Kapitola V

21. června 2014 v 9:30 | S-chan |  Sweet dreamer - dokončená
S další červnovou sobotou tu je i další díl snílka. =^_^=


Ráno mne vzbudil sluha na snídani. Byl jsem nevrlý. Moc jsem toho nenaspal. V noci jsem nemohl usnout. Podařilo se mi to až nad ránem.
Oblékl jsem se do dlouhých kalhot, bílé košile a vesty hnědé barvy, podle nejnovější módy. Zastavil jsem se v koupelně, abych si ulevil a zároveň uvedl stav svých vlasů do snesitelného.
Poté jsem se vydal do jídelny. Usadil jsem se na své obvyklé místo. Zatím zde seděla jenom má sestra.
"Si, vážně jsi v pořádku? Chováš se divně." Naklonila se ke mně. Sáhla mi na čelo.
"Nemáš horečku?" tázala se starostlivě. Setřásl jsem její ruku a povzdechnul si.
"Nic mi není, nemusíš mít obavy sestřičko." Podepřel jsem si rukou hlavu.
"I když to říkáš, nevypadáš tak." Povzdechla si.
"S tím nic nenadělám." Naklonila se ke mně a usmála se.
"A co říkáš na Alexe?" viděl jsem, jak jí zrůžověly tváře. Alexe? Na chvíli jsem se zatvářil zkroušeně.
"Je přijatelný." Řekl jsem nakonec.
"Jenom přijatelný? Je úžasný! Je vtipný a zábavný." Rozvykládala se. Snažil jsem se nedat na sobě znát, jak mne to vzalo. Proč by mi to vlastně mělo vadit? Měl bych být šťastný, protože je to opravdu úžasný muž a pro mou sestru se hodí. Ona je s ním očividně šťastná a já? Já budu mít brzy také svou snoubenku. Otec mi jistě nějakou vybere. Neměl bych o tom přemýšlet. Jenom samotná myšlenka dvou mužů spolu je nečistá. Ohavná. Měl bych se kát jenom za to, že mne to vůbec napadlo.
Slyšel jsem, jak vrzly dveře a do jídelny vešel její vyvolený. Možná je předběžné ho takto oslovovat, ale já si myslím, že to tak opravdu bude. V hrudi se mi usídlil takový těžký pocit. Měl jsem pocit, že mi svírá srdce a veškeré vnitřnosti a já se nemohu pořádně nadechnout.
Sedl si vedle mé sestry a vtiskl jí pusu na tvář. Díval se přitom na mne. Zrudly mi tváře a odvrátil jsem pohled.
"Dobré ráno." Pozdravil mě.
"Dobré ráno." Odpověděl jsem stejnými slovy.
"Nevěděl jsem, že tu strávíte noc." Nadhodil jsem nezávazné téma.
"Ach ano, bylo to lehce neočekávané. Doufám, že vám to nevadilo." Propaloval mne pohledem. Chtělo se mi brečet. Chtělo se mi něco udělat, ale nevěděl jsem co.
"Ale no tak, nemusíte být tak zdvořilí. Přece jenom u nás teď Alex stráví nějaký čas. Bylo by to na obtíž. Není ani o moc starší." Utnula naši konverzaci sestra.
"Jak si přeješ." Usmál se na ní. Přikývnul jsem na znamení souhlasu. Sestra nám úsměvy oplatila. Pořád jsem měl jednou rukou podepřenou hlavu a na chvíli jsem zavřel oči.
"Cítíš se dobře? Vypadáš bledý." Zeptal se mě Alexandr. Sestra se zasmála.
"Je na tom něco vtipného?" nechápal.
"Ptala se mne na to samé před malou chvílí." Vysvětlil jsem a dal si blonďatý pramínek vlasů za ucho. Pohlédl jsem na něj zelenýma očima, které byly pohaslé od nedostatku spánku a jídla.
"A? Copak jsi jí odpověděl?" díval se na mne. Cítil jsem váhu jeho pohledu a přímo mne drtila. Měl jsem chuť utéct.
"Že jsem v pořádku, a že je to její pouhé zdání." Snažil jsem se mít vyrovnaný hlas, i když mi srdce divoce bušilo. Poslouchal jsem jeho hluboký a přesto jemný hlas a točila se mi z něj hlava.
"Pak si zřejmě nemusí dělat starosti." Usmál se.
"Ne, bylo by to na obtíž." Souhlasil jsem.
"Možná se vám to již protiví, ale vážně vypadáte jako dvojčata." Změnil téma.
"Tvrdí to hodně lidí, ale Si je o tři roky mladší." Vložila se do hovoru sestra.
"Si?" zarazil se Alexandr.
"Má přezdívka. Zkratka mého jména, z dětství." Řekl jsem.
"Ach tak." Víc na to neřekl.
"Myslel sis, že jsem dívka, když jsme se poprvé setkali?" vpil jsem se do jeho pohledu. Usmál se.
"Ano, v první chvíli se zdálo, že jsi dívka oblečená v chlapeckých šatech." Odvětil. Uhnul jsem zraněně pohledem.
"Často pomáháš bezbranným dívkám?" pokračoval jsem v konverzaci o něco tišším hlasem.
"Ne. Pouze těm, které přiznají, že tam jsou." Nonšalantně se usmál. Tiše jsem si odfrknul. Pohrával si semnou.
"O čem to mluvíte?" podívala se na mě nic netušící sestra.
"Je to jeden zábavný příběh." Začal Alexandr.
"Omlouvám se, ale budete-š ho muset vyprávět beze mne. Není mi nejlépe, půjdu do pokoje." Zvedl jsem se do stolu. Nemohl jsem déle vydržet v jeho přítomnosti. Nemohl jsem se na něj déle dívat.
"Nejsi nemocný?" strachovala se setra. Došla ke mně a vzala mne za ruku.
"Nemusíš se bát. Pouze jsem toho moc nenaspal." Usměji se na ní, abych zahnal její pochyby.
"To je zvláštní, včera jsi odešel od večeře dříve. Vypadáš špatně. Zavolám doktora." Rozhodla se.
"Lizzy, to nemusíš, je mi vážně dobře. Trochu se vyspím a bude to lepší." Zastavil jsem jí. I kdyby doktora zavolala co by mi asi tak řekl? Nemocný nejsem. Aspoň ne fyzicky. Nevěřila mi.
"Nepustím tě, dokud nesníš aspoň sousto snídaně. Víš, že ani otec není rád, když se neukážeš u jídla. A předevčírem jsi vynechal oběd." Připomněla mi. Povzdechnul jsem si a vjel si rukou do vlasů. Mají stejnou barvu jako sestřiny. Jsme po matce. I ona má zlatavé kadeře. Sestra má ale oči po otci, kdežto já po matce.
Alexandr nic neříkal a já jsem pro tuto chvíli také mlčel. Nakonec jsem se na sestřinu ustaranou tvář podíval a souhlasil.
"Dobře tedy. Jedno sousto." Ustoupil jsem a vrátil se zpět na své místo. Cítil jsem Alexandrův pohled. Nemohl jsem ho však opětovat.
"Určitě není zdravé vynechávat první jídlo dne. Říká se, že snídaně je jídlo nejdůležitější." Poučil mne. Unaveně jsem se na něj podíval. Byl jsem si vědom svých temných kruhů pod očima.
"Říká se hodně věcí. Ne všechny jsou však pravdivé." Odvětím. Zasměje se.
"To je pravda. Ale kde bychom to byli, kdybychom nemohli věřit starým babským povídačkám." Sestra se usadí vedle něj a přikývne.
"Přesně tak Si, a proto osobně dohlédnu na to, aby jsi správně jedl." Usměje se. Zrazeně se na ní podívám.
"Musí z tebe vyrůst zdravý a silný chlap. Jinak tě nikdo nebude chtít." Dodá po chvilce. Skloním hlavu a celý se nahrbím. Jako kdyby mi na něčem takovém záleželo. Všichni mi říkají, jak mám být silný, ale jak může být mé tělo silné, když můj duch je slabý a zlomí se při každém závanu větru?
"Jak si přeješ sestřičko." Vyplivnu neutrální odpověď.
"Nemluv se mnou tímto tónem." Napomene mě.
"Je na něm něco nevyhovujícího?" podívám se na ní tázavě.
"Ne, akorát, že tímto tónem mluvíš s otcem. Máš ve tváři diplomatický výraz a chováš se dospěle." Rozpovídá se.
"Opravdu? Nevšiml jsem si toho." Zamumlám.
"Simone, opravdu ti je už 17?" připojil se do debaty Alexandr. Cuknul jsem sebou, jakmile jsem uslyšel jeho hlas říkat mé jméno. Celý jsem se zachvěl. Vyslovoval ho tak pečlivě, jako kdyby ho nechtěl za žádnou cenu zkomolit. Podíval jsem se na něj.
"Věřím, že ano." Odvětil jsem. Usmál se.
"Ale je to pravda?" byl neoblomný.
"Nevěříš snad mému slovu?" probodnul jsem ho pohledem.
"To jsem přeci nikdy neřekl." Propletl prsty a opřel si o ně bradu. Dokonale oholený tmavé vlasy a oči barvy moka. Zhluboka jsem se nadechnul. Co to se mnou je? Přál bych si být dívka. Potom by mé pocity nebyly divné.
Do jídelny vešel otec s matkou.
"Všichni jste již tady?" divil se.
"Dobré ráno otče. Matko." Kývnul jsem jim s hraným úsměvem.
"Omlouváme se za zpoždění." Řekla jenom matka a usadila se na své místo. Hned potom přinesli sluhové snídani. Měli jsme pravou anglickou snídani. Vajíčka a opečený chleba. Také hromady džemu a másla. Natáhnul jsem se pro krajíc chleba a potřel ho marmeládou. Na talíř jsem si nandal trochu míchaných vajec a pustil se do jídla.
"Jsem rád, že tě vidím už u snídaně Simone." Podíval se na mne významně otec. Úsměv jsem mu opětoval, ale nic jsem na to neřekl.
"Dnes máš hodinu kreslení s paní Lestradovou. Nezapomeň a nechci slyšet žádné stížnosti." Napomenul mě.
"Nemusíš se obávat otče. Nehodlám působit problémy." Ujistil jsem ho a zaznamenal jsem sestřin pohled, který říkal: mluví velký diplomat. Skoro jsem se kousl do jazyka, abych se neusmál a udržel si vážnou tvář.
"Simone, jak je ti?" chopila se řeči matka. Třeští mi hlava a srdce se mi svírá. Mám pocit, že budu zvracet a za všechno může osoba sedící vedle mé sestry. To jsem však neřekl.
"Dobře matko. Jak jsem ti již říkal včera. Nic mi není." Zopakoval jsem to znovu. Skoro mi přišlo, že jsem něco nalhával sám sobě. Dojedl jsem asi polovinu toho, co jsem si nandal na talíř.
"A když mě nyní omluvíte, odeberu se na svou hodinu. Mám takový dojem, že na mne paní Lestradová už tři minuty čeká v zahradě." Zvedl jsem se a dlouhými kroky odkráčel. Vážně mi bylo špatně. Opřel jsem se o zeď a na chvíli zavřel oči. Po chvíli jsem se sebral a šel za paní profesorkou.

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Fusee Fusee | 22. června 2014 v 23:16 | Reagovat

Děkuji za užasnou kapitolku :-D Nemůžu se dočkat pokračování :D

2 kika kika | 25. června 2014 v 15:20 | Reagovat

Moc děkuju, krásný díl. Těším se na další pokračování :)

3 ash-world ash-world | Web | 5. července 2014 v 22:04 | Reagovat

Krásný díl. Jinak se mi povídka líbí i celkově. To prostředí, postavy atd. :)

4 just-me-and-me just-me-and-me | 6. července 2014 v 12:08 | Reagovat

[1]: moc ti dekuji :) doufam, ze se ti bude libit i dal! :D

[2]: ja ti dekuji, ze se stale vracis na muj blog :) moc dekuji za chvalu ani nevim, jestli si ji zaslouzim :D

[3]: dekuji, byla jsem ohledne toho takova nejista, tak jsem moc rada, ze se mi podarilo prostredi vystihnout a ze se ti to tak libi :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama