8. kapitola - Zmatek a pochybnosti

10. července 2015 v 10:56 | S-chan |  Město na městu
Je tu opět další díl! Jak S-chan slíbila, tak teď má výjimečně den volna, takže bude psát, protože má tvořivou náladu! Doufá, že všichni máte krásný začátek prázdnin/dovolené :) Užijte si dnešní díl!



Seděl jsem na zemi a nic kolem sebe nevnímal. Ani Yuko, která ke mně hned přiletěla a začala mě objímat a vylekaně se ptát, co se stalo, ani dusavé Jimovy kroky, které se rozléhaly celou ulicí. Jediné, čeho jsem byl schopný, bylo tisknout si ruku ke rtům. Nedokázal jsem se od toho momentu odpoutat. Musel jsem na něj myslet znova a znova. Na hebkost jeho rtů a zářivost jeho očí. Zavrtěl jsem hlavou a přitiskl si dlaněmi uši k hlavě. Co jenom budu dělat? Vypadalo to, že tahle otázka se za těch několik posledních dní stala mým mottem.
"Tak řekneš mi konečně, co se stalo?" zaječela na mě Yuko. Nadskočil jsem leknutím a jedna slza mi stekla po tváři. Yuko byla úplně rozlícená.
"Dělám si to o tebe starosti a ty mě úplně ignoruješ! Kdo si myslíš, že jsi? HM? Koukej to ze sebe vysypat!" cloumala se mnou a já se praštil hlavou do dveří. Nestihl jsem říct ani "Au" když dveřmi otřásla rána. Oba dva jsme s Yuko ztuhli a zmateně se na sebe podívali.
"CHI! Otevři mi!" domáhal se dovnitř Jimův jekot. Celý jsem se otřásl a nějak jsem se vyškrábal na nohy. Ustoupil jsem ode dveří.
"Ne!" odpověděl jsem mu. Nechtěl jsem ho vidět. Potřeboval jsem přemýšlet. O samotě. Jim ale překvapivě použil svůj mozek a domyslel si, že když mu odpovídám, tak jsem uvnitř a s největší pravděpodobností nebude zamčeno. Vzal za kliku a dřív, než jsem stihl zareagovat dveře rozrazil s takovou vervou, že jsem se divil, že mu nezůstaly v ruce.
"Okamžitě ze sebe vysyp, co se ti stalo!" zavřel za sebou. Byl celý uřícený a v temnu pokoje vypadal děsivě. Ustoupil jsem od něj a chytil se Yuko za ruku.
"Co t-ty si myslíš? Takhle sem vtrhnout!" pokoušel jsem se mu to řvaní oplatit, ale moc se mi to nedařilo. Povzdechnul si a přejel si dlaní po tváři.
"Musím vědět, co se stalo. Vtrhneš do brány na poslední chvíli, bez masky a ignoruješ moje volání. Něco se stalo, že jo? Tak mi to řekni dřív, než z toho bude problém pro nás všechny," zablesklo se mu ďábelsky v očích. Ta náhlá změna v jeho přístupu mi vzala vítr z plachet. Najednou jsem na honem nevěděl, co mu mám říct. Sám jsem si to ještě neutřídil a vlastně jsem ani pořádně nevěděl, co se stalo.
"Jsem přepracovaný, tím to musí být," mumlal jsem si pro sebe, jak jsem se přehraboval myšlenkami a vzpomínkami na noc. Jinak by se přece něco takového nemohlo stát.
Jim mě propaloval pohledem.
"Myslím, že si vezmu k srdci tvoji radu a dám si pár dní volno," pousmál jsem se. Viděl jsem, že pookřál a úsměv mi oplatil.
"To rád slyším. Pošlu ti sem Alisu, aby ti uvařila něco dobrého," došel ke mně a pocuchal mi vlasy. "Už půjdeš?" překvapil mě. Normálně ho vždycky musím vyhánět všemi možnými způsoby.
"Jo, mám ještě práci. Máš ty kytky?" natahoval ke mně dlaň.
"Proč? Chceš je?" vyndal jsem váček z brašny, kterou jsem měl stále přehozenou přes rameno. Místo odpovědi si je ode mě vzal a už se otáčel k odchodu.
"Hej! Co to má znamenat?" začal jsem na něj ječet.
"Nedělej si s tím hlavu. Běž spát, stavím se později," naposled na mě chlapácky mrknul a vyšel ze dveří, které nechal mimochodem otevřené. Zavřel jsem je a opřel se o ně čelem.
"Co to mělo být?" hlesnul jsem. Dopadla na mě únava a já cítil, že už nemůžu nad ničím přemýšlet a že mi to je vlastně už všechno jedno.
Ucítil jsem Yučin dotek a podíval se na ní. Věděl jsem, že si dělá starosti a říkal jsem si, že není fér, když jí to neříkám, ale nedokázal jsem si představit, že bych jí to měl říct. Že bych to měl komukoliv říct. Pro ni i pro Jima bude lepší, když si s tím nebudou dělat starosti. Dost na to, že je mám já.
"Pojď, půjdeme si lehnout," lehce mě pobídla a vedla k posteli.
Nechal jsem se pokojně, jako ovečka, odvést. Yuko na mě dávala pozor, když jsem se převlékal a bděla u mě, dokud jsem neusnul.
Bylo to hrozné. Vůbec jsem si neodpočinul. Zdálo se mi jenom o jeho fialových očích a horkých rtech. Probudil jsem se s trhnutím, a když jsem koukal kolem sebe, abych si vůbec uvědomil, kde to jsem, tak jsem se vyděsil ještě jednou, protože se nade mnou skláněla Alisa.
"Co tu…" nechápal jsem.
"Přišla jsem se na tebe podívat, Jim za mnou byl. Akorát jsem přišla. Chtěla jsem tě vzbudit, protože to vypadalo, že nemáš dobré sny," usmála se, "jen se na sebe podívej, jsi celý zpocený. Měl by ses jít vykoupat," vstala a opustila ložnici.
Já jsem klesl zpátky do polštářů a ještě na chvilku zavřel oči. Vůbec jsem nevěděl, kolik je nebo co je vlastně za den. Povzdechl jsem si. Co se to děje? Musím být nemocný. Usoudil jsem nakonec. Jak jinak by se dalo vysvětlit, že mi srdce poskočilo pokaždé, když jsem si na něj vzpomněl…
Otočil jsem se na bok, čelem ke stěně a přemýšlel jsem o rozhovoru s Jimem. Možná bych mu měl říct, co se stalo? Přemýšlel jsem. Zkoušel jsem si to představit, ale vůbec mi to nešlo. Nedokázal jsem odhadnout, jaká by asi byla jeho reakce. A ještě jsem mu slíbil, že si vezmu volno. Aspoň budu mít čas pro sebe, pořádně se vyspat… Pokoušel jsem se namotivovat a raději jsem nemyslel na to, že ho těch několik dnů neuvidím.
"Co jenom mám dělat?" hlesl jsem s tváří zabořenou v polštáři. Yučina chladná ruka mě pohladila po rameni.
"To bude v pořádku. Odpočineš a bude ti zase dobře," mluvila ke mně a v hlase jsem cítil její mateřskou lásku, kterou ke mně chovala. Z nějakého důvodu její slova nedovedla uklidnit ten chaos v mém srdci.
Raději jsem už z postele vstal. Dobelhal jsem se do kuchyně, kde jsem viděl, že Alisa měla akorát rozdělané jídlo. Ani jsem si neuvědomil, že mám hrozný hlad, dokud jsem se na to nepodíval. V tu chvíli vešla Alisa.
"Nachystala jsem ti vanu, tak se běž vykoupat. Bude ti potom líp. A já ti mezitím udělám něco dobrého," usmála se na mě a pocuchala mi vlasy. Tváří se jí mihl starostlivý pohled.
"Opravdu nevypadáš dobře…" povzdychla si, "proč to vždycky musíš tak přehánět!" zatahala mě za ucho a poslala do koupelny.
"Přece nemusí být hned tak zlá," fňukal jsem cestou tam. Jakmile jsem se ale ponořil do horké vody, cítil jsem, jak se uklidňuji. Únava postupně mizela a teplo mě příjemně naladilo. Jenom jsem tam tak seděl a na nic nemyslel. Měl jsem zavřené oči a dokonce mi ani nechybělo, že se mnou Yuko nešla, ale zůstala s Alisou. Když jsem si umýval horkou vodou obličej a vlasy, tak jsem si vzpomněl na jeho hřejivé dlaně, které se tak důvěrně dotýkaly mojí tváře. Vzpomínal jsem na jeho dlouhé prsty, jimiž si pohrával s mým uchem, na jeho zářivý pohled, lehký úsměv, na jeho tichý hlas a na jeho polibky, kterých bylo příliš málo. Myslel jsem na něj a už jsem nemohl přestat. Schoval jsem obličej do dlaní a chtěl ho vidět. Chtěl jsem se zvednout a rozběhnout se k jeho domu, znovu ho vidět, znovu se ho dotknout… Díval jsem se do vody, která se rozčeřila, když do ní dopadly mé slzy. Proč? Proč bych ho měl chtít tak moc vidět? Vždyť je to jenom člověk. Jenom obyčejný člověk, jeden z těch, kteří nám dělají takové peklo. Proč bych ho měl chtít vidět? Proč bych mu měl dovolit se mě takhle dotýkat? Nerozuměl jsem tomu. Najednou mě obestřel chaos. Mísilo se ve mně tolik protichůdných pocitů, že jsem vůbec nevěděl, který je ten pravý. Bila se ve mně touha vidět ho a nenávist, kterou jsem cítil ke všem lidským tvorům, myšlenka jít za ním a slib, který jsem dal Jimovi stejně jako povinnost pro pravidla.
Ještě několikrát jsem si umyl obličej, abych se trochu vzpamatoval a aspoň trochu se ještě uklidnil. Vylezl jsem z koupele, až když byla voda už vychladlá.
Převlékl jsem se a vysoušel si vlasy, aby mi voda nestékala po krku a nestudila mě.
Vešel jsem do kuchyně a nabídl se mi pohled na neobvyklou situaci. Yuko seděla za stolem, Alisa kroužila v kuchyni a slyšel jsem, jak spolu švitoří. Alisa jí zásobila nejnovějšími drby a informacemi o tom, co se kde stalo a Yuko seděla, podpírala si jednou rukou hlavu a nadšeně poslouchala. Musel jsem se usmát.
"Už jsi tady? Říkala jsem si, jestli ses neutopil v té vodě," prohodila mým směrem Alisa, když si mě všimla. Nic jsem jí na to neřekl a sedl jsem si za stůl. Za chvilku mi přinesla misku své vyhlášené polívky a sama si sedla vedle mě s hrnkem čaje. Chvilku mezi námi zavládl ticho a bylo slyšet akorát jak jím, Alisa srká čaj a Yuko klepe nehty o stůl. Potom ale padla ta osudná otázka.
"Chi, nechceš mi říct, co se stalo?" položila Alisa hrnek a zpříma se na mě podívala. Já jsem přestal jíst, odložil jsem lžíci a pohled jí oplatil.
"Nemůžu," zavrtěl jsem tvrdohlavě hlavou.
"Proč ne?" domáhala se odpovědi. Vybavilo se mi asi milion důvodů, proč bych jí to neměl říkat, zmohl jsem se ale jenom na: "Prostě to nejde,"
"Hmmm…." Víc na to neřekla. Dál upíjela čaj, ale mě nějak přešla chuť. P5emýšlel jsem nad celou tou situací a, mimo jiné, mě napadlo, jestli na mě čeká, jestli mě vyhlíží ve své zahradě a stará se o kytky, které jsem mu už dvakrát ukradl. Rozbolelo mě z toho srdce a zase mi bylo do breku. To je k vzteku! Praštil jsem rukou do stolu, až obě holky nadskočily. Potom jsem odsunul misku a položil se na desku stolu. Alisa mě hladila po vlasech a zádech a já si na chvilku připadal, jako kdybych byl znovu u mámy.
"Je mi naprosto jasné, že se s něčím trápíš a já to z tebe dostanu!" šťouchla mě najednou do žeber, až jsem se vyděsil, "ale dneska to nebude. Už půjdu," otočila se ke mně a vzala mě do náruče. Pořádně mě stiskla, až jsem nemohl dýchat. Snažil jsem se jí to dát najevo přidušenými výkřiky a mácháním rukama, ale ignorovala mě.
"Dávej na sebe pozor," zvážněla najednou. Podíval jsem se jí do očí a přikývnul. Trochu se usmála a vstala.
"Máš tu spoustu jídla, tak se ještě najez, než půjdeš spát. Uvidíme se zítra," jak mluvila, tak si obtočila šátek kolem krku, věděl jsem, že to byl starý dárek od mámy, a mávla i na Yuko. Potom jednom vážném dlouhém pohledu, který mi věnovala, zmizela za dveřmi.
"Chi," promluvila na mě Yuko najednou, "opravdu ti nic není? Chováš se divně už několik posledních dnů, doopravdy se nic nestalo?" viděl jsem bolest v jejích očích, protože věděla, že jí něco tajím a nechci jí to říct. Cítil jsem se provinile, ale opravdu jsem nemohl. Jednak jsem si nedokázal představit, co by tomu řekla, a nechtěl jsem, aby mě začala nenávidět, nebo abych se jí začal hnusit a jednak jsem si chtěl nechat ty krásné vzpomínky sobecky pro sebe. Nechtěl jsem ty zvláštní věci, které se mezi námi udály pošpinit, protože ať už jsem si namlouval cokoliv, tak ve mně vždy slastně zatrnulo, kdykoliv jsem si vzpomněl na jeho rty.
"Nemusíš si dělat starosti. Přesně jak si říkala, teď si půjdeme ještě lehnout a potom už to bude dobré," chlácholil jsem jí, přesto, že jsem tomu moc nevěřil. Snažil jsem se na ní usmát, jak nejvíc jsem dokázal, což pořád muselo být dost chabé, ale stejně jí to povzbudilo.
"Nebude vadit, když si skočím ven?" zeptala se opatrně. Překvapilo mě to, protože Yuko nikdy nechodila ven beze mne, ale přikývnul jsem.
"Ne, samozřejmě, jen běž," pobídl jsem jí. Sám jsem vstal, abych e odebral do ložnice. Následovala mě a počkala, než se uložím do postele.
"Kam vůbec půjdeš?" chtěl jsem vědět. Ona se ale šibalsky usmála a zavrtěla hlavou.
"To je tajemství," mrkla na mě. Povzdechnul jsem si.
"No dobře, tak se bav," usmál jsem se na ní, než odletěla.
Jakmile ale byla pryč, tak v místnosti nastalo divné a nepřirozené ticho. Chvilku jsem zíral do stropu a potom jsem se otočil na bok. Zachumlal jsem se do peřiny a raději zavřel oči dřív, než mě pohltí sentimentalita a pocit samoty. Nějak jsem usnul, ale zdálo se mi znovu o něm. Znovu jsem snil o jeho horkých polibcích a rukou, které se mě dotýkaly. Převaloval jsem se a bylo mi hrozné horko.
"Kei," probudil jsem se s jeho jménem na rtech a s rudými tvářemi. Cítil jsem, že mi po spáncích stéká pot a že mi zprudka buší srdce. Povzdechnul jsem si a v ten moment jsem si všiml Yuko.
"Už jsi zpátky?" usmál jsem se. Objevila se tu jako hrdina, který mě má zachránit.
"Ano a přinesla jsem ti dárek," opětovala mi nadšený úsměv. Koukal jsem, jak hledá v záhybech svého pláště, až nakonec odněkud vyčarovala svazek asi čtyř květin. Rozčarovaně jsem na ně hleděl?
"Kdepak jsi je vzala?" ohromeně jsem na ní hleděl a jednu si od ní vzal.
"Koupila," sedla se vedle mě a taky začala jednu žužlat.
"Opravdu?" podíval jsem se na ní podezřívavě.
"Možná to nebyly tak úplně moje peníze, ale koupila jsem je!" začala se urážet a já se musel rozesmát. Bylo krásné cítit, jak mě květina zbavuje všeho zmatku a uklidňuje mě. Vzal jsem si ještě druhou a polovinu té třetí, protože Yuko trvala na tom, že jí potřebuju víc, než ona. Obejmul jsem jí a zabořil jí tvář do ramene.
"Jsi úžasná, děkuju," zamumlal jsem.
"Teprve teď sis to uvědomil?" rozesmála se. Seděli jsme soplu dlouho do noci na posteli a povídali si. Ne o tom, co se stalo, ale o mámě a o věcech, které byly už skoro zapomenuté. Usnuli jsme spolu a já jsem se konečně pořádně vyspal.
Aby Alisa dostála svému slovu, tak se další den brzy z rána otevřely dveře a ona vrazila dovnitř s bojovným výkřikem: "Dnes to z tebe dostanu!" Yuko sebou trhla a tím probudila i mě.
"Co se děje?" mumlal jsem ještě v polospánku. Alisa otevřela dveře do ložnice a usmála se.
"Vzbudila jsem tě? Promiň, myslela jsem, že tu budeš bloumat bez života jako včera," sedla si na postel a zlehka mě objala. Tak mě to po ránu vyvedlo z míry, že jsem jí objetí opětoval. Hezky voněla a z nějakého důvodu, to byla právě ta vůně, kterou jsem nikdy nezapomněl.
"To je teď už jedno," zívnul jsem a cítil se trochu omámeně. Musel jsem být pořád pod vlivem květin. Protože mi bylo tak lehce, že jsem myslel, že budu létat jako Yuko. Takže jsem si nevšiml spikleneckých pohledů, které na sebe ty dvě vrhly.
Alisa mě začala hladit po zádech.
"Opravdu mi nechceš říct, co se stalo? Proč jsi tak nešťastný?" zeptala se mě znovu. Já nad tím chvíli přemýšlel a potom jsem si zhluboka povzdechnul.
"Musím být nemocný," řekl jsem spíš pro sebe než pro ni, ona se toho ale hned chytla.
"Copak jsi na sebe nedával pozor? Prochladl jsi?" začala mě starostlivě obhlížet.
"Tím to není, určitě jsem byl jako vždycky. Ale… on… Mám úplně zamotanou hlavu! Všechno se ve mně motá a točí kolem jednoho okamžiku a já nevím, co s tím. Je to hrozně zmatené, ale nedokážu na to přestat myslet! Kdykoliv si na to vzpomenu, tak mě polije horko a… a tak… a já… na něj nemůžu zapomenout…" zlomil se mi najednou hlas a já se rozbrečel. Alisa i Yuko byla pěkně překvapená tou náhlou změnou. Ale mě to bylo jedno, potřeboval jsem to dostat ven. Tak jsem seděl na posteli, zíral do prostěradla a všechno jim řekl. Rozpovídal jsem se o tom, jak jsme se poznali, jak mě zachránil a jak jsme se znovu potkali u něj v zahradě, že rozesadil kytky, abych jich mohl mít víc a vůbec všechno, co se stalo, když jsme spolu poprvé promluvili.
Tváře mi přitom hořely studem a srdce mě bolelo. Obě dvě tiše naslouchaly mému vyprávění, někdy trochu zamotanému. A nepřerušovaly mě. Nedokázal jsem se jim podívat do očí. Měl jsem strach, že v nich uvidím nenávist. Když jsem skončil, tak Alisa ale pronesla: "Zajímalo by mě, co na těch lidských mužích je, že vás tolik pobláznili…" nechápavě jsem k ní vzhlédl a ona se něžně usmála.
"Vážně jsi úplně jako tvoje máma," usmála se. Pohladila mě po tváři a setřela mi tak nějaké slzy. To mě ale rozbrečelo ještě víc.
"J-já vůbec nevím, co mám dělat!" vzlykal jsem a schoval se u ní v náručí.
"Ale no tak, nemusíš přece tolik plakat," utěšovala mě. Přidala se k ní i Yuko, která mě hladila po ruce.
"Já si myslím, a jsem o tom dost přesvědčena, že jsi do toho člověka zamilovaný," řekla mi najednou bez obalu. Podíval jsem se na ní a chvíli mi trvalo, než mi to došlo.
"Cože?" kníknul jsem. Zamilovaný? Já do Keie?
"Přesně tak," přikývla, "zamiloval ses do něho," cvrnkla mě do nosu. Já se na ní uraženě podíval.
"To je hloupost… Nemůžu být zamilovaný… Nesnáším všechny lidi a navíc… je to kluk…" odporoval jsem jí. Když jsem nad tím přemýšlel, tak se mi rozbušilo srdce takovou rychlostí, až jsem se bál, že se mi rozskočí.
"Tohle není něco, o čem můžeš rozhodnout hlavou. Tvoje srdce si vybralo, koho chce milovat a ty to musíš přijmout, jinak tě to bude trápit, až tě to utrápí," položila mi dlaň na hruď a usmála se, když ucítila, jak zběsile tluče. Vzala mou ruku a také jí tam přiložila.
"Cítíš? Opravdu si myslíš, že tohle by dokázala způsobit nějaká nemoc?" znovu mě cvrnkla.
"Nech toho!" mnul jsem si nos a odsunul se od ní.
"Tvoje máma se taky zamilovala do člověka. Vždyť víš, jak to bylo. Nemohla na něj zapomenout, přesto, že tolik nenáviděla svět tam nahoře. A přece e za něj nakonec provdala, i když to bylo proti všem pravidlům, a byla tak šťastná, jak by s žádným démonem nikdy být nemohla. Měl bys následovat jejího příkladu, jako hodný syn," přesvědčovala mě.
Mě to ale trochu vyděsilo. Pamatoval jsem si, jaká byla láska, kterou jsem choval k mámě. Byla mnohem jednodušší a méně bolestivá než tahle. Tuhle lásku nechci. Bolí, děsí mě a mate mě. A taky, jak bych vůbec mohl milovat člověka, který nám tolik ubližuje?
"Ne," znovu jsem zavrtěl hlavou, "tohle nemůže být ono. Taková láska není vůbec krásná ani dech beroucí. Akorát mě mučí, stejně jako všichni lidi tam nahoře. Něco takového nechci. Do žádného člověka se nikdy nezamiluji!" díval jsem se Alise přímo do očí. Ona se na mě jemně usmála a pohladila mě po tváři.
"Hlupáčku, ty už miluješ, Chi. A uvidíš, jak umí být láska krásná, když jí necháš," naposledy mě pohladila a potom se zvedla se slovy, že už všichni musíme hlad a že nám jde dělat snídani.
Jak odešla, tak jsem se zhroutil na polštář. Byl jsem snad ještě zmatenější než předtím. Yuko mě objala a já se znovu rozbrečel.
"Jsem odporný, že? Hnusím se ti, viď?" štkal jsem.
"Jak tě to jenom napadlo?" lehla si vedle mě a objímala mě.
"Ale vždyť to všechno… Člověk a démon, o dvou mužích radši ani mluvit nebudu, vždyť to je hnusné…" zoufal jsem si.
"Co to povídáš. Na pravidlech přece nezáleží, pokud je to člověk, který ti dokáže dát štěstí," konejšila mě jinými slovy tím, co Alisa.

Já jsem si povzdechnul. Štěstí? To přece není možné. Není šance, že by se někdy něco takového mohlo stát. Trýznil jsem svoji mysl představami, jak mě Kei udává a namlouval si, že to se určitě stane. Přesto, že mě ta představa mučila a přesto, že jsem v hloubi srdce věděl, že by to nikdy neudělal.

 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama