10. kapitola - Znovu spolu

3. srpna 2015 v 15:23 | S-chan |  Město na městu
Další kapitolka je tu! Upozornění na věkové omezení, by S-chan dala asi tak 12+ (?) Ale vzhledem k tomu, že jí nepřipadá, že by někdo pod 12 let četl takovéhle povídky, tak jí to připadá celkem zbytečné. :D Ale by se neřeklo, máme tu omezení a vy se máte na co těšit :)




Dlouho jsem seděl v posteli, s koleny přitaženými pod bradu a dumal nad tím snem. Přemýšlel jsem nad tíhou, jenž mi ležela na srdci, a bránila mi pořádně se nadechnout. Stále jsem se pokoušel najít důvod, abych ho mohl dál nenávidět, abych ho mohl zařadit mezi tu širokou masu lidí, kteří nám ubližovali. A začalo mě trochu vytáčet, že ať jsem se snažil, jak jsem chtěl, on už z té masy vybočil a já ho nedokázal vtlačit zpátky. A navíc jsem si uvědomil, že mu vlastně ještě dlužím, protože mě neustále zachraňoval.
Snažil jsem se nějak vyřešit ten problém s tím, že ho mám poslední dny plnou hlavu. Vůbec se mi taky nelíbila ta představa, že jsem od něj vlastně utekl. Vylekal jsem se a už jsem se za ním nevrátil. Začínal jsem mít pocit, že jestli nad tím budu uvažovat byť jen o vteřinu déle, tak mi to uškvaří mozek. Nechtělo se mi ani uvěřit, že by za tohle všechno mohl jeden cit k nějakému člověku. Prohrábl jsem si rukou vlasy a znovu se položil do peřin. Chtěl jsem ještě chvilku spát. Zaspat ten hnusný sen i zmatek, který jsem v sobě stále měl. Proč mi to jenom dělá? Zoufal jsem si.
Čím více času jsem zabíjel v posteli ať už pokusem o spánek nebo povídáním s Yuko, tím víc ve mně rostla touha jít ven. Natrhat nějaké bylinky, vyvětrat se, podívat se na oblohu a svět kolem. Chtěl jsem se konečně uklidnit a nedělat si starosti.
Vyhlédl jsem z okna a těch několik postav, které se kradly ulicemi, mi napověděly, že už je nahoře noc. Jakmile jsem si tohle uvědomil, už jsem se nedokázal zastavit. Srdce se mi rozbušilo chtíčem i radostí z představy, že se znovu podívám ven, že ho znovu uvidím.
Vstal jsem a rychle jsem se začal oblékat. Yuko byla vyvedená z míry mojí náhlou změnou.
"Stalo se něco?" poletovala kolem mě a sledovala jak se až panicky rychle převlékám.
"Půjdu ven," odpověděl jsem jí. V mysli jsem už byl stejně dávno venku, spěchal jsem ulicemi a hnal se k jeho domu. Už jsem byl v zahradě a už jsem s ním mluvil… Srdce se mi rozbušilo a já se na chvíli zastavil, abych se uklidnil. Cítil jsem, jak se červenám. Rukou jsem nahmatal své splašené srdce a znovu si vzpomněl na Alisina slova. "Myslíš, že tohle by dokázala způsobit nějaká nemoc?" Opřel jsem se zády o vchodové dveře a několikrát se zhluboka nadechl. Opravdu mohla mít pravdu? Opravdu toho člověka miluji? Opravdu to se mnou bude jenom horší, když ho neuvidím? Když si zakážu myslet na něj? Znovu se mi vybavil můj sen.
Ale co se stane, až ho uvidím? Napadlo mě najednou. Tolik dnů jsem nad ním přemýšlel, tolik proseb a přání jsem vysílal, aby na mě nezapomněl, aby na mě čekal. Ale nenapadlo mě zamyslet se nad tím, co mu vlastně řeknu. Jak s ním budu mluvit, o čem s ním budu mluvit. A znovu jsem nedokázal uvěřit, že by mou mysl tak moc ovládl jediný člověk.
Takhle to dál nejde! Když nad vším budu stokrát přemýšlet a nic neudělám, tak stejně budu houby vědět, jak by to mohlo dopadnout!
"Jak to myslíš, ven? Proč tak najednou? Kam tolik spěcháš?" volala na mě Yuko. Chytla mě za ruku, zrovna když jsem si nandával masku a myslel na to, že jsem jednu nechal u něj…
Otočil jsem se na ní s úsměvem, který přes masku nemohla dost dobře vidět.
"Neboj se, budu brzy zpátky. Nic se mi nestane, dobře?" uklidňoval jsem jí a ruku jí vytrhnul. A než stačila říct cokoliv dalšího, byl jsem za dveřmi a uháněl jsem k bráně.
Mistrně jsem se vyhnul Jimovi, který bránu hlídal, a ještě jsem stihl přehodit svou kartu. Jenom pro případ. Nemyslel jsem si, že by na někdo dbal, ale takhle jsem mohl být úplně klidný.
Jak jsem se prodíral množstvím klikatých cestiček, ostrých rohů a nebezpečných nábřeží v kanálovém systému, přistihl jsem se, že lačním po tom znovu vidět noční oblohu. To nádherné tmavé nebe poseté zářivými hvězdami a vůbec celý ten tichý noční svět nahoře. Povzdechl jsem si. Něco je se mnou určitě špatně.
Vyběhl jsem z podzemí a přinutil se trochu zpomalit. Víc si rozvažovat kroky a být trochu opatrnější. Konec konců jsem tu nahoře dlouho nebyl. Tolik dní…
Ale zároveň jsem ani na vteřinu nezapochyboval, kam bych se měl pro vzácné bylinky vydat. Cílevědomě jsem směřoval k jeho domu. Jak jsem si nakázal být klidný, tak teď jsem zase začal chvátat. Před tou známou zdí jsem se ocitl až příliš rychle.
Užuž jsem po ní natahoval ruce, když jsem si uvědomil, že teď už to není jenom obyčejná mise. Už to nebude náhodné a děsivé setkání v zahradě. Změnil to. A já chtěl vědět proč.
Srdce mi bušilo až v krku, když jsem si představil, že mě od něj dělí jenom tahle jediná zeď. Opatrně jsem natáhl ruku a začal šplhat. Začal jsem se absurdně bát, že to celé byl jenom sen, že se přes ní vyhoupnu a nic tam nebude. Žádný dům, žádné květiny, žádný Kei.
Konečně jsem seskočil do měkké trávy. Uvědomil jsem si, že jsem zadýchaný víc než obvykle. Zeslábl jsem snad za těch několik dní, co jsem nic nedělal?
Za těchto myšlenek jsem se kolem sebe pořádně rozhlédl. Záhonků s květinami zase přibylo. Jenom nenápadně, ale všiml jsem si, že teď rostly i u zdi a ve vzdálenějším koutu zahrady. Jako omámený jsem se k nim přikradl a skoro jsem se rozbrečel. Proč by dělal něco takového?
Zkusmo (možná spíš ze zvyku) jsem jednu utrhnul a ochutnal. Opravdu to byla ona. Zkusil jsem utrhnout několik lístků ještě z jiných záhonků, ale opravdu. Všude to byly naše květiny. A já cítil ten kouzelný klid a radost, který mě začal naplňovat. Přesto, že jejich chuť byla kyselá. V hrudi se mi usadil hřejivý pocit a já vyndal z brašny pytlík. Začal jsem opatrně trhat, vždycky tak, abych z jednoho záhonku vzal jednu nebo dvě, aby nebylo zřejmé na první pohled, že tu někdo byl.
Už jsem měl skoro požadované množství, když mé srdce začalo svírat zklamání spolu s nervozitou. On tu není? Nepřijde? Narovnal jsem se a koukal se do posuvných dveří, ze kterých naposledy vykoukly jeho fialové oči. Dnes se však žádné dveře neotevřely. Nikdo se na mě nedíval. Nikdo mě nezastavil. Jeho sametový hlas se neozval.
Začal jsem se pomalu blížit ke zdi. Uklízel jsem byliny do tašky a cítil jak ten svíravý pocit drtí mé srdce. A při každém dalším kroku, jsem si víc a víc uvědomoval, jak velmi jsem ho vlastně chtěl vidět.
Už jsem byl skoro u ní, když jsem se naposledy zoufale otočil směrem ke dveřím. Ticho té noci bylo skoro ohlušující. On tu snad doopravdy není! Odmítal jsem tomu uvěřit. Proč tu není? Já tu jsem! Tak jak to, že tu není? Zachvěl se mi spodní ret a v očích mě pálily slzy. Snažil jsem se je setřít a zastavit, ale nešlo to. Skoro jsem se chtěl smát sám sobě. Co jsem vlastně očekával? Že jakmile přijdu, tak mi skočí kolem krku? Vždyť je hluboká noc. Určitě spí, možná dokonce není ani v tomhle domě. Může být kdekoliv a já o tom nemám ani ponětí. Trýznil jsem se podobnými slovy a zmítala mnou bezmoc a zklamání. Tiše jsem zavzlykal a byl rád za masku, jenž kryla můj obličej. Přesně pro tohle jsem žádnou lásku nechtěl! Protože to zklamání potom takhle šíleně bolí a drtí mé nebohé srdce. Opřel jsem se čelem o chladivou zeď a zkoušel to trochu rozdýchat. Cítil jsem každý jeden úder svého srdce, které se mě snažilo přesvědčit, abych to nevzdával, a proto bilo stále rychleji. Všechny ty pocity ještě burcovaly účinky květin, co jsem snědl. Nemohl jsem si nic nalhávat. Nemohl jsem předstírat, že jsem nic nečekal, že jsem na nic netěšil. Uhodil jsem do chladné zdi pěstí, vědom si toho, že přece nemůžu jenom tak odejít. Nemůžu jenom tak zmizet a nevidět ho. Co když teď zmizím jako minule a potom ho už nikdy neuvidím? Bude každou noc tenhle dům prázdný a tichý a celá ta příhoda se stane pouze dalším škrábancem na mém srdci? To jsem nechtěl.
Tiše jsem vzlykal a schoulil se u zdi v trávě.
"Co jsi mi to jenom udělal?" zanaříkal jsem nahlas. Můj rozum se mě stále ještě pokoušel přesvědčit, že je vlastně dobře, že tu nikdo není. Že si mě nikdo nevšimnul, nikdo mě nenačapal a že bych měl pěkně rychle vysmahnout. Já ale nedokázal zapomenout. Snažil jsem se celé dny, ale nešlo to. Jak bych taky mohl zapomenout? Na člověka, který mi ukradl první polibek…
Tiché vrznutí dveří jsem v tom návalu emocí úplně přeslechnul. I kdybych ho slyšel, nejspíš bych mu stejně nevěřil. Dál jsem seděl u zdi a snažil se dát nějak dohromady.
"Jak si to představuješ nebýt tu, když jsem za tebou přišel?" vzlykal jsem. V dlaních jsem svíral stébla trávy, která jsem vyškubával ze země.
"Kei," vyslovil jsem jeho jméno. Bylo až magické, jak hladilo mé rty a zaplavilo mou mysl množstvím vzpomínek. Třásl jsem se pod návalem vzlyků a to poslední, co bych čekal, byla odpověď.
"Ale vždyť já jsem tady," ozvalo se znenadání. Ustrnul jsem a v prvních chvílích jsem si myslel, že se mi to jenom zdálo. Že už jsem se z toho dočista pomátl. Slzy se dál vsakovaly do mé masky a srdce se mi snažilo napovědět, že to je pravda, tím jak zoufale chtělo bušit ještě rychleji. Bál jsem se otočit. Nechtěl jsem se pohnout. Bál jsem se, že až to udělám, tak tam nikdo nebude. Přesto jsem ale zaslechl chvatné kroky a tiché lupnutí kloubů, když se ke mně sklonil. Ucítil jsem jeho ruce na zádech, jak se pomalu obtáčely kolem mě a objímaly mě. Opravdu je to on? Přitiskl se k mým zádům a tvář si opřel o mé rameno. Cítil jsem, že se zachvěl a vzápětí jsem uslyšel jeho sametový šepot.
"Bál jsem se, že už nikdy nepřijdeš," dokonce i jeho hlas se chvěl. Společně s ním se zachvělo i mé srdce, které se vzápětí rozbušilo rychlostí světla. Schoval jsem tvář do dlaní a nahlas se rozvzlykal. Doopravdy to byl on. Červenal jsem se do noci a možná právě kvůli kráse toho momentu se ve mně vzedmula vlna vzteku. Otočil jsem se k němu a strhnul si masku. Odhalil jsem mu svůj uplakaný obličej sužovaný rozpaky. V jeho tváři se objevilo překvapení a už chtěl něco říct, ale nenechal jsem ho. Sevřel jsem v pěstech košili na jeho hrudi a trochu ho od sebe odstrčil.
"Všechno je to tvoje vina!" nařkl jsem ho a nedal mu možnost cokoliv říct, "Za všechno můžeš ty! Kvůli tomu, cos udělal já… Porušuji pravidla, dělám všechny tyhle šílené věci, mluvím s tebou, myslím na tebe, zdá se mi o tobě…" neubránil jsem se dalším vzlyknutí, ale už jsem se nemohl zastavit. Pevněji jsem sevřel jeho košili a díval se mu na rty. Nedokázal jsem se mu podívat přímo do očí. Ale ty jeho nebezpečné rty přitahovaly můj pohled jako magnet.
"Proč jsi mi to udělal? Proč jsi musel všechno obrátit vzhůru nohama? Chci zpátky svůj starý život. Vrať mi ho! Nechci se takhle cítit! Nechci být zmatený, mít v sobě chaos a nevědět, co mám dělat!" dřív než jsem si to pořádně rozmyslel, jsem mu začal vykládat všechny tyhle věci. Vytkl jsem mu všechno, co mě v tu chvíli napadlo. Moje srdce bilo až příliš rychle a já se pořád v ničem nevyznal.
"Dokonce i teď," zlomil se mi hlas, "nechci se cítit tak bezmocně, nechci, abys ovládal moje srdce a každou mou myšlenku. Vrať mi ho…" škemral jsem. Ani jsem si neuvědomoval, že tentokrát jsem to byl já, kdo ho držel a odmítal pustit. Třásl jsem se a zavřel oči. Nechtěl jsem se na něj dívat, nechtěl jsem vidět výraz v jeho tváři. Nechtěl jsem vědět, co si asi teď musí myslet, jenom jsem to všechno chtěl ukončit. Už jsem ho pomalu pouštěl, když jsem ucítil hřejivý dotek jeho dlaně na tváři. Mírný tlak mě přinutil k němu vzhlédnout. Něžně se na mě usmíval a prsty mě hladil.
"Co přesně bych ti měl vrátit?" vyzvídal s úsměvem. Zrudnul jsem a utápěl se v jeho pohledu.
"Můj první polibek," pípnul jsem tichounce. On se zatvářil na chvilku zmateně a já sklopil uši až k hlavě. Bál jsem se, že jestli na mě bude koukat ještě chvíli takovým pohledem, tak se snad učervenám k smrti. Jeho druhé ruka se přesunula do mých vlasů. Začal se jimi proplétat a mě to neuvěřitelně uklidňovalo. Jemně se dotkl mého ouška, u kterého se vzápětí objevily jeho rty.
"Tak si ho zkus vzít zpátky," pošeptal mi tichým hlasem. Trhaně jsem se nadechnul a moje srdce vynechalo několik úderů. Odevzdaně jsem se pustil jeho košile. Stále držel svou dlaň u mého ucha a škádlil mě tím, že se ho opakovaně dotýkal, ačkoliv si musel všimnout, jaké divné věci to se mnou dělá. Opět mě uvěznil ve svém pohledu a já si všiml v jeho očích zvláštních jiskřiček. Co to je? Přemýšlel jsem nad tím. Rozechvělou rukou jsem se vydal k jeho tváři. Chtěl jsem vědět, jestli je jeho pokožka stejně sametová jako jeho hlas. Zarazil jsem se na poslední chvíli, kdy zahradou zavanul chladný vítr. Co to dělám? Co se to děje? Myšlenky jsem tak rozházené, že jsem sotva dal nějakou kloudnou dohromady. Dlaň mi visela ve vzduchu kousek od jeho tváře a já se nemohl přinutit s ní pohnout. Musel to udělat za mě. Sám do ní položil tvář a pro jistotu překryl mou ruku svou, abych s ní nemohl ucuknout. Jeho tvář hřála, tak příjemně hřála. Opatrně jsem ho bříšky prstů pohladil. Sledoval jsem jeho úsměv, který se zvětšil, a jeho ruka se přesunula od mého ouška na můj zátylek.
"Tak, zkusíš to?" zašeptal znovu. Narážel tím na svou předchozí pobídku. Vážně se všechno vrátí do starých kolejí, když ho políbím? Skončí to všechno, když si něj svůj polibek vezmu zpátky? Zmizí všechen ten zmatek a nejistota? Zmizí ten divný pocit, který způsobuje, že mám motýlky v břiše a srdce mi buší jako splašené?
Moc jsem tomu nevěřil a muselo se mi to odrážet v očích, protože se na mě povzbudivě usmál a jemným gestem mě pobídl, abych to udělal.
Připravoval jsem se na to, abych si vzal svůj polibek zpět. Cítil jsem, že mé rozpaky rostly, a začal jsem se bát, že uslyší, jak nahlas tluče moje srdce, že si všimne, jak přehnaně se červenám, že ucítí to teplo, které sžíralo mé tělo. Doopravdy to chci všechno skončit tím, že si vezmu svůj polibek zpět?
Když to udělám, tak to dopadne jako v tom mém snu, ne? Už se nikdy neuvidíme. Nahrnuly se mi do očí slzy a já se k němu přitiskl.
"Proč zase pláčeš?" zmateně se ptal a hladil mě přitom po zádech a vlasech.
"Já to nedokážu. Nezvládnu si vzít svůj první polibek zpátky," šeptal jsem, "nechci od tebe pryč," dodal jsem tak potichu, že jsem si myslel, že to nejdřív vůbec neslyšel.
"Taky nechci, abys šel pryč," odpověděl mi a pevněji mě stiskl. Podívali jsme se na sebe a já si mohl v jeho očích všimnout podivného smutku.
"Opravdu jsem měl strach, že už tě nikdy neuvidím. Že už se sem nikdy nevrátíš," hladil mě po tváři. Musel jsem se usmát. Takže na mě opravdu čekal. Celé ty dny. Obkreslil prsty můj úsměv a já odevzdaně zavřel oči. Chvěl jsem se v očekávání polibku a jeho měkkých rtů, které se dostavily vzápětí. Nenechaly se dvakrát pobízet a vpily se do mých. Laskal mne jemnými a dlouhými polibky a já měl pocit, že se roztaju. Srdce mi málem vyskočilo z hrudi, jak se radovalo, že jsem opět s ním. On taky nevypadal, že by mě chtěl jenom tak pustit. Hladil mě ve vlasech a hrál si s mým uchem. Mě se tak připomenula ta nejdůležitější otázka, na kterou jsem se ho chtěl zeptat.
"Proč tohle děláš? Proč se mě dotýkáš? Proč jsi na mě tehdy promluvil?" šeptal jsem mezi polibky. Svoje ruce jsem držel na jeho ramenou a jemně ho do sebe odstrčil. Oba dva jsme zhluboka dýchali a koukali si navzájem do očí.
"Proč jenom…" zamyslel se a na chvíli uhnul pohledem, "sám tomu dobře nerozumím, ale když jsme tu spolu, tak si nedokážu pomoct. Chci s tebou mluvit, chci se tě dotýkat. Táhne mě to k tobě, jako kdybys byl magnet. Ze začátku jsem byl zvědavý a pořád jsem, chci o tobě vědět všechno, proč chodíš trhat ty květiny, proč tu jsi vždycky jenom v noci, proč jsi tak záhadný, proč nosíš tu masku, proč na tebe nedokážu přestat myslet," pohladil mě po tváři. Byl jsem tím přívalem slov zaskočený. Kei mě objal a zhluboka se nadechnul, jako kdyby chtěl ještě něco dalšího říct, ale nakonec neřekl nic.
"Přijdeš i zítra?" šeptl nakonec tichou otázku.
"Opravdu chceš, abych přišel?" rozbušilo mi to srdce. Přikývl.
"Chci, chci s tebou víc mluvit," objímali jsme se a mě lechtaly jeho vlasy na krku.
"Já bych s tebou ale neměl mluvit, vůbec si mě neměl vidět…" povzdychl jsem si. Měl jsem pocit, že dělám něco špatného.
"A čemu to vadí, že jsem tě viděl, že s tebou mluvím?" divil se.
"To protože kdyby se o tom někdo jiný dozvěděl, tak bych mohl způsobit problémy všem ostatním. Kdyby mě někdo viděl a nahlásil armádě, tak nás přijdou všechny zabít," objasnil jsem mu.
"To snad ne!" zhrozil se. Díval se mi do očí a já v nich viděl podivnou lítost. Raději jsem uhnul pohledem. Pevněji mě objal.
"Nikdy bych nic takového neudělal. Nechci ti ublížit," ujišťoval mě.
"Vážně?" utápěl jsem se v jeho očích. On je první, kdo mi nechce ublížit. Kdo chce, abych za ním znovu přišel. Kdo mě chce poznat. Jak je možné, že to je člověk?
"Netvař se tak smutně," políbil mě. Zrudnul jsem.
"Nevadí ti dělat t-tohle s jiným klukem?" vypálil jsem na něj další otázku hned, jak uvolnil mé rty. Byl jsem v zajetí rozpaků a v duchu jsem si nadával, že jsem se ho vůbec ptal. On se na mě dlouze díval, až jsem se lekl, že mi neodpoví nebo mi řekne něco stylu: "Ty nejsi holka?" on se ale nakonec usmál a zavrtěl hlavou.
"Mělo by snad?" odpověděl mi zákeřnou otázku.
"No… jo…" zamumlal jsem. On se rozesmál. Bylo to poprvé, co jsem ho slyšel se smát. Okouzlilo mě to. Místo dalších dohadů mi prostě znovu ukradl polibek.
"Copak pro tebe to není příjemné?" usmál se a já mohl akorát víc zrudnout. Na co se mě to ptá? Uhnul jsem pohledem a schoval tvář v jeho rameni. Znovu se zasmál.
"Tak vidíš, proč by to teda mělo vadit?"
Je pravda, že tímhle způsobem jsem nad tím nepřemýšlel. Když jsem se zahleděl na oblohu, tak jsem si všiml, že už začíná blednout. Kei sledoval můj pohled a já si všiml, že mu úsměv povadl.
"Už budeš muset jít, že?" řekl to za mě. Přikývnul jsem. Bez dalších řečí se zvedl a i mě vytáhl na nohy. Potom mě otočil čelem ke zdi a odhrnul mi vlasy z krku.
"Co to-?" nechápal jsem, co to vyvádí, dokud jsem neucítil jeho rty na své šíji. Lehce mě kousl a sál moji pokožku. Sykl jsem bolestí. Několikrát to zopakoval, než byl spokojený s výsledkem.
"Cos to…?" chtěl jsem vědět. Mnul jsem si krk, který teď bolel.

"Důkaz našeho slibu, že se zítra vrátíš. A že já jsem jediný člověk, který s tebou smí promluvit," usmál se. Sehnul se pro masku, kterou jsem pohodil do trávy. Poděkoval jsem a přetáhl si jí přes hlavu. Pečlivě jsem zakryl všechny prameny vlasů. Znovu jsem pohlédl k obloze a najednou jsem se cítil překvapivě vyčerpaný. Kei mě naposledy pohladil po tváři a věnoval mi smutný úsměv. Já jsem vyšplhal na zeď a s prvními ospalými slunečními paprsky v zádech jsem spěchal městem do kanálů.

-kapitola 11.-
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama