2. učebna výtvarné výchovy 2/3

13. června 2015 v 21:10 | S-chan |  Jednorázovky
Tady je pokráčko a za chvilku se tu objeví i poslední část :)



Tak se stalo, že jsem začal každé volné odpoledne trávit v 2. učebně výtvarné výchovy. Zjitil jsem, že Dan vůbec není tak děsivý, jak vypadá a že je ve skutečnosti milý a ohleduplný. Vždycky se staral o to, aby se mi něco nestalo. Podezříval jsem ho z toho, že si užívá, když se může o někoho starat. Překvapivě jsme našli několik polečných témat, ačkoli hudba k nim rozhodně nepatřila. Zkoušel mi pustit několik svých oblíbených skladeb, ale po jejich poslechnutí jsem chuť se jít zastřelit. Smál se mi kvůli tomu a mě to trochu vytáčelo.
Taky jsem zjistil, že on sám do maturitního ročníku nepatří, ale že tam má bráchu, za kterým tam chodí. Stejně byl o rok starší než já, ale z nějakého důvodu se mi ulevilo.
Nerozuměl jsem svým vlastním pocitům, ale když jsem s ním mohl mluvit byl jsem šťastný a na ničem jiném mi nezáleželo.

,,Proč mi to nechceš ukázat?" urazil jsem se na oko a s povzdechem dosedl na židli.
,,Nechci, abys to viděl, dokud to není hotové." trval tvrdohlavě na svém.
,,Smůla, už se stalo." vypláznul jsem na něj jazyk.
Vrtěl jsem se na židli a sledoval ho při práci. Měl ve tváři vždycky tak zamyšlený výraz. Když maloval, vypadal jako kdyby pro něj okolní svět přestal existovat. V takových chvílích jsem mlčky seděl a tiše tomu plátnu záviděl.
Opláchl štětec ve vodě a usmál se na mě. Uhnul jsem pohledem a povzdechnul si. Poslední dobou už jsem nebyl nervózní, když jsem s ním měl promluvit, ačkoliv ty pocity nezmizely úplně. Spíš to vypadalo, jako kdyby se vždycky někam shovaly a potom se objevily v tu nejméně vhodnou chvíli.
Občas jsem ho potkával i jinde než ve škole. Třeba v obchodě, v KFC nebo na zastávce. Několikrát jsem ho dokonce potkal i v knihovně. Většinou jsme na sebe jenom kývli a nebo utrousili nějaké to ,,Ahoj." Stalo se nepsaným pravidlem, že mimo školu, spíš mimo 2. učebnu výtvarné výchovy, jsme předstírali, že se neznáme. Chvílemi jsem nad tím přemýšlel. Často jsem potkával maturanty, se kterýma se bavil. Byli všichni aspoň o hlavu vyšší než já a už od pohledu bylo jasné, že jsou jiná liga. Možná se za mě stydí? Uvažoval jsem.
,,Nespi." vytrhnul mě z myšlenek jeho hlas, který byl příliš blízko. Odtrhnul jsem oči od podlahy a vzhlédl k němu. Před pár dny si znovu obarvil vlasy, takže červený melír nahradil modrý. Slušel mu víc, ale nenašel jsem v sobě odvahu, abych mu to řekl.
,,Nespím." krátce jsem mu pohlédl do očí.
,,Tak reaguj, když na tebe někdo mluví." plácnul mě paletou do hlavy.
,,Au, proč?" zaskuhral jsem ublíženě a sledoval ho jak odchází k umyvadlu.
,,To byl trest za to, že si mě neposlouchal." pustil vodu a smysl špinavé barvy z palety. Poté jí dobře otřel papírovým ubrouskem, který nechal ležet vedle kohoutku. Namíchal si nové barvy a kritickým pohledem si měřil svůj výtvor.
,,Nemůžu ani nakouknout?" zkoušel jsem to znovu. Od prvního dne, co jsem se sem vřítil jako splašený kůň, jsem ten obraz neviděl. Zajímalo by mě, jak pokročil. Chtěl bych vidět to, čemu věnuje tolik pozornosti a času.
,,Ne." odpověděl okamžitě.
,,Jenom na chvilinku." pokračoval jsem.
,,Říkám, že ne." nedal se obměkčit.
,,Sobče." utrousil jsem a svou pozornost jsem přesunul ke svému batohu. Vytáhnul jsem z něj svůj nejnovější objev, který jsem našel minulý týden v knihovně. Tulák po hvězdách. Nalistoval jsem záložku a dal se do čtení. V učebně se najednou rozhostilo klidné ticho, přerušované pouze čmrkáním Danova štětce. Po pár řádcích jsem zapomněl na okolní svět a vžil se do příběhu. Prožíval jsem spolu s hlavním hrdinou jeho život, lásky, osudové chyby i jeho roli v plánovaném spiknutí o němž neměl ani ponětí. Několikrát tam popisoval, jak vzplanul pro nějakou ženu. Popsal ji tak dokonale, že jsem si ji mohl živě představit. Části, ve kterých popisoval jejich společné chvíle mě uváděly do rozpaků a já se nad knížkou tiše červenal. Nejednou jsem si představoval sebe s nějakou dívkou a vždy mě potom napadlo, jak by asi Dan reagoval, kdybych mu řekl, že mám přítelkyni? Byl by rozrušený, smutný, žárlivý nebo by mě s úsměvem poplácal po rameni a popřál mi hodně štěstí? Na chvilku jsem vzhlédl od knihy. Sledoval jsem jeho obličej a jeho ruku s dlouhými štíhlými prsty. Proč si pokaždé přeji, aby to byla ta první možnost? Viděl jsem, jak mu pramen vlasů spadl do očí, ani si toho přes své soustředění, nevšiml. Pozoroval jsem ho a tiše se červenal. Chtěl jsem teď ten obraz vidět ještě víc. Zakryl jsem svoje zčervenalé tváře knížkou a mohl na něm oči nechat.
Proč mě přitahuje jako magnet? Chtěl bych, aby odložil štětec a podíval se na mě. Aby se díval jen a jen na mě. Povzdechnul jsem si. Není tohle divné? Určitě je, odpověděl jsem si vzápětí a vrátil se opět ke knize.
Utápěl jsem se v jejím příběhu a cítil v očích slzy, když jsem četl o tom utrpení, co si musel hlavní hrdina vytrpět. Četl jsem o jeho smrti a nemohl se ubránit tomu, aby mi jedna nestekla po tváři. Popotáhnul jsem a otočil stránku.
,,Miky?" vyslovil Dan měkce moje jméno znenadání. Ukazováčkem jemně setřel slzu, která mi tekla po tváři. Trochu vylekaně jsem k němu vzhlédnul a ještě víc se polekal, když jsem uviděl, jak je blízko. Zčervenal jsem a oči si rychle otřel.
,,Copak?" schovával jsem se za knížkou.
,,Už je pozdě," kývnul směrem k hodinám. Přesunul se na ně i můj pohled. Byly čtyři.
,,Nějak jsme se tu zapomněli," zasmál jsem se nervózně a knížku hlasitě zabouchnul, abych rozehnal tu divnou atmosféru, jež se náhle vynořila. Dan udělal něco mezi přikývnutím a pokrčením rameny a šel umýt všechny věci, co dnes použil. Využil jsem té chvilky, abych tiše odložil knížku na stolek a po špičkách se přikradl k plátnu. Ještě jednou jsem zkontroloval, jestli je pořád u umyvadla a už jsem se chystal nakouknout, když jsem uslyšel jeho těžké kroky. Během dvou vteřin byl u mě. Vzal mě za ruku a přitáhnul k sobě, přičemž druhou mi zakryl oči.
,,Neříkal jsem ti, že se nemáš dívat?" slyšel jsem jeho hlas těsně vedle svého ucha. Srdce se mi rozbušilo, když jsem si uvědomil, že se skoro opírám o jeho hrudník. Jeho ruce hřály a já akorát cítil jak mi stoupá červeň do tváří.
,,Říkal, že?"
,,Ano, říkal," přikývnul jsem a snažil se, aby mi nezakolísal hlas.
,,Tak mě nezlob," cítil jsem jeho dech na svém krku a trochu se ošil.
,,Promiň," vydechnul jsem. Netušil jsem, co se to děje. Tváře mi hořely a srdce bušilo rychleji než by mělo.
,,Už to nedělej nebo tě potrestám," vyhrožoval mi. Přikývnul jsem, protože jsem nevěděl, co bych měl v takové chvíli říct. Napadl mě jenom jedne trest, který by mi mohl dát a to mě uvádělo do ještě větších rozpaků.
,,Hodný kluk," šeptnul o poznání blíž mému uchu než předtím a já se trochu zachvěl. Potom mě pustil a šel odklidit obraz. Já jsem ještě několik minut strnule tál na tom samém místě a snažil se pochopit, co se právě stalo. Pořád jsem cítil jeho dech na svém krku a jeho ruku, která svírala tu mou.
,,Stalo se něco?" zeptal se mě. Rychle jsem k němu vzhlédnul, ale vzápětí jsem musel uhnout pohledem. Postřehl jsem, že se usmíval.
,,N-ne," zavrtěl jsem rázně hlavou a šel si pro batoh. Nedbale jsem do něj hodil knížku a přehodil si ho přes rameno.
,,Tak já už radši půjdu," vydrmolil jsem a šel ke dveřím.
,,Dávej na sebe pozor," vyprovodil mě. Jenom jem přikývnul a vyklouzl z učebny. Rychlým krokem jsem pochodoval ke skříňce. Co to udělal? Běhalo mi hlavou. Byl moc blízko! Pěnil jsem v duchu a snažil se uklidnit svoje srdce, které už zase bilo nevhodně rychle. Přezul jsem se o blékl si bundu. Naštvaně jsem zabouchnul dvířka od skříňky a opřel se o ní. Co se to se mnou děje? Prohrábnul jsem si vlasy. Proč se cítím takhle? Vždyť je to kluk.. Hlesnul jsem v duchu. S povzdechem jsem se odlepil od skříňky a vyšel ze školy.
Chladný vítr mě udeřil do tváře a přivedl na jiné myšlenky. Pospíchal jsem domů, protože jsem měl na sobě jenom tenkou mikinu a brzy mi byla hrozná zima.
Přišel jsem domů a mamka byla ještě v práci. Na lince mi nechala lísteček, že přijede pozdě, protože má dneska noční.
V lednici jsem našel nějaké jídlo od včerejška, které jsem si měl podle instrukcí na lístečku ohřát. Nechal jsem ležet misku s rizotem vedle mikrovlnky a šel nejdřív do koupelny, abych si mohl dát sprchu.
Sundal jsem ze sebe oblečení a stoupl si do sprchového koutu. Pustil jsem na sebe horkou vodu a trochu neochotně jsem ze sebe smýval Danův dotek. Po sprše jsem se navečeřel a šel poměrně brzy spát.
V tu noc se mi zdál poprvé ten druh snu. Zdálo se mi o Danovi. O tom, že jsme spolu v učebně výtvarky a on se nedíval na svůj obraz, ale na mě. Jeho oči se do mě zarývaly a já mohl cítit teplo, které mě polévalo. Šel ke mně a opatrně mě pohladil po tváři. ,,Něco jsi tam měl," zasmál se v tom snu. Zčervenal jsem a on svou ruku nechal na mém obličeji. Nejistě jsem mu pohlédl do očí právě ve chvíli, kdy se ke mě sklonil a políbil mě. A to byl jenom začátek..
Ráno jsem se probudil a chvíli mi trvalo než jsem se úplně vzpamatoval. Srdce mi splašeně bilo a já dlouhé minuty seděl na posteli a zíral do povlečení. Nemohl jsem uvěřit tomu, že jsem měl takovýhle druh snu. Navíc s Danem! Schoval jsem obličej v dlaních a cítil, jak mi hoří tváře. Pohnul jsem nohou, abych mohl vstát a všimnul si dalších náslekdů, které, krom rozpaků, ten sen měl.
Hned jak jsem vyměnil povlečení, tak jsem se převlékl a nachystal si tašku. Snažil jsem se na ten sen nemyslet, ale to se dalo jen velmi obtížně. Bylo to tak živé...
Radši jsem šel do školy. Cestou jsem se loudal, přemýšlel jsem o tom, jestli mám zajít za Danem. Včera jsem mu nic nesliboval a navíc se vždycky můžu vymluvit na to, že nemám čas a podobné věci. Hnípal jsem se v tom celé dopoledne až jsem nakonec uznal za nejlepší za ním dnes nechodit. Netušil jsem, jak bych zareagoval. Už byl konec týdne, určitě mu moje společnost chybět nebude. Přesvědčoval jsem sám sebe. A přesto, že jsem se urputně snažil věřit v to, že je to nejlepší, mě takovéhle myšlenky rozesmutnily.
Dařilo se mi vyhýbat se mu po celou dobu vyučování. Na obědě jsem se ale našemu setkání vyhnout nemohl. Stál za mnou ve frontě.
,,Ahoj," prohodil mým směrem.
,,Ahoj," pípnul jsem a pohledem zabrousil ke svým botám.
,,Přijď dneska," zaslechl jsem. Na chvilku jsem strnul, znělo to jako tichá prosba.
,,Dneska nemůžu, promiň," zamumlal jsem a ani se na něj nepodíval. Kdybych to udělal, viděl by, jak moc jsem se v tu chvíli červenal. Vzal jsem si svůj oběd a sedl si na druhý konec jídelny. Zíral jsem do talíře a nemohl skoro nic sníst. Povzdechl jsem si a napil se aspoň vody.
Doufal jsem, že se ten sen nebude opakovat, když ho nějakou dobu neuvidím, ale to jsem se spletl. Zdál se mi pořád dokola skoro každou noc. Vždycky, když jsem se potom ráno probudil, nemohl jsem se na sebe podívat do zrcadla. Nechápal jsem, co se to se mnou děje. Přece nejsem na kluky? Vždycky se mi líbily holky, tak proč sním o nečem takovém? A zrovna s ním.
Nechápal jsem to.
Skončilo to tak, že jsem se mu až do konce týdne vyhýbal. A ten následující týden zrovna tak. Pokaždé, když jsem ho zahlédl nebo když na mě promluvil, se mi srdce rozbušilo a já se na chvíli zapomněl. V myšlenkách jsem se vracel zpět k tomu snu. Zároveň jsem jeho nabídky tvrdohlavě odmítal. Občas mi přišlo, že se tváří trochu smutně. Nikdy jsem se ale nedíval do jeho tváře dostatečně dlouho, abych si tím mohl být jistý.
2. učebně výtvarné výchovy jsem se vyhýbal obloukem. Odpoledne jsem trávil zalezlý ve školní knihovně, dokud mě učitel nevyhodil. Četl jsem knížky a snažil se nad tím už nepřemýšlet. Zakázal jsem si byť si na Dana jenom vzpomenout a předstíral jsem, že žádné sny neexistují. Přesto mi to vůbec nepomáhalo a já se ještě k tomu cítil podivně osamělý.
Důkazem toho bylo i to, co se událo další týden v pondělí..
Po vyučování jsem šel zase do knihovny. Měl jsem špatnou náladu, protože nejen, že jsem se toho snu nezbavil, ale ještě obloha byla celá zamračená a vypadalo to, jako kdyby se každou chvíli měla strhnout pěkná bouřka. Spěchal jsem, abych mohl být rychle doma.
Pohled jsem měl upřený někam do neznáma, takže nebylo divu, že jsem přehlédl postavu, která se opírala o stěnu. Kdyby na mě nepromluvil, vůbec bych si ho nevšimnul.
,,Ahoj Miky," promluvil na mě znenadání. Vylekaně jsem se zastavil a otočil se. Uviděl jsem Dana, jak stojí zády opřený o stěnu s rukama v kapsách. Dneska byl taky celý v černém, ale výjimkou byla červená kravata s cvočky a propíchaná spínacími špendlíky s řetízky, co měl kolem krku. Jeho ret zdobil obvyklý kroužek a ve vlasech měl pořád, i když už trochu vymytý, modrý melír.
,,A-ahoj," uhnul jsem pohledem a přitisknul si knížku k hrudi, jako kdybych se jí mohl proti němu ubránit. Cítil jsem jeho pohled a taky červeň, co mi stoupala do tváří.
,,Můžu s tebou na chvilku mluvit?" odlepil se od zdi a udělal krok ke mě. Já jsem o krok ustoupil a nahlas polknul.
,,Promiň, spěchám," pípnul jsem. Srdce mi bilo až v krku a já mohl umřít rozpaky. Co se to se mnou děje? Nechápal jsem.
,,Bude to jenom minutka," jako vždycky měl tichý hlas, který rezonoval v mé hlavě. Už tak bylo obtížné říct mu ne. Znovu jsem ustoupil a pohledem probodával podlahu.
,,J-já, ale..." pokoušel jsem se protestovat. Došel až ke mě a mě obklopila jeho vůně. Zavřel jsem oči a skoro se třásl nervozitou.
,,Podívej se na mě," nebyl to příkaz spíš prosba. Vzhlédnul jsem k němu a poprvé za poslední dobu jsem se na něj pořádně podíval. Věděl jsem, že se červenám a že mám ve tváři docela zoufalý výraz. Dan se ale pousmál a zadíval se mi přímo do očí.
,,Proč se mi vyhýbáš?" zeptal se mě. Věděl jsem, že se na to zeptá. Víc jsem stisknul knihu a v duchu trochu panikařil. Co mu mám říct? Nemůžu se na tebe podívat, protože mám teploušský sny, ve kterých jsi, jenom tak mimochodem, hlavní aktér? Zhluboka jsem se nadechnul a letmo mu pohlédl do tváře.
,,Já..." chtěl jsem říct: "Nevyhýbám se ti" ale to by mi asi neprošlo. Všimnul jsem si, že do oken už buší velké kapky deště a to mě znervóznilo ještě víc.
,,Je to proto, co jsem udělal posledně?" překvapeně jsem na něj podíval. Teď uhýbal očima on, dělal si s tím snad starosti? To nemohlo být možné.
,,Ne..tak to není," zavrtěl jsem hlavou. Bože co to dělám? Jak se z tohohle mám vymluvit? Křičel jsem v duchu.
,,Tak jak to je?" bylo to poprvé, co jsem v jeho hlase zaslechl trochu zlosti a překvapení. Díval jsem se na okno za jeho zády a najednou jsem uviděl blesk. Na chvilku ozářil celou chodbu a já strnul. Rozklepaly se mi ruce a já se k němu rychle otočil zády.
,,Promiň, já už musím jít," zamumlal jsem a dal se na útěk. Slyšel jsem, že volá moje jméno a jeho těžké kroky, které mě pronásledovaly, ale já jsem nezastavil. Nechtěl jsem, aby věděl o mé stupidní slabosti. Utekl jsem mu a vrazil jsem do knihovny. Nedbal jsem okřiknutí učitelem a rovnou jsem zamířil mezi regály. Běžel jsem až dozadu, za poslední regál, ve kterém se nacházely životopisy, a za tím jsem se schoval. Opřel jsem se o zeď a po té jsem sjel až na zem. Přitáhnul jsem kolena k bradě a vyděšeně zíral do přítmí, které se v knihovně nacházelo. Místností se ozval hrom a o několik vteřin později další. Blesk probleskoval mezi regály, jako kdyby si mě někdo fotil. Knížku jsem odhodil někam vedle sebe. Rukama jsem si zacpával uši a obličej jsem schoval do mezery mezi koleny. Třásl jsem se strachy a z očí mi tekly slzy. Zhluboka jsem dýchal a snažil se uklidnit. Věděl jsem, že se potřebuju zklidnit jinak nebudu schopný postavit se na nohy. Nad tím, jak dorazím domů, jsem se radši ani nepokoušel uvažovat.

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ari Ari | Web | 18. února 2014 v 13:36 | Reagovat

Po pravdě mi strašně vadí neustálé opakování "ten, ta, to". Ve většině případů jde věta napsat srozumitelně i bez jejich použití. Někdy je sama používám v hojném počtu, ale pro změnu nepíši povídky. Jinak stále jako první kapitola platí, že i toto je oddechové a velice jemné až roztomilé (řekla bych..).

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama