Kapitola IX

19. července 2014 v 10:02 | S-chan |  Sweet dreamer - dokončená
Věci se nám začínají trochu zamotávat a jsme už za polovinou příběhu. S-chan vám přeje nádherné léto a abyste si užili tenhle díl. :)




Když paní Lestradová odešla, tak jsem ještě nějakou dobu seděl v altánu. Venku se zatahovalo a hrozilo, že bude jedna z pověstných anglických bouří. Přemýšlel jsem o tom, co mi řekla. Vážně bych mu to měl říct? Ale vždyť si ani nejsem jistý. Co když…co když s tím bude souhlasit, ale já zjistím, že jsem ho ve skutečnosti nemiloval tolik, jak jsem si myslel, nebo v tom horším případě - vůbec nemiloval. Opustil by snad mou sestru? Lehnul jsem si na stůl a hlavu složil na ruce. Já už nevím. Povzdechnul jsem si. Nakonec v dáli zazněl hrom. Vyděsilo mne to. Radši jsem vstal a běžel do domu. Na zem už dopadaly těžké kapky deště, které se o ní tříštily, jako kdyby jí chtěly rozbít na malinkaté kousíčky. Najednou krajinu ozářil blesk. Leknul jsem se a na blátivé cestě mi podklouzla noha. Upadl jsem a navíc se celý zamazal od bláta. Měl jsem dokonce dojem, že jsem si sedřel koleno. Rychle jsem se vyhrabal na nohy a běžel do domu.
Doběhl jsem tam jako zmoklá slepice. Vlasy se mi lepily k obličeji a kapala z nich stále voda. Oblečení zamazané od bláta a cítil jsem, jak mne rána na koleni začíná pálit. V mokrém oblečení mi byla zima, tak jsem štěkl na jednu služku, aby mi připravila koupel a rázoval k sobě do pokoje, zanechávajíc na tlustém koberci ťápoty.
V pokoji jsem ze sebe sundal promočenou vestu i košili. Polonahý jsem rozrazil dveře od koupelny a vyděsil tím onu služebnou. Nedbal jsem jejího pohledu a omyl si tvář. Měl jsem na ní pár stříkanců od bláta.
"Pane Simone vaše noha je zraněná. Mám pro někoho poslat?" pípla tiše.
"Ne to je dobré, děkuji." Usmál jsem se, ale byl jsem silně rozladěn. Celou tou situací. Cítil jsem, že jestli se mi nedostane odpočinku a chvilky, kdy nebudu muset myslet, tak vybuchnu. Vyhnal jsem služebnou z pokoje a v koupelně se zamknul. Nechtěl jsem být nikým rušen.
Sundal jsem ze sebe poslední kusy oblečení a podíval se na koleno. Vskutku bylo odřené do krve. Sykal jsem bolestí, když jsem z rány vymýval drobné kamínky a bahno, aby se nezanítila.
Poté jsem si vlezl do příjemně teplé lázně. Prohřál jsem své prokřehlé údy a zavřel oči. Možná jsem i na chvíli usnul. Když jsem se probral, umyl jsem si vlasy a pořádně si polenošil. Jak začala voda chladnout, tak jsem vylezl. Osušil jsem se ručníkem a oblékl si pouze čistou košili a spodky. Chtěl jsem si ránu ošetřit. Aspoň převázat, aby se mi do ní nedostaly nečistoty.
Otevřel jsem dveře a strnul. Na mé posteli seděl Alexandr. Díval se přímo na mne a já cítil, jak jeho pohled klouže po mém těle. Okamžitě se mi vybavil onen sen a do tváří se mi nahrnula krev.
"Co tu děláš?" kníknul jsem tichou otázku, skrývajíc se za dveřmi.
"Liz o tebe měla strach. Řekla mi, že se pořád někde touláš a navíc jsem na chodbě potkal služebnou, která říkala, že jsi zraněný." Odpověděl, nepřestávajíc se na mne dívat. Cítil jsem se ublíženě. Možná jsem na chvíli zadoufal, že přišel, protože se o mě bál on. Ale byl jsem moc bláhový. Moc naivní.
"Nic to není. Nemusíš mít obavy." Odsekl jsem. Alexandr nic neřekl, pouze poklepal na místo vedle sebe.
"Podívám se na to." Znělo to skoro jako příkaz. Nekompromisní. Sklopil jsem pohled k zemi.
"Ne to je dobré. Vážně." Tvrdohlavě jsem odmítal jeho pomoc. Slyšel jsem povzdech.
"Jen sem pojď. Neboj, nikdo nepřijde." Zkoušel to na mě smířlivým hlasem. Nemohl jsem neuposlechnout.
Nakonec jsem opatrně vyklouznul zpoza dveří a stahoval si košili co nejníž, aby neviděl mé obnažené nohy. Styděl jsem se. Krátkými tichými kroky jsem se přibližoval k posteli a k Alexandrovi. Díval jsem se pod nohy. Nemohl jsem mu pohlédnout do očí. Sedl jsem si vedle něj a postel se pod mou vahou mírně prohnula. Alexandr se usmál.
"Ukaž mi tu nohu." Pobídnul mě. Natáhl jsem hubenou, spíše ženskou nožku a on se ke mně posadil bokem, aby si jí mohl položit na klín. Pořád jsem se snažil zakrýt si většinu odhalené pokožky a srdce mi divoce tlouklo. Přejel mi dlaní po holeni a zkoumal odřené koleno.
"Vidíš? Nic to není." Chtěl jsem si prosadit svou. Na to nic neřekl, pouze se natáhnul po obvazu, který mi tam přichystala služebná. Opatrně mi nohu mírně pokrčil a obvazoval mi ji. Dotýkal se mé pokožky jen letmo, ale o to více jsem měl pocit, že jsou ty doteky elektrizující. Zadržoval jsem dech a bál jsem se i zamrkat, abych nepřekazil tu kouzelnou chvíli.
Na konci obvaz roztrhnul a zavázal na malou mašličku. Trošku to zabolelo, jak uzel utáhl a já automaticky syknul.
"Omlouvám se." Zašeptal a poraněné místo políbil. Srdce mi v tu chvíli málem vyskočilo z hrudi a víc červenat jsem se snad už ani nemohl. Všimnul jsem si, že jsem se jemně chvěl a doufal jsem, že si toho Alexandr nevšiml.
"Co to děláš?" nebyl jsem schopný hlasitějšího projevu, než je šepot. On se usmál a já si byl jistý, že kdybych v tu chvíli neseděl na posteli, podlomila by se mi kolena.
"Speciální medicína, aby se to rychleji zahojilo." Řekl s úsměvem. Odfrknul jsem si a tvář schoval za vlasy.
"Nejsem už malé dítě." Můj hlas zněl skoro uraženě.
"I dospělý někdy potřebuje speciální lék." Poučil mne a pohladil po holeni. Nevěděl jsem co na to říct. Jenom jsem se zhluboka nadechl a zase vydechl.
"Je ti zima?" optal se.
"Trošku." Přikývl jsem jednou rukou si pohrávaje s knoflíčky u košile, druhou ji stále přidržujíc.
"Pak by sis měl lehnout. Aby si neprochladl a nenastydnul se." Rozestlal mi postel.
"Já už to nějak zvládnu." Stáhnul jsem svou nohu z jeho klína a vklouzl pod těžkou peřinu.
"Chtěl bych se tě na něco zeptat." Začal potom. Byl jsem k němu otočený zády. Srdce se mi rozbušilo. Co tím myslí? Chce se mne snad zeptat, co k němu cítím, nebo zda-li ho mám rád? Přemýšlel jsem.
"Ano?" pobídl jsem ho, aby pokračoval.
"Chci si tvou sestru vzíti. Nevadí ti to?" srdce mi vynechalo několik úderů. V hlavě mi pořád zněla ta slova. Chci si vzít tvou sestru…Opakovala se dokola a dokola. Cítil jsem, jak mi puká srdce na dvě poloviny. Stěží jsem potlačil bolestný vzlyk.
"P-proč by m-mi to mělo vadit?" nedokázal jsem zakrýt své rozrušení.
"Takže nevadí? Děkuji. Víš, mám Liz vážně rád a chci se o ní postarat i v budoucnu, tak…"
"Řekl jsem, že mi to nevadí!" přerušil jsem ho zprudka. Možná až příliš. Neříkej to. Neříkej to, co chci pro sebe. V očích mne pálily slzy a bolest v srdci byla nesnesitelná.
"P-prosím, odejdi." Zaštkal jsem.
"Jsi v pořádku?" sáhl mi na rameno. Nedotýkej se mě. Nemluv na mě. Křičel jsem v duchu.
"Prosím odejdi, necítím se dobře." Opakoval jsem.
"Mám zavolat doktora?" měl jsem chuť zacpat si uši. Abych neslyšel jeho hlas. Nebuď ke mne laskavý ani ohleduplný, když si chceš vzít mou sestru. Plakalo mé ukřivděné já.
"Chci se jenom prospat." Dělal jsem pomlky mezi jednotlivými slovy, jednak abych se nerozbrečel a jednak abych zakryl to, že nemůžu pořádně promluvit. Ruku z mého ramene stáhl. Vstal a já slyšel, jak jde ke dveřím.
"Potom ti přeji sladké sny." Zdálo se mi to, nebo byl jeho hlas smutný? Rychle jsem se k němu otočil, ale můj pohled dopadl na zavřené dveře. Už odešel. Padl jsem do peřin a rozvzlykal se. Schoulil jsem se do klubíčka a nadával na všechno, co mi v tu chvíli přišlo na mysl. Na spánek jsem neměl ani pomyšlení. Tohle je konec. Plakal jsem.

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Sayuri-hime Sayuri-hime | Web | 19. července 2014 v 20:08 | Reagovat

Chudák. Umím si představit, jak se asi cítí.
A už aby se mezi nimi něco stalo. :D Těším se na další díl. :)

2 delgado delgado | 20. července 2014 v 4:07 | Reagovat

Slabé slovo zamotává, spíš to jde k šípku a vypadá to na konec k nepřežití, špatné místo, špatná doba. A nebo možná hmmm

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama