6. kapitola - Ach, ty fialové oči

14. června 2015 v 13:24 | S-chan |  Město na městu
Je tu i šestý díl. S-chan si řekla, že když tu dlouho nebyla, tak by mohla udělat výjimku a vydat ho takhle brzy, aby se tu něco dělo na tom blogu :'D. Další díl dva ještě přednastaví, ta aby vyšly po týdnu, takže to bude super! S-chan vidí budoucnost jen a jen růžově. Užijte si dnešní díl.


Probral jsem se, protože mi byla zima. Zapomněl jsem se přikrýt a šel jsem spát s mokrou hlavou. Jednou se mi to vymstí. Povzdechl jsem si a zívnul. Vytíral jsem si ospalky z očí a cítil Yučiny chladné paže, které mě jemně objímaly.
"Dobré ráno." usmála se na mě.
"Je noc." opravil jsem jí.
"Ale když vstaneš, je to ráno, ne?" pronesla a vznesla se. Já nad tím jenom kroutil hlavou. Posadil jsem se a pořádně se protáhl.
"Yuko, jsi moc jednoduchá." povzdechl jsem si. Byl jsem za to, ale rád. Pořád lepší než kdyby byla perfekcionistka a pořád mě do něčeho honila.
"Myslíš, že už je nahoře tma?" změnil jsem téma hovoru a očima jsem hledal místo kam jsem včera zahodil svou masku.
"A musíš tam jít?" pověsila se mi Yuko na krk. Hlas měla smutný, ale já se jí snažil uklidnit.
"Ano bohužel musím, ale neboj. Dneska se vrátím dřív." usmál jsem se na ní a vymanil se z její náruče. Z rohu místnosti jsem vytáhl masku a trochu jí oprášil. V kuchyni jsem sezobl pár soust, které mi tam Alisa nechala. Nakonec jsem si přes rameno přehodil brašnu a byl jsem připraven vyrazit.
"Nechceš jít se mnou?" obrátil jsem se na Yuko.
"Ne, budu hlídat dům proti zlodějům a čekat až se vrátíš." usmála se na mě. A zamávala mi z mé postele.
"Tak já tedy vyrážím." zamával jsem jí ode dveří a díval se na ní, dokud se za mnou nezavřely.
"Vrať se brzy." Slyšel jsem ještě její odpověď. Pousmál jsem se a přetáhl si přes obličej černou masku. Pečlivě jsem skryl blonďaté vlasy, které mi teď zářily ve tmě, jako kdybych měl na hlavě maják. Povzdechl jsem si. Příště se na Alisu vykašlu. Tichým a lehkým krokem jsem šel městem. Sem tam jsem postřehl, že i jiní sběrači vycházeli ze svých domovů a tápou mrtvými ulicemi. Teď jsem počítal s tím, že se nahoře bude stmívat a za chvíli bude noc. Za takové dvě hodiny, budou všichni ostatní vstávat a život tady půjde dál stejně jako vždycky. Došel jsem k bráně, u které pořád pospával Jim. Ani jsem se mu nedivil. Na zdi vedle brány byly přihrádky ve dvou řadách. V té spodní byly karty se jmény a kdokoliv už vyšel nahoru, vzal svou kartu a dal jí do horní řady. Tak jsme věděli kolik lidí je nahoře a kdy máme zavřít bránu. Protože, když se brána zavře, otevře se až za dvanáct hodin, aby bylo jisté, že se sem během dne nikdo z vrchu nedostane. Přehodil jsem svoji kartičku a neslyšně prošel bránou.
"Chi, říkal jsem ti, že nemáš chodit." zastavil mě Jimův mrazivý hlas. Lekl jsem se.
"Ty nespíš?" dělal jsem, že jsem jeho předchozí větu neslyšel.
"Proč mě neposloucháš?" povzdechl si.
"Protože by nebylo dost bylin, kdyby jeden sběrač chyběl a kdybych chyběl já, lidé by si zase šeptali." nechtěl jsem se s ním hádat. Chytil mě za ruku a pevně svíral moje zápěstí.
"Pusť mě." zasyčel jsem tiše.
"Dneska se vrať včas. Nemůžu nechat bránu otevřenou do tak pozdních hodin." upozornil mě Jim a pustil moji ruku.
"Já vím." odsekl jsem a proběhl bránou. Následovala změť rohů a uliček, kterou jsem znal již nazpaměť a nemusel jsem se bát ani ve tmě, která tu vládla. Dostal jsem se k východu, před kterým jsem se na chvíli zastavil. Opatrně jsem vyhlédl ven a ujistil se, že tam nikdo není. Potom jsem otevřel vrzající průchod a protáhl se ven. Procházel jsem cílevědomě prázdnými ulicemi horního města a na mysl mi znovu přišla matčina slova. Noc tam nahoře je úžasná. Fouká vlahý vánek, a když vzhlédneš, uvidíš krásné hvězdné nebe, které by ti mohlo každou chvíli spadnout na hlavu. Zastavil jsem se na jednom temném rohu a vzhlédl. Na nebi zářily miliony hvězd a vrhaly na zem chladné, bledé světlo. Zdály se být tak blízko, jako kdybych se jich mohl dotknout. Vztáhl jsem ruku k nebi, ale pořád bylo moc daleko. Povzdechl jsem si a přetáhl si masku přes ústa a nos, že vidět mi byly jenom oči.
Rozeběhl jsem se a očima jsem pátral po bylinách tak důležitých pro našemu přežití. Proběhl jsem už třemi ulicemi a stále nic. Věděl jsem, že mám jenom málo času a až ke hřbitovu jsem jít nemohl. Nebe začalo blednout a já pomalu ztrácel naději, že dnes něco najdu. Oči mi zabloudily do jedné zahrady u honosného domu. Věděl jsem, že tam bydlí nějaká šlechta, ale to mi bylo vcelku jedno. Můj pohled upoutaly malé fialové kvítky, které rostly v jejich zahradě. Rozhlédl jsem se, jestli mě nikdo neuvidí. Fajn, byl jsem sám. Vyšplhal jsem se na zeď a potichu skočil na její druhou stranu. Ani tam nikdo nebyl. Dva body pro mě. Teď už zbývalo jenom natrhat květiny, odejít a nezanechat po sobě žádnou stopu. Tiše jako myška jsem se kradl mezi záhony, než jsem došel k tomu pravému. Kleknul jsem si před ním a stáhl si dolní část masky. Utrhnul jsem jednu bylinku a zkusmo jí rozžvýkal. Hned mě zavalil příjemně klidný a harmonický pocit. Bezva! Mám, co jsem potřeboval. Otevřel jsem brašnu a vyndal z ní pytlík. Natrhal jsem potřebované množství a vzal ještě jednu navíc domů Yuko, za to že na mě čeká a že chrání náš dům. Mohl jsem vzít víc, ale neudělal jsem to. Měl jsem pro to dva důvody. První byl ten, že každý sběrač měl jasně určené, kolik smí vzít, aby to vyšlo přesně pro všechny občany a druhý byl, že jsem se bál, aby to nebylo poznat. Pytlík jsem pečlivě stáhnul nití, aby se mi v brašně nevysypal a hodil ho dovnitř. Narovnal jsem se a rozhlédl se, abych se ujistil, že mě nikdo neviděl.
Můj pohled spočinul na otevřených dveřích, zpoza kterých mě pozorovaly dvě fialové oči. Strnul jsem strachem a nevěřícně vytřeštil oči. On mě viděl! Problesklo mi hlavou. Zíral jsem na něj a nemohl se zbavit pocitu, že mi někoho připomíná. Lépe jsem si ho prohlédl. Fialové oči, hnědé vlasy, starší než já, vysoký…Polknul jsem. To ne! To ne! To ne! Křičel jsem duchu. To by on! Ten, který mě zachránil! Proč na něj musím narazit dvakrát za sebou? Zaťal jsem ruce v pěst a obrátil se k útěku. Pohledem jsem zachytil, že ke mně vztáhl ruku a otevíral pusu, aby mě mohl vyzvat, abych neodcházel. Příliš pozdě. Vyskočil jsem na zeď a předtím, než jsem se spustil na druhou stranu, jsem se na něj ještě jednou podíval a natáhl si masku. Potom jsem pod svitem hvězd a blednoucího nebe utíkal zpět ke vchodu do bezpečí. Všechno ve mně vřelo a bylo zmatené. Proč jsem na něj musel narazit! Teď mě už určitě udá! Zjistil, že potřebujeme tuhle rostlinu a určitě jí ze své zahrady vytrhá! Řekne to všem a ti se jí nadobro zbaví a inkvizice nás všechny zabije! Panikařil jsem. Vážně jsem netušil, co bych měl dělat. Utíkal jsem městem k rozvrzané brance vedoucí do podzemí a srdce mi splašeně bilo. Panikou a dlouhým během. Vletěl jsem dovnitř a nestaral se o to, jestli mě někdo uvidí. Teď už to bylo stejně jedno. Jak moc blbej ještě můžu být? Nadával jsem sám sobě. Proletěl jsem uličkami a třikrát zaklepal na polozavřenou bránu.
"Kdo tam?" zeptal se mě Jim. Věděl to, ale bez hesla mě nemohl pustit dál. Co kdyby mě chytili a poslali sem někoho, kdo vypadá jako já?
"Chi." odpověděl jsem a snažil se zklidnit svůj dech, aby nic nepoznal.
"Heslo?"
"Když se blíží úplněk, vlci vyjí na matičku lunu a škemrají, aby ukázala jejich pravou podobu." vychrlil jsem na něj a jakmile Jim otevřel, vřítil jsem se dovnitř jako velká voda a ani ho nepozdravil. Jemu se nepodařilo mě zastavit a já prchal směr můj dům. Jim jenom zavrtěl hlavou a přehodil moji kartu zpět do dolní přihrádky. Běžel jsem a nedbal na to, že vrážím do lidí. Neposlouchal jsem jejich výkřiky zloby a jenom se snažil přemýšlet, co teď budu dělat. Nikomu to říct nemůžu to je jasné. Prostě musím počkat, až sem inkvizice vrazí a potom se ke všemu přiznat. Trochu jsem se uklidnil a zpomalil jsem. Domů jsem už došel normálním krokem. Když ze mě panika vyprchala, dostal jsem spíš strach a ozýval se ve mně silný pocit viny. Že by tohle matka věděla a proto mě prosila, abych utekl? Napadlo mě. Rozhodně to tak musí být. Skleslý a se svěšenými oušky jsem vstoupil do domu.
"Chi!" radostně se na mě usmála Yuko a pověsila se mi kolem krku.
"Yuko." povzdechl jsem si mdlým hlasem.
"Copak se stalo?" zatočila se ve vzduchu a usmívala se.
"To nestojí za řeč." padl jsem na postel a povzdechl si.
"No tak. Mně můžeš říct všechno." lehla si Yuko vedle mě.
"Ne, tohle nemůžu." zavrtěl jsem hlavou. Otočil jsem se k ní zády s rukama pod hlavou. Zavřel jsem oči a hledal v sobě klid. Začal jsem si představovat nebe plné jasných hvězd. Vybavil s mi obličej mého neznámého. Tak jak na něj dopadalo měsíční světlo. A jak se jeho oči leskly jako drahé kameny. Vztahoval ke mně ruku a jemně růžové rty chtěly, abych neodcházel. Tělo mi polévalo horko a já si uvědomoval jeho pohled, kterým se na mě díval mnohem víc.
"Áááá! Na co to proboha myslím?" vykřikl jsem a z postele spadnul na zem.
"Au." mnul jsem si naražený loket. Vážně, co to se mnou je? Začínal jsem se o sebe docela bát. Seděl jsem na zemi v tureckém sedu a uši měl sklopené těsně u hlavy. Stejně na mě brzy zapomene. A zase! Vstal jsem a naštvaně rázoval do kuchyně.
"Chi, proč mi neřekneš co se děje?" poletovala si Yuko kolem mě.
"Ne, ne to nejde. Za žádnou cenu." povzdechl jsem si. A padnul na stůl. Neměl jsem ani ponětí, co bych měl dělat. Navíc myslím na takový blbosti, když tu je mnohem vážnější problém. Za pár dnů tu určitě budou vojáci inkvizitora a my budeme nahraný. Co jsem to jenom udělal? A s rukama pod hlavou jsem usnul na svém nejoblíbenějším místě. Stole.

-kapitola 7.-
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama