2. učebna výtvarné výchovy 1/3

13. června 2015 v 21:10 | S-chan |  Jednorázovky
Ahojky, už je to nějaká doba, co se S-chan naposledy ukázala, ale za to má pro vás jako omluvu tuhle..věc. Už tu jednou byla, ale S-chan se nakonec rozhodla, že jí přepracuje a takhle se jí líbí mnohem víc. Každopádně S-chan měla neuvěřitelně nabitý týden, ale nikdo tu není od toho, aby poslouchal jeí sáhodlouhé výlevy. Na to má svoje kočky...Nicméně! S-chan za chvíli končí škola, a tak bude mít o dost víc času a už se na to těší.
Mejtě se krásně a S-chan se loučí s touto povídkou ^_~


Zamiloval jsem se do obrazu. Nebyl to portrét, jak byste nejspíš hádali. Byl to nádherný nadýchaný obraz plný něžnosti a citu. Poprvé jsem ho uviděl ve škole. Za docela zvláštních okolností...

Zrovna jsem utíkal před školníkem, který mě honil už přes půl školního areálu. Dusal za mnou jak rozzuřený býk, doslova viděl rudě.
S kámošema jsme si kopali tenisákem na dvoře, když se jeden netrefil a míček namířil přímo do čistého mléčného skla, které školník zrovna zbavil i toho nejmenšího otisku a nečistoty. Zametal opodál nějaké cigaretové špačky u stojanů na kola, když uslyšel ránu. Rozeběhl se k nám a my věděli, že je zle. Ostatní měli dost rozumu na to, aby prchali. Já zůstal stát jako tvrdé Y a zíral na přibližujícího se školníka.
Jeden chudák, co zakopnul o vlastní nohu, se vyškrábal na všechny čtyři a zamumlal: "Byl to on!" ukázal na mě a potom vytřelil jako namydlenej blesk.
Já si chvíli vyměňoval se školníkem nejistý pohled a potom se dal na úprk.
"Stůj!" volal na mě a běžel za mnou. Doběhl jsem ke skříňkám a tam se na chvíli ukryl. Když jsem však viděl, jak na mě výhružně mával koštětem a slyšel jeho supění, dal jsem se na zběsilý úprk. Protáhnul jsem se kolem něj a utíkal do útrob školní budovy.
Zahnul jsem za pár rohů a seběhl o patro níž.
"Stůj! Zastavte ho někdo!" křičel za mnou a mě bilo srdce až někde v krku. Už mi docházel dech, ale dědek měl výdrž, ne a ne se vzdát. Vyrazil jsem na další okružní běh kolem školy a najednou jsem koutkem zahlédl svoji spásu. Pootevřené dveře do jedné učebny. V té rychlosti, když jsem jako Bolt vyrazil ke dveřím, jsem si ani nevšimnul jaká učebna to je. Předem jsem se v duchu omluvil uklízečce, kterou bych jisto jistě vyděsil k smrti, kdyby tam nějaká byla.
Vtrhnul jsem tam a ještě mi zbylo dost rozumu na to, abych za sebou zavřel dveře a opřel se o ně. To mi sice bylo houby platné, protože se otevíraly do chodby, ale v tu chvíli mi to bylo jedno.
Držel jsem se za bok a sjel podél nich až na zem. Se zavřenýma očima jsem se snažil nabrat do plic nějaký kyslík a zároveň dával pozor, jestli si školník všimnul, kam jsem se skryl. Nevšimnul, jako supící lokomotiva se prohnal kolem dveří dál chodbou a vzdálená ozvěna mě opakovaně vybízela k zastavení. Pořádně jsem si oddychl a otevřel oči.
V místnosti nikdo nebyl, ale i tak byla narvaná k prasknutí. Všude stály malířské stojany, na policích podél zdí se vyjímaly busty nějakých osob, na stěně schlíple viselo promítací plátno a na podlaze hrály všemi barvami skvrny od vodovek, temper a akrylu.
Přímo přede mnou, naproti dveřím, stál onen stojan. Plátno na něm bylo zpola pomalované, ale i když to nebylo dokončené zastavil se mi dech a srdce vynechalo několik úderů. V učebně se rozhostilo napjaté ticho. Poslední odpolední sluneční paprsky se opíraly do oken a vytvářely dlouhé, měkké stíny. Mé oči však ulpěly jenom na tom jednom plátně.
Pootevřeným oknem vniknul dovnitř závan větru a přinesl mi vůni čerstvě namíchaných barev. Pootočil jsem hlavou a teprve v tu chvíli jsem si všiml druhých dveří a menší místnosti, která se ukrývala za nimi. Z ní právě někdo vyšel.
Byl to vysoký chlapec s širokou paletou v ruce a štětcem za uchem. Vstoupil do jasných slunečních paprsků, takže jsem mu hned neviděl do tváře. Viděl jsem, že má na sobě černé oblečení a dlouhé rukávy má vyhrnuté k loktům. Když šel, ozývalo se podivné cinkání, které jsem neuměl k ničemu přiřadit.
"A ty jsi?" promluvil ke mě znenadání hlubokým a tichým hlasem. Na sucho jsem polkl. V první chvíli jsem nebyl schopný nic říct, okouzlil mě. To rozčarování však netrvalo příliš dlouho..
Jakmile vstoupil do stínu stojanu, mohl jsem rozeznat bližší rysy jeho tváře. Uviděl jsem černé vlasy s rudým melírem, které mu díky gelu trčely do stran, silné oční linky, díky kterým vypadal jako kdyby 20 let nespal, rovný nos se nezdál být tak odstrašující, avšak plné rty s piercingem to vynahradily. Jakmile promluvil po druhé, všimnul jsem si kovové kuličky i na jeho jazyku. Pohledem jsem sjel na jeho hubené ruce s dlouhými prsty a černě nalakovanými nehty. Vyděsil mě široký kožený náramek s ostny, který mu obepínal zápěstí.
Popošel blíž ke mě a já mohl určit ten cinkavý zvuk. Měl černé poněkud uplé kalhoty a k nim kolem stehen přidělané řetězy. Ty do sebe s každým krokem narážely a vydávaly ten cinkavý zvuk.
"Co tu děláš?" promluvil ke mě znovu. Znovu jsem nemohl nic říct. Tentokrát však strachy. Můj nádherný první dojem hodně rychle zmizel, když se vynořil oděný v černém a s nebezpečným vzezřením.
Zkoumavě se ke mně naklonil, jako kdyby si myslel, že jsem jenom neživá figurína a já se víc přimáčkl na dveře. Přitom jsem začal nenápadně šmátrat po klice. Vzal do ruky štětec a několikrát mě zkusmo šťouchl do tváře. Zíral jsem na něj a nechápal co dělá, až mě to rozzlobilo a já se po něm ohnal. Trochu ho to překvapilo, tak nakrčil obočí a začal cumlat konec štětce.
"Jsi v pořádku?" zkoumavě se na mě díval a ještě jednou do mě zkusmo šťouchnul. Dostal jsem z toho mírný tik a vypěnil.
"Můžeš toho nechat?" okřiknul jsem ho.
"Oh, takže umíš mluvit." zřejmě ho tenhle fakt překvapil mnohem víc než to, že jsem sem vtrhnul jako velká voda. Vypadalo to, že na mě nic dalšího nevyzkoumá, tak se narovnal a otočil se ke mě zády. Popošel k jednomu ze stojanů a chvíli ho pozoroval.
"Samozřejmě, že ano." zamumlal jsem a pomocí dveří jsem se vytáhnul na nohy.
Chlapec smočil štětinky štětce ve světlé barvě barvě na paletě a jemně jí nanesl na plátno. Lehce jí rozetřel, vypadal, že je tím naprosto pohlcen. Chtěl jsem k němu přistoupit a podívat se co maluje, ale jeho slova mě zarazila.
"Proč tu jsi? Poslal tě snad učitel?" obrátil se ke mě na vteřinu a přes rameno se mi podíval do očí. Ty jeho měly kupodivu normální barvu mokka hnědé.
"Ne." zavrtěl jsem stručně hlavou.
"Tak co tu děláš?" navrátil svou pozornot opět plátnu. Přemýšlel jsem jestli on kreslil ten nádherný obraz, co jsem spatřil před pár chvílemi.
"Schovávám se." odvětil jsem vcelku po pravdě. On udělal rázný tah štětcem a mlasknul, skoro jako kdyby se mu nepodařilo, co zamýšlel.
"V tom případě jsi uprchlík." odtušil. Možná kdyby ke mě nestál zády mohl bych zaznamenat lehký úměv na jeho rtech, takhle jsem si ho ovšem mohl pouze domýšlet, soudě podle jeho pobaveného tónu.
"V podstatě ano." přisvědčil jsem a opět se opřel zády o dveře. Sledoval jsem jeho levou ruku, jak pevně svírá paletu a pravou, kterou nanášel přesné a jemné tahy světlou barvou na plátno.
"Co jsi provedl? Nevypadáš jako rebel." bylo to spíš konstatování než otázka. Nezávazně se mnou tlachal a zatímco jsem přemýšlel, jak mu co nejlepé odpovědět v co nejkratším čase, mě napadlo, proč to vůbec dělám? Mohl jsem už dávno zmizet.
"Nic jsem neprovedl, byl jsem ohavně pomluven." hájil jsem se s trochou nadsázky.
"Nepovídej. Z čeho tě obvinili?" očistil štětec v zakalené vodě malé skleničky, která stála na nízkém stolku nedaleko od jeho plátna. Nanesl na štětec tmavou šedou a soustředěně jím čmrkal po plátně.
"Že prý jsem rozbil okno." povzdychl jsem si a odvážil se udělat jeden krok k němu. Jako kdyby mě snad viděl naklonil hlavu mírně ke straně a nadechl se.
"A ty teď prcháš před zákonem?" další konstatování. Smočil štětec v kalné vodě a dal si jej za ucho. Mokrý konec mu smáčel vlasy, ale to mu očividně nevadilo. Vzal skleničku a prudce se ke mě otočil. Opět jsem lehce ustoupil a on se pousmál. Vybídl mě tím k odpovědi.
"Pokud má zákon vypelychané koště a knír, tak ano." pokračoval jsem v našem malém rozhovoru. Naznačoval jsem přitom, že mě honí školník.
Očima jsem ho sledoval. Jak dlouhými téměř pavoučími prsty vymyl skleničku a napustil do ní novou čirou vodu.
"Tak to svému trestu neunikneš." utrousil a vracel se ke stojanu.
Přejel jsem ho pohledem a na vteřinu můj pohled utkvěl na nadýcháném obraze, než mi výhled zakryly jeho záda. Nemohl jsem uvěřit, že to kreslil opravdu on. Uvnitř jsem z toho byl zmatený.
Pohodlně jsem se opřel o dveře a nervozita ze mě pomalu opadla. Už jsem se nadechoval, že mu nějak rádoby vtipně odpovím, když jsem zaslechl dunivé kroky a supění. Než jsem si stačil uvědomit, kdo to je, dveře se otevřely a já spadl naštvanému školníkovi přímo k nohám.
"Tak tady jsi byl." supěl až jsem se bál, že mu praskne žilka. Nedostal jsem šanci na protest, ba ani na odpověď a už mě vytahoval na nohy a vlekl za rukáv s sebou.
"Říkal jsem ti to." otočil se na mě neznámý okusovaje konec štětce. Ani jsem se nestačil nadechnout a žadonit o pomoc, dveře se zavíraly a on mi zmizel z dohledu. Poslední, co jsem koutkem oka zachytil, bylo, jak mi mával na rozloučenou a rty naznačoval: "Ještě se uvidíme."
Školník mě dotáhnul do sborovny, kde jsem dostal od třídního pěknou sodu. A nemopomohlo mi ani to, že jsem se snažil školníkovi dvakrát vysmeknout během cesty tam.
"Takže ty se mi snažíš namluvit, že za to může nějaký tvůj spolužák?" ujišťoval se učitel s pobavením ve tváři.
"Přesně tak, jsem zcela nevinen." přikývnul jsem a snažil se nerozesmát nad školníkovým výrazem.
"Když mi řekneš, kdo to byl, tak tě nechám bez trestu odejít." nabídl mi třídní. Já ovšem zamítavě zavrtěl hlavou. V odpověď tázavě povytáhnul obočí a mírně se houpal na židli.
"Nebudu žádná udavačská svi-"
"Kroť se, pořád jsi ve škole." napomenul mě s povzdechem a já omluvně sklopil pohled k zemi. V duchu jsem si říkal, že zabiju toho, kdo mi řekl, že když před učitelema mluvíš sprostě a děláš drsňáka, tak tě nechají na pokoji.
"Tak kdo mi to okno zaplatí?" lamentoval školník a výhružně zamávál koštětem, ze kterého vypadlo několik dalších chlupů. Potlačoval jsem stěží smích a stačil mi jediný pohled na třídního, abych věděl, že on taky.
Učitel se otočil na své židli zpět ke svému stolu a opřel si tvář do dlaně.
"Za to, že jsi nikoho neprásknul, tě dneska nechám bez trestu odejít," mrknul na mě a já se už chtěl rozzářit, "ale!" zdvyhl varovně ukazováček, "stačí jeden další průšvih, u kterého budeš dopaden a bude mi jedno, kdo je pravý viník. Ty převezmeš zodpovědnost." varoval mě, aby si nemohl školník stěžovat a aby předemnou neztratil svou autoritu.
Mé nadšení značně opadlo, ale i tak jsem byl rád, že jsem z toho vyváznul tak lehce. Učitel mě poslal pryč a já celou cestu ke dveřím cítil, jak se mi do zad vpaluje školníkův vražedný pohled. Polknul jsem a radši rychle zmizel.
Spěchal jsem do třídy pro svoje věci, protože hraním na babu se školníkem jsem proflákal skoro celou hodinu. Když jsem procházel kolem zavřených dveří učebny, slyšel jsem vyhrávat hlasitou metalovou hudbu. Zastavil jsem se a váhavým krokem jsem přistoupil blíž ke dveřím. Všimnul jsem si nápisu 2. učebna výtvarné výchovy, těsně před tím, než jsem položil ruku na kliku. Najednou jsem znervózněl a nemohl se přinutit jí zmáčknout. Povzdechnul jsem si a ruku z kliky pomalým pohybem zase stáhnul. Rozeběhnul jsem se do třídy a rozhodl se zbytek odpoledního vyučování zatáhnout.

Domů jsem kráčel líným krokem. Sledoval jsem lidi kolem sebe, svoje podrážky i oblohu nade mnou a přemýšlel, co se dneska vlastně stalo. Všechno se to seběhlo nějak moc rychle. Na honěnou se školníkem jsem se snažil nemyslet, spíš jsem uvažoval nad tím klukem. Byl to vážně podivín. Vzpomněl jsem si na jeho hlas, který ač mluvil tiše, rezonoval celou místností. Na jeho pavoučí prsty, které jemně držely štětec a na jeho úsměv, kterým mě obdaroval. Moc jsem nad tím hloubal, protože jsem se začal cítit trochu divně. Svíral se mi žaludek a z nějakého důvodu mi hořely tváře. Zavrtěl jsem hlavou, abych se toho zbavil a zrychlil krok. Přesto jsem si umanul, že se tam zítra zase podívám.

***

Po škole jsem se, po chvilce sebe přemlouvání, odvážil znovu jít k té učebně. Batoh mi visel pouze na jednom rameni a strkali do mě kolem jdoucí spolužáci. Zíral jsem na zavřené dveře a čas se pro mě najednou zastavil. Opatrně jsem položil ruku na kliku a přemlouval sám sebe, abych jí stisknul.
Ostatní studenti se z chodby vytráceli, ale já si toho skoro nevšimnul. Ani jsem neslyšel zvonění. Představoval jsem si, že za těmi dveřmi stojí, zase zády ke mně a vedeme nezávaznou diskuzi. Polknul jsem a zrovna když jsem se odvážil kliku stisknout, ozval se za mnou tichý hlas.
"Že bych přistihl zloděje při činu?" nadskočil jsem a zakoktal jsem se.
"J-já jenom...My-myslel jsem, že jsi u-už vevnitř." uhnul jsem a protáhnul se kolem něj. Do nosu mě praštila jeho překvapivě jemná vůně. Všimnul jsem si jemného úsměvu, který na chvíli ozdobil jeho tvář, než se ke mě zase otočil zády.
"Nemusíš se omlouvat." nechal dveře otevřené a já jenom doufal, že mě tím vybízí, abych vstoupil. Po špičkách jsem se vplížil do učebny. Teď to bylo o tolik rozdílné, než když jsem sem vpadnul včera. Oklepal jsem se, abych se zbavil té nepřijemné nervozity a přivřel za sebou s tichým klapnutím dveře.
"Můžeš si sem dát věci." pobídnul mě a nabídl mi židli u volného stolu. Kývnul jsem s kostrbatým úměvem a položil tam tašku. Na zbytek té židle jsem se usadil a sledoval ho. Snažil jsem se, aby to nevypadalo moc okatě.
Odložil tašku na stůl a já si všiml, že jí má plnou placek s logy různých skupin, o kterých jsem nikdy neslyšel. Většinou z nich tekla krev, nebo tam byli divní zombíci. Trošku mě to znechutilo, tak jsem obrátil svůj pohled k němu. Pořád mi připadal trošku děsivý, aspoň tenhle dojem mi z něj zbyl. Pousmál jsem se tomu. Dneska nevydával žádné cinkavé zvuky, místo toho měl k piercingu na rtu připevněný řetízek, který vedl až k jeho uchu, kde se napojoval na hnáty, jenž ho držely v kostnatých prstech. Hned při prvním pohledu mě napadlo, jestli ho to nebolí.
Chtěl jsem se ho zeptat, ale nenašel jsem odvahu. Po pravdě jsem měl strach byť se jen o trochu hlasitěji nadechnout. Než jsem stačil vykoktat jednoduchou otázku, kterou bych to ticho rozbil, zmizel ve vedlejší místnosti. Slyšel jsem tekoucí vodu a ještě několik neidentifikovatelných zvuků. Vzápětí jsem ho uviděl, v jedné ruce svíral paletu a několik štětců a v druhé skleničku a krabici s barvami.
Už jsem to všechno viděl na zemi, když se sklenička při jeho prvním kroku opovážlivě zakymácela. Nepodíval se na mě ani mě nepoprosil o pomoc. Bez přemýšlení jsem k němu přiskočil a několik štětců mu uzmul. Vzal jsem pro jistotu i tu sklečinku. Chladná voda v ní šplouchala a mě z toho mrzly prsty. Na vteřinu jsem se mu podíval do tváře. Usmíval se takovým zvláštním vševědoucím úsměvem. Nahrnula se mi krev do tváří a já rychle uhnul pohledem. Všechno jsem to položil na stolek poblíž jeho stojanu.
Na vteřinu jsem tam zůstal stát a sledoval svou ruku, kterak pouští jeho štětce, díval jsem se na své prsty, které se jemně otřely o jeho dlaň, když jsem mu je bral. Cítil jsem, jak se mi trochu sevřel žaludek a ruku jsem zaťal v pěst. Z nějakého důvodu jsem měl obě ruce úplně ledové.
Ze snění mě vytrhnulo tiché klapnutí, se kterým položil krabičku s barvami na stolek vedle štětců a sklenky s vodou. Opřel se do mě svým pohledem a na chvíli mě přinutil podívat se mu do tváře. Nic neříkal a to celou situaci dělalo ještě podivnější. Pohledem jsem utkvěl v jeho očích, ale nevydržel jsem to dlouho. Nechápal jsem to, musel jsem dýchat zhluboka a cítil jsem jak mi hoří líce. Mou tváří se mihl trochu zmatený výraz a pod dalším tlakem jeho pohledu jsem musel očima uhnout.
Bylo to šílené, nechěl jsem si to připustit, ale srdce mi bušilo rychleji než obvykle. Prosmýknul jsem se kolem stojanu a sedl si ke své tašce.
Rukama jsem pevně svíral sedátko židle a oči jsem měl zabodnuté do podlahy. Potřeboval jsem se trochu uklidnit. Rozechvěle jsem se nadechnul a zase vydechnul. Nakrčil jsem ramena a na chvíli zavřel oči. Co se to dělo? V žaludku jsem cítil tlak nervozity a ruce se mi třásly. Až příliš jsem si uvědomoval, jak byla jeho dlaň hřejivá, když jsem se jí letmo dotknul.
Slyšel jsem jeho těžké kroky, když došel na druhý konec místnosti, aby mohl otevřít jedno z malých oken. Vlasy mi rozčepýřil závan větru a já sebou trochu trhnul.
"Je ti zima? Mám to zase zavřít?" protnul jeho hluboký hlas ticho nebezpečně blízko mě. Opatrně jsem se na něj podíval a zavrtěl hlavou.
"Jsem v pohodě, nemusíš to zavírat." překvapilo mě, že se tak stará. Snažil jsem se trochu pousmát, ale moc se mi to nevydařilo, tak jsem se nervózně ošil. Nekomentoval to, šel ke svému plátnu a já o chviličku později ucítil vůni čerstvých barev a zaslechl jemné šumění, jak čmrkal štětcem po plátnu.
Napadlo mě, že kdybych zvednul hlavu mohl bych se mu podívat do tváře. A kdybych se trochu natočil bokem, tak bych mohl vidět, co právě teď maluje. Pro mě to byl bohužel nemožný úkol. Bál jsem se i nadechnout, natož abych se pohnul. Dlaně jsem tlačil proti sedátku židle a nechápal, co se to se mnou děje. Zmítal mnou zvláštní hřejivý pocit a já se kvůli tomu cítil podivně. I trochu špatně, když jsem si uvědomil, že ve mě takový pocit vyvolal kluk. Nemohl jsem si pomoct, nějakým zvláštním způsobem mi to přišlo trochu vzrušující.
Bloudil jsem pohledem po podlaze zatímco se mou hlavou honily takovéhle myšlenky. Narazil jsem koutkem oka, na jeho černé kanady s pěticentimetrovou podrážkou. Už jsem se od něj nemohl odtrhnout. Boty měl trochu zablácené, ale to se dalo teď na jaře očekávat. Putoval jsem pohledem výš a přes upnutou látku jeho kalhot jsem si všimnul přezek, kterými byly boty zapnuté. U pasu mi zakryl výhled stojan. Ten jsem spěšně překročil a trochu nedočkavě jsem putoval k jeho obličeji.
Ještě jsem mu nepohlédl do očí, ale i tak jsem si všimnul, že se na mě dívá. Opovážlivě jsem zčervenal a na několik vteřin jsem se podrobil jeho pohledu. Ani jsem v hlavě nestačil dokončit myšlenku, jestli mě snad také nepozoroval, když jsem byl nucen uhnout očima.
V tichu, které vládlo učebně, jsem se snažil zklidnit svoje srdce, protože jsem se bál, že bije moc hlasitě a on by ho mohl slyšet. Zhluboka jsem se nadechnul, chtěl jsem něco říct, cokoliv, jenom abych přerušil tu zvláštní atmosféru kvůli které jsem měl pocit, že se snad rozpadnu na tisíc kousíčků.
Předběhl mě.
"Jak se jmenuješ?" protrhnul ticho najednou. Zaskočilo mě to, že jsem si chvíli nemohl vzpomenout.
"Mi...Miky." vykoktal jsem po chvíli.
"A..a ty?" opovážlivě jsem se zeptal, pohledem propalujíc podlahu.
"Dan." ve chvíli, kdy své jméno vyslovil se místností prohnal silný závan větru a dveře od učebny se s prásknutím zabouchly. Lekl jsem se a na židli skoro nadskočil. Všimnul jsem si jeho pobaveného úsměvu a nadával sám sobě, že jsem se tak snadno vylekal. Zároveň jsem za to byl ale vděčný, protože ta rána přerušila tíživé ticho a celou tu zvláštní atmosféru.
Učebna najednou potemněla a já si všimnul, že se mraky na obloze zatahují.
"Bude pršet." vyklouzlo mi. Díval jsem se na temné bouřkové mraky, které se stahovaly a líně převalovaly na obloze a cítil jak mnou prostupuje nejistota a strach. Nesnášel jsem bouřky. Děsily mě přímo k smrti.
"Máš deštník?" vyrušil mě z mého tranzu. Skoro provinile jsem se k němu otočil a zavrtěl hlavou.
"V tom případě bys měl asi běžet, abys nezmoknul." vydechnul a odložil štětec i paletu. Přikývnul jsem a byl z toho skleslý. Chtěl jsem s ním být déle. Vydal se směrem ke mě, tak se to aspoň v první chvíli jevilo, potom jsem si ale uvědomil, že jde k oknu, aby ho mohl zavřít. Uvědomil jsem si, že i já se už třesu zimou. Seskočil jsem ze židle a vzal si batoh.
"J-já už teda půjdu." loučil jsem se rychle. Nechtěl jsem, aby poznal jak moc se bouřek bojím. Spěšně jsem se na něj otočil a na chvíli zůstat omámeně stát. Dan postával u okna a jednou rukou se opíral o parapet. Jeho dlouhé pavoučí prsty s dokonale zastřiženými nehty jemně ťukaly o plast a zdálo se mi, že se trochu usmívá. A najednou to všechno bylo zpátky. Ty podivné pocity i červeň v mých tvářích. Otočil jsem se na patě a doslova utekl.
Běžel jsem až ke skříňce. Tam jsem padl na lavičku, vydýchával se a měl dobrý pocit z toho, že mi srdce bije prudce jen kvůli běhu. Rychle jsem se přezul a když jsem opouštěl školní budovu, padaly mi na hlavu první kapky ledového deště. Na chviličku jsem se otočil zpět ke škole a měl jsme pocit, že ho pořád vidím stát u okna. Muselo se mi to ale zdát.
Než jsem doběhl domů, byl jsem celý promočený a z vlasů mi odkapávala voda, jako kdybych právě vylezl z bazénu. Chvíli mi trvalo než jsem vyhrabal klíče a na prahu se zatím pode mnou vytvořila kaluž vody. Vpadl jsem do bytu a celý se třásl. Jakmile jsem za sebou zavřel dveře uslyšel jsem první zahřmění. Přikrčil jsem se a rychle skopnul boty. Batoh jsem pohodil někde v chodbě a vyrazil rovnou do koupelny.
Sundal jsem ze sebe mokré oblečení a měl jsem dostatek rozumu, abych to aspoň rozprostřel na topení. Pustil jsem sprchu a vlezl pod ní. Voda byla příliš horká, ale nesnažil jsem se jí měnit. Stál jsem pod proudem vody asi dvacet minut než jsem se dostatečně prohřál a zbavil se strachu z nadcházející bouřky.
Převlékl jsem se do oblečení na doma a s ručníkem na hlavě dosedl na postel ve svém pokoji. Snažil jsem se nevnímat bouřku a myslet na něco jiného. Na cokoliv..
Hlavou mi probleskl jeho obrázek. Jak říkal, že se jmenuje? Lehl jsem si na záda a tvář si zakryl ručníkem. Dan. Vybavilo se mi. Povzdechl jsem si a byl rád, že ručník zakrývá mé zčervenalé tváře. Přemýšlel jsem, co právě teď dělá. Jestli pořád maluje nebo už jde domů. Z toho se nějakým zvláštním způsobem rozvinula myšlenka, že bych chtěl vidět, kde bydlí. Jak vypadá jeho pokoj a co všechno už nakreslil. Přemýšlel jsem o něm celý večer ani jsem si to neuvědomil. Nakonec jsem s hlavou plnou podobných myšlenek usnul.
Probudil jsem se uprotřed noci. Chvíli jsem si nemohl vzpomenout, kde jsem nebo co se děje, až další silné zahřmění mě vrhlo do reality. Přikrčil jsem se na posteli a skrz okno zíral na zataženou oblohu a na kapky deště, které vrážely do skla. Přinutil jsem se vstát a zatáhnout rolety. Potom jsem kdesi z hloubi peřiny vyhrabal mobil a podíval se kolik je. Tak trochu jsem si přál, aby už bylo ráno a já nemusel trávit noc klepáním se strachy v posteli. Bohužel byly teprve dvě ráno a mě nezbyla jiná možnost než se zavrtat pod peřinu a zacpávat si uši. Věděl jsem, že to je směšné. Aby měl 17 letý puberťák strach z bouřek, ale nemohl jsem proti tomu vůbec nic udělat.
Zavřel jsem pevně oči a snažil se usnout. Bohužel se mi to nepodařilo a já ležel pod peřinou s otevřenýma očima až do sedmi, než mi zazvonil budík. Vypnul jsem ho a vstal. Pořád pršelo a mě až rozesmálo jako přesně ten déšť vystihoval moji náladu.
Převlékl jsem se do džín a trika, přes které jsem si oblíknul kostičkovanou košili, tu jsem smaozřejmě nechal rozepnutou. Ploužil jsem se do kuchyně, kde mamka chystala snídani a vyčerpaně si sedl za stůl.
,,Copak se děje?" zeptala se mě a už přede mě postavila čaj.
,,Dík," napil jsem se, ,,Nemohl jsem spát." zívnul jsem a přemýšlel, kde jsem včera nechal batoh. Posnídani jsem si vyčistil zuby a objevil ho na chodbě. Obul jsem si mokré boty a zanadával, že jsem je nedal k topení, aby uschly. Na poslední chvíli jsem si vzpomněl na deštník a vrátil se pro něj.
Do školy jsem zrovna nepospíchal. Dopadala na mě únava a já stěží udržel oči otevřené. Mou pozornot však najednou upoutala známá postava v černém. Uviděl jsem ho ve skupince asi pěti maturantů a na chvíli se zastavil. Napadlo mě, jetli vždycky chodil tou samou cestou do školy co já. A jestli ano, proč jsem si ho nikdy nevšiml. Zatímco jsem nad tím hloubal, zmizeli za rohem a já propásl svou příležitost na něj promluvit.
Do školy jsem vešel s myšlenkou, že jakmile si sednu na své místo, tak si lehnu na lavici a dospím se. To mi však zkazili vyučující, kteří se na nás snad dohodli, protože v každé hodině na nás čekala malá pětiminutovka.
Radši jsem ani nemyslel na to, jaké z toho budu mít známky. Po zazvonění na konec poslední hodiny, jsem se spolu s ostatnámi zvedl a šel na oběd. K mému překvapení, jsem ho tam potkal taky. No potkal, spíš jsem ho tam zase uviděl. Už seděl s tácem u stolu, pořád v té samé skupince. V jednom uchu měl sluchátko a o něčem se s nimi bavil. Na chvíli vzhlédl od svých kamarádů a naše pohledy se střetly. Trochu mě to vylekalo, protože muselo být zřejmé, že jsem se na něj díval už nějakou chvíli. Radši jsem pohledem rychle uhnul a vzal si tác.
Na obědě jsem se schválně zdržoval co nejdéle. Za každou cenu jsem chtěl odejít až po něm, ale on stále vysedával u stolu i když celá jeho partička už byla pryč. V uchu měl pořád sluchátko a v jídle se jenom rýpal vidličkou. Já ho po očku sledoval a upíjel ze skleničky nějakou rádoby limonádu. Váhal jsem nad tím, jestli mám dneska zase zajít do té učebny nebo ne. Chtěl jsem s ním mluvit a vidět ho, ale na druhou stranu jsem se cítil hrozně trapně a nervózně. Navíc jsem ho nechtěl otravovat. Položil jsem skleniču a zíral na to, co mám na talíři. Chvíli jsem čeka jestli se to náhodou nepohne, než jsem nabral opatrně kus vidličkou. Chutnalo to ještě hůř, než jak to vypadalo, tak jsem vidličku zase odložil a šel si pro další pití.
Letmo jsem se ohlédl a přistihl ho, jak na mě nepokrytě zírá. Jako na povel jsem zrudnul a vzdorovitě si umanul, že dneska za ním nepůjdu. Neměl jsem k tomu žádný důvod a navíc jsem se v jeho blízkosti cítil podivně. Povzdechnul jsem si a sáhnul si na čelo. Musel jsem být nemocný, jiné vysvětlení pro mé zvláštní chování neexistovalo. Viděl jsem ho navíc pouze dvakrát. Znovu jsem si povzdechnul a chtěl jít pro tác, abych ho mohl odnést, když mě přepadl. Skoro jsem do něj vrazil, včas jsem se naštěstí zastavil.
,,C-co to...?" vykoktal jsem a vzápětí zmlknul, když jsem uviděl jeho pohled. Nechápal jsem, co to mělo znamenat.
,,Zmoknul jsi včera?" zeptal se mě najednou. Nejdřív jsem vůbec nevěděl o čem to mluví, než mi došlo, že se ptal na můj spěšný odchod. Proč ho to zajímá? Proč se se mnou vůbec baví?
,,Jo, a-ale bouřka mě zastihla až když jsem byl doma." vyblekotal jsem nesmyslnou odpověď. Pousmál se a to mě vyvedlo z míry.
,,Přijdeš?" znovu jsem si pomyslel, že musím být nemocný, když se mi jenom z téhle jednoduché otázky rozbušilo srdce.
,,J-já.." chtěl jsem přijít, ale zároveň i nechtěl. Uhnul jsem pohledem a topil se ve svých rozpacích. Všimnul si toho, a tak lehce zavrtěl hlavou, jako kdyby se tím snažil smazat svoji předchozí otázku.
,,Přijď." jeho hlas se rozléhal prázdnou jídelnou i když on sám se otočil a odcházel. Zíral jsem na jeho záda a rozechvěle se nadechnul.
Co to má znamenat? O co tady jde? Vůbec jsem to nechápal, ale byl jsem šťastný, když mi dal najevo, že mě chce mít vedle sebe.
Došel jsem pro svůj tác a zbytečně se loudal. Chtěl jsem vědět, co se mu honí hlavou, protože jsem měl pocit, že jsem něco propásl. Nějakou důležitou chvíli, kvůli které jsem teď mimo a absolutně nic nechápu.

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ari Ari | Web | 18. února 2014 v 11:30 | Reagovat

K zhodnocení stačí jenom dvě slova a to jednoduché a nenáročné. Což se přesně hodilo pro můj dnešní hektický den. Jak tak dál.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama