Láska anděla - III

14. září 2014 v 0:41 | S-chan |  Láska anděla
Tak a aby se S-chan ještě trochu polepšila, tak tu má pro vás ještě další díl andílka, který zrovna teď dopsala. Už má pocit, že jí oči vypadnou z důlků a čelist jí vypadne z pantů od samého zívání, takže půjde spát. Čímž se vlastně chce i tak trochu omluvit za případné chyby, které by se mohly vyskytnout. Další věci můžete očekávat zítra (vlastně dnes později lol) a S-chan vám přeje dobré počtení a noc. ^^

P.S. S-chan si trošku pohrála a změnila obrázky na pozadí a záhlaví, tak snad se bude nový vzhled líbit.



Sledoval jsem jeho vzdalující se záda trochu zasněně. A nějak se mi stále nedařilo vstřebat celou tuhle divnou situaci.
Po chvilce zírání do blba, jsem si uvědomil jednu děsuplnou věc - jsem tu právě na Zemi úplně sám, nemám ponětí, kam bych měl jít a jediný člověk, se kterým jsem kdy mluvil mi právě utekl před nosem! Bože, jak mám tohle přežít? Pomoz mi prosím!
Schoulil jsem se pod stromem. Přitáhl si kolena k bradě a nechal své vlasy, aby zakryly mou tvář.
Přísahám, že to byla ta nejhorší noc v mém životě.
Jakmile padla ta hnusná tma, lidé se ztratili. Nikdo už parkem nechodil a když tam někdy někdo proběhl, tak jenom rychle a nevěnoval mi ani jediný pohled. Já byl stejně moc vyděšený na to, abych někoho oslovil, ale myslel jsem si, že lidé budou trochu ohleduplnější a milejší.
Plus i kdybych se dokázal zvednout na nohy, nebyl jsem si vůbec jistý, kam bych měl jít, kde hledat nějaké útočiště. Tak jsem dál seděl pod tím stromem a čekal na zázrak.
Jak to tak bývá, ten se nedostavil a mně nezbývalo nic jiného, než chladnou noc přečkat v tom tenkém oblečení.
Chtě nechtě jsem si musel přiznat, že můj první výlet na Zemi dopadl dost mizerně. V myšlenkách jsem se stále vracel k tomu, proč se tohle všechno vlastně stalo. Proč mě jenom Amor zavolal, aby mi ukázal tu studánku? Nikdy předtím to neudělal. Vždy, když jsem spolu hovořili, jsme seděli na červáncích na samém okraji Domova a on při našich hovorech vystřeloval své šípy do světa. Jeho šípy... Víc jsem se přikrčil ke stromu. Hruď mě už nebolela, ale cítil jsem každý úder svého srdce podivně silně. To mě moc neuklidnilo a já si stále dělal hlavu, s kým mě to jenom Amor spojil? Proč do mě vystřelil svůj šíp? A z jakého důvodu se tolik pohádal s Michaelem? Zaobíral jsem se tím dobře polovinu noci, ale stejně jsem na žádnou z těch otázek nedokázal najít odpověď.
Můj pohled se samovolně zatoulal k nebi. Mezi mraky vykukovalo několik hvězd. Zahryzl se do mě osten samoty. A k tomu nepřebernému množství otázek se přidalo několik dalších. Dostanu se vůbec ještě někdy domů? Schoval jsem svou tvář mezi koleny a rozvzlykal se. Ještě nikdy jsem nebrečel tak moc, jako právě v tu chvíli. Vysílený tím vším jsem brzy upadl do bezesného spánku. Poslední myšlenku, kterou jsem měl, jsem věnoval svým vlasům a děkoval jim za to, že mě skrývaly před světem.
K ránu se mi však zdál sen. Zrovna jsem se probudil na nadýchaném obláčku a podivil jsem se, co za zvláštní sen jsem to měl. Přiběhl ke mně andělíček se zprávou a já zamířil k Michealovi. Nepotkal jsem žádného Amora, nic jsem neviděl a Micheal mě pochávlil za to, že jsem přišel včas. Byl milý a hodný jako vždy, ne tak děsivý a chladný.
Přesto mi ale nebylo dovoleno si tenhle sen náležitě vychutnat, protože mě z něj vytrhnul něčí hlas.
,,Co tu děláš?" stále ještě pod vlivem snu jsem otevřel oči. Mou myslí okamžitě proběhlo jméno. Keito. Za malou chvilku jsem byl schopný ho bezpečně přiřadit k osobě, jež se nacházela přede mnou. Nějak jsem nepochytil to, co říkal, tak jsem na něj jenom zíral a mlčel. Pořád jsem se nemohl rozhodnout, co vlastně byl sen a co už je realita. Byl jsem z toho pořádně zmatený.
Moje zmatky však přerušilo zakručení v mém břiše. Rozpačitě jsem uhnul pohledem a víc se schoulil.
,,Neříkej mi, žes tu byl celou noc. Utekls z domova, nebo co?" klekl si přede mě a z nějakého důvodu mi přišel naštvaný. Další zmínkou o Domově mi vehnala slzy do očí.
,,Neutekl jsem." kníkl jsem potichu a zavrtěl přitom hlavou. Ačkoliv jsem si sám nebyl moc jistý, jestli je to vlastně pravda. Keita překvapila moje reakce, a tak se už na nic ohledně mého domova nevyptával.
,,Máš teď kam jít?" položil mi ruku konejšivě na rameno. Vzhlédl jsem k němu uslzenýma očim a azavrtěl hlavou pod náporem dalších slz.
,,Ehm..." moc tu situaci nevylepšil a mě napadla šílená myšlenka, že bych chtěl jít s ním. Chtěl bych být u něj, protože s ním jsem se cítil v bezpečí. Nerozuměl jsem tomu, proč k němu chovám takovou důvěru, nebo proč z něho nemám strach jako z ostatních lidí, ale v tu chvíli mi to bylo jedno. Toužebně jsem si přál, aby mě neopouštěl.
,,Tak neplač." opatrně se dotkl mých vlasů. Šeptal. Popotáhl jsem a otřel si oči dlaněmi.
,,J-já pře-ce n-nebrečí-ím." bránil jsem se s rudými tvářemi, i když se mi ještě chvěl hlas. Keitovy zacukaly koutky úst, ale nic neřekl, jenom mi podal kapesník. Vděčně jsem ho použil a poté uklidnil do jedné z mnoha kapes v mé mikině.
,,Samozřejmě, že ne." osoudil nakonec. Já si mezitím setřel všechny slzy a snažil se pousmát.
,,Půjdeš se mnou?" zadíval se mi tázavě do očí. Trochu jsem se zalekl. Je možné, že věděl, co se mi honilo hlavou? Znejistěl jsem. Vzápětí jsem si ovšem vrazil pomyslnou facku, neboť jsem věděl, že lidé číst myšlenky neumí. Stejně jsem se ale musel v duchu podivit nad tou zvláštní schodou okolností.
,,Já..." odmlčel jsem se. Už už jsem chtěl souhlasit, ale najednou se ozval můj rozum, který mě uvrhnul do kruté reality. Neznám ho přece o nic víc než ty ostatní cizince, kteří kolem mě za celu tudobu prošli. Proč bych měl právě jemu důvěřovat? Proč bych měl právě s ním jít? Soupěřily ve mně dva protichůdné pocity a já něvděl, který z nich má pádnější argumenty.
Keito mezitím vstal a s úsměvem zavrtěl hlavou. Popadl mě za ruku a také mne vytáhl na nohy.
,,Prostě pojď." zavelel a tím ze mě sejmul to otravné břímě z rozhodování se. Zkusmo jsem se pokusil svou ruku z té jeho vytrhnout, ale nenechal mě. Pevně se mi díval do očí a já od další dvě trapná zakručení v břiše později konečně svolil a vydal jsem se za ním.
Chvíli jsme šli mlčky, než se mě zase začal vyptávat.
,,Proč jsi vlastně nešel domů, když jsí říkal, žes neutekl?" spustil nakonec. Stále svíral mou ruku a já z toho začínal být na rozpacích. Už jsem si začínal všímat kradmých pohledů ostatních lidí na ulici. Jeho hlas zněl už zase káravě a já se snažil přijít na to, co ho donutilo k tomu, aby se o mě tolik zajímal.
,,Jak bych to jenom vysvětlil..." mumlal jsem si spíš pro sebe než pro něj. Snažil jsem se rychle vymyslet, co bych mu mohl říct, ale žádná uvěřitelná výmluva mě nenapadla. A on se na mne ohlížel pohledem plným očekávání, že mě to donutilo vysoukat ze sebe pravdu.
,,Já.. totiž, vlastně, tak úplně... nebydlím, chápeš...?" vysoukal jsem ze sebe a plaše se na něho usmál. Jemu chvilku trvalo než si přebral, co jsem řekl, a dokonce i potom vypadal dost zaraženě.
,,Moment, jak jako nebydlíš?" pořád tomu úplně nerozuměl. Nechtěl jsem to moc rozebírat, tak jsem ho trochu odbyl.
,,Ono je to takové trochu složitější." vymlouval jsem se.
,,Tomu se mi nechce věřit." říkal si pro sebe a já se ani nepokoušel o úměv. Mé oči zase zalétly k nebi a já tak trochu doufal, že se tu najednou zjeví celá armáda andělů, která mne bude chtít vzít zase zpátky domů, až se rozkřikne, že jsem spadl. Keito přidal do kroku a já klopýtl. Spadl jsem na zem a znovu se uhodil do rozbitého kolena. Uniklo mi au a Keito se ke mně hned sklonil.
,,Promiň mi to, nevěděl jsem, že jsem šel, tak rychle. Dokážeš se postavit?" omluvně se na mě díval a podáva mi ruku. Podíval jsem se na něj se slzami v očích. Proč musí být moje první chívle na Zemi tak těžké?
,,Asi ano." zkoušel jsem se trochu pochlapit.
,,Půjdeme pomaleji, dobře?" usmál se a začal si rozepínat bundu.
,,C-co to...?" unikal mi smysl té situace.
,,Vem si jí, musí ti být zima. Máš úplně modré rty." zabalil mě do ní a dal si přitom pozor, aby mi nepřipnul do zipu vlasy.
,,Děkuji." usmál jsem se a tiše se začervenal. Hlavou mi proběhlo, jak je na mě hodný. Znovu mě vzal za ruku a tentorkát jsme vyazili už o něco pomaleji. Trochu jsem klopýtal, jak jsem se snažil nenamáhat tolik to koleno, aby mě to moc nebolelo.
Zahnuli jsme za několik dalších rohů, asi jsme se vzdalovali do centra, za což jsem byl vděčný, protože ty masy lidí, hluk a nedýchatelný vzduch, mě pořádně vyděsily. Té špíny všude a hnusné energie! Divil jsem se, že se z toho ti lidé ještě všichni nezbláznili, protože se mnou to teda zamávalo pořádně.
Za několik dalších okamžiků se před námi vynořily další vysoké budovy.
Lidí tu sice ubylo, ale za to se na nás čím dál více otáčeli a ukazovali si na nás. Něco si spolu šeptali a já cítil, jak se celý chvěju pod všemi těmi pohledy. Některé byly bez zájmu, jiné palčivé, další nás z nějakého důvodu odsuzovaly. Bylo jich tolik! Roztřásl jsem se a volnou rukou si objal hrudník.
Takhle jsem si svět vůbec nepředstavoval! Zhluboka jsem se nadechl a víc jsem stiskl ruku, která mě tak cílevědomě vedla k neznámému cíli. Keito se na mě obrátil, ale na jeho tázavé pohledy jsem odpovědět nedokázal.
Sílný vítr se prohnal městem a rozvířil prach, který seděl tiše na zemi. Do vzduchu se vznesly nějaké noviny, jež někdo hodil vedle koše, místo do něj. Lidé si začali bránit své načesané účesy a přitahovali si šály ke krku, aby jim nepronikl už mrazivý vzduch skrze kabáty a svetry.
Díky bohu jsme zabočili do ještě klidnější ulice, kde už ani nejezdila auta. Ty děsivé stroje, tu byly pouze zaparkované poblíž těch betonových krabiček, kterým oni říkali domov. Chlad mi pronikl i přes Keitovu bundu až do morku kostí. Byl jsem celý prochladlý z té noci strávené venku. Neubránil jsem se, abych se neotřásl zimou. Keito mi víc stiskl ruku a ujistil mě, že už tam brzy budeme. Zahnuli jsme ještě za jeden roh a zamířili do srdce sídliště. Obdivoval jsem Keita za to, že se dokáže orientovat v tom podivném bludišti ulic a silnic, kde pro mne nebyl žádný smysluplný řád.
Keito měl ovšem pravdu, a tak jsme už za okamžik, stáli před vchodem do jedné bytovky, kde na chvíli pustil mou ruku, aby mohl odemknout dveře. Chvíli mu trvalo, než našel klíče, ale jak se mu to povedlo, tak odemkl a pustil mě dovnitř. Přišlo mi, že uvnitř toho domu byla ještě větší zima než venku. Následoval jsem Keita po schodech a poslušně šlapal až do třetího patra. Keito na mě nepromluvil a já nevěděl, co říct, tak jsem byl taky zticha.
Ve třetím patře odemkl dveře od jednoho bytu a zatímco jsem zvědavě nakukoval dovnitř, tak mě tam prostě strčil. Zavřel a zamknul za námi dveře. Já postával v chodbě a koukal kolem sebe.
Vnitřek se mi zdál otevřený a prostorný. Hned se mi tam zalíbilo. Chodba byla vymalovaná žlutou barvou, takže v ní bylo hodně světla. Z chodby jsem viděl až do obyvacího pokoje, který byl zařízený do zelena a krom něho, tu byly ještě troje dveře.
,,Nepostávej tu tak. Zuj se a počkej v obyváku, připravím ti koupel, dobře?" drknul do mě Keito a sám se protáhl do jedněch z těch dveří. Já pohlédl na své boty a přemýšlel, jak je sundat. V nebi jsem žádné nenosil, takže jsem nevěděl jak na to, ale brzy jsem na to přišel. Chvilku jsem si hrál s tkaničkami, než jsem bosýma nohama odťapal do obyváku.
Můj první dojem byl správný. Byt to byl doopravdy velmi prostorný. Pro jednoho možná až trochu moc velký. Napadlo mě, jestli se v něm náhodou Keito necítí osaměle.
Usadil jsem se na pohovku a pokračoval jsem v obhlížení. Měl jsem trochu strach se tu uvolnit, přestože tohle místo působilo tak přívětivě. Uklidnilo mě, když jsem se víc zachumlal do jeho bundy. V hlavě mi ale stále vířily myšlenky typu: Co se mnou bude dál? Bude mě vůbec někdo hledat? A proč se o mě Keito tolik stará? Rozuměl jsem jeho chování asi tak málo, jako Amorovu...
Byl jsem tak zabrán do svých myšlenek, že jsem si ani nevšiml, že můj zachránce stojí ve dveřích a zkoumavě si mě prohlíží.
,,Koupel máš přichystanou, tak můžeš jít." promluvil najednou. Trochu jsem se ho lekl, i když jsem se snažil působit klidně. Začínal jsem trochu pochybovat o tom, že bylo správné s ním jít. Na druhou stranu jsem si ale říkal, že kdyby mi chtěl ublížit, už by to dávno udělal. A navíc nemůže to být zlý člověk, když mi ho ukázal samotný Amor.
Vstal jsem maličko nemotorně a rozepínal si u toho bundu. Podal jsem mu jí i když se mi nechtělo opouštět to teplo, které mi poskytovala.
,,Děkuji." pípnul jsem.
,,Máš tam i oblečení, které si můžeš půjčit." řekl mi. Podíval jsem se na něj, ale on můj pohled neopětoval. Přímo z něj sálala nervozita. Přemýšlel jsem, co se asi stalo. A jestli je to kvůli mně. Zavřel jsem za sebou dveře koupelny s tím, že na to budu myslet později.
Nedůvěřivě jsem se díval na vanu plnou vody, která se přímo vybízela k tomu, aby do ní jeden skočil. Ještě z ní stoupala pára. Chvíli jsem bojoval se svými rozpaky, ale potom jsem se přeci jenom vysvlékl a hupknul do ní. Voda byla úžasně hřejivá a já cítil, jak mé prokřehlé tělo začíná opět procitat.
Ani nevím, kolik času jsem tam strávil, ale když jsem vylézal, byla už voda studená. Zápolil jsem s Keitovým oblečením a jak jsem se vracel znovu k němu, už jsem se na celou věc díval z lepšího úhlu. Ta teplá koupel mě uklidnila a pomohla mi si v hlavě všechno urovnat. Teď jsem byl spíše zvědavý než vyděšený a vnímal jsem všechnu tu nádhernou energii, která v tom bytě byla.
V chodbě jsem se zarazil a vrátil se ještě pro ručník. Pečlivě jsem si vysušil své dlouhé vlasy a nechal je, aby mi volně padaly kolem obličeje až na záda. Pověsil jsem ručník na háček, odkud jsem ho vzal a kradmými kroky se vydal do obyváku.
Tam jsem uviděl na pohovce poskládanou deku a na konferenčním stolečku dva talíře s jídlem. Posadil jsem se, ale nešikovně jsem pohnul s nohou a uhodil se přitom o stolek rovnou do kolene. Do nohy mi vystřelila bolest. Automaticky jsem si nohu přitáhl k sobě a nehybně čekal až odezní. Respektive doufal jsem, že odezní, protože tohle bylo poprvé, co jsem bolest cítil.
,,Copak je?" Keito akorát vešel se dvěma šálky teplého voňavého čaje. Opatrně je položil na stolek a klekl si k mému kolenu. Vyhrnul mi tepláky a chvilku to pozoroval.
,,Dojdu pro náplasti, ani se nehni." nakázal mi a zmizel za jedněmi dveřmi. Já se ani nepohnul, jak mi říkal a s úlevou jsem pozoroval, jak bolest mizí. Byl zpátky za několik chvilek s obvazem a náplastmi spolu s nějakou lahvičkou v rukách.
,,Ukaž." jemně mě pobídl, abych si nohu pustil a narovnal jí.
,,Nejdřív ti to budu muset vydezinfikovat, tak to bude asi trochu pálit." varoval mě před tím, než mi na ránu nalil tekutinu z lahvičky. Pečlivě mi ránu omyl a vyšťoural z ní ještě jeden kamínek. Neubránil jsem se jednomu výkřiku au a bolestivému sykání.
,,Tak a je to." začal mi nohu obvazovat. Dělal to opatrně, snažil se mě moc nedotýkat, aby mě to nebolalo. Dával pozor, aby byl obvaz rovně a konec přelepil náplastmi. Poté vtiskl na obvaz malý polibek. Celý jsem okamžitě zrudl a nohou ucuknul.
,,To je proti bolesti." usmál se na mě zářivým úsměvem. Já zčervenal ještě o něco víc a zatímco šel věci uklidit, tak jsem se snažil přesvědčit o tom, jak je fajn, že už aspoň není nervózní.
,,A teď bychom to měli sníst," pobídl mě, ,,dokud je to teplé." sedl si vedle mě a podal mi talíř.
Měl jsem sice hlad, ale stejně jsem se cítil špatně, že bych měl jenom tak přijmout všechnu jeho laskavost.
,,J-je to vážně v pořádku?" pohlédl jsem na něj nejistě.
,,Proč by ne?" s úsměvem se pustil do jídla.
Uhnul jsem před jeho zkoumavým pohledem a opatrně vzal do ruky příbor. Bylo mi trochu nepříjemné, že mě sem tam sledoval, když jsem jedl, ale snažil jsem se na to nemyslet. Až jsem dojedl, tak mi podal ještě hrnek a šel talíře uklidit.
Poté jsme oba mlčky seděli na pohovce ponořeni do svých vlastních myšlenek. V mé hlavě se usídlila jedna, na kterou jsem nedokázal najít žádnou odpověď.
,,Proč jsi na mě tak hodný?" přerušil jsem nakonec ticho s pohledem utopeným v obsahu hrnku. Cítil jsem na sobě Keitův pohled.
,,Hmm... Proč..." opakoval si, jak nad tím přemýšlel. Vzhlédl jsem k němu se skrytým očekáváním v očích. On mi nakonec pohled oplatil a odpověděl: ,,Protože jsem ještě nikdy neviděl nikoho tak zoufale plakat."
Jeho odpověď mě docela zaskočila a zároveň mě donutila se trochu zastydět. Asi to vyčetl z mého výrazu, protože ještě k tomu dodal: ,,A taky to mám nejspíš v povaze, být hodný... Ale když jsem tě tam viděl, věděl jsem, že kdybych tě tam nechal, tak bych udělal největší chybu svého života. Líp to vysvětlit nedokážu." usmál se.
Chvilku jsem vstřebával, co mi řekl a aby mi to šlo líp, usrknul jsem trochu čaje.
,,Ale já ti to nedokáži nijak oplatit..." povzdechl jsem si nakonec. Keito se zářivě usmál.
,,Nemuíš mi nic oplácet. Hezky se o tebe postarat je moje výsada, jakožto tvého zachránce." chvilku jsem na něj zíral a potom jsem stočil pohled opět k hrnku. Ta slova mne zahřála u srdce, ačkoliv jsem úplně nerozuměl, co tím vlastně myslel.

 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Sayuri Sayuri | 16. září 2014 v 19:09 | Reagovat

Docela dlouhá kapitolka, ale dobře se četla. Jen menší rada. Když máš takto dlouhou kapitolku, mohla bys ji trochu rozdělit, myslím jako po nějakém kusu vynechat řádek, pak by se to lépe četlo.

Jinak, když si vymýšlím své příběhy, nebo jen tak fantazíruji o jiných, neznámých světech, tak si vždy uvědomuji, že to musí být zvláštní, objevit se ve světě, o kterém nic nevím. Neznáme, jak to tam funguje, neznáme zákony a pravidla apod. Vždy se snažím představit si, jak bych se asi cítila a myslím, že tys to docela pěkně napsala. :)

2 Scana Scana | E-mail | 17. září 2014 v 21:22 | Reagovat

[1]: Děkuji za radu, určitě toho využiju příště. Nevšimla jsem si, že mi to vyšlo na tak dlouhý díl, protože obyčejně bývají krátké. Budu si na to dávat pozor :)
A děkuji i za pochvalu, dlouho mi trvalo, než jsem byla spokojená  vyjádřením určité nevinnosti a naivity, kterou Endo má, když nerozumí tomu, že jsou lidé i zlí, a tak jsem moc ráda, že to na tebe zapůsobilo tím správným dojmem :D :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama