Kapitola XIII

13. září 2014 v 19:07 | S-chan |  Sweet dreamer - dokončená
Po šíleně dlouhé době je tu zase nová kapitolka. S-chan je moc ráda, že mohla zase napsat pokračování. Zároveň je jí ale líto, že je tu až tak pozdě. Želbohu se v jejím osobním životě vyskytly menší komplikace, které ovšem tady nechce rozebírat, protože tu nechce nikoho deprimovat. Užijte si další kapitolku, která je 15+ a můžete se těšit na další, která celou sérii uzavře a kterou chce S-chan vydat už v příštím týdnu, možná dokonce zítra, protože jste úžasní a a vydrželi jste tak dlouho bez nového pokračování. =^_^=

P.S. Asi jste už všichni slyšeli, že blog.cz má problémy s přihlašováním z google chromu a opery, takže se musím přihlašovat přes IE, ale ten nemá S-chanin avast rád, takže tu pořád vyskakuje a tím se seká i psaní článku, takže je možnost, že tu budou nesprávně rozdělaná slova nebo budou chybět pímenka. S-chan se moc snažila, aby to opravila, ale je možné, že jí něco uteklo.



Sílící bouře mne děsila. Na rozblácené cestičce se mi smýkaly nohy a v hlavě jsem měl zmatek. Co to udělal? A hlavně proč? Přes slzy jsem ani neviděl pořádně na cestu. Nebylo proto divu, že jsem zakopl. Spadl jsem a pocítil ostrou bolest v kotníku i koleni. Z hrdla mi unikl výkřik. Tiskl jsem si nohu k tělu a se zavřenýma očima jsem zhluboka oddechoval. Ležel jsem v blátě, dopadala na mne studená voda a já si ještě nikdy nepřipadal tak uboze a zničeně. Proč se toho muselo stát zrovna mně? Ty jeden hloupý Alexandře! Je to všechno tvoje vina!
,,Simone!" jeho hlas jsem v té bouři nemohl přeslechnout. Pokoušel jsem se vyškrábat na nohy, ale zraněný kotník mi to znemožňoval. Alexandr ke mně doběhl v tu pravou chvíli. Schoval mě ve svém náručí a držel mě na nohách.
,,Prosím, neutíkej ode mne." tiskl mě k sobě, tak silně, jako kdybych se mohl každou chvílí vypařit.
,,Ne, nech mne být. Jak moc mě ještě chceš zranit než budeš spokojený?! Jak moc mi ještě chceš ublížit?!" vzlykal jsem a pěstmi ho mlátil do hrudi.
,,O čem to mluvíš, to jsem nikdy-" zmateně vykoktal. Už jsem to nemohl déle vydržet, všechno to ve mě vřelo a bublalo. Už to muselo ven. Už jsem se nechtěl trápit. Jeho omluvy jsem umlčel dobře mířenou fackou. Poté jsem ho popadl za límec a přitáhl ho k sobě. Hleděl jsem do těch nádherých čokoládových očí plných smutku a nepochopení několik vteřin. Pořádně jsem se nadechl a zplna hrdla zakřičel: ,,Já tě miluji! MILUJI TĚ, TY HLUPÁKU! Tak už mě slyšíš?! Už mě slyšíš?" můj hlas se zlomil. Nepřestával jsem se dívat do těch očí, které jsem celým svým srdcem miloval, přestože jsem se tomu tolik bránil.
Stalo se něco zvláštního. Přísahal bych, že se i Alexandrovy oči zaplnily slzami. Přitiskl mě k sobě a dlouho mlčel, než konečně promluvil.
,,Slyším tě. Konečně... Konečně tě slyším." zašeptal mi do vlasů, ,,Simone, ach Simone." držel mě u sebe, zatímco nás smáčely obrovské šedivé kapky studené vody. V dáli se ozval hrom a já sebou vyděšeně trhl. Schoval jsem tvář v jeho košili a chtěl se propadnout. Co...? Co má tahle situace znamenat?
,,A-alexandře... Je mi zima." pípnul jsem po chvíli. Doufal jsem, že se už brzy budu moci schovat v útrobách svého pokoje. Že se konečně ukryji před tím matoucím mužem a těmi divnými věcmi, které říká. Chtěl jsem si to všechno promyslet, i když mě mé srdce nabádalo, že bych měl svůj mozek někam zamknout a nechat ho několik příštích hodin konečně napokoji.
Váhavě mě uvolnil ze svého sevření a já mohl pohlédnout do jeho tváře. Na mé vlastní se objevilo překvapení. Měl jsem pravdu, doopravdy plakal. Nesnažil se to skrýt.
,,Dobře, tak půjdeme zpět." vypadalo to, že se ze všech sil snaží udržet si silný a stálý hlas. Podepřel mě a společně jsme se vydali na dlouhou cestu zpět k sídlu. Nemluvili jsme. Celé to bylo rozpačité a já se naň neodvažoval ani pohlédnout.
Do domu jsme se vkradli jako zloději. Alexandr neváhal ani chvilku, vedl mě rovnou do svého pokoje.
,,Kam mě to jdeme? Můj pokoj..." jediný jeho pohled stačil, abych zmlknul. Alexandrovi stékaly kapičky vody po tvářích a poprvé za tu dobu se pousmál. Zastavil a sklonil se k mému uchu.
,,Dnes v noci, nebudeš spát ve své posteli." zašeptal. Mé srdce se zastavilo. Přece to nemohl myslet-? Nebo snad ano? Hlavou se mi začaly rojit vzpomínky na všechny ty oplzlé sny, kvůli kterým jsem již několik nocí nespočinul klidným spánkem, a mé tváře dostaly nachový odstín.
Před jeho pokojem jsme byli až příliš brzy. Otevřel a popostrčil mě dovnitř. Vzápětí za námi zavřel a možná to byla pouze má vyburácená představivost, ale skoro jsem zaslechl klapnutí klíče v zámku.
Alexandr mne vzal do náručí a opatrně mne přenesl k posteli.
,,Co to? Ne! Jsem celý mokrý a špinavý.." zmateně jsem vykoktával. Jemně, jako porcelánovou panenku, mě položil na své lože. Sedl si vedle mne, ruce složil do klína. Do oken bušily živly, jediný zvuk, který jsem v pokoji slyšel bylo mé bijící srdce.
,,Já... Ty jsi doopravdy jako panenka," spustil najednou, ,,když jsem tě tu noc vezl zpět domů, stále jsem nevěřil tomu, že jsi chlapec. Měl jsem tě za dívku, proto jsem byl tak neomalený a uváděl tě do rozpaků. Nikdy bych nevěřil... Že něco tak krásného a křehkého jako ty může existovat. O několik dní později jsem potkal Liz, byla to naprostá náhoda. Povšiml jsem si jejích loken, jež mají skoro stejnou barvu jako tvé," něžně pohladil mou tvář a prsty vjel do mých vlasů, ,,neudržel jsem se. Promluvil jsem na ní, pochopitelně nevěděla o čem to mluvím, ale já myslel, že si ze mne pouze tropí žerty. Nebral jsem její popírání vážně dokud jsem tě znovu nespatřil. Teprve až jsem tě viděl stát vedle ní, tak jsem konečně pochopil, že jsi byl doopravdy chlapec." konečně ke mně vzhlédl. Byl jsem po právu zmaten.
,,Říkáš, že jsi už od samého začátku... Jsem to byl já?" nechtělo se mi tomu uvěřit. Co ale potom ta svatba? Alexandr přikývl a ve svém vyprávění pokračoval.
,,Jakmile Elizabeth objevila, co se mezi námi stalo, okamžitě pochopila. V ten okamžik se to začalo celé hroutit. Zoufale jsem po tobě toužil, ale jak jsem to měl Elizabeth vysvětlit? Jak jsem to měl vysvětlit vaším rodičům? Ona začala trvat na svatbě a já neměl na výběr. Nedokázal jsem říct ne. Napadlo mne, že když je ti tak podobná, tak s ní dokáži vyžít a budu přitom šťasten. Čím více jsme se ale střetávali, začal jsem doufat, že mé tužby jsou i tvými. Ty náznaky, jaké jsi vysílal, bál jsem se je však brát vážně. Pomyšlení, že bych ti ublížil a ty bys mě začal nenávidět, bylo příliš děsivé. Nyní, když však vím, jaké jsou tvé opravdové city, se už nedokáži držet zpět."
Jeho prsty mne nepřestávaly hladit. Přiblížil se ke mé tváři, já však ucukl a jak jsem se snažil vytvořit si od něj rozumný odstup, položil jsem se do jeho polštářů.
,,A-alexandře.. P-počkej!" zatlačil jsem na jeho hruď. Je to vše tak náhlé!
,,Prosím, dovol mi, abych ti ukázal jak velmi na tebe myslím, jak žhavý a zoufalý cit k tobě ve svém srdci již dlouhé týdny chovám." nedal mi jinou možnost k protestu. Políbil mé rty.
Úplně jsem zapomněl na bouři za okny, na studené a lepkavé oblečení, jež svíralo mé tělo v chladném objetí, na bolest v kotníku i podřených dlaních. Jediné, co jsem byl schopen udělat, bylo opětovat jeho polibek.
Přesto jednu věc i mé srdce přece jenom přálo. Odtáhnul jsem se od jeho nenasytných rtů a s ruměncem ve tváři zaprosil: ,,Alexandře, řekni to. Řekni mi ta slova, tak dlouho je toužím slyšet." šeptal jsem do tmy v jeho pokoji. Dlaní jsem našel jeho tvář a rozechvěle ho pohladil bříšky prstů. Vtiskl mi polibek na tvář, zatímco šeptem vyhověl mému přání.
,,Simone, miluji tě," následoval polibek na mé ucho, ,,miluji tě celým svým srdcem." pokračoval na mém krku. Zalapal jsem po dechu trochu se obávajíc, že mé srdce vyskočí z hrudi. Připadal jsem si jako ve snu. Váhavě jsem obtočil své ruce kolem Alexandrova těla a přitiskl ho k sobě. Několikrát jsem se zachvěl, jak jsem se snažil zklidnit svůj dech i své srdce.
,,Nepláčeš snad?" obával se Alexandr.
,,Nepláči." usmál jsem se. Po neuvěřitelně dlouhé době jsem cítil, že se mohu konečně znovu svobodně nadechnout.
Alexandr na chvíli opustil teplo mé náruče i svého lože. Už jsem se vyplašil, ale zjistil jsem, že pouze chtěl rozsvítit svíce. Celou místnost vyplnilo měkké přívětivé světlo. Odráželo se v jeho dokonalých očích a mě nutilo se ještě víc červenat. Chtěl jsem se posunout na posteli, aby měl Alexandr více místa, avšak ozvala se bolest v noze. Sykl jsem a sevřel bolavý kotník v rukách.
On ke mně okamžitě přisedl a jal se sundavat mi boty. Odhodil je do kouta pokoje a poté začal rozepínat mé nahovice. Vyhrnul ji, aby mohl bolavou nohu prohmatat.
,,Naštěstí to není zlomené." poznamenal. Znovu se zvedl a na chvíli zmizel. Vrátil se s umyvadélkem a několika dalšími věcmi. Nohu mi pečlivě omyl vlažnou vodou i jí obvázal.
,,Děkuji," vydechl jsem, ,,omlouvám se za ty problémy, stalo se to proto, že jsem tak nešikovný.." Alexandr zavrtěl hlavou.
,,Je to má vina, tímhle to mohu aspoň na chvíli odčinit." políbil mašličku vyrobenou z konců obvazu a lavor odložil na zem.
,,Měli bychom dát dolů i ten zbytek šactva, jinak by ses mohl rozstonat." usmíval se. Já hnul pohoršeně pohledem.
,,N-nedělej si ze mne legraci! Mohu se převléci ve svém pokoji." začínal jsem už vstávat. On mne však zarazil, vtlačil mne zpět do polštářů s káravým výrazem ve tváři.
,,V takovémhle stavu nikam nemůžeš, nechceš přece vyrušit nějaké nabohé služebné." ušklíbl se a vyčistil mi ránu v koleni. Neubránil jsem se bolestnivému sykání. Položil jsem se do polštářů a zakryl si tvář rukama. Zhluboka jsem se nadechl a vlastně poprvé za celou tu dobu si uvědomil jak moc ten pokoj voní jako Alexandr. Jak ho za tak krátkou chvíli dokázal celý naplnit svojí přítomností. Doufal jsem, že v tom šeru naplněném pouze světlem svící nebude má nachová barva tolik vidět.
Z mých rozpačiých myšlenek mne vyrušily Alexandrovy nenechávé prsty, jež začaly zlehka hladit mou nohu.
,,Copak to provádíš?" můj hlas trošku přeskočil a neodvažoval jsem se naň ani podívat.
,,Pročpak se schováváš?" oplatil mi otázku. Znovu se ke mně přisunul. Opřel se loktem vedle mé hlavy a dlouhé vteřiny jsme si hleděli do očí. Já jenom nepatrně poodhalil svůj obličej, stále jsem se trochu obával přijmout tu nenadálou realitu. Připadalo mi to až příliš krásné, než aby to mohla být pravda. Zároveň jsem ovšem toužil, aby se tuto noc staly mé sny skutečností.

 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Sayuri-hime Sayuri-hime | 14. září 2014 v 13:36 | Reagovat

Jak tak koukám, to čekání stálo za to. :D

2 S-chan S-chan | 14. září 2014 v 14:42 | Reagovat

[1]: To jsem ráda :-)

3 delgado delgado | 14. září 2014 v 22:31 | Reagovat

Děkuju moc za návrat. Konečně se sešli, juchu a vypadá to, že opravdu je rafinovaný plán, jak by mohli být spolu, pokud se v E hodně nepletu.
a mimochodem je toto druhý pokus bo si jeden píše po půlnoci nezmáčkne co má a nic A hodně moc jsem potěšený nedělní úrodou jo hýčkaný

4 Scana Scana | E-mail | 17. září 2014 v 21:20 | Reagovat

[3]: Já děkuji moc, že sis přišel přečíst další díl :D
Blog mě hrozně moc zlobí poslední dobou, tak doufám, že se to teď uklidní, už se aspoň můžu přihlásit z chromu :D :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama