Love letter - 4. část

2. května 2015 v 19:53 | S-chan |  Love Letter
Asi po 300 letech je tu konečně další část! Užijte si jí a S-chan jde praocvat na další, když se svět konečně na chvíli zastavil a ona má teď čas...


Dopis jsem dokončil asi kolem třetí ráno. Přečetl jsem si ho po sobě hned několikrát a byl jsem s ním spokojený. Přeložil jsem ho do čtverečku, a zatímco jsem vyráběl obálku, tak jsem přemýšlel nad tím, jak mu ho předám.
Na obálku jsem napsal Tetsu a nechal jí ležet na stole. Rozhodl jsem se nechat to na ráno, protože už na mě padla únava.
Zhasl jsem a zalezl do postele. Brýle jsem hodil někam na stůl a víc se o to nestaral. Usnul jsem během chvilky.
Ráno jsem měl pocit, že slyším vyzvánět svůj mobil, ale rychle ztichl, tak jsem myslel, že to je jenom sen. Převalil jsem se v posteli na druhý bok a zamžoural do pokoje. Viděl jsem někoho stát u stolu. Tetsu? Napadlo mě okamžitě. Už jsem chtěl vstát, ale on ke mně přišel, přikryl mě až po bradu a krásně se usmál.
"Ještě spi. Máš čas," zašeptal a políbil mě na tvář.
"Tak dobře," zamumlal jsem a zavřel oči.
Znovu jsem se probudil až o několik hodin později. Slunce svítilo do pokoje a mě lechtaly v očích jeho paprsky. Protáhl jsem se a po chvíli idylky, jsem si vzpomněl, na ten ranní sen.
"Jak se mi vůbec něco takového mohlo zdát?" nechápal jsem. Chvilku jsem nad tím přemýšlel, ale nechal jsem to být. Vstal jsem a hledal brýle tam, kde jsem je včera pohodil. Nakonec se ale ukázalo, že byly na kraji stolu, vedle mého mobilu. To je zvláštní, nepřipadá mi, že bych to tak včera nechával… Uvažoval jsem, když jsem si všimnul, že obálka s dopisem je pryč. Prohledal jsem celý pokoj, ale opravdu tam nebyla.
To znamenalo jenom jediné vysvětlení. Musel tu doopravdy být! Ale co by tu dělal? Proč by sem chodil? Nešlo mi to na mysl. A potom mě trkla ta hrozná pravda. On mi doopravdy dal pusu na tvář! Celého mě polil stud a zrudnul jsem jako rajče. Vyběhl jsem z pokoje a chtěl vrazit rovnou do toho jeho, ale měl zamčeno. To mi pomohlo uvědomit si další věc. Vždyť musí být ještě škola…
Tak jsem do těch dvěří aspoň naštvaně kopnul a šel zpátky. Ve svém pokoji jsem si vzal věci a šel do společné koupelny na našem patře. Vyčistil jsem si zuby, na což jsem včera zapomněl, a když jsem se na sebe díval do zrcadla, tak mě znovu přepadly rozpaky. Vyplivnul jsem pastu a rozhořčeně se na sebe díval. Nemohl jsem uvěřit tomu, že to doopravdy udělal.

Ten zmetek jeden! To si s ním ještě vyřídím, až přijde!
Chvíli jsem seděl u stolu a zíral do prázdna, ale to mi nevydrželo dlouho. Opravdu jsem se šíleně nudil. Šel jsem do kantýny koupit si něco k jídlu a cestu jsem protahoval, jak nejvíc jsem mohl.
Hodil jsem bagetu s pitím na postel a otevřel okno. Nechal jsem do pokoje proudit, stále ještě chladný, vzduch a chvíli zíral ven. Obloha byla šedivá, ale nevypadalo to, že bude pršet. Byla to taková ta otravná mléčná šeď, přes kterou není vidět kousek modré bravy.
Opíral jsem se o parapet a vzpomněl jsem si, jak na mě Tetsu házel ty plechovky. Trochu jsem se tomu zasmál.
Nakonec jsem skončil zachumlaný v posteli s knihou v rukou. Pokračoval jsem v úžasném dobrodružství mezi oblaky papírového světa.
Byl jsem už jenom kousíček od konce, když mě vyrušilo klepání na dveře. Celkem mě to vylekalo, a když se ozvalo znovu a s ještě větší naléhavostí, nemohl jsem už víc předstírat, že ho neslyším. Odložil jsem knihu a vylezl do studeného pokoje. Zapomněl jsem zavřít to okno. Otřásl jsem se zimou a nejdřív ho zavřel, než jsem ťapkal ke dveřím. Ještě než jsem položil dlaň na kliku, tak se otevřely s divokou prudkostí a praštily mě do nosu.
"AU!" vykřikl jsem, spíš překvapením, než bolestí. Hněvivě jsem se zadíval na Tetsua, protože to byl samozřejmě on, kdo ty dveře tak rozrazil.
"Co blbneš?" vyjel jsem na něj. Schválně jsem si stoupnul tak, aby se mi nemohl vecpat do pokoje. Po jediném pohledu do jeho hloupě se šklebícího obličeje jsem si vzpomněl na tu ranní příhodu a chtěl jsem mu to pěkně spočítat.
"To bych se měl ptát já. Už tu stojím deset minut a ty mi neodpovídáš. Myslel jsem, že se ti něco stalo," oplatil mi to stejnou mincí.
"Co by se mi asi tak mělo stát?" povzdechl jsem si a mnul si nos. Myslel jsem na to, jak začít. Chtěl jsem mu za to vynadat, ale potom jsem si uvědomil, že bych s ním musel mluvit o svém dopisu a o tom všem a do toho se mi ani za mák nechtělo.
"Tak promiň," usmál se smířlivě. Stoupla mi z toho krev do tváří a já uhnul pohledem. Najednou ze mě všechna bojovnost vyprchala a já mu to nebyl schopný říct.
"Nic se nestalo," zamumlal jsem.
"A?" nadhodil najednou.
"Co a?" nechápal jsem. Prohlížel jsem si ho. Měl tu samou mikinu a šíleně rozčepýřené vlasy. Vlastně on byl dneska tělocvik…
"Jak ti je?" napověděl mi. Chvíli jsem neodpovídal. Sám jsem si to potřeboval přebrat v hlavě.
"Ale celkem dobře. Vyspal jsem se, ale hrozně jsem se nudil!" vyhrknul jsem nakonec. Tetsu se zasmál a opřel se o futra.
"To jsi opravdu celý ty," zadíval se na mě skoro něžně a mě v tu chvíli napadlo: jak ty to můžeš vědět. Potom jako kdyby si na něco vzpomněl, se usmál a vytáhl z tašky sešity. Tázavě jsem k němu vzhlédl.
"Poznámky," řekl mi. Překvapilo mě to. Nevěřícně jsem se pousmál. Nemyslel jsem si, že by to pro mě doopravdy udělal.
"Vážně?" zeptal jsem se podezřívavě. Vzal jsem si je a narychlo je prolistoval. Ale opravdu. Zdálo se, že tam má všechno.
"Tys mi nevěřil?" zatvářil se na oko dotčeně, "ale vážně, kdybys je neměl ani ty, tak je při příštím testu celá třída v háji," zasmál se.
"Takže i ty je používáš?" mluvil jsem tiše. Spíš pro sebe. I když mě tolik nenávidí… No, zjevně mu to nebrání v tom mě využívat, aby dostal dobré známky. Proběhlo mi hlavou a já trochu klesl na duchu.
Obrátil jsem se do pokoje a šel se sešity ke stolu. Tetsu mě následoval. Zavřel za sebou dveře s tichým klapnutím.
"Ty tu máš teda kosu!" otřásl se zimou.
"Jo, zapomněl jsem zavřít okno," sedl jsem si na židli a vykoukl ven.
"Abys ještě neonemocněl," dělal si starosti. Usmál jsem se.
"To nehrozí. Nemocný jsem nebyl už minimálně tři roky," poposunul jsem si brýle na nose. Tetsu se jenom ušklíbnul, ale nekomentoval to.
"Co? Nevěříš mi?" dělal jsem si legraci. Pokrčil rameny.
"Ne, to nemá cenu komentovat," zasmál se a já se k němu přidal. Připadal jsem si, jako kdybych byl začarovaný. Ještě před chvílí jsem byl pěkně skleslý, ale teď jsem měl pocit, jako kdyby se všechna ta tíha za posledních několik týdnů vznesla z mých ramenou a odletěla pryč. Jak tohle dělá? Jak může jeden člověk vyvolávat tolik protichůdných pocitů?
I přes ten klid, který mě zaplavil, mě vylekala jeho ruka, když se dotkla mé tváře. Nejistě jsem se na něj podíval. A on se usmíval. Trochu zasněně.
"To je poprvé, co ses pořádně usmál," ztišil hlas, aby nezničil ten moment. Taky na mě dolehlo jeho kouzlo, protože jinak si neumím vysvětlit, proč bych se usmíval ještě víc a opřel se tváří do jeho dlaně. Příjemně hřála a já jí přikryl svou rukou. Odvážně jsem se mu podíval do očí a po několika vteřinách jsem cítil, že červenám.
Znovu jsem si vzpomněl na to ráno, ale už mě to nezlobilo. V duchu jsem se tomu usmál a přemýšlel nad tím, proč to udělal. Co ho k tomu asi navedlo? Jakmile jsem se dostal v myšlení až sem, dobrá nálada byla ta tam. Znovu mě obestoupily chmury a já mohl myslet jenom na to, že to dělá kvůli nějaké pitomé pomstě.
Pustil jsem ho a otočil se k němu zády. Zachvěl jsem se zimou, tak jsem se natáhl pro mikinu. Obestoupil mě zmatek a já se v něm nedokázal vyznat. Vůbec se mi to nelíbilo a já začal mít obavy z toho, co dalšího by mohlo přijít.
Když jsem se k němu znovu obrátil, viděl jsem, že se tváří zmateně. Lehce se dotkl mého ramene.
"Stalo se něco?" mohl jsem z jeho tváře vyčíst starostlivost.
"Tak já se podívám na ty výpisky," ignoroval jsem jeho otázku. Chtěl jsem, aby už odešel.
"Dobře," pochopil, "ještě za tebou přijdu," slíbil.
"Nemusíš," zamítavě jsem zavrtěl hlavou, "budu v pořádku," uhnul jsem pohledem. Tohle začínala být nebezpečná hra. A až příliš složitá. Trochu se usmál, ale působil sklesle.
"Dobře," zopakoval. Ven se mu nechtělo. Poznal jsem to na něm.
"Tak ahoj a ještě jednou děkuju za ty poznámky," podíval jsem se mu do očí.
"Nemáš zač, ahoj," rozloučil se a odešel. Já chvilku zíral na dveře a potom jsem položil hlavu na ruce na stůl. Schoval jsem obličej v mikině a roztřeseně si povzdechl.
Co se to děje? Proč se tohle musí dít zrovna mě? Co jsem provedl špatného, že mi tohle dělá? Jenom proto, že jsem odmítl několik holek? Naštvaně jsem smetl sešity ze stolu. Kvůli takové kravině mi teď musí takhle motat hlavu? Hrát si na mého kamaráda, na to, že ke mně doopravdy něco cítí. Dokonce se mě dotýkat a všechny ty ostatní věci…
Vstoupily mi slzy do očí a já sebou praštil na postel. Schoval jsem tvář v polštáři a dlouhou dobu tak zůstal. Štvalo mě, že kvůli němu tady takhle brečím. Štvalo mě, že mě to štve. Ocitl jsem se v nějakém divném bludném kruhu.
Potom mě napadlo, jestli už četl ten můj dopis. Přemýšlel jsem, jestli mi napíše nějakou odpověď a jaká asi bude. Znovu jsem na to celé myslel a říkal si, že jsem se úplně ztrapnil. Že jsem mu napsal jenom snůšku hovadin. A proč by mi na tom vlastně vůbec mělo záležet? Jestli se tomu smál a dobře se pobavil, tak ať. Já přece vím, že to je jenom hra. A nenechám se tím nijak zranit. Nenechám… Myslel jsem si a znovu se rozbrečel.
Probudil jsem se, akorát když slunce zapadalo. Měl jsem celý otlačený obličej od brýlí. Mnul jsem si oči a přemýšlel, co mě vlastně vzbudilo. Hned jako první mě napadl hluk. Určitě to byl nějaký randál, který ten omezenec zase dělá a se svými opičími kamarádíčky. Ale když jsem se víc zaposlouchal, tak na celém patře panovalo ticho. Žádná hlasitá hudba, žádný smích ani házení plechovek z okna. Probudilo mě to nepřirozené ticho, které tu všude panovalo.
Opřel jsem se zády o zeď a přitáhl si kolena k tělu. Co se děje? Tenhle týden nebudou mít svůj opičí sraz? Proč? Schoval jsem tvář v kolenou. Nikdo mi netvrďte, že to dělá opravdu kvůli mě. Abych si dobře odpočinul a ty ostatní kecy. Přece to nemyslí vážně.
Vyhrabal jsem se z postele a natáhl se ke stolu. Chvíli jsem se přehraboval v prvním šuplíku, než jsem našel ten dopis, kterým to všechno začalo.
Znovu jsem ho rozevřel a všimnul si, že je už trochu špinavý od toho, kolikrát jsem ho žmoulal v ruce. Přeběhl jsem očima první řádky a uvědomil si, že si dal hodně záležet. Byl napsaný pěkným rukopisem, když jsem se nad tím teď zamýšlel. Zůstal jsem sedět na zemi před stolem a dal jsem se do čtení. Opravdu jsem ho znal už slovo od slova. Jak jsem se do něj začetl, přistihl jsem se, že si vzpomínám na všechny ty chvíle, kdy jsme spolu za poslední dobu mluvili. Na jeho pátravé prsty na mém obličeji, na to jak mi uhladil náplast na tváři, na to, jak mě zachránil před pádem, na jeho šeptavý hlas u mého ucha, když mi říkal, že mě má rád.
Schoval jsem tvář za dopisem a tiše se červenal. Dokonce jsem slyšel, jak mi bije srdce. Chvilku jsem tak zůstal, ale pocit, že nevím, co dál mě až příliš děsil, tak jsem dopis znovu složil a uklidil. Posbíral jsem rozházené sešity a sedl si s nimi za stůl. Rozsvítil jsem a dal jsem se do učení.
Při opisování zápisků jsem si všimnul, že má krásný rukopis. Nikdy předtím jsem si toho nevšiml. Zamyslel jsem se nad tím, jestli jsou na něm i jiné věci, kterých jsem si nikdy předtím nevšiml. Například to, že je tak vysoký. Nebo jak dokáže být jemný, když chce. Přestal jsem opisovat. Vůbec jsem se nesoustředil. Moje mysl se už zase točila jenom kolem něj.
Trochu rozladěně jsem se zvedl a šel na záchod. Dveře jsem nedbale přivřel, protože už byl hluboký večer, tak jsem nepředpokládal, že by se mi někdo chtěl hrabat v pokoji, nebo že by vůbec někoho napadlo chodit kolem.
V koupelně jsem si několikrát umyl obličej studenou vodou, abych se dokázal líp soustředit.
Když jsem se vracel, tak jsem na chodbě zahlédl nějaký pohyb, ale protože byla už tma, tak jsem si myslel, že se mi to jenom zdálo. Vrátil jsem se k sobě a sedl si za stůl. Moji pozornost hned upoutalo něco, co tam být nemělo. Bílá nezalepená obálka. Takže se mi to nezdálo. Chvilku jsem se na ni díval. Nebyl jsem si jistý, jestli by nebylo lepší jí tam prostě nechat a ignorovat ji. Nebo jestli bych ji neměl rovnou roztrhat a vyhodit. Nakonec ale vyhrála má zvědavost a tichá touha, kterou jsem ignoroval.
Opatrně jsem vyndal listy z obálky. Tentokrát byly dva. Popsané skoro z obou stran. Líp jsem se uvelebil v židli a rozevřel ten první. Hltal jsem řádky očima. Jeden za druhým, abych to měl co nejdříve přečtené. Potom jsem si je přečetl znova, abych tomu líp porozuměl. Potom ještě jednou. A když jsem si to četl počtvrté, tak jsem se rozplakal.
Ahoj,
dlouho jsem přemýšlel, co ti na tvůj dopis mám odepsat. Nejdřív jsem měl ohromnou radost, když se mi dostal do rukou. Už jsem pomalu přestával věřit tomu, že se od tebe odpovědi dočkám. Ale když jsem se do něj začetl, tak mě přepadla lítost. Je mi líto, že sis musel projít něčím tak těžkým. Nikdy bych nevěřil, že se ti něco takového stalo. Hodně mě to překvapilo.
Přesto jsem měl sobeckou radost, žes mi to řekl. Žes mi poděkoval i že sis dělal legraci z mé starostlivosti. Tu, už mám prostě vrozenou.
Dlouhou dobu jsem se totiž staral o svoji malou sestřičku. Je o čtyři roky mladší než já. Chodil jsem pro ni do družiny po škole, spolu jsme chodili domů. Často jsme si cestou koupili v sámošce nějakou ňamku. Byla hrozně rozlítaná. Pořád někde padala nebo se bouchala. Věčně měla odřená kolena a lokty. Doma jsem jí to vždycky zalepil a utěšoval jí, když plakala. Bylo hrozně silná. I když si sedřela koleno do krve, tak neplakala, dokud jsme nepřišli domů.
Dělal jsem s ní úkoly nebo se koukal na televizi. Tak nějak jsem si myslel, že takhle to půjde dál do nekonečna. Že se to nijak nezmění.
Před dvěma lety jí ale diagnostikovali rakovinu. Rodiče se z toho málem zbláznili a ona ze začátku pořádně ani nevěděla, o co jde. Musel jsem jí to vysvětlit. Že teď už nemůže chodit normálně do školy, vídat se s kamarády. Že místo toho musí chodit do nemocnice na vyšetření a léčení. Že se možná nikdy neuzdraví a umře.
Pořád musím myslet na to, jak mi plakala v náručí a vzlykala, že nechce. Že nechce být nemocná, že nechce umřít. Mívám o tom i noční můry.
Rodiče se začali zajímat jenom o ní. Aby všechno bylo v pořádku, snažili se, aby to ovlivnilo náš život, co nejmíň. Vím, že je to vzalo neskutečným způsobem, ale bylo to hrozné. Chovali se, jako kdyby se nic nezměnilo. Jako kdyby se nic nedělo. Vůbec to s ní neřešili, nesnažili se jí pomoct tím způsobem, jakým potřebovala. Snažil jsem se jim to vysvětlit, ale neposlouchali mě. Donutili mě podat přihlášku a odstěhovat se. Nechtěli mě doma. A já jí od té doby neviděl…
Na tohle všechno jsem si vzpomněl, když jsem četl tvůj dopis a bylo mi těžko z toho, že i někdo jiný kromě mě si musel projít něčím tak bolestivým.
Ze začátku jsem ani neměl v úmyslu psát ti úplně všechno, ale potom jsem nemohl přestat. V průběhu jsem si uvědomil, že chci, abys věděl, že tu pro tebe vždycky budu. Že kdyby toho na tebe někdy bylo moc, tak za mnou můžeš přijít a vypovídat se. Že já pochopím tvoji bolest a budu se ti snažit pomoc, jak jen budu moct.
Občas ti závidím, víš? To, že se dokážeš tak lehce zapomenout u nějaké knihy. Taky bych si to přál, abych mohl vypnout a přestat myslet na ty špatné věci. Ještě nikomu jsem to neřekl. Nikdo o tom neví. Bude to naše tajemství?
Tetsu
Odložil jsem dopis na sešity a otřel si slzy. Opravdu to je pravda? Nelže mi? Má to takhle těžké? Hlavou se mi honilo nespočet myšlenek, ale ta hlavní byla - opravdu ho znám? Ten Tetsu, který mi píše tyhle dopisy je někdo úplně jiný, než ten, co se mnou chodí do třídy a má za kamarády ty barbary. Který je ten pravý? To mě zajímalo ze všeho nejvíc.

Přitáhl jsem si jednu nohu pod bradu a opřel se o ní. Zavřel jsem oči a přál si, jenom na malou chvilku, ale přál jsem si to celým svým srdcem, aby byl pravý ten, co mi píše ty dopisy. Protože kdyby byl, tak bych k němu mohl přijít a obejmout ho. Pořádně se k němu přitisknout a ztratit se s ním v jednom okamžiku, kdy by svět kolem nás přestal existovat.

 

9 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Chaosmiki Chaosmiki | 31. května 2015 v 18:11 | Reagovat

Hrozně se mi libi tahle povidka... doufam, ze se brzy dockam další...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama