Kapitola VIII

12. července 2014 v 9:53 | S-chan |  Sweet dreamer - dokončená
S-chan vám přeje krásnou sobotu! Užijte si dnešní dílek :)




Posadil jsem se a zjistil jsem, že jsem celý zpocený. Zhluboka jsem dýchal a srdce mi tlouklo. Ucítil jsem, že mne ten sen až nemístně rozrušil a vzrušil. Co to bylo za sen? Co to mělo znamenat? Vjel jsem si rukou do vlasů. Schoulil jsem se do klubíčka a uklidňoval se. Co to se mnou je? Proč se mi něco takového zdálo? Pomalu jsem donutil své srdce přestat tlouci a sám jsem se uklidnil. Oblékl jsem se a sedl za stůl. Složil jsem hlavu do dlaní. Hlavou se mi honily pořád ty samé otázky. Jak se mi mohlo něco takového zdát? Vždyť je to odporné. Nelidské. Za tohle mne Bůh pošle do pekel.
Z rozjímání mě vytrhnul sluha, který mi klepal na dveře.
"Pane Simone, podává se večeře." Oznámil mi.
"Dobře." Odpověděl jsem a zvedl se. Trochu se mi třásly ruce. Zatnul jsem je v pěst a šel do jídelny.
"Dobrý večer." Pozdravil jsem tiše a sednul si ke stolu. Na nikoho jsem se ani nepodíval. Nemohl jsem. Pocit provinění byl tak silný...
"Jak ses vyspal?" zeptala se mě sestra.
"Šlo to, děkuji za optání." Odpověděl jsem jí a jen co sluha přinesl večeři a něco k pití kopnul jsem to do sebe. Aspoň to mě trochu probralo. Otec se na mne díval s otázkou v očích, ale bylo to marné. Tohle nebylo něco, co bych mohl někomu říct. Dokonce ani slečně Lestradové. Po celou dobu večeře jsem cítil Alexandrův tíživý pohled. Zabodával se do mě jako dva ostré nože. Jednou jedinkrát jsem krátce vzhlédnul, ale jak mile jsem se mu podíval do tváře, do obličeje mi vystoupal ruměnec a já musel uhnout pohledem. Večeři jsem dojedl celou, protože jsem potřeboval zahnat ty myšlenky a na to nejlépe účinkovalo jídlo.
"Tedy synu, dnes mi děláš radost." Usmál se na mně otec. Úsměv jsem mu oplatil. Nalil jsem do sebe sklenici s vodou a teprve potom jsem byl úplně plný.
Stejně jsem ale odešel od stolu jako první. Nemohl jsem vydržet s Alexandrem v jedné místnosti. Nemohl jsem se na něj podívat. Srdce mi tak bušilo a já měl pocit, jako kdybych měl umřít rozpaky. Utíkal jsem jako vždy k sobě do pokoje. Rychle jsem za sebou zabouchnul a opřel se o dveře. Nevěděl jsem, co mám dělat.
Šel jsem do koupelny a omyl si obličej studenou vodou. Sevřel jsem okraje umyvadélka, až mi zbělely klouby. Kapky vody mi stékaly po tváři a mísily se slzami. Nevěděl jsem, co mám dělat.
Nakonec jsem ani nemohl usnout. Četl jsem si tu nudnou otcovu knihu. Měl jsem obavy, že jestli budu spát, tak se mi zase bude zdát ten podivný sen. Ten nečistý, ošklivý, hříšný sen. Nikdy jsem na to neměl ani pomyslet. Nikdy jsem se neměl projíždět na tom koni. Nikdy jsem toho zpropadeného cizince neměl potkat. Praštil jsem rukou do desky stolu. Co mi to sakra udělal?
Ráno jsem vynechal formální snídani. Radši jsem se najedl v kuchyni. Bál jsem se pohlédnout Alexandrovi do tváře. Tak to šlo většinu času. Vyhýbal jsem se jemu i sestře. Nemluvil jsem s nimi, pokud to nebylo nutné. Schovával jsem se před nimi. Připadal jsem si jako uprchlík. Jako zloděj.
Nutně jsem si potřeboval s někým promluvit. Proto jsem trpělivě vyčkal do další lekce s paní Lestradovou. Čekal jsem na ni u altánu jako obvykle. Nyní jsem však na sobě teplejší oblečení. Dlouhé kalhoty a kabátek.
"Dobrý den." Pozdravil jsem jí.
"Dobrý den." Odpověděla mi. Sedli jsme si do altánu jako vždy. Já se však neměl ke slovu.
"Je ti něco?" zeptala se mě a vytahovala papíry a tužky. Ještě víc jsem se nahrbil a v mé tváři se prohloubil smutek.
"Já už vůbec nevím, co mám dělat." Propukl jsem nakonec v hysterický pláč. Moje reakce jí nejdřív překvapila, ale potom si přesedla na mou stranu a vzala mne kolem ramen.
"Šššš, copak se stalo?" ptala se mne tichým hlasem. Kolébala se se mnou z jedné strany na druhou, aby mne uklidnila.
"Pronásleduje mne. Ve snech i ve skutečnosti. Ale já nemůžu nic udělat." Vzlykal jsem nesouvisle.
"No tak, uklidni se. Řekni, copak se ti stalo?" zkoušela zklidnit mé vzlyky, kterými jsem se začal dusit.
"Je to všechno jeho vina. To on za to může." Štkal jsem. Nejdřív strnula, ale potom se zase uvolnila.
"Tak v tom je. Je to v pořádku. Všechno bude v pořádku." Hladila mne po zádech.
"Uvidíš. Všechno bude dobré." Pokračovala.
"Nebude. Nic nebude v pořádku. Nemůže to být v pořádku." Vedl jsem si svou.
"Pročpak?" dala mi vlasy za ucho, aby mi nepadaly do očí.
"Protože miluje mou sestru." Kníkl jsem zoufale. Všechno jsem to do téhle chvíle potlačoval. Všechny svoje pocity, všechen svůj strach. Všechny obavy. A teď to muselo ven.
"Proč brečíš?" zeptala se mě najednou. Nechápavě jsem se na ní podíval.
"Miluješ ho snad?" zděšeně jsem se na ní podíval.
"To nejde. To ne. Jak by muž mohl milovat muže? To je…ne. Rozhodně ne." Bránil jsem se. Já a milovat ho? Proč
bych ho měl milovat? Není v tom žádná logika. To prostě nejde.
"Jestli ho nemiluješ, proč kvůli němu pláčeš? Nikdo si nezaslouží tvé slzy. Nikdo, není tak dobrý, aby si pro něho musel plakat." Otřela mi slzy a usmála se na mě.
"Řekni mi, co se stalo, ano?" usmála se na mě. Narovnal jsem se a všechno jí řekl. Vysypal jsem to ze sebe. A tolik se mi ulevilo. Měl jsem pocit, jako kdybych mohl zase normálně dýchat.
"Tak v tom je problém." Zamyslela se.
"Je to jisté. Miluješ ho." Prohlásila nakonec. Zabolelo mě to u srdce.
"To není možné." Odporoval jsem dál se stejnou ne-li větší tvrdohlavostí.
"Proč?" podívala se na mne. Uhnul jsem pohledem.
"Protože miluje mou sestru." Jen co jsem to vyřknul, měl jsem pocit, že na místě umřu.
"Není to jedno? Jestli ho miluješ, ten cit jenom tak nezmizí. Zkus mu to říct." Nabádala mne.
"Jak bych mohl? Zničím tím pověst celé rodině, jestli se to dostane na veřejnost. Něco takového je ohavné a nečisté." Už jsem nevěděl, co mám dělat.
"Pamatuješ si, co jsem ti před týdnem řekla? Že nezáleží na tom, koho miluješ, jestli je to muž nebo žena. Důležitá je hloubka citu, který pro něj, nebo pro ni, chováš. A nikdo ti ten cit nemůže vzít. Protože ho máš ve svém srdci." Poklepala mi na hruď. Zoufale jsem se na ní podíval.
"Co mám ale dělat?" zavrtěla hlavou.
"To nevím. Snaž si s ním promluvit. Třeba tě pochopí." Navrhla znovu. Zavrtěl jsem hlavou. Povzdechla si.
"Potom to ale znamená, že tu bude možnost, že ho budeš zbytek života vídat vedle své sestry a zahodíš přitom šanci na to, že by tě taky miloval." Zkoušela to druhou cestou.
"Ale i kdyby, jak bych to mohl sestře udělat? Jak bych se mohl smířit s tím, že miloval i mou sestru?" přerušila mne v půli myšlenky. Položila mi ukazováček na rty a zavrtěla hlavou.
"Moc o tom přemýšlíš. Zkus nechat věci přirozeně plynout. Časem se všechno ukáže. Uvidíš." Pohladila mne po tváři.
"A teď mi zkus obkreslit nějakou mapu. Máme ještě chvíli času." Podala mi papír a tužku.

 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 delgado delgado | 12. července 2014 v 23:07 | Reagovat

Si je zamilovaný ťuňťa a plácá se vtom až nad uši, -dík za paní L- tak je to na Alexandrovi a s tím obrázkem mu by to mnělo být více, méně jasné a trochu se rozhoupat. Ale osoba toulající se v noci u cizího domu mi příjde trošku podezřelá. Toš sa nechám překvapit co nám další 4 dílky přinesou O_O, představivost pracuje přesčas a dává tak 6-9 konců

2 Sayuri-hime Sayuri-hime | E-mail | Web | 13. července 2014 v 13:16 | Reagovat

Chudáček. Neumím si moc dobře představit, jaké to musím být milovat někoho stejného pohlaví v době, kdy je něco takového vnímáno jako hřích. Jako by nebylo dost těžké přiznat si vůbec, že miluje.
Jinak, pěkný díl. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama