5. kapitola - Bublinkové myšlenky

14. června 2015 v 13:00 | S-chan |  Město na městu
S-chan si pro vás přichystala další díl téhle povídky. Konečně si udělala pořádek ve všech souborech, které našla a objevila všechny díly, které zatím napsala, takže je to úplně super a vy se můžete těšit, že povídka bude vycházet jakž takž... Ale S-chan bude mít už brzy spoustu volného času, takže se na to už ohromně těší a je zvědavá, co řeknete na vývoj tohohle příběhu. :)
Zároveň se ale S-chan stalo něco velice podivného ve wordu, takže bude chvíli experimetovat, aby text byl správně vidět.



Máčel jsem se v horké vodě, která pomalu chladla. Přemýšlel nad tím vším a nakonec jsem došel k závěru, že bych chtěl usnout v téhle koupeli a utopit se.
"Neměl sis smýt ty saze?" ozvala se Yuko, když mě sledovala. Měl jsem pocit, že mi čte v hlavě.
"Nech to být. Stejně si je zase obarvím." mávnul jsem nad tím rukou a jenom se víc ponořil do horké vody.
"Ale já bych chtěla vidět, jak vypadáš doopravdy." škemrala dál Yuko a dělala, že moji předchozí poznámku vůbec neslyšela.
"Vždyť už si mě viděla tolikrát…" povzdechl jsem si.
"Já vím, ale…." dívala se na mě štěněčíma očima a ťukala prsty o sebe. Znovu jsem si povzdechl. Proč mě jenom vždycky přemluví? Nadechl jsem se a ponořil se pod hladinu. Z vlasů se špína hned odpoutala a ony získaly svou původní zlatavou barvu. Popravdě jsem jí neměl rád. Chtěl bych být černovlasý, nebo aspoň hnědovlasý. Ty blonďaté vlasy vždy přitahují nežádoucí pozornost. A jenom když projdu kolem, všichni ví, kdo jsem a co jsem zač, a šeptají si nějaké přiblblé klepy, které slyšeli v hospodě. Yučiny oči se přeměnily na dvě růžová srdíčka a se sepjatýma rukama mě pozorovala.
"C-co je?" trochu jsem se vyděsil.
"Takhle si vážně roztomilý." vydechla a hned se na mě lepila.
"H-hej! Počkej! Utopíš mě!" plácal jsem s sebou ve vaně a snažil se od ní odtrhnout.
"Ale to by byl problém." uvědomila si a hned mě pustila. Já jenom zhluboka oddechoval co nejdál od ní.
"Myslím, že bych měl už vylézt." mluvil jsem sám se sebou a šmátral kolem sebe, abych našel ručník, nebo něco tomu podobného. To už jsem ale Yuko z koupelny vyhnal. Byla na mě sice trochu uražená, ale já nechtěl, aby se vyděsila z pohledu na všechny ty jizvy a modřiny, které jsem měl rozeseté po těle. Vedle vany jsem našel kupodivu i čisté oblečení, tak jsem si ho oblékl. Upřímně jsem doufal, že až otevřu ty dveře od koupelny tak tam nikdo nebude, jenom Yuko, ale jako vždy, štěstí nestálo na mojí straně. Zhluboka jsem se nadechl, jako kdyby přede mnou stála smrtelná zkouška. Dveře zavrzaly a mě se naskytl pohled na uklizený a čistý stůl, u kterého seděli dvě osoby a vesele se něčemu smáli. Tohle mě už vážně štve. Proč mě neberou vážně? Povzdechl jsem si. Naštvaně jsem dupal k nim a tvářil se jako bůh pomsty.
"Hej! Co má znamenat tahle šťastná a zářivá atmosféra?" křičel jsem a připadal si jako malé dítě, které se zlobí na svoje rodiče. Z toho mi bylo na nic.
"Konečně. Už jsme se báli, že si se tam utopil." otočila se na mě s úsměvem Alisa a jakmile se na mě podívala, celá strnula.
"C-co se děje?" trochu jsem se zarazil.
"Hm?" Jim se na mě taky podíval a taky zkameněl.
"Co se sakra dě-"
"Ty jsi tak roztomilý." ani nevím jak jsem se ocitl v Alisině náručí. Mačkala mě a já nemohl dýchat.
"Pusť mě." prosil jsem přidušeným hlasem a marně se snažil vyprostit z její náruče, ale proti její síle jsem neměl šanci.
"Jime." obrátil jsem se na svoji jedinou naději. Ten se ale přiblbe pochechtával a nevypadal, že mi chce pomoct.
"Sakra co to děláš?" křičel jsem na něj naštvaně. Ale nevnímal mě. Povzdechl jsem si a vzdal to. Proč mi to ale připadalo, jako scéna ze špatného románu? Alisa se na mě ještě jednou podívala a usmála se.
"Vidíš. Stejně nechápu, proč sis je barvil. Jsi vážně roztomilý." pocuchala mi vlasy. Jakoby nestačilo, že mi už od přírody trčely do všech stran. Myslím, že si na mě právě vybíjela své mateřské pudy. I když nechápu, že jí ještě nějaké zbyly, když měla čtyři děti.
"To je jedno. Neříkal jsem vám snad, že máte jít pryč?" obrátil jsem list. Jim se najednou vrátil do skutečného světa a jako mávnutím kouzelného proutku si mě začal zase všímat.
"Nevyháněj nás. Kdybychom tu nebyli, jenom by si ležel na posteli a okusoval suchý chleba." pokrčil rameny.
"A co? Já jsem tak spokojený." nehodlal jsem se jenom tak vzdát svého jediného útočiště.
"To vykládej někomu jinému." i Alisa mě zradila.
"Ale stejně tady nemůžete ztrácet čas. Měli byste jít domů. Určitě si všichni říkají, kde jste." strkal jsem Alisu pryč ze dveří.
"Ale, Chi, počkej." bránila se.
"Proč?" pustil jsem jí a čekal, co z ní vypadne. Jenom se na mě dívala. Už jsem začínal být nervózní. Zastříhal jsem ušima a zaposlouchal se. "Opravdu bude v pořádku, když odejdu? Měl by jít někam ven a ne jenom ležet tady. Mám o něj starost."
"Neboj se, já budu v pohodě. Už jdi." pronesl jsem trochu otráveně. Alisa si povzdechla.
"Jime." zavolala na toho neotesance, který seděl pořád u stolu a vypadal, že se ho tahle situace vůbec netýká.
"Co je?" vzhlédl k nám.
"Už půjdeme." pobídla ho Alisa.
"Ne, já tady ještě zůstanu." usmíval se. Zacukalo mi obočí. Alise už taky ruply nervy. Šla k němu, jednu mu vrazila, potom ho popadla a odtáhla ke dveřím.
"Tak se opatruj. Zase někdy přijdem." mávala mi ode dveří Alisa a já byl rád, že už jsou pryč. Měl jsem je rád, ale za nic na světě jsem nechtěl, aby je ostatní vystrnadili na okraj společnosti, jenom proto, že se se mnou baví. S povzdechem jsem dveře zavřel. Byl jsem rád, že Yuko nic neříká. Sedl jsem si na svoji oblíbenou židli a padl na stůl. Prsty jsem přejížděl po desce stolu plné děr, škrábanců a sedřeného laku. Na nic jsem nemyslel a ticho co, vládlo v místnosti, přehlušilo hladové kručení mého břicha.
"Měl bys něco sníst." ozvala se Yuko.
"Já vím." vstal jsem a mrknul do kuchyně. Alisa mi tam nechala vážně hodně jídla. Strnul jsem. Tolik bych toho nikdy nemohl sníst. Ale byl jsem rád. Něco jsem si vzal a odehnal z pokoje světelnou lacrimu. Vrátila se na svoje místo na ulici a já zavřel okno. Vzpomněl jsem si na to, jak mi máma říkala, že tam nahoře je svět úžasný. Že v noci vane vlahý vánek a vzduch je tam čistý. A že když vzhlédneš, můžeš vidět krásné hvězdné nebe, které vypadá, jako kdyby ti mohlo každou chvíli spadnout na hlavu. Zavrtěl jsem hlavou a šel si lehnout.
"Tenhle den se potáhne ještě hodně dlouho." šeptl jsem do temného pokoje a zavřel jsem oči. Cítil jsem jak si ke mě Yuko lehla.
"Co se děje? Jsi nějak potichu."
"Jenom jsem přemýšlela."
"A o čem?"
"O tom proč nemůžu vidět budoucnost."
"Proč mi připadá, že si děláš starosti kvůli mně?"
"Ale kdybych jí mohla vidět, měl by si mě radši, že?" otevřel jsem oči a podíval se na ní. Vypadala vážně trochu zoufale. Usmál jsem se.
"Hlupáčku. Nepřemýšlej o takových blbostech." pokáral jsem jí.
"Ale máš mě rád, že?"

"Samozřejmě."

 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama