Love letter - 3. část

21. ledna 2015 v 22:56 | S-chan |  Love Letter
Po trochu delší době, tu je další díl. S-chan ho trochu přepsala a upravila, takže je teď mnohem lepší než předtím! :D snad se vám bude líbit! Užijte si čtení.

P.S. Z nějakého důvodu je ten text dvoubarevný. Nemá to vůbec žádný význam. Prostě se S-chan překlikla, a tak se to stalo... ... ...



Několik následujících dní jsem ho ignoroval a vyhýbal se mu. Přemýšlel jsem o tom ze všech možných stran a snažil se přijít na co nejlepší řešení. Párkrát jsem se mu dokonce pokusil i odpovědět, ale ani to se mi nedařilo. Pořádně mě to rozčilovalo.
Začal jsem se víc soustředit na školu a knihy. Dělal jsem spoustu práce navíc, až jsem chodil spát vyčerpaný a vstával ještě unavenější.
Čím dál tím více jsem se ztrácel ve světě knih a vždy, když tam byla nějaká romantická zápletka, tak se mi srdce rozbušilo, jako kdybych byl nějaká holka. Kdykoliv jsem podle svého zlozvyku začal mačkat a překládat roh stránky, vzpomněl jsem si na něj a to mě vytáčelo.
Chtěl jsem od té jeho hloupé hry utéct. Doufal jsem a přál si, aby se na to všechno zapomnělo. Aby mě nechal na pokoji. Bylo to poprvé, co mě něco tak moc vyvádělo z míry.
Jak moc naivní tohle přání bylo, jsem zjistil o dva týdny později.
O volné hodině jsem se jako vždycky chtěl soustředit na knihu. Byl jsem už skoro u konce, ale oči mi těkaly nesouvisle po stránce. Četl jsem celé odstavce, který jsem nerozuměl a nevěnoval jim dostatečnou pozornost, takže jsem je musel číst pořád dokola a dokola. Mohlo za to několik věcí. První byla, že jsem byl neskutečně unavený. Pálily mě oči, byl jsem si dobře vědom, že pod nimi mám černé kruhy. Druhý důvod byl ten, že Tetsuova skupinka byla ve třídě a pořád se ta hovádka boží něčemu smála. A poslední byl ten, že pršelo. Už od rána neustále lilo. A to mi kazilo náladu ze všeho nejvíc. Neměl jsem déšť rád, připomínal mi smutné věci.
Tohle nemělo cenu. Rázně jsem zaklapl knihu a šel na záchod. Když jsem vstal, tak se mi trochu zamotala hlava, musel jsem se přidržet lavice a zavřít oči, abych rozehnal mžitky, které se před nimi tvořily. Vyklopýtal jsem ze třídy a našel ty nejbližší toalety. Chtěl jsem si opláchnout obličej, trochu se tím probrat.
Odložil jsem brýle na roh umyvadla a několikrát si umyl obličej studenou vodou. Zrovna jsem šmátral po papírové utěrce, když někdo vešel. Prudce jsem vzhlédl, protože jsem se polekal toho náhlého odrazu v zrcadle. Samozřejmě, že to byl ten, na kterého jsem neměl momentálně vůbec náladu. On mě snad sleduje! Napadlo mě. Chvíli jsem si prohlížel jeho obličej v zrcadle. Dívali jsme se navzájem do očí a moje srdce začalo bít o něco rychleji než obvykle. S přehledem jsem to ignoroval a otočil jsem se zpátky k umyvadlům. Natahoval jsem se po svých brýlích, abych mohl rychle odejít. Nechtěl jsem s ním mluvit.
On měl ale jiné plány. Uhádl, co bylo mým záměrem, a tak po nich sáhl jako první. O pouhou vteřinu dřív je sebral z umyvadla. V ruce je svíral opatrně, aby je neponičil.
"Co to děláš?" snažil jsem se, aby můj hlas zněl pevně a sebejistě, ale vůbec se mi to nepodařilo. Bylo to něco mezi skřehotáním a hlasitějším šepotem. Byl jsem z něho nervózní.
Vzhlédl jsem k němu a hned mě zarazilo, jak zvláštní výraz měl ve tváři. Připadal mi zkroušený a možná trochu na rozpacích, ale když jsem se k tomu momentu vracel později, usoudil jsem, že se mi to muselo jenom zdát.
Byl zhruba na délku paže ode mě, ale přesto ke mě udělal ještě jeden krok. Menší a váhavý. Ucítil jsem podmanivou vůni jeho deodorantu. Chvíli jsem přemýšlel nad tím, jestli vždycky voněl tak hezky, ale vzápětí bych si za to nejraději nafackoval. Snad ještě nikdy jsem nebyl tak rád, že moje vlastní zahanbená tvář není tolik vidět, protože jí z velké části zakrývaly vlasy.
Tetsu se dvakrát zhluboka nadechnul, než promluvil.
"Víš, já jsem ve skutečnosti obrovský lhář," úplně ignoroval moji předchozí otázku. Sám šeptal a díval se do země. Překvapilo mě, o čem to mluví, ale nedostal jsem šanci se zeptat.
"Říkal jsem ti, že na tvou odpověď počkám, ale…" na chvilku se odmlčel a vztáhl ruku k mé tváři. Trochu jsem ucuknul, on ale pohyb přesto dokončil a jemným pohybem prstů mi dal jeden pramen vlasů za ucho. Skoro se mojí tváře nedotkl. Byl to stejný letmý dotek, jako když mi uhlazoval tu náplast před několika dny. Byl jsem si vědom té záplavy horka, která mi vystoupala do tváří, ale nedbal jsem toho. Jeho prst obkroužil linii mého obočí a pokračoval přes čelist až k bradě. Stíral kapičky vody, které mi stále tekly po obličeji a dolů po krku až k výstřihu mého trička, do kterého se vsakovaly.
"Už to nemůžu snést," dokončil větu a bříška jeho prstů opustila můj obličej. Vlasy se mi uvolnily zpoza ucha a znovu zakryly mou tvář. V hlavě jsem slyšel bušení svého srdce spolu s jeho tichým hlasem.
"Ta nejistota je hrozná. A ještě ke všemu ses mi začal vyhýbat víc než před tím. Proč? Znamená to snad definitivní ne?" znovu si začal pohrávat s mými vlasy a díval se mi přitom přímo do očí. Jeho hlas byl utrápený a já se jím nechal úplně pohltit. Rostlo mezi námi rozpačité ticho a akorát když jsem se ho chystal teď, jednou pro vždycky odmítnout, abych měl od něj konečně svatý pokoj, tak jeho všetečné prsty doputovaly až k mým rtům. Vzbouřily se ve mě emoce. Co to sakra dělá? Proč na mě tak šahá? Užuž jsem byl přesvědčený, že ve mně jeho dotyk vzbuzuje stejný odpor jako dřív, ale stačil jediný nasupený pohled, kterým jsem mu pohlédl do očí, abych věděl, že ho nedokážu odmítnout. Něco se ve mně v tu chvíli zlomilo. Naprázdno jsem vydechl a jeho prsty se přesunuly na mou tvář, kde pohladily místo, na kterém se ještě před několika dny nacházel škrábanec.
"Tak? Odpovíš mi?" zmateně jsem na něj pohlédl, úplně jsem zapomněl, o čem to mluvil, "má to být definitivní ne?" zeptal se znova. Přerušil jsem náš oční kontakt a povzdechl si.
"J-já… nevím. Ale odpovím ti," špitl jsem koktavě. Díval jsem se přitom na logo, které měl na tričku a cítil žár ve svých tvářích. Tak a je to. Přistoupil jsem na tu jeho bláznivou hru. Napadlo mě v tu chvíli.
Tetsu se zářivě usmál a jeho ruka mou tvář úplně opustila. Vzal mé brýle a nasadil mi je na nos.
"Děkuji," šeptl mi přitom do ucha. Hned jakmile se ode mě odtáhl, tak jsem ho velkým půlkruhem obešel a skoro vyběhl ze záchodů. Rázoval jsem chodbou a zuřil. Co sakra blbnu? Proč jsem se před ním tak sesypal? Nerozuměl jsem tomu. Do třídy jsem došel už relativně v klidu. Zaplul jsem na své místo a zbytek volné hodiny jsem strávil pozorováním deště. Hlavu jsem měl položenou na rukou a všechny ignoroval ještě víc než obvykle. Naše odpoledka ten den naštěstí byla jenom jedna hodina, tak jsem byl rád, že to budu mít brzy za sebou.
Zazvonilo a já jsem vstal. Posbíral jsem svoje věci a loudavým krokem jsem vyšel ze třídy. Směřoval jsem ke schodům. Najednou se mi ale zatočila hlava a před očima se mi hemžily ty otravné mžitky. Varovné volání jsem slyšel až z příliš velké dálky. Cítil jsem, jak se mi smekla noha a už už jsem se viděl ve vzduchu. Čekal jsem tvrdý dopad, ale ani po minutě žádný nepřicházel. Opatrně jsem otevřel oči a zjistil, že koukám na to samé logo, co před chvílí. Chtěl jsem se z jeho náruče vymanit, protože jsem nechápal, co to dělá, ale on na mě skoro zakřičel.
"Neblbni! Chceš, abychom spadli oba?" až to mě navrátilo do reality a já pochopil, co se stalo. Tetsu se jednou rukou držel zábradlí a druhou mě tiskl ke své hrudi. Slyšel jsem tlukot jeho srdce a opatrně k němu vzhlédnul.
Tvářil se polekaně. Nerozuměl jsem proč, ale křečovitě jsem se držel jeho trička a sám vyděšeně zíral na své nohy. Opatrně udělal krok zpátky a vytáhl mě na pevnou zem.
Tam mě postavil a hned seřval.
"Co si myslíš, že děláš? Víš, co všechno se ti mohlo stát? Dávej na sebe trochu pozor!"
"Neřvi na mě! Bolí mě z toho hlava," oplatil jsem mu.
"Jestli ti bylo zle, neměl si sem vůbec lízt!"
"A proč tu na mě teď řveš?" vůbec jsem tomu nerozuměl.
"Protože jsem se leknul," řekl mi už tišším hlasem. Zíral jsem na něj a celou tu situaci nepobral. Nedal mi ani chvilku na to, abych jí mohl strávit. Vzal mi z ruky tašku a vyrazil po schodech dolů.
"Co blbneš?" křikl jsem na něj.
"Jdu tě doprovodit domů," odpověděl mi. Pospíchal jsem za ním, i když jsem si dával pozor, abych správně našlapoval.
"Cože?" vydechl jsem, když jsem ho dohnal. Podíval se na mě jenom letmo.
"Nejsi zdravý, nechci riskovat, že sebou někde sekneš, až půjdeš na ubytko," vysvětlil mi.
"To není tvoje starost, navíc už zbývá poslední hodina, to zvládnu," snažil jsem se mu tu tašku vytrhnout.
"Opravdu?" vážně se mi podíval do očí.
"No, jo…" neznělo to vůbec přesvědčivě, což mi dal najevo pohrdlivým úsměškem a pokračoval dál. Ten arogantní zmetek!
Došli jsme ke skříňkám, kde jsem se přestal bránit. Byl jsem příliš unavený. Přezuli jsme se a oblékli. Vytáhli jsme deštníky a já ho sjel pohledem. Tetsu už chodil jenom v mikině. Chvíli jsem přemýšlel nad tím proč, ale potom mi to došlo. Ono už vlastně bude jaro… Ztratil jsem se v myšlenkách, takže jsem ho vůbec neposlouchal.
"Je ti to jasné?" dolehlo ke mě.
"Cože? Co?" podíval jsem se na něj, pořád trochu zasněným pohledem.
"Tys mě vůbec neposlouchal?" rozzlobil se.
"Ne," zavrtěl jsem hlavou. Chtěl jsem ho nějak pozlobit.
"Říkal jsem ti, aby sis šel lehnout hned, jak přijdeme domů. A nechodil do školy dřív než v pátek," zopakoval mi.
"To nejde," odporoval jsem.
"Proč by ne?" podíval se na mě.
"Přišel bych o látku. A taky bych se hrozně nudil," odpověděl jsem zcela po pravdě.
"Tak zápisky ti přinesu a něco na zabavení taky. Bude to potom v pohodě?" povzdychnul si.
"Asi jo," přikývnul jsem. A zbytek cesty přemýšlel nad tím, proč se o mě tolik stará. Je to snad další jeho způsob jak mě dostat?
Došli jsme na ubytovnu a on šel se mnou až do mého pokoje. Ve dveří jsem se ho snažil vystrčit, ale nenechal se. Znovu se projevilo to, o kolik je vyšší a silnější než já. Rozčílilo mě to.
"Nemusíš za mnou až sem!" vyháněl jsem ho.
"Proč by ne? Nikdy jsem tu nebyl a navíc, chci na tebe dohlédnout," vecpal se dovnitř. Pokoj to byl jednoduchý. Jenom malá předsíňka se skříněmi a potom dveře do samotné ložnice. Pod oknem jsem měl stůl a u jedné stěny postel. Měl jsem pokoj pro sebe, za což jsem byl vděčný i proto, že jsem v něm měl víc místa pro sebe. Na jedné straně vedle stolu byla nástěnka a na druhé poličky plné učebnic a knížek. Vedle postele u dveří bylo položených několik dalších krabic. Ve všech bylo v podstatě jenom několik knih a věci, které jsem momentálně nepotřeboval.
"Máš to tu celkem pěkný," pozval se Tetsu dál a položil mi tašku na stůl.
"Děkuju," vyprsknul jsem a šel za ním.
"Tak se převlíkni a zalez do postele," nakázal mi.
"To jako před tebou?" vyjel jsem na něj, když jsem si sundával bundu a věšel jí do skříně v předsíňce. Na zem jsem rozložil deštník, aby vyschl a nezrezivěl.
"Vadí ti to snad?"
"Docela jo," odpověděl jsem.
"Přede mnou se přece nemusíš stydět," mrknul na mě. Trochu jsem zčervenal a otočil se k němu zády.
"Kdo se stydí?" mumlal jsem si pro sebe.
Rozepnul jsem si mikinu a odhodil jí na stůl. Teď mi bylo celkem jedno, že tu byl nepořádek. Měl jsem v plánu uklidit po škole, ale asi to hold počká do večera.
Byl jsem nervózní, když jsem si sundával tričko. Cítil jsem na sobě jeho pohled. Otočil jsem se k němu bokem a rozladěně se na něj podíval. On mě sjel pohledem, což mě uvrhlo do ještě hlubších rozpaků. A ani mi nedal možnost ho okřiknout.
"Odkud máš tu jizvu?" zeptal se mě.
"Co?" nedošlo mi hned.
"Tuhle jizvu," přistoupil ke mně a přejel po ní lehce prsty. Okamžitě jsem zrudnul a odehnal ho od sebe.
"To není tvoje věc!" vykřikl jsem a rychle přes sebe přehodil triko na spaní. Ještě jsem si přehodil kalhoty a potom jsem už vlezl do postele.
"Teď už jsi spokojený?" mžoural jsem na něj, když jsem brýle odložil na stůl.
"Jo, naprosto," usmál se, "dobrou noc," popřál mi a konečně odcházel.
Já se otočil čelem ke stěně a zavřel jsem oči. Chtěl jsem o tom ještě chvíli přemýšlet, ale usnul jsem dřív, než Tetsu zabouchl dveře.
Probudil jsem se uprostřed noci. Cítil jsem se svěže a odpočatě. Posadil jsem se na posteli a po zběžné kontrole mobilu, jsem zjistil, že je půl druhé ráno. Vstal jsem a pořádně se protáhl. Rozsvítil jsem si lampičku, která stála na stole, abych trochu urovnal svoje věci. A přitom jsem si všimnul, že na stole ležela bageta a nějaká limonáda. U toho byl lísteček.
Kdyby ses probral a měl hlad. Hezky si odpočiň. T.

Musel jsem se tomu trochu usmát. Doopravdy bych od něj nečekal, že bude tak starostlivý. Urovnal jsem si nějaké věci, ale spát se mi pořád nechtělo. Tak jsem vytáhl blok a rozhodl se, že sesmolím odpověď na jeho dopis.
Rozbalil jsem bagetu a ještě několikrát si přečetl ten jeho.
Napsat to, bylo překvapivě složité. Dělal jsem si starosti s tím, aby tam náhodou nebyla nějaká chyba, nebo co bych mu měl vlastně napsat. Ze všeho nejvíc jsem se snažil, aby to znělo jako já, ale i tak mi to dalo mnohem víc práce, než bych čekal.
Několik papírů jsem zmačkal a vyhodil do koše, než jsem konečně sesmolil finální verzi.
Ahojky,
předem bych se Ti chtěl jednak omluvit za to, že jsem Ti tak dlouho neodpisoval. Hodně jsem ale o tom všem přemýšlel, protože jsem byl opravdu šokovaný tím, cos mi pověděl. (Co si budeme nalhávat.)
A abych mluvil pravdu, ze začátku jsem tomu ani nevěřil. Bylo to pro mě těžké, protože jsem si vždycky myslel, že mě nemáš rád. Že mnou opovrhuješ kvůli tomu, kolik holek jsem rozbrečel svým odmítnutím, nebo proto, že se nezajímám v podstatě o nich jiného než o knížky.
To, je taky důvod proč mě tolik potěšilo, když jsi napsal, že se Ti líbí, jak si hraju s okrajem stránky atd. Musím se Ti přiznat, že sám jsem si toho nevšimnul, dokud jsi to nezmínil. Taky jsem nikdy nepovažoval za nějak zvlášť speciální způsob, jakým nosím brýle, proto jsem se musel usmát nad tím, jak jsi mě popsal a byl to i jeden z důvodů, proč jsem o Tvém vyznání seriózně přemýšlel.
Tvůj dopis jsem četl tolikrát, že ho znám už skoro nazpaměť. Psal jsi, že bys mě rád poznal víc a rád bys byl mým přítelem. Nevím, co udělat s tou druhou věcí, ale můžu Ti pomoct určitě s tou první.
O knihách mluvit nebudu, protože mi připadá, že v tomhle ohledu mě znáš líp než já sám. Ale víš, co doopravdy nesnáším?
Deštivé dny. Nemůžu vystát, když prší. V takový den mi je vždycky hrozná zima a já se nedokážu zahřát. Celý svět se ponoří do smutku a přijde mi neuvěřitelně studený. Nedokážu se ani pořádně soustředit na knihy v takovém počasí. Spíš mě otravují, než že by mě uklidňovaly. To vzlézavé šumění deště je ten nejhorší zvuk, který znám.
Dnes ses ptal na tu jizvu, kterou mám na boku. Hodně s tím souvisí.
V jeden takový deštivý den, jako byl ten včerejší, totiž umřel můj táta. Jeli jsme zrovna ze školy. (Občas mě totiž vozil autem, když jel domů dřív z práce.) Zastavili jsme na křižovatce, ale nějaký kluk za námi to neubrzdil a vrazil do nás. Vytlačil nás přímo do středu křižovatky, kde do nás vrazilo další auto. Táta umřel na místě a mně zbyla ta jizva.
Ale promiň, nechtěl jsem mluvit o něčem tak smutném. Jenom jsi to chtěl vědět, tak jsem Ti to chtěl říct.
Chtěl bych Ti taky poděkovat za to, že jsi mě dnes zachránil. Nevím, jak by to se mnou dopadlo, kdybych spadl z těch schodů, proto Ti opravdu moc děkuji. Opravdu ses tam objevil na poslední chvíli jako hrdina.
Ale opravdu by mě nenapadlo, že jsi tolik starostlivý.
Už je mi mnohem líp, ale hádám, že poslechnu Tvojí radu a dám si do konce týdne pohov od školy. Spoléhám na Tebe ohledně poznámek.
Chtěl bych o Tobě, ale také vědět něco víc. Je jedno co. Třeba něco, co Tě napadne jako první, po dočtení tohohle dopisu.
Děkuji Ti, žes sebral odvahu a řekl mi to. Vážím si toho.
Budu čekat na Tvoji odpověď.
Akio



 

8 lidí ohodnotilo tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama