7. kapitola - První slova

16. června 2015 v 11:12 | S-chan |  Město na městu
Další téhle povídky! Pomalu ale jistě se nám to začne zamotávat. S-chan je zvědavá, co na to řeknete. :)



Celý den jsem byl nějak malátný. Přemýšlel jsem, co budu dělat. Možná bych to měl všechno říct Alise, nebo Jimovi. Moc se mi ale nechtělo. Na trhu jsem všechno prodal a bylo mi úplně jedno, jak se na mě lidé dívali a co si mysleli, měl jsem tolik svých starostí, že jsem je neposlouchal. Hned po trhu jsem šel zkroušeně domů. Alisa na mě něco volala, ale mně se podařilo úspěšně jí utéct. Yuko si taky dělala starosti.
"No tak Chi, co se děje? Proč mi to nechceš říct?" vyptávala se. Byla rozrušená, věděl jsem to.
"Udělal jsem strašnou věc." povzdechl jsem si a sedl si ke stolu. Zíral jsem na jeho oprýskanou desku a snažil se na to nemyslet. Každou chvíli jsem očekával, že sem někdo vtrhne a začne šílenství a panika, nic takového se však nedělo. Chodil jsem obezřetně a kdykoliv jsem slyšel nepřirozený zvuk, nebo výskot hrajících si dětí, tak jsem s sebou poděšeně trhnul. Ostatní si zase začali šeptat a ukazovat na mě. Něco málo jsem zaslechl.
"Podívejte se na něj. Nezajímáme ho, chodí si tu jako pan Někdo a vysmívá se nám do ksichtu." a různé podobné blbosti. Celý večer jsem proležel v posteli a připravoval se na stejná muka, jaká prožívala má matka, můj otec, moje sestřenka a spousty dalších členů mojí rodiny i rodin ostatních. Ale pořád se nic nedělo. To bylo více než zvláštní. V noci jsem se rozhodl jít ven.
"Vážně půjdeš?" Yuko mě tahala za ruku a nechtěla mě pustit.
"Ano, musím." vytrhnul jsem se jí. Usmál jsem se na ní.
"Neboj se. Budu v pohodě." pohladil jsem jí po ruce a šel ven. Všimnul jsem si jejího starostlivého obličeje, ale rozhodl jsem se, že se přesvědčím o tom, co se děje. Natáhl jsem si masku a toulal jsem se k bráně. S každým dalším krokem jsem cítil, jak mě odvaha opouští a jak zpomaluji, až jsem úplně zastavil. Ještě jsem se rozmýšlel. I když znovu půjdu do toho domu, k čemu mi to bude? Co kdyby mě chytili a udali? Co kdyby se něco stalo? A co chci vlastně tomu klukovi vůbec říct? Ale na druhou stranu musím jít. Jinak nebude těch kytek dost a já nebudu mít nikdy klid. Pomalu jsem se zase rozešel a zasmušile se protáhnul bránou.
O několik rohů a chodeb později jsem prošel rozviklanou brankou ven. Vyšel jsem do temné noci a nadýchal se čerstvého vzduchu. Ruce jsem pevně sevřel v pěsti a vrazil je do kapes. Cestu jsem si pamatoval dokonale. Míjel jsem roh za rohem, procházel ulici za ulicí. Najednou jsem si uvědomil, že už skoro běžím. Chtěl jsem ho vidět. V mysli jsem měl obraz jeho očí, na které jsem nemohl zapomenout. Cítil jsem, jak mé srdce buší až podezřele rychle, tak jsem se donutil zastavit a vydýchat. Potom už klidnějším, ale pořád nervózním a trochu nedočkavým krokem jsem pokračoval dál k tomu honosnému domu. Už jsem viděl zeď, která ho dělila od okolí. Rozhlédl jsem se kolem, jestli někdo nejde a prohlédl všechny okna, jestli se někdo nekouká. Opatrně jsem se na zeď vyhoupnul. Sledoval jsem potemnělou zahradu a seskočil dolů.
Plížil jsem se k záhonku a s překvapením jsem zjistil, že těch květin je tu více než včera, někdo je rozesadil do menších skupinek a o další kousek dál, jsem viděl rašit ze země malé zelené kvítky.
Nemohl jsem tomu uvěřit. Proč to udělal?
Sehnul jsem se k záhonku a měl jsem skoro strach se jich dotknout. Jako kdyby byly zakleté a ne určené pro mě. Opatrně jsem jednu utrhnul a zkusmo sežvýkal. Zavalil mě pocit klidu a všechna nahromaděná nervozita byla ta tam.
Začal jsem pečlivě trhat rostlinky a dávat je do sáčku. Snědl jsem ještě jednu. Byl to skvělý pocit. Najednou jsem se cítil lehce, bezstarostně. A konečně jsem mohl pořádně přemýšlet. Přemítal jsem nad tím, proč mě neudal. Proč ty květiny rozesadil místo toho, aby se jich zbavil. Vzpomínal jsem na naše první setkání, kdy se choval taky dost podivně. Nechtěl mě zmlátit, ani mě nenechal zatknout. Místo toho mě zachránil. Chtěl jsem znát důvod proč.
Rozhlédl jsem se kolem sebe v naději, že ho uvidím a budu se ho moct zeptat. Do mého srdce se ale zahryzl osten zklamání, protože jsem ho nikde neviděl. Povzdechl jsem si a říkal si, že je to tak asi i lepší. Je to přece jenom člověk. A já bych s ním neměl vůbec mluvit. Vůbec by mě neměl vidět.
Tak jsem se posbíral, oprášil si kolena a vydal se zpět ke zdi. Za těch několik kroků jsem stihl pečlivě uklidit bylinky do brašny. Akorát jsem se chystal vyšplhat na zeď, když mě překvapil. Mnohem podleji než včera. Sám se vyšplhal na zeď z druhé strany a teď se na mě díval. Byl stejně překvapený jako já. Jeho fialové oči mě přikovaly k místu, kde jsem stál. Opatrně si sedl na vršek zdi a prohlížel si mě.
Já na něj zíral neschopný slova. Najednou se mi hlas zadrhnul v hrdle a přesto, že se mi hlavou honily otázky, nebyl jsem schopný dát kloudnou větu dohromady. Moje srdce se opět rozbušilo. Asi jsem pořád pod vlivem té rostliny. Napadlo mě hned. Ustoupil jsem o několik kroků a nepřestával si s ním vyměňovat pohledy. Byl jsem rád, že má tvář byla zakrytá maskou, že nemůže vidět mé rozrušení.
Konečně se odhodlal a seskočil dolů. Akorát když se narovnal, tak vyšel měsíc zpoza mraků. Osvítil celou zahradu a vrhal dlouhé stíny.
Nebyl jsem schopný žádného pohybu. Topil jsem se v jeho očích a snažil se pochopit, co se tu se mnou vlastně děje. On udělal odvážný krok mým směrem. Potom ještě jeden a teprve, když byl skoro u mě, vzpamatovaly se mé instinkty a já ustoupil. Vztahoval ke mně ruku a já se polekal, že mi ublíží. Přikrčil jsem se, ale on se na mě povzbudivě usmál.
"Neboj se," zašeptal tak potichu, že jsem ho sotva slyšel. Znovu jsem se na něj bojácně podíval. Mísily ve mně touhy utéct a zůstat. A já nevěděl, co bych měl udělat. Můj rozum na mě křičel, ať ho kopnu do břicha a uteču dřív, než se něco stane, ale z nějakého důvodu jsem nemohl. Nerozuměl jsem tomu a začínal jsem mít strach.
Udělal ještě jeden malý krok. Nakonec dosáhl na mou tvář. Konečně jsem pochopil, co byl jeho úmysl. Stáhl mi masku. Hodil jí někam na zem, ale o to jsem se v tu chvíli vůbec nestaral.
Prohlížel si můj obličej, vlasy a hlavně uši. Chtěl jsem se někam ukrýt před jeho pátravým pohledem. Zavalily mě rozpaky a já sklopil uši až k hlavě, jak bylo mým zvykem.
Viděl jsem, jak se tomu pousmál, a to mě trochu povzbudilo.
"Dneska se mě nebudeš snažit zabít pohledem?" zeptal se sametovým hlasem. Nemohl jsem uvěřit tomu, že si ze mě dělá legraci zrovna teď! Zamračil jsem se a zavrtěl hlavou. On se usmál ještě víc a pokračoval ve svém vyptávání.
"Proč ses vrátil?" jeho výraz se změnil na zvídavý. Zamyslel jsem se, ale dost dobře jsem nevěděl, co bych mu měl říct. Hlavně proto, že jsem v tom měl sám zmatek. Vrátil jsem se z povinnosti, ze strachu nebo kvůli podivnému přání ho znovu vidět? Nevěděl jsem.
"Neumíš snad mluvit?"
"Samozřejmě, že umím!" odsekl jsem mu.
"Tak proč mi neodpovíš?" nepřestával se ptát. A mě z toho šla už hlava kolem.
"Je to složité," vjel jsem si rukou do vlasů. Mimoděk jsem si uvědomil, že je nemám načerněné. V duchu jsem zaklel.
On udělal ještě jeden malý krůček směrem ke mně. A znovu vztáhl ruku k mé tváři.
"Doufal jsem, že se vrátíš," změnil najednou téma. Lehce se dotkl mých zářivých vlasů. Vypadal naprosto fascinovaně.
"Opravdu?" pípnul jsem.
"Chtěl jsem se zeptat, proč nám kradeš květiny," zasmál se. Jeho ruka mezitím doputovala až k mému uchu a lehce za něj zatahal.
"Au!" uraženě jsem se na něj podíval.
"Promiň, nemohl jsem si pomoct," nepřestával se usmívat. Nerozuměl jsem, proč se mě dotýká s takovou důvěrností. A ještě víc jsem nerozuměl tomu, proč mi to nevadí. Stále jsem cítil uklidňující a povzbuzující účinky květiny, kterou jsem snědl. To byl asi ten důvod, proč jsem se nechal celou tou situací tolik pohltit.
"Tak? Proč je nám bereš?" chtěl vědět.
"To by bylo na dlouhé vyprávění," mlžil jsem. Nechtělo se mi mu to všechno vysvětlovat. Mimoto jsem byl trochu ostražitý a věděl jsem, že mu to nesmím říct.
On se na mě podíval zvláštním pohledem. Mísilo se v něm několik pocitů, které jsem nechápal. Najednou mě ale udeřila hrozná myšlenka.
"Chceš mě udat?" neskrýval jsem zoufalost své otázky.
"Měl bych?" oplatil mi.
"Jsem démon…" opáčil jsem. On pokračoval ve zkoumání mé tváře. Probíral se mými vlasy a uváděl mě tak do rozpaků. Ve tvářích jsem cítil neobvyklé horko a srdce mi obklopoval svíravý pocit. Co se to se mnou jenom děje?
"V tom případě jsi ten nejkrásnější, jakého jsem kdy viděl," zašeptal. Srdce se mi rozbušilo ještě víc.
"Nevěřím ti," uhnul jsem pohledem, "proč jsi mě nenahlásil? Proč jsi mě neudal? Vůbec tomu nerozumím!" odstoupil jsem od něj. On vypadal zaskočeně nad mou náhlou změnou.
"Chceš snad, abych to udělal?" mluvil v hádankách. Zavrtěl jsem zkroušeně hlavou.
"Chci tě poznat, je to snad špatné? Nechci, aby ti ublížili, proto jsem tě neudal," vysvětlil mi nakonec. Znovu jsem mu pohlédl do tváře. Opravdu? Můžu mu věřit? Mé přemýšlení vyrušily zvony, které odbíjely. Vylekal jsem se. Netušil jsem, že je už tolik hodin.
"Už budu muset jít," zamumlal jsem víc pro sebe než pro něj.
"Opravdu?" nevypadal, že by mě chtěl nechat jít.
"Musím být doma, než vyjde slunce," zadrmolil jsem. Neměl jsem čas na vysvětlování!
"Změníš se snad v prach, když se tě dotkne slunce?"
V odpověď jsem lehce zavrtěl hlavou.
"Ne, ale přes den se domů nedostanu," už jsem ho obcházel a začal se natahovat po zdi.
"Jak to?" vyptával se dál. Ale já jenom znovu zavrtěl hlavou. Slunce se už probouzelo a za chvíli mělo začít svou pouť. Už musím jít.
On mne však chytil za ruku a otočil k sobě. Díval se mi zpříma do očí.
"Jak se jmenuješ?" zeptal se. Můj pohled se stočil k obzoru, který už začínal světlat.
"Chi, a ty?" odpověděl jsem mu tiše.
"Kei," oplatil mi špitnutí. Stále nepouštěl mou ruku. Nejistě jsem k němu vzhlédl. Druhou ruku opět pohladil mou tvář v důvěrném gestu. Sklonil se ke mně. Pomalu a váhavě se přibližoval k mým rtům. Díval jsem se mu do očí a měl strach o své srdce, které zběsile tlouklo.
Těsně před tím, než jsem se mu chtěl vytrhnout, jsem uslyšel jeho myšlenku.
"Chci ho políbit." Zrudnul jsem a už chtěl protestovat, on mě ale nenechal. Položil jsem mu ruku na rameno a chtěl ho od sebe odstrčit. O krok jsem ustoupil, ale za zády jsem měl zeď. Nemohl jsem mu utéct. Vyměnili jsme si poslední nejistý pohled a on mě skutečně políbil. Zprvu krátce a nejistě. Znovu se na mě podíval a pohladil mě po tváři. Já jsem se nadechoval, že mu řeknu, aby toho nechal, aby mě už pustil, že musím jít. Ale místo toho jsem ucítil, že mé srdce sevřela neznámá touha. Ve skutečnosti jsem nechtěl odejít. Ještě ne. Chtěl jsem… Zavřel jsem oči a nechal ho, aby mě políbil. A on tentokrát už nezaváhal.
Tu kouzelnou chvíli přerušily kostelní zvony. Odbily už půl čtvrté. Vrátily mě do reality. Odstrčil jsem ho od sebe. Stále jsem zhluboka oddechoval. Nechápavě se na mě díval.
"Už musím jít. Opravdu… Jinak to nestihnu," vyhrknul jsem. Kei váhavě pustil mou ruku a naposledy mě pohladil po tváři. Odpoutal jsem od něj svůj pohled a zaměřil ho na slunce. Ozařovalo už skoro celý obzor.
Bez dalších slov jsem se k němu otočil zády a začal šplhat. Přehoupnul jsem se přes zeď. Byl jsem celý zmatený a jediné, čím jsem si byl jistý, bylo to, že mi buší srdce. Tak silně jako nikdy předtím.
Zavrtěl jsem hlavou a vytřásl z ní ty přihlouplé myšlenky. Místo toho jsem pádil zpět domů. Pouze matně jsem si uvědomoval, že nemám na obličeji masku, a kdyby mě někdo viděl, tak bych byl prakticky mrtvý. Celou mou mysl zaměstnával on. Rty mě pálily a stále jsem na nich cítil ty jeho.
Nedokázal jsem dát dohromady žádné vysvětlení. Nic, co by mi pomohlo chápat to, co se odehrálo. A co se odehrávalo v mém nitru.

Vůbec jsem si nepamatoval, jak jsem se dostal domů. Jak to, že jsem do to dokázal stihnout včas. To další, co jsem si pamatoval, bylo, že jsem zabouchnul prudce dveře a opřel se o ně. Zhluboka jsem dýchal. Cítil jsem, jak mě pálí v krku a bolí mě každý nádech. Svezl jsem se po nich na zem a zavřel jsem oči.
Bylo mi do breku. Vůbec jsem to nechápal, ale chtělo se mi brečet a křičet.
Co to udělal? Proč to udělal? A proč jsem mu to dovolil? Byly otázky, které se honily mou myslí. Nehledě na to, když jsem si uvědomil, že mě právě políbil kluk! Chlapec jako já! Co jsem to jenom udělal? Schoval jsem tvář v dlaních.

 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama