Zakázáno

21. ledna 2015 v 19:25 | S-chan |  Týdeník
Je tu první povídka do Týdeníku. Tenhle týden je téma "Zakázáno". Tak S-chan doufá, že se vám bude povídka líbit. Je trochu kratší, jenom taková zkušební, dalo by se říct. S-chan doopravdy doufá, že se jí podaří s tímhle temptem držet krok. :)

P.S. V povídce se nevyskytuje žádná reklama na žádnou seznamku. S-chan jí tak nějak vymyslela a teprve potom zjistila, že doopravdy existuje :D Stávají se ale zvláštní věci na tom světě... Čímž chce taky mimojiné říct, že nikdy se na žádnou nepřihlašovala, a proto nemá ponětí, jak to tam chodí. Ale whatever. Užijte si povídku!


Seděl jsem v knihovně úplně vzadu. Bylo to jedno z mých oblíbených míst. V rukách jsem držel rozečtenou knihu, ale přece jsem se nemohl soustředit na její obsah. Bylo to zvláštní, protože ještě ráno jsem se od ní nemohl odtrhnout.
Bylo tam horko, protože tam poblíž nebyla žádná okna a já cítil, jak mi po spánku teče kapička potu. Setřel jsem jí kapesníkem a dál zíral na písmenka, jež tančila před mým zrakem.
Celým prostorem knihovny se ozýval pouze křik nějakých menších dětí a nevrlé mumlání dospělých. V zadní části jsem byl sám. Seděl jsem na jednom konci kožené sedačky. Zpocená záda se mi už pomalu lepila k falešné kůži, kterou byla pohovka potažená.
Zkontroloval jsem čas. Zaradoval jsem se. Už jenom chvilku a bude tu. Ten, na koho jsem tu už bezmála dvě hodiny čekal.
Čekat mi nevadilo, akorát jsem byl čím dál tím nervóznější. Dal jsem si neposedný pramen vlasů za ucho a snažil se soustředit na obsah knihy. Bylo to stále stejně marné jako před hodinou, ale potřeboval jsem mít pocit, že něco dělám.
Za chvíli bude končit ta poslední hodina, na které musí být.
Věděl jsem, že cesta sem trvala asi patnáct minut pěšky. Odpočítával jsem vteřiny a připadal si trochu jako blázen. Nemohl jsem si ale pomoct. Utopený v podobných myšlenkách jsem zíral naprázdno na podlahu.
Najendou se kolem mě obtočily dvě paže v dlouhém rukávu. Vylekal jsem se, ale hned jak mě do nosu praštila známá kolínská, tak jsem se neubránil úsměvu.
,,Čekal jsi dlouho?" zeptal se můj milenec.
,,Až příliš." otočil jsem se k němu. Opětoval můj úsměv a pozorně se rozhlédl kolem sebe, než mě políbil.
,,Ukážeš mi to?" vybídl mě potom. S přikývnutím jsem sáhl do tašky a vyndal černé desky. Z nich jsem vytáhnul list papíru.
Doslova po něm skočil. Musel jsem se tomu zasmát.
,,Samé. Nic jiného bych od tebe ani nečekal." políbil mě na tvář. Zčervenal jsem rozpaky.
,,Nech toho a vrať mi to," vytrhnul jsem mu papír z rukou, ,,a co tvoje část slibu?" podíval jsem se na něj trochu nejistě.
On se nádherně usmál a vytáhl kroužek, na němž bylo několikero klíčů. Skoro jsem se zasmál nahlas. Chňapl jsem po nich a skočil mu kolem krku.
,,Miluji tě, víš?" zašeptal jsem mu do ucha.
,,Já vím. Taky tě miluji." odpověděl mi.

--- O dva roky dříve ---

Pospíchal jsem, co mi nohy stačily. Věděl jsem, že už tak mám hrozné zpoždění. Ujel mi totiž autobus. Moc jsem se cestou ze školy flákal. Mrknul jsem na mobil, ale marně. Už jsem tam měl skoro dvacet minut být.
Uviděl jsem tu kavárnu naproti přes křižovatku, tak jsem do ní trochu neohleduplně vběhnul. Málem mě něco srazilo, ale bylo to jenom málem, tak jsem se o to moc nestaral. Jakmile jsem rozrazil dveře kavárny, několik zákazníků se na mě otočilo. Nedbal jsem toho a hledal stůl v rohu u okna. Ještě tam seděl. Usmál jsem se a šel k němu.
Seděl tam muž, kterého jsem poznal přes internetovou seznamku. Psali jsme si už několik měsíců a tohle bylo poprvé, co jsme si domluvili setkání. Srdce mi bušilo a mísilo se ve mě několik pocitů. Měl jsem radost, že se konečně můžeme vidět a mluvit spolu doopravdy tváří v tvář, ale na druhou stranu jsem byl nervózní a měl jsem strach, protože tohle nemělo být jenom tak obyčejné radne. Stáli jsme totiž před velkým problémem.
Ke stolečku jsem došel už o něco klidnějším krokem. Velkým půlkruhem jsem ho obešel a sedl si naproti tomu muži. Podíval jsem se na něj a hned si vzpomněl, jak to vlastně celé začalo.

Nikdy jsem moc nevěřil v internetové seznamky. Po pravdě jsem jich zkusil už několik, ale vždycky se z mého "osudového" protějšku vyklubal nějaký úchyl nebo hajzl. Proto jsem v nic nedoufal, když mi poprvé přišel e-mail z eDarlingu, že mi našli mého vysvěného partnera. Dostali jsme na sebe kontaktní informace a naše poznávání mohlo začít.
Ozval se mi jako první, rovněž na e-mail. Poslal mi kratičkou zprávu:
Ahoj, já jsem Tomáš. Prý bychom si měli být souzeni, tak co ty na to?
Překvapilo mě to a zujalo. Tak jsem mu odpověděl. A o několik dní později, už jsme na sebe měli skype, kde jsme spolu začali chatovat. Vypadal na skvělého kluka, který akorát dokončoval vysokou. On věděl, že já mám ještě nějakou dobu do maturity, ale shodli jsme se na tom, že věk není důležitý a že to nebudeme brát v potaz.
Ještě nikdy jsem si s nikým tak nerozuměl. Měl skvělý smysl pro humor a několikrát mi pomohl, když jsem byl vystresovaný ze školy nebo ze situace doma. Naši totiž nevěděli, že jsem gay. Tajil jsem to před nimi a on mi dodával odvahu i sílu, abych jim to byl schopný říct.
Po dvou měsících jsme se domluvili, že si večer zavoláme. Zamkl jsem se ve svém pokoji, ani jeden z nás neměl webkameru a za to jsme byli celkem rádi, protože jsme se ještě necítili na to ukázat se tomu druhému.
Mluvili jsme spolu aspoň čtyři hodiny. Zamiloval jsem se až po uši do jeho hlasu i jeho smíchu. Bylo úžasné slyšet ho oslovovat mě mým jménem. O několik týdnů později jsme poprvé narazili na nějaké "oplzlé téma". Bavili jsme se o našich předchozích partnerech i o našem sexuálním životě. Byl jsem z toho na rozpacích, protože i když jsem už nějaké přítele měl, nikdy to nedošlo dál než k nějakému mazlení.
Potom nastal ten moment, kdy jsme si oba dva webku koupili a popré se uviděli. Kvalita nebyla zázračná, ale i tak to bylo skvělé. Teď jsem jeho úsměv i viděl a zamiloval se do něj ještě víc. Bylo to jako pohádka.
Naše city vzájemně rostly. Nemohli jsme to nijak zarazit.
Potom jsme dokonce vyzkoušeli "sex po telefonu". Repsektive spíš po internetu. Mluvili jsme spolu a vzájemně se vzrušovali. Skoro šeptem mi říkal, co všechno by mi udělal, kdybychom spolu byli a já mu to stejně náruživě oplácel. Poslouchal jsem jeho vzdychy, když si dělal dobře. Věděli jsme, že po tomhle už není cesty zpátky. Oba dva jsme toužili setkat se doopravdy. A to se bohužel stalo dřív, než bychom očekávali.

,,Ahoj." pozdravil jsem ho.
,,Ahojky." odpověděl mi s úsměvem. I přes úsměv mi stačil jediný pohled do jeho očí, abych poznal, že je stejně nervózní jako já.
,,Promiň, že jdu tak pozdě. Zdržela mě totiž matikářka a ještě k tomu mi ujel autobus." povzdychl jsem si. On se usmál a napil se své kávy, která nádherně voněla.
,,To je v pořádku. Zrovna dneska po mě zase chtěla, abych jí pomohl přenést nějaké učebnice. Už mám toho plné zuby. Skoro to vypadá, že nemá na práci nic lepšího než stěhovat učebnice sem tam." oba dva jsme se tomu zasmáli.

Bylo zvláštní slyšet jeho smích doopravdy a ne jenom ve sluchátkách. Znali jsme se tak důvěrně a já měl přesto pocit, že jsme jenom dva cizí lidé.
Donutilo mě to přemýšlet nad tím, jestli bychom se takhle sblížili kdybychom věděli, co se stane.
Tři měsíce potom, co jsme si začali psát Tomáš dostal diplom a šel učit. Byl z toho pěkně nervózní, ale já jsem ho nepřestával podporovat a říkat mu, že to dokáže. Napsal mi hned po svém pohovoru, že si myslí, že to nezvládl, ale pravdu jsem měl já, protože tu práci dostal a stal se učitelem zeměpisu.
Bohužel na naší škole.
To jsme zjistili o týden později, když jsme se míjeli na chodbě. Naše pohledy se střetly, akorát když jsem scházel schody a mířil do bufetu ve vstupní hale. Nemohl jsem tomu uvěřit. Srdce se mi okamžitě rozbušilo a já se na chvilku musel zastavit. On se zatvářil stejně nevěřícně. Ten moment mohl trvat minutu ani ne, ale mě to přišlo jako věčnost.
Potom do mě strčil nějaký spolužák a já spadl. Koutkem oka jsem zahlédl, že se usmál, ale než jsem se stačil vyškrábat na nohy, už mi někde zmizel.
Byl jsem z toho pěkně překvapený. Myslel jsem, že se mi to jenom zdálo, že jsem si ho s někým spletl. Hned jak jsem se to odpoledne vrátil ze školy, tak jsem mu napsal. A ukázalo se, že to byl doopravdy on.
Nejdřív jsem měl radost, ale potom se mě zmocnila nervozita a strach. Bál jsem se, že to naši konverzaci omezí, že se ode mě bude chtít distancovat. Udělat z toho vztah učitel-žák. Ještě několik dnů jsem z toho byl v pořádné depresi, proto jsem skoro nevěřil, když tomu tak nebylo. Bavili jsme se jako obvykle, akorát teď jsme k tomu přidali ještě různé komplimenty a pochvali. Říkal jsem mu, co si o něm myslí kámoši z jiných tříd (protože mě neučil) a on zase, co si špitají učitelé ve sborovně.
Asi o dva týdny později jsme se potkali na záchodech. Akorát končila přestávka, takže tam nikdo krom nás dovu nebyl.
Hlas se mi zadrhnul v hrdle, když jsem ho viděl, jak si myje ruce. Zmocnila se mě nervozita a rozpaky a já nevěděl, co bych mu měl říct.
,,Ahoj." pozdravil mě jako první.
,,Ahoj." odpověděl jsem mu. Nemohl jsem se mu ovšem podívat do očí. Přistoupil ke mně a opatrně vztáhl ruku k mému obličeji. Příjemně hřála. Usmál jsem se a než jsem se nadál, tak mě políbil. Byla to jenom rychlá a krátká pusa, o které jsme potom nemluvili. Srdce se mi málem zastavilo. Teprve v ten moment jsem pochopil, že to všechno doprvady bylo skutečné. On a moje láska k němu.

Přišla k nám servírka a já si objednal. Jenom čokoládu, protože jsem kávu neměl rád. Pomalu jsem se vysvlékal z bundy i mikiny. Bylo tam pěkné horko. I když to možná bylo jenom mou nervozitou.
Věděl jsem, že jsme se nesešli proto, abychom si normálně povídali. Museli jsme se rozhodnout, co uděláme dál. Jakým směrem se náš vzah bude hýbat. A hlavně to, jestli nějaký vztah vůbec je.
Oba dva jsme si uvědomovali, že to, co děláme je špatné. Zakázané.

Poprvé jsme si to uvědomili měsíc potom, co začal učit na naší škole.
Po našem setkání na záchodech, jsme si začali domlouvat další taková. Třeba, že se uvidíme o volné hodině u tělocvičny. Přišel jsem tam a on už čekal. Nestačil jsem se mu ani omluvit. Hned ke mě vzáthnul ruce a přitáhl mě k sobě. Přitiskl mě ke zdi tělocvičny a hladově líbal. Zůstali jsme tam tak skoro celou hodinu. Ani jsme moc nemluvili, jenom jsme po troškách uspokojovali náš chtíč a touhy.
Potom to ale zašlo ještě o něco dál. Jednou jsme se mohli vidět po vyučování v jeho kabinetě. Nikdo tam už nebyl. Chvíli jsme si povídali, ale dlouho nám to nevydrželo. Vrhli jsme se na sebe. Naše potlačovaná touha chtěla být vyslyšena.
Po několika dlouhých polibcích jsme ze sebe začali sundavat oblečení a ochutnávat tělo toho druhého. Bylo to poprvé, co mi to někdo udělal pusou a zároveň, co jsem to já dělal někomu. Ten den jsme nezašli dál, ale oběma nám bylo jasné, že takhle to pokračovat nemůže. Že s tím musíme něco udělat.

,,Takže..." načal jsem to osudné téma jako první. Tom se přestal usmívat.
,,Takže..." odpověděl, ale bylo jasné, že ani jemu se do toho rozhovoru moc nechtělo. Proto jsem sebral veškerou odvahu a pokračoval jsem.
,,Musíme se rozhodout, co dál. Nemůžeme takhle pokračovat, to by nás zničilo. Někdo by nás mohl přistihnout a sám víš, co by se potom stalo." mluvil jsem tiše. Jednak proto, aby nás nikdo neslyšel a potom taky proto, že jsem se na hlasitější tón nevzmohl.
,,Já vím. Já vím." složil hlavu do dlaní. Opatrně jsem se k němu natáhnul a vzal ho za jednu ruku. Podíval se na mě. Pokusil jsem se ho povzbudit úsměvem. Servírka mi donela tu čokoládu. Poděkoval jsem a napil se. Snažil jsem se skrýt, jak jsem byl nervózní, ale moc dobře mi to nešlo.
,,Jestli si myslíš, že pokračovat v tomhle vztahu nemá cenu, tak mi to řekni rovnou, Tome." začal jsem nakonec.
,,Ale je tu vlastně nějaký vztah?" odpověděl mi otázkou. Hrklo ve mě. O čem to mluví?
,,Co tím myslíš?" nerozuměl jsem mu.
,,Vždyť jsme si nikdy neřekli, jestli k sobě něco cítíme. Akorát jsme spolu dělali všechny ty věci. Mluvili jsme někdy doopravdy o našem vztahu?" podíval se na mě se slzami v očích. Teprve v ten moment mě to trklo. Měl pravdu. Vždyť jsme o tom nikdy nemluvili. Na chvíli jsem utápěl svůj pohled v hrnku s čokoládou a potom k němu znovu vzhlédnul.
,,Promiň, myslel jsem, že to víš, že to je jasné." špitl jsem. Já jsem nepochyboval o tom, že se vzájemně milujeme, ale je pravda, že jsme si to nikdy neřekli. Cítil se snad kvůli tomu nejistě?
,,Co bych měl vědět?" díval se mi do očí. Trochu jsem zčervenal a zhluboka se nadechl.
,,No přeci, že tě miluji. Proč bych jinak s tebou dělal všechny ty věci? Proč si myslíš, že bych si s tebou tolik psal? To proto, že tě miluji." řekl jsem mu s úsměvem.
,,Myslíš to vážně?" podíval se na mě.
,,Samozřejmě. Neříkej mi, žes o tom pochyboval." na oko jsem se urazil a jemně setřel jednu slzu, která mu tekla po tváři.
,,Vždyť jsi mi to nikdy neřekl. Jak bych mohl nepochybovat?" bránil se, ,,myslel jsem, že se chceš dneska sejít jenom proto, abys to se mnou ukončil." špitl smutně. Nevěřil jsem svým uším. Sevřel jsem jeho ruku ještě víc a zavrtěl hlavou. Přišlo mi skoro k smíchu, že se bál toho samého, co já.
,,Tak to vůbec není." ujišťoval jsem ho, ,,sešel jsem se s tebou, protože už takhle dál pokračovat nemůžu. Protože už nedokážu dál skrývat to, že tě chci, že chci být s tebou víc. Mnohem víc. Už mi nestačí povídat si s tebou na chatu. Chci slyšet víc tvého hlasu. Vidět tě i jindy než jenom ve škole." vysypal jsem to ze sebe. Slyšel jsem, že se Tom potichu zasmál. Nechápavě jsem vzhlédl. Díval se na mě něžným pohledem.
,,Vím, co chceš říct. Cítím to stejně." usmál se, ,,i já s tebou chci být víc. Taky tě miluji." oči mu jiskřily, když mi to říkal a já zčervenal. Usmíval se tak šťastně, že jsem se neubránil a vlepil mu ruchlou pusu. Stejnou, jako naši první.

Tak jsme si to odpoledne konečně vyjasnili a řekli své pocity. Z kavárny jsme pokračovali rovnou k Tomovi domů, kde jsme se po několika chvílích rozpaků pomilovali. Mé první milování bylo krásné a dokonalé. Slyšel jsem Toma sténat své jméno do polštářů a zažil neuvěřitelnou rozkoš. Předtím, než jsme usnuli jsme se domluvili na tom, že ani jeden nechce toho druhého ztratit. Že spolu chceme být napořád.
Vídali jsme se stále častěji po škole a o víkendech. Nakonec byl Tom se mnou, když jsem rodičům řekl, že nejsem na holky a že právě on je můj přítel. Otec kvůli tomu ztropil takovou scénu, ž jsme se všichni pohádali. Tomáš odcházel neuvěřitelně naštvaný. Nikdy předtím ani potom jsem ho tak rozzlobeného neviděl. Slíbil mi, že jakmile budu mít po maturitě, tak mi dá klíče od svého bytu a já se k němu nastěhuji. I kdybych proti tomu chtěl nějak protestovat, stejně by mi nedal možnost. Přišel mi v té chvíli roztomilý, i když jsem byl sám hrozně vytočený a naštvaný na otce. Začal jsem nedočkavě vyhlížet maturitu, na kterou jsem se učil jako šílený, abych zabil co nejvíc času a co nejvíc přiblížil ten den, kdy už konečně budeme doopravdy spolu.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama