl. Sesbíral jsem mince z chodníku a poděkoval mu. Strčil jsem je do kapsy.
"On tě okradl, ne?"rozhořčila se Yuko.
"To je jedno." nechtěl jsem o tom mluvit.
"Ale, to je přeci nefér."namítla a tiskla se ke mě.
"Nech to být. Jinde dostaneme víc." ujistil jsem jí. Nechtěl jsem k ní být hnusný, ona si to nezaslouží. V davu jsem zahlédl Alisu, tak jsem k ní šel. S úsměvem si od mě koupila pro celou rodinu a dala mi ještě pár zlaťáků na víc. Věděla, že ostatní mě určitě okradou a nebudu mít dost. Usmál jsem se na ní. Z nějakého neznámého důvodu se ke mě nechovala jako ostatní. Poděkoval jsem jí a zamířil k dalšímu stánku.
Zastavil jsem se u zeleniny. Měli ho teta se strýcem.
"Ahoj." pozdravil jsem je. Neodpověděli a já v mysli přehlušil to, co si mysleli. Jenom si ode mě vzali byliny a hnali mě pryč.
"Kde je Chizu?" zeptal jsem se ještě. Ona byla jediná, která mě měla ráda z mojí zbývající rodiny.
"Ty to nevíš? Vzali jí." strýcův pohled se nedal popsat. Nenáviděl mě. Ano to jsem věděl.
"Co si myslí? Je chudáček, protože mu umřela maminka, ale naše dcera ho nezajímá. Spratek. Doufám, že půjde brzy také."povzdechl jsem si. Bolestivá slova, ale já si je tak nebral. Věděl jsem proč mě nenávidí a věděl jsem, že za to já nemůžu, ale nechtěl jsem se s nimi hádat.
"Chi co to říkal?"zhrozila se Yuko.
"To je jedno. Mají pravdu." šeptl jsem a byl na odchodu.
"Ale.."povzdechla si.
Obešel jsem ještě zbytek stánků a každému kousek prodal. Všichni mě propalovali pohledem a něco si šeptali. Vypadalo to, že moje rodina se už stačila postarat o to, aby všichni věděli, že nevím koho si vazala inkvizice a že je mi to jedno. I když to bylo moje vlastní rodina. Bral jsem si od nich směšných pár zlaťáků a uši jsem měl připláclé k hlavě, abych neslyšel jak moc mnou opovrhují. Ještě jsem si koupil, co jsem chtěl a snažil se co nejrychleji nikým nezpozorován zmizet. Ale nepodařilo se.
"Ale Chi, nejdeš nějak brzy? Trh teprve začal." slyšel jsem Jima, který šel proti mě.
"Ne, už jsem všechno prodal a jdu domů." vysvětlil jsem mu a chtěl jsem odejít, ale on mě chytil za ruku.
"Kolik ti dali?" zeptal se mě naprosto vážně.
"Dost neboj." uhnul jsem pohledem. Nechtěl jsem ho do toho zatahovat.
"Co máš?"
"Všechno co potřebuji." ujistil ho a chtěl odejít, ale on se nenechal a prohledal mi šaty.
"Co to děláš?" naštval jsem se.
"Jenom chleba a sýr? Nic víc?" provinile jsem se na něj podíval.
"Nech to být." vytrhnul jsem se mu a sebral mu chléb i sýr. Rozběhl jsem se domů s Yuko v patách. Nezastavil jsem se. Ani na chvilku. Nepotřeboval jsem jeho lítost. Vystačím si sám.
"Copak se stalo? Proč tak utíkáš?"ptala se mě Yuko. Letěla nade mnou, ale já byl až příliš udýchaný než abych jí mohl odpovědět. Zastavil jsem se až u sebe doma. Vrazil jsem dovnitř a pečlivě za sebou zamknul. Všude kolem mě bylo šero a jediné, co jsem slyšel byl můj zrychlený dech. Sedl jsem si na svou oblíbenou židli a hlavu složil do dlaní. Jestli to tak půjde dál, tak nevím co udělám. Možná půjdu nahoru a- Ne! Ne! Na co to myslím? Zavrtěl jsem hlavou. Strhnul jsem si z ní masku a hodil jí neznámo kam.
"Chi, tak co je?"poplácala mě Yuko po rameni.
"Nic!" vykřikl jsem a shodil ze stolu věci co tam zůstaly po snídani. Yuko se na mě vyděšeně dívala a o krok ustoupila. Já si to po chvíli taky uvědomil.
"Promiň. Omlouvám se, nechtěl jsem křičet." sesbíral jsem střepy ze džbánu a šel je vyhodit. K mé smůle si mě zase někdo všimnul.


 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Fusee Fusee | 28. května 2014 v 16:17 | Reagovat

Jsem ráda , že jsi začala zase přidávat povídky :-D  A ještě víc, když jsou takhle povedené :D  Nejvíce se mi zalíbilo love letter a město na městu. Vážně mě zaujali, takže se moc těším na další díli :-D

2 Scana Scana | E-mail | 1. června 2014 v 23:08 | Reagovat

[1]: Mnohokrát ti děkuji :D Jsem moc ráda, že se ti líbí :) budu se snažit, aby se ti líbily ještě mnohem víc a omlouvám se za ten menší chaos, který tu vznikl :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama