Love me 4

22. června 2015 v 19:50 | S-chan |  Rychlovky
Je tu i ta čtvrtá část, tak si jí užijte a S-chan bude pracovat na pokračování ostatních povídek.



Rázoval jsem pryč a cestou si otíral oči. Nechtěl jsem, aby na mě bylo poznat na první pohled, že jsem brečel. Srdce mi ještě prudce bušilo po tom, co jsem křičel a já si teprve v tu chvíli uvědomil, jak se mi třesou ruce. Byl jsem vyvedený z míry. Vůbec jsem nerozuměl tomu, proč by měl brácha něco takového říkat. Jaký by k tomu mohl mít důvod. Ale ani za nic jsem nechtěl pochybovat o té něžné představě Dennyho, kterou jsem měl.
Už nezbýalo moc času do konce volné hodiny, proto byla třída už celkem plná, když jsem vešel. Mým směrem se otočilo několik zvědavých hlav, ale to bylo všechno.
Sedl jsem si na svoje místo a praštil čelem o lavici. Už mě unavovalo, že jsem se cítil tak bezbranně a zmateně. Nesnášel jsem, když jsem něčemu nerozuměl, a tohle byla pořádná hádanka.
Anet si mě hned všimla a přisedla si. Poplácala mě po zádech a já se na ní ani nemusel dívat, aby věděl, že se usmívá a pokouší se mě tím úsměvem povzbudit.
"Asi to nešlo úplně podle představ, co?" mluvila tiše. Stejně by nás asi nikdo neposlouchal, ale i tak jsem jí za to byl vděčný.
"Kdybys jen věděla, co vykládal…" povzdechl jsem si, "už vůbec nevím, čemu mám věřit. Říkal takový, ale takový… Chápeš, a já nevím, proč to říkal. Prčo s tím začal teď? Proč ne dřív? Jaký má celý smysl vykládat mi to teď? Vůbec nevím, proč by měl tak strašně nechtít, abych s ním chodil," rozpaloval jsem se znova. Anet mi položila ruku konejšivě kolem ramen.
"Ale víš co je na tom to nejhorší?" konečně jsem k ní vzhlédl, "že já nechci, aby něco z toho, co řekl, byla pravda. Ani jediné slovo. Chci věřit tomu dobrému, ale mám z toho takový zmatek, že už vůbec nevím, co je pravda," vykládal jsem jí páté přes deváté, přesně tak, jak mě to napadalo. Bylo jasné, že nemohla mít páru, o čem mluvím, ale stejně mě nechala se vypovídat.
Jakmile jsem se z aspoň trochu vzpamatoval, tak jsem na ní pohlédl s kyselým úsměvem.
"A víš, co prohlásil? Prý proč nechodím raději s tebou," podíval jsem se jí do očí. Ona na mě chvilku zírala a potom se rozesmála.
"Tak to je gól!" chechtala se a nemohla přestat. Chtě nechtě jsem se musel taky začít usmívat, protože její smích byl nakažlivý.
"Nech už toho!" okřikl jsem jí asi po deseti minutách. Stírala si slzy smíchu z očí a celá se třásla.
"Tvůj bratr je teda případ!" ještě se chvíli vydýchávala, ale už se pokoušela nesmát.
"Jop, je to jeden velkej chodící problém," dal jsem jí za pravdu.
Chvíli jsme oba dva mlčeli, než se začala znovu usmívat a já přesně věděl, kam to míří. Šťouchl jsem do ní, aby toho už nechala. Zrovna mi to chtěla oplatit, když zazvonilo a do třídy vešel vyučující.
Byl to dost pedant a už od pohledu měl špatnou náladu. Nesnášel, když se někdo v hodinách bavil a vždycky dával poznámky.
Anet se rychle přesunula na své místo a já viděl, že mi píše nějaký vzkaz. Hodila mi ho na lavici. Spěšně jsem rozevřel poskládaný kousek papíru a četl.

Nevím, co přesně ti napovídal, ale ať už to bylo cokoliv, myslím, že by ses o tom měl přesvědčit sám. Asi to nebude úplně jednoduché, ale normálně se ho zeptej. Zajdi za ním po škole a řekni mu, co ti dělá starosti. Je potřeba, abys věděl, jak to mezi vámi vlastně je, aby ses mohl přestat strachovat. Když to takhle půjde dál, tak vás to akorát bude víc a víc zraňovat oba. A nikdo nebude šťastný.

Ihned po přečtení jsem ten papírek zmuchlala a zahodil někam do útrob svého batohu. Nechtěl jsem, aby si ho náhodou někdo přečetl. Hlavně ne nějaký profesor.
Na Anet jsem místo odpovědi kývnul. Věděl jsem, že má pravdu. Přesto jsem to promýšlel celé znovu a znovu a nemohl jsem se odhodlat k tomu, abych mu napsal a domluvil se s ním na srazu.
Všimla si mého váhání, a proto mi na lavici asi v polovině hodiny přistál další papírek.

Jestli mu hned nenapíšeš, tak ti seberu mobil a vyřídím si to s ním sama!

Tiše jsem se rozesmál, když jsem to viděl. Anet se taky usmívala, ale nechtěl jsem riskovat, že by svoji výhrůžku splnila, tak jsem sáhl po telefonu. Měl jsem ale rozechvělé ruce, tak jsem sepořád přeťukával.
Napsal jsem mu jenom krátce, jestli si dáme sraz po škole, že s ním musím naléhavě mluvit. A on mi poslal stejně strohou odpověď, že se mu udělalo zle a šel domů dřív.
Zarazilo mě to a hlavně mi to nesedělo, když jsem si vzpomenul, jak se vesele bavil s bráchou ještě před pár hodinami. Proto jsem si řekl, že mu na nějakou lacinou výmluvu kašlu a zajedu k němu domů.
Před koncem hodiny jsem na Anet spiklenecky mrknul. Oplatila mi to a já to bral jako ujištění, že opravdu dělám dobrou věc a že bych měl vyrazit, co nejdřív.
Hned po zazvonění jsem vyběhl ze třídy, dokonce ještě před učitelem, a pádil jsem na zastávku. Na chodbě jsem se málem srazil s bráchou, který mě chtěl chytit za ruku a určitě by se mě ptal, kam tak letím, ale obratně jsem se mu vyhnul. Jenom to, že jsem ho takhle letmo zahlédl, mi připomnělo celý ten rozhovor a znovu mě to vytočilo.
Na zastávku jsem došel už o něco volnějším krokem, ale jakmile jsem se podíval na jízdní řády, tak jsem si uvědomil, že vlastně nevím, kde Denny bydlí.
Bez rozmyslu jsem vytočil jeho číslo. Vzal mi to asi až po pátém zazvonění, zrovna když jsem to chtěl zklamaně položit.
"Který autobus jede k vám?" vyštěkl jsem na něj otázku.
"125, ale proč? Co se děje?" zněl dost zmateně a já se mu vůbec nedivil.
"Nic se neděje! Za chvíli budu u vás, tak nikam nechoď!" přikázal jsem mu a zavěsil. Nasupeně jsem čekal na bus a přehrával v znovu a znovu v hlavě to, co jsem mu chtěl říct. Bylo toho tolik, že jsem se do toho už pomalu zamotával. Naštěstí autobus brzy přijel.
To mě hned přivedlo na jiné myšlenky. Okoukl jsem zastávky a došlo mi, že vlastně netuším, kde mám vystoupit. Pátral jsem v paměti, jestli si na něco nevzpomenu. Nadával jsem si, že jsem se ho nezeptal na přesnou adresu. To mi ale akorát připomnělo, jak mi bratr tvrdil, že ho vlastně vůbec neznám. Povzdechl jsem si a už chtěl propadnout depresi, když mi došlo, že si z něj brácha často dělal srandu, když mu říkal "třešničko". Denny to nesnášel, ale já jsem teď byl vděčný, za jeho dementní smysl pro humor.
Vyčkal jsem do zastávky "Třešňová ulice", kde jsem vystoupil. Rozhlédl jsem se a zvážil své možnosti. Vzhledem k tomu, že jsem v téhle části města byl poprvé v životě, jsem to neviděl zprvu moc nadějně. Domky stály vedle sebe v dlouhatánské ulici, která se táhla až někam do nekonečna. Naštěstí jenom z jedné strany ulice, protože na druhé byl nějaký park, či co. Tak jsem si přehodil batoh přes rameno a šel zkoumat zvonky na dveřích.
Trvalo mi skoro půl hodiny najít správný dům a ještě několik minut k odhodlání, abych skutečně zazvonil.
Čekal jsem jenom chvilku. Slyšel jsem kroky rozléhající se na chodbě a odemykání. Otevřel mi sám Denny.
Zírali jsme na sebe v trapném tichu. Ani jeden z nás se nemohl k ničemu odhodlat.
Já nervózně přešlápl a uhnul pohledem. Denny měl na sobě akorát domácí vytahané oblečení a rozpuštěné vlasy se mu kroutily kolem obličeje.
"Co tu děláš?" založil si ruce na prsou a vypadal otráveně. Vytočilo mě to. Zamračil jsem se a strčil do něj. Vklopýtal zpět do domu a já vešel. Zavřel jsem za sebou dveře.
"Jak co tu dělám?! Spíš já bych se měl ptát tebe, co to s tebou je!" vyjel jsem na něj. On mi na to nic neřekl, jenom si zhluboka povzdechnul.
"Ví o tomhle, ten pitomec? Budeš mít trable, když to zjistí…" pročísnul si rukou vlasy.
V tu chvíli mě přepadla bezmoc. Co to s nimi je? Co mi uniklo, že tomu nerozumím?
"O čem to mluvíš? Co to s tebou je? Proč mě od sebe najednou odstrkuješ?" musím to vědět. Musím to pochopit. Něco v jeho pohledu se změnilo.
"Pojďme do pokoje," naznačil mi rukou směr a já začal stoupat po schodech do prvního patra. Tam mě nasměroval do druhého pokoje na levé straně.
Bylo to poprvé, co jsem byl v jeho pokoji, ale vůbec to bylo tak, jak jsem si představoval.
Pohodil jsem svoje věci u postele a ztěžka si na ní sedl. Denny odtáhnul od stolu židli a sedl si na ní tak, že se lokty opíral o opěradlo. Měřili jsme se pohledy, dokud neprotnul ticho a nezačal.
"Proč jsi sem přišel?" díval se na mě smířlivě, ale mě to akorát víc štvalo.
"Můžeš mi spíš říct, proč ty jsi za mnou nepřišel? Domluvili jsme se, že se sejdeme a viděl jsi, že tam na tebe čekám! A včera když jsi od nás odcházel, tak ses na mě sotva podíval a tos mi slíbil, že za mnou ještě přijdeš! A ještě předtím! Jak to, žes hnedka odběhnul za bráchou, když se chtěl koukat na nějaký stupidní film? Jak jsi mě tam mohl nechat? Ty mi vysvětli, co se to tady děje, protože já tomu už ani za mák nerozumím!
Oprav mě, jestli se pletu, ale my spolu chodíme, nebo ne? Tak proč ode mě utíkáš a proč mě teď od sebe odháníš?" v očích mě pálily slzy. Radši jsem rychle přestal, už totiž hrozilo, že bych se do toho všeho ještě víc zamotal. Sledoval jsem rostoucí smutek v Dennyho tváři.
"Miki…" akorát vyslovil mé jméno. Já čekal, co z něj vypadne a když to vypadalo, že bude dál mlčet, tak jsem ho vzal za ruku.
"Jestli se něco děje, tak o tom chci vědět. Proč mi to nechceš říct?" fňuknul jsem. On se ještě dlouhou dobu odhodlával, než mi něco řekl.
"Víš, ono je to všechno o mnoho složitější. Mezi mnou a tím pitomcem. Vím, že s tebou dneska mluvil, slyšel jsem to. Vlastně bych se divil, kdyby to někdo neslyšel, protože jste oba dva celkem křičeli, ale to je jedno," pohlédl na mě a v očích se mu blýskla šibalská radost, "problém je v tom, že… Ne jinak… Chápu, proč si o tebe dělá starosti a chápu, proč si myslí, že jsem špatnej kluk na vztah. Říkal ti někdy, jak jsme se poznali?" vzhlédl ke mně. Zavrtěl jsem hlavou. Úplně jsem nerozuměl tomu, proč mi to teď říkal, ale nepřerušoval jsem ho.
"No, seběhlo se to všechno před dvěma rokama. Já jsem k nim do třídy přistoupil jako nový žák, protože jsme se sem přistěhovali a tvůj brácha byl první kámoš, kterýho jsem si tu udělal. Byli jsme fakt nejlepší kámoši celý ty dva roky. Byl dokonce i u toho, když jsem rodičům říkal, že jsem gay, ale to je už jiný příběh. Zkrátka věci se seběhly tak, že jsem ho jednou viděl s tebou a jak bych to řekl, prostě ses mi líbil, víš? Už od začátku.
On si toho samozřejmě všimnul a hned mě začal od tebe odstrkovat. Říkal mi, že jsi jeho malej bráška a že se tě nesmím dotknout, protože nejsi jako já. Myslí si, že jsem špatnej. Ne kvůli tomu, že bych byl gay, ale kvůli tomu, že žádný mý vztahy netrvaly zrovna dlouho a kolikrát nebyly ani moc pěkný. Prostě si vzal do hlavy, že bych nebyl pro tebe ten pravej. A že tě musí ochraňovat. Vím, že občas vypadá jako prostoduchá opice, ale opravdu si o tebe dělá starosti. Vždycky si stěžoval, že neví, jak s tebou mluvit, že ses změnil a měl strach, že ho nebudeš už brát jako svýho velkýho bráchu.
Hodně mi o tobě vyprávěl a já začal chtít poznat tě víc. Začít se s tebou bavit. On si ale vytvořil představu, že ty si jednou najdeš pěknou holčinu a budeš mít děti a tak. A proto mi dal včera dost jasný přátelský varování, že jestli se k tobě ještě přiblížím, tak mě zabije. Dneska mě za tebou nechtěl pustit. Chtěl, abych to s tebou všechno skončil dřív, než tě do toho namočím ještě víc, abych citoval, jak se vyjádřil," odmlčel se. Zíral přímo do podlahy. Já od něj naopak nemohl odtrhnout oči. Snažil jsem se strávit ten příval nových informací. Denny vypadal zamyšleně a moc se mu nechtělo pokračovat. Proto jsem ho pobídl otázkou, ze které se mi rozbušilo srdce.
"A jak to teda bude s námi?" špitnul jsem. Když neodpovídal, tak ve mně rot strach, že to se mnou opravdu skončí. Že opravdu řekne, že proti bráchovi jít nemůže. Denny ke mně vzhlédnul a pousmál se.
"To, co jsem ti řekl na té houpačce, pořád platí," vstal a sedl si vedle mě na postel. Něžně mě pohladil po vlasech. Byl přesně tak něžný, jako vždy když se mě dotýkal. Cítil jsem, jak červenám.
"Chci s tebou být už od prvního momentu, co jsem tě uviděl. Když jsem si tě všimnul, jak se tam krčíš na té dětské houpačce, nemohl jsem si pomoct. Chtěl jsem tě jenom pro sebe. Chtěl jsem tě obejmout a už nikdy tě nepustit. A to myslím smrtelně vážně," přitáhl si mě k sobě a obejmul mě. Pokračoval tichým hlasem se rty u mého ucha.
"Nechci s tebou hrát žádné hloupé hry. Jenom chci, aby ses do mě zamiloval, aby ten pitomec nemohlo říct ani popel, proti našemu vztahu. Nechtěl jsem ale, aby to vypadalo, že jsem jenom využil situace, když jsi byl nešťastný. Což se mi asi moc nepodařilo, když si přesně to teď ten pitoma myslí," chtěl o něm pokračovat dál, ale já už o něm nechtěl mluvit. Položil jsem mu prst na ústa a zahleděl se mu do očí.
Dokud mezi námi nenastala ta chvíle ticha, ani jsem si neuvědomil, jak mi bije srdce. Pohladil jsem ho po tváři a na mé tváři rostl úsměv.
"Takže… mě doopravdy miluješ?" zašeptal jsem otázku. Trochu jsem měl strach, že by to znělo směšně, kdybych mluvil nahlas. Denny se na mě kouzelně usmál. Vzal mou dlaň do své a stiskl jí.
"Ano, miluju tě," taky to zašeptal. Díval se mi zpříma do očí, ve kterých nebyl ani stín pochybností. Bylo mi z nějakého důvodu do pláče. Protíral jsem si oči, abych nebrečel, ale stejně se mi to nedařilo zarazit.
"Copak se děje?" ptal se mě hned. Já se na něj bezmocně podíval.
"Měl jsem hrozný strach, že řekneš, že spolu být nemůžeme," popotahoval jsem a potom mu řekl všechno, co mi brácha napovídal a co mi dělalo starosti.
Denny mě objal a naléhavě mě tiskl k sobě.
"Už neplač," šeptal mi a hladil mě po vlasech. Já svíral v pěstech látku jeho trika a zavrtal mu obličej do ramene.
"Bál jsem se, žes mi lhal. Že byla chyba se do tebe zamilovat," vysypal jsem ze sebe.
"Ty jsi ale hlupáček," odhrnoval mi vlasy z krku, kam mi potom vtiskl polibek. Potom mě zase rozcuchal.
"Co to děláš?" trochu jsem se na něj obořil. Ani mi neodpověděl, jenom mě políbil. Držel mě u sebe a něžně kradl polibky z mých rtů. Náruživě jsem mu je oplácel. Přitom jsem cítil, že má na tváři úsměv. Zatahal jsem ho za vlasy, abych mu to oplatil. On se na mě zářivě usmál a opřel se čelem o mé.
"Doopravdy tě miluju, víš? A ať už ti ten pitomec napovídal cokoliv, dokážu ti, že to není pravda. Postarám se o to, abys byl šťastný," šeptal a líbal mě na tváře a krk. Já cítil jak mi srdce buší a motýlci poletují v břiše. Vplétal jsem prsty do jeho vlasů. Nemohl jsem se přestat usmívat. Tolik se mi ulevilo, že se to všechno vyřešilo. Že u něj můžu být, že ho mám. Hravě jsem ho líbal a nechal si to oplácet. Chtěl jsem mu říct tolik věcí a tolik jich od něj ještě slyšet. Prozatím mi ale stačilo, položit mu jenom jednu otázku.
"Takže od teď tě už budu mít jen a jen pro sebe?"
"To si piš," přikývnul a povalil mě do peřin.

 

10 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Ebby Ebby | 5. července 2015 v 22:42 | Reagovat

Prosím další díl, moc hezký příběh :D  :-D

2 Danny Danny | E-mail | Web | 15. července 2015 v 15:51 | Reagovat

Krásný příběh, plný něhy, slz a porozumění. Ukončit to proplétáním prstů ve vlasech a povalit někoho do peřin... grrr :-?

3 Rony Rony | 3. srpna 2015 v 13:51 | Reagovat

Tak to je super!
Doufám, ze spolu budou a že to není nějaký hajzl... 😁

4 Yuki Yuki | E-mail | Web | 22. listopadu 2015 v 13:41 | Reagovat

Páni, to je opravdu nádhera. Těším se, až napíšeš další díl. Tahle povídka mě opravdu vzala... Hold i někdy starší bratři přehání tu svojí starostlivost :-/

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama