Láska anděla - V

14. června 2015 v 11:48 | S-chan |  Láska anděla
S-chan tu má dalšího andlíka. Ze začátku se musí přiznat, že bude působit divně, když si uvědomíte, že vlastně prvních pět kapitol, jsou dohromady jenom dva dny, ale je moc ráda, že jí podařilo vystihnout takovou atmoféru jakou chtěla. Samozřejmě jako vždycky je S-chan moc šťastná, že se vracíte na její blog a bude se snažit udělat mnohem víc a mnohem lepších povídek, aby vás mohla dál bavit.


Pohltily mě rozpaky, protože jsem si uvědomil, že se začínám pomalu utápět v jeho pohledu, tak jsem rychle stáhl ruku z jeho obličeje. On se také probral z mrákot a uvědomil si, že vlastně rozbil hrneček. Rychle doběhl pro hadřík a uklidil to. Já ho přitom sledoval, protože jsem nevěděl, jak jinak bych mu mohl pomoci. A on mi potom ty zamyšlené pohledy vracel.
,,Na co se tak díváš?" kuňknul jsem nervózně.
,,Ou, promiň, jenom to nemůžu nějak pobrat. C-co tady vlastně děláš? A... tím myslím na Zemi. Chci tím říct, že jsem žádného a-anděla ještě nikdy neviděl, víš?" mluvil páté přes deváté a jeho pohled se pomalu měnil na zvídavý.
Mě to na druhou stranu z rovnováhy poněkud vyvedlo, protože mi přišlo, že jeho nálady se měni až příliš rychle.
,,No... Pro začátek se věc má tak, že to není úplně o tom, že bych tu měl být..." začal jsem nesměle a můj hlas stále slábnul. Nechtěl jsem se vzpomínat na to podivné setkání s Michaelem. Nerozuměl jsem mu, a tak jsem o něm nechtěl ani vyprávět. Navíc mi myšlenka, že jsem nebesy vlastně propadl, na sebevědomí moc nepřidala.
,,Nechápu." Keito tedy opravdu nechodil kolem horké kaše. Uvolnil se a opřel se pohodlě do pohovky. Tak jsem celý nesvůj polkl a rozhodl se, že horší už to být nemůže, a tak mu o tom povím.
,,Vlastně to všechno začato tím, když jsem zavolán k Michaelovi a-" znenadání jsem byl přerušen.
,,Počkej! Myslíš vážně archanděla Michaela?" vykřikl a já akorát zmateně přikývl.
,,Takže on doopravdy existuje?" podivoval se. Skoro mě to až urazilo.
,,Samozřejmě! Copak to lidé neví? Nevěří v nás?" divil jsem se pro změnu já. V nebi nám stále vyprávěli příběhy o andělích, kteří létali dolů na zem, kde pomáhali lidem. Učili je dobrotě a laskavosti a lidé si jich pro to hluboce vážili. Měli by to snad teď být jiné?
,,To víš no... V dnešní uspěchané době, posedlé elektronikou a biochemií, se víra v Boha a anděly pomalu vytratila." mluvil tiše a vypadal přitom smutně. Skoro jako kdyby se za něco styděl. Bodlo mě z toho u srdce, ale pořád jsem tomu tak úplně nevěřil, tak jsem pokračoval dál.
,,Michael si mě tedy zavolal k sobě. Když jsem za ním mířil, tak jsem ovšem cestou potkal Amora, který-" a znovu mě vyrušil.
,,To je ten posel lásky?" jeho oči úplně zářily, když se mě ptal, proto bylo jednoduché mu odpustit, že mi do řeči pořád skáče. Začalo mi připadat trochu roztomilé, že se uměl tolik nadchnout pro věci, které mně přišly zřejmé a všední.
,,Ano, přesně ten. Ve skutečnosti není ale vůbec zlomyslný nebo škodolibý. Sice občas něco dělá jenom pro zábavu, ale nikdy by nikomu neublížil a nikdy by nezměnil ničí osud..." trošku jsem se do toho zamotal. Tak jsem si raději odkašlal a pokračoval.
,,On na mne tedy zavolal a já zamířil k němu. Vždycky byl moc veselý a vyprávěl mi krásné příběhy o lásce mezi lidmi. Moc rád jsem ho poslouchal. Tentokrát však nešlo o vyprávění příběhů." na chvilku jsem se odmlčel, abych si urovnal věci v hlavě a vlastně si pořádně rozmyslel, co všechno mu chci povědět. Čím více jsem se přibližoval tomu momentu, tím více jsem se chtěl toho vypravování nechat.
,,No a o co teda?" pobízel mě. Povzdechl jsem si a s pohledem upřeným na stolek, jsem pokračoval.
,,Amor mi ukazoval jednu takovou studánku. V Domově jich máme několik. Říkáme jim Amorovy, protože v nich sleduje lidi na Zemi a hledá ty, které by mohl spojit svým šípem... No zkrátka a dobře, něco mi v ní ukazoval. Jenomže já si uvědomil, že jsem se zdržel až příliš, tak jsem vstal a pospíchal za Michaelem. Bohužel jsem si ale neuvědomil, že mraky u Amorových studánek už řídnou a končí, tak jsem jimi propadl." dokončil jsem rychle a uspěchaně, protože se mě opět zmocňovaly starosti.
Keito se na mě chvilku díval, ale potom se rozesmál. Smál se srdečně a ne ve zlém, takže jsem ani nedokázal mít mu to pořádně za zlé. Po chvilce mi ale přece jenom přišlo, že se směje už příliš.
,,Co je?" začínal jsem se urážet.
,,T-ty se nevyznáš na nebesích? A to jsi anděl? Takže ty jsi doopravdy prostě spadl." znovu se nehorázně rozesmál. Málem přitom spadl z pohovky a já se snažil pochopit, co mu na tom přišlo tolik vtipného. Vždyť to bylo trapné! Ale jak jsem ho tak pozoroval, tak mě napadlo, že ostatní andělé se mi asi taky smějí.
Všiml si mé vážné tváře, což ho samotného přinutilo přestat se smát.
,,Promiň, asi jsem se neměl tolik smát." omlouval se mi.
,,To je v pořádku. Vždyť máš vlastně pravdu. Celé je to k smíchu..." v ústech se mi usadila podivná trpkost.
,,A jak je to tedy s Bohem?" změnil najednou téma. Překvapeně jsem se na něj zadíval.
,,Jak jako s Bohem?" nechápal jsem.
,,Myslel jsem tím, jestli doopravdy existuje." vysvětlil mi.
,,Samozřejmě, že existuje! Je jako věčné světlo, které prozáří temnotu a nikdy nenechá jedinou duši samotnou." odpovídal jsem mu s úsměvem. Uvrhlo mě to do zasněné nálady. Už jenom to, že jsem o něm směl mluvit, mě totiž naplňovalo klidem a uvolněním. Vzhlédl jsem ke Keitovi, ten se ale z nějakého důvodu tvářil smutně a opuštěně.
,,Tak to jo." zamumlal akorát. Nechápal jsem, proč by měl být tolik smutný.
,,Promiň, řekl jsem něco špatně?" ptal jsem se hned polekaně. Už už jsem k němu natahoval ruku, ale on se na mě usmál.
,,Ne, neboj se. Jenom jsem se zamyslel." přesto, že se usmíval, vypadal zkroušeně. Chtěl jsem ho utěšit, ale nevěděl jsem jak. Ruku jsem opatrně zase položil na koleno. Přemýšlel jsem nad tím, proč jsem byl smutný i já, když jsem viděl jeho studené oči.
,,Ach, tak to bych už měl asi jít." nadhodil jsem a začal se pomalu zvedat.
,,Co tím myslíš? Kam bys šel?" překvapeně se na mě díval. Je pravda, že do až tak velkých detailů jsem to nepromýšlel, ale myslel jsem, že se prostě něco najde.
,,Asi poprosím někoho, jestli bych u nějak nemohl zůstat přes noc. Myslíš, že by to mohl být problém?" obrátil jsem se na něj zvídavě.
,,Jak to myslíš? Kam bys šel? Vždyť už je pozdě, teď už bude všude zavřeno." vypadal vážně rozrušeně.
,,Myslel jsem tím, že poprosím nějaké lidi, jestli by mě u sebe nechali přespat." přemýšlel jsem nahlas.
,,Ty vážně nevíš, jaký svět dneska je, že?" povzdechl si Keito nad mou naivitou. Nechápal jsem dost dobře, co tím myslí, přece to tady nemohlo být zas tak rozdílné od nebe, ne?
,,Co tím myslíš?" naklonil jsem tvář ke straně a zvídavě se na něj díval.
,,Na rovinu, jestli někam půjdeš takhle pozdě v noci a budeš tvrdit, že jsi anděl a to všechno, tak tě buď zavřou do blázince nebo udají na policii nebo... No prostě bude lepší, když zůstaneš tady." dokončil své myšlenkové pochody, které jsem vůbec nestíhal sledovat a polovině z toho jsem pořádně nerozuměl. Ale když mi takhle objasnil poměry, které na Zemi panují, vylekalo mě to a mé srdce znova zasáhla beznaděj.
,,Ale co si mám teď počít?" složil jsem tvář do dlaní. Do čeho si mě to Amore namočil? Zoufal jsem v duchu.
,,Vždyť ti to říkám," usmál se jemně Keito, ,,můžeš zůstat tady." zopakoval mi svůj návrh.
,,To přece nemůžu! Vždyť sám máš svých problémů až nad hlavu a ještě se starat o mě, akorát bych ti přitížil." dělat mu ještě víc starostí bylo to poslední, co bych chtěl. I když z představy, že bych s ním směl zůstat jsem byl více než šťastný.
,,Nevím, o čem to mluvíš. Aspoň bych tu měl společnost a nemusel bych tu být tolik sám." jeho úsměv trochu povadl. Dlouze jsem se mu díval do očí. Sám jsem až příliš dobře věděl, jaké to je mít v srdci zaseknutý osten samoty. Proto jsem se snažil usmát a děkoval jsem Bohu, že u něj můžu být. Doufal jsem, že ho budu moct z jeho samoty vyléčit. Že už bude napořád šťastný.
,,Opravdu ti to nebude vadit?" ujišťoval jsem se naposledy.
,,Neboj se nebude." zavrtěl hlavou a mě spadl kámen ze srdce. Chvíli jsme se na sebe ještě dívali, než mě přemohlo mohutné zívnutí. Spěšně jsem si zakryl pusu rukou. Po tom všem, co se událo, jsem si až teď uvědomoval, jak dlouhý to vlastně byl den.
Keito si toho všimnul a podíval se na hodiny.
,,Sice ještě není tak pozdě, ale chápu, že to pro tebe byl namáhavý den. Budeš chtít už spát?" zvedal se a ještě než jsem mu stačil odpovědět, tak odnesl můj hrneček do kuchyně, kde jsem na chívli slyšel puštěnou vodu, jak ho umýval. Když se vrátil, tak jsem na jeho nabídku kývl.
,,Rád bych si šel už lehnout." celé to pobíhání tady po světě bylo až překvapivě namáhavé. Vůbec jsem se divil tomu, jak je tu jiná atmosféra, dokonce i vzduch mi připadal těžší než na nebesích.
,,Tak já ti rozestelu..." Keito vypadal zamyšleně.
,,Copak?"
,,Máme menší problém." usmál se na mě.
,,Cože?" byl jsem najednou zmatený. Co se děje?
,,Mám jenom jednu postel." vysvětlil mi. Na okamžik jsem v tom žádný problém neviděl, ale když jsem si představil, že bychom v ní měli spát oba dva, tak se mě zmocnily rozpaky.
,,S-s tím si nelam hlavu, můžu spát tady v obyváku," vykoktal jsem, ,,nechci tě otravovat víc, než je nutné." neměl jsem sílu podívat se mu do očí.
,,Ne ne ne, ty jsi můj host a máš právo na pohodlí, takže budeš spát v posteli a já na pohovce." rozhodl. S tím jsem ovšem nemohl souhlasit.
,,Ale tohle je tvůj byt a tvoje postel, já bych měl spát na pohovce, protože jsem tu navíc." vymlouval jsem mu.
,,Tak toho necháme, protože takhle bychom se nikam nedostali." rozhodl. Chvíli jsme si vyměňovali pohledy.
,,Já to vidím tak, že máme jenom jedinou možnost." usmál se.
,,Jakou?"
,,Prostě budeme spát v té posteli oba a nebudeme to hrotit." vypadal spokojeně, že se mu to podařilo, tak hezky vyřešit. Já jsem oproti němu zčervenal. Představoval jsem si to a nemohl jsem si pomoct.
,,Teda jestli ti to nebude vadit..." dodal honem, když si všimnul mého výrazu.
,,Ne." zavrtěl jsem hlavou. Už jsem byl taky hrozně moc unavený a nechtěl jsem to víc komplikovat.
,,Tak pojď." kývnul na mě a zavedl mě do ložnice. Byl to menší pokoj než obyvák a většinu prostoru zabírala velká postel nalepená na stěnu. Proti ní stála skříň a vedle dveří byl vmáčknutý malý psací stůl.
,,Není to nic moc, ale bude se nám spát dobře." zhodnotil Keito. Začal mi chystat polštář a někde vyhmátl i druhou deku. Chvilku se na mě zamyšleně díval a potom ze skříně vyndal oblečení a hodil ho po mně.
,,Co to..." jen tak tak jsem to chytil.
,,Nemáš žádné pyžamo, viď?" zkroušeně jsem zavrtěl hlavou.
,,Promiň." zamumlal jsem.
,,S tím si hlavu neděle." mávl nad tím rukou. Otočil se, abych se mohl převléknout, i když mi to tak připadalo ještě mnohem trapnější. Ale oblékl jsem si to a bylo příjemné, že mě obklopovala jeho vůně.
Opatrně jsem si zalezl do postele a přikryl se peřinou. Keito si sedl na kraj a mě skoro připadalo, že takhle si sedá matka k dítěti, které je nemocné a nemůže z postele. Usmál jsem se nad tou představou.
,,Tak teda dobrou. Já si půjdu lehnout za chvíli, ještě mám něco na práci." řekl mi. Chtěl jsem mu toho tolik říct, tolik mu poděkovat a říct mu, že to všechno bude, protože on je tak úžasně hodný člověk, chtěl jsem se s ním bavit bez toho, aniž bych musel překonávat rozpaky nebo nervozitu. Byl jsem ale příliš unavený, tak mi tyhle myšlenky akorát prolétly hlavou a já na jeho slova pouze kývl a tiše zašeptal přání dobré noci. Keito se usmál a odešel. Zhasnul mi a dveře za sebu potichu a opatně zavřel.
Usnul jsem takřka hned. V měkké posteli na nadýchaném polštáři, mi připadalo, že je to všechno jenom jeden krásný sen. Děkoval jsem Bohu, že jsem mohl u Keita zůstat. Že je to tak hodný člověk. Přemožen těmito pocity, jsem si dokonce ani nevzpomněl, že bych si měl vlastně dělat starosti s tím, co se v nebi seběhlo a jak to tam asi teď vypadá.
V noci mě probudil Keito, který lezl opatrně do postele. Myslel jsem, že taky hned usne, ale on se pořád převaloval a nakonec vklouzl ke mně pod peřinu. Tiše jsem vyjekl lejnutím, když se dotkl mého boku.
,,Promiň, nechtěl jsem tě vzbudit." omlouval se mi šeptem. Otočil jsem se k němu čelem a tázavě se na něj podíval.
Byl jsem rád, že je tma a nejsou vidět mé rozpaky.
,,Zkoušel jsem se přikrýt tou dekou, ale je tu moc chladno. Nebude ti vadit, když to tuhle noc bude takhle? Zítra něco vymyslím." mluvil rychle, že jsem ho skoro nestíhal. Zmohl jsem se jenom na přikývnutí. Cítil jsem, jak mé srdce zprudka buší a nechápal proč. Ještě jednou jsme si popřáli dobrou noc a před tím, než jsem znovu usnul, jsem přemýšlel, jestli ve mně takovéhle smíšené a komplikované pocity budou vyvolávat všichni lidé, nebo jestli je on něčím speciální. Na maličkou chviličku jsem si v hloubi srdce přál, aby to byla ta druhá možnost.

 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama