Love letter - 5. část

1. srpna 2015 v 11:36 | S-chan |  Love Letter
Je tu další část, ve které se to už začíná rozjíždět! 3:) S-chan vás všechny zdraví a doufá, že se máte dobře, a že si užíváte léto.



Šel jsem spát naprosto vyčerpaný a plný dojmů i podivných myšlenek. Bylo by příliš slabé, kdybych řekl, že mě to šokovalo. Ten dopis mnou naprosto otřásl. Nikdy bych nečekal, že zrovna on něco takového prožije. Že zrovna s ním, bych mohl sdílet tu samou bolest ze ztráty milované osoby.
Protože jsem si uměl až příliš dobře představit, čím si musel asi tak procházet, tak by mě ani ve snu nenapadlo, že by si mohl něco takového vymyslet. Dokonce, i když se jedná o takového lehkovážného pablba, jakým je, tak jsem věděl, že takhle daleko by nikdy nezašel, kdyby to nebyla pravda. Proto jsem zoufale uvažoval, jestli tu není něco, co bych pro něj mohl udělat.
Pokoušel jsem se mu napsat odpověď, ale vždycky jsem ten papír po několika větách musel vyhodit, protože mi připadalo, že ta slova jsou prázdná a věty trapné, o ničem a je to hrozné klišé. A zlobil jsem se sám na sebe, že mu nedokážu napsat nic od srdce. Nic, co by mu ulehčilo.
Rozhodl jsem se, že si dám sprchu a popřemýšlím o tom později. Až si udělám věci do školy. Sešel jsem tedy do přízemí do sprch a mezitím jsem přemýšlel, proč jenom v našem patře žádné sprchy nejsou. Věděl jsem, že je tam prádelna, ale říkal jsem si, že kdyby to bylo obráceně, tak by to pro všechny mnohem příjemnější…
Pustil jsem na sebe horkou vodu a znovu o tom všem uvažoval. Proč mi to vůbec říkal? Jaký měl důvod mi to psát? Chtěl získat mojí důvěru, nebo to chtěl prostě někomu říct?
Vracel jsem se ke svým včerejším myšlenkám, že ho vlastně vůbec neznám. I když jsem si myslel, že o něm vím kde co, teď se ukazuje, že vlastně nevím vůbec nic.
Vypnul jsem sprchu a začal jsem se oblékat. Cítil jsem, jak mi na záda kapou kapky vody z mokrých vlasů. Pořádně jsem je vysušil a celý rozcuchaný jsem se vracel do pokoje.
Tam jsem přehodil ručník přes otevřené dveře, aby měl šanci uschnout, a sám jsem si opět sedl ke stolu. Zrovna jsem se natahoval po sešitech, chtěl jsem pokračovat tam, kde jsem včera přestal, když na mé okno dopadly první dešťové kapky. Byly velké a těžké a tak urputně bušily do skla, až jsem se bál, že ho vylomí. Zadíval jsem se na obrovský černý mrak, jenž se usídlil přímo nad ubytovnou a nevypadal, že by se mu chtělo odplout někam jinam. Stálo mě hodně přemáhání, než jsem byl schopný od něj odtrhnout oči.
Roztřesenýma rukama jsem našel mobil a sluchátka a pustil si hudbu. Zesílil jsem to, jak nejvíc to šlo, abych neslyšel přicházející bouřku. Dal jsem se do opisování sešitů. Říkal jsem si, že se musím soustředit na něco jiného, než ten déšť. A že to třeba přejde a bouřka z toho nebude.
Už mi toho moc nezbývalo, takže když jsem udělal poslední odrážku a napsal poslední větu, bylo něco málo po druhé hodině.
Bez hlubšího rozmýšlení jsem složil sešity na hromádku a vstal. Abych se udržel v pracovním chodu, musel jsem něco dělat. Rozhodl jsem se, že je Tetsuovi vrátím. Sluchátka jsem nechal pohozené na stole a vyšel jsem na chodbu. Mimoděk jsem si uvědomil, že déšť zesílil. Polknul jsem a zaklepal na jeho dveře. Asi trochu hlasitěji, než bylo nutné.
"Už jdu!" ozvalo se a já byl rád, že se dneska nikde nezdržoval a šel rovnou domů. Ani mě nenapadlo, co bych dělal, kdyby byl zalezlý u nějaké té opice z naší třídy.
Otevřel dveře. Měl na sobě jenom džíny, které byly navíc pořádně promočené. Ručníkem si sušil mokré vlasy a vůbec byl celý ještě mokrý. Prohlížel jsem si ho a zalilo mě horko. To, se usadilo v mých tvářích a já úplně zapomněl, proč jsem vlastně přišel.
"Ahoj, co potřebuješ?" vytrhnul mě ze snění. Podíval jsem se mu do očí a podával mu sešity.
"Chtěl jsem ti je vrátit, a ještě jednou ti poděkovat," nějak jsem ze sebe dostal, ale měl jsem pocit, že mi moc nerozuměl, protože se mi chvěl hlas a já byl čím dál tím víc nervózní z toho deště. Chtěl jsem ještě něco dodat, ale v tu chvíli se zablesklo a několik vteřin poté se ozvala strašná rána. Vykřikl jsem leknutím a pustil sešity. Když hrom odezněl, tak jsem se začal Tetsuovi koktavě omlouvat. Sehnul jsem se pro spadané sešity a začal je sbírat. Přitom jsem doufal, že není moc vidět, jak se mi třesou ruce. Zrovna říkal, že to nevadí a ptal se, jestli jsem v pořádku, když se znovu zablesklo. V očekávání šílené rány, jsem zavřel oči a zacpal si uši. Vůbec to nepomohlo. Cítil jsem, jak mi po tváři tečou slzy, a sám si nadával, jak se můžu tolik bát obyčejné bouřky. Setřel jsem je hřbetem ruky a na Tetsua se pokusil usmát.
"Vážně p-promiň, tady máš," dal jsem mu sešity do ruky a přál si schovat se v posteli pod peřinou. On sešity ledabyle hodil do svého pokoje. Slyšel, jak přistály na linu. Sklonil se ke mně, ručník kolem ramen, a položil mi ruce na ramena.
"Co se děje? Jsi v pořádku?" chrlil na mě otázky. Já zmohl jenom na zavrtění hlavou a při dalším zablesknutí jsem se k němu přitisknul ze strachu z přicházejícího hromu. Byl jsem dobře vědom toho, že se třesu jako osika a bulím jako malé dítě, ale nemohl jsem s tím nic dělat. Měl jsem příliš velký strach. Tetsu mě přinutil vstát a něco mi říkal, ale neslyšel jsem ho. Když jsem mu nijak neodpovídal tak mě prostě vtáhnul k sobě do pokoje a zavřel za námi dveře. Překročil sešity, rozpláclé na zemi, a posadil mě na svoji postel. Já si přitáhnul kolena k bradě a pevně zavřel oči, tak jsem si ani nevšimnul, jak to tam vlastně vypadá, jestli tam má nepořádek nebo ne, nebo cokoliv jiného.
Uslyšel jsem zacinkání. Podíval jsem se tím směrem a zjistil, že to byly jeho promáčené džíny, které ze sebe shodil a převlíkal se do tepláků. Kdyby za okny nebyla bouřka a já nebyl vyděšený k smrti, tak bych se mu asi smál za to, že měl na boxerkách na zadku napsáno sweet červeným písmem. Takhle jsem si toho sotva všimnul.
Tetsu mě přelezl a vlezl si do postele za mnou. Schoval se pod peřinou a natáhnul ke mně ruce. Mě došlo, že chce, abych se u něj schoval, asi než bouřka skončí. Na chvíli se mi vrátil zdravý rozum a já zaváhal, nestačil jsem o tom ale přemýšlet ani po dobu jednoho úderu srdce, protože se znovu zablesklo. Vlezl jsem k němu pod peřinu rychlostí světa a nechal se od něj obejmout. Pořád na sobě neměl tričko a mě do nosu praštila vůně jeho deodorantu, pevně mě objímal a usmál se na mě.
"Nemusíš se bát, jsem tu s tebou," šeptal mi. Zavřel jsem oči a snažil se uklidnit. Říkal mi ještě spoustu dalších věcí, ani si je všechny nepamatuju. Opatrně mi sundal z nosu brýle a dal mi vlasy za ucho, aby mi nepadaly do očí. Stíral mi něžně slzy, co putovaly dolů mou tváří, a nepřestával mi šeptat. A ono mě to opravdu uklidňovalo. Pomaloučku jsem se přestal třást a on mě při každém dalším hromu tisknul pevněji. Srdce mi pořád bušilo jako splašené, ale už jsem neměl takový strach.
"Nevěděl jsem, že máš strach z bouřek," zašeptal mi najednou. Opatrně jsem se mu podíval do očí a viděl jsem, že se usmívá. Zčervenal jsem studem.
"No a co, každý se přece něčeho bojí, ne?" odsekl jsem. On se tiše zasmál.
"To máš pravdu, já se bojím hadů," překvapil mě.
"Opravdu?" nevěřil jsem mu. On ale naprosto vážně přikývnul a nakrčil obočí.
"Vždyť to není normální nemít žádný nohy! A jak může jeden malej tenkej had sežrat celou antilopu? To je prostě děsivý," vysvětloval mi a já se rozesmál. Nikdy by mě nenapadlo, že se zrovna on bude bát něčeho tak normálního.
"Nesměj se mi," urazil se. Znovu se zablesklo a já se roztřeseně nadechnul. Zavřel jsem oči a čelem se opřel o jeho hrudník. Hrom jsem ale pomalu ani neslyšel, tak mě překvapilo, když jsem zaslechl jeho srdce bít jako o závod. Stejně rychle jako to moje. Podíval jsem se na něj a nebylo pochyb o tom, že se trochu červená. Jeho prsty přejížděly po mých zádech. Usmál jsem se a nechal se tím tlukotem ukonejšit. Tiše jsme si spolu povídali o tom, co se dělo ve škole. Tetsu se snažil odvést moji pozornost od bouřky a já ani nevím kdy, ale vyčerpaný pláčem jsem je nechal jeho tichým ukolébat a zvábit do vod spánku.
Kdyby se mi někdo pokusil v minulosti vysvětlit, že za bouřky se dá usnout, tak bych se mu vysmál a poslal ho za doktorem. Nevěřil jsem, že toho někdy budu schopný, ale ono se to doopravdy stalo.
Když jsem znovu přišel k sobě, už jenom slabě poprchávalo a déšť tiše bubnoval do oken.
Tetsuovy ruce byly stále omotané kolem mě a on klidně oddechoval. Zrudnul jsem a srdce vynechalo několik úderů. Takže se mi to nezdálo. On byl opravdu se mnou celou tu dobu. Ležel jsem vedle něj, dokud nepřestalo pršet úplně a na nebi se neobjevil měsíc. Byl úplněk a zrovna svítil do jeho pokoje jako lampa. Chtěl jsem se trochu protáhnout, ale jak jsem pohnul rukou, tak jsem se dotkl jeho hrudi. Málem jsem vyskočil z kůže, koukal jsem na něj, ale neprobudil se. Odechnul jsem si a raději se trošku zamlel, abych se líp uvelebil. On mě s tichým zamručením pustil a sám se pořádně zachumlal do peřiny. Usmál jsem se a chtěl znovu usnout. Zjistil jsem ale, že když mě neobjímá, tak mi je zima. I přes peřinu, která byla značně vyhřátá teplem dvou těl, mi bylo podivně chladno.
Přitulil jsem se k němu a on mě jednou rukou objal. Byl jsem pořád v polospánku, tak jsem si nevšiml, že se Tetsu usmál a už jsem necítil, jak mi prohrábnul delší vlasy, aby mě nešimraly na nose.
Podruhé jsem se probudil už za světla. A v posteli jsem byl sám. Pořádně jsem se protáhl a říkal si, že to už je nějaké doba, co jsem spal takhle tvrdě. Nejdřív jsem si ani neuvědomil, že vlastně nejsem ve svém pokoji. To až když jsem chtěl nahmatat své brýle a nemohl jsem najít roh stolu. Uslyšel jsem zasmání a otevřel oči. Zvedl jsem se do sedu a pořádně se kolem sebe rozhlédl. Do oka mi padl Tetsu, seděl za stolem a v ruce měl propisku.
"Už jsem si říkal, kdy se probudíš," usmál se. Já na něj hleděl jako na zjevení. Potom jsem se podíval na sebe a vzpomněl si na včerejšek. Zrudnul jsem jako rajče a schoval se pod peřinu. Tetsu se rozesmál a já tomu nemohl uvěřit. Vzpomněl jsem si na jeho vřelé objetí (a obnaženou hruď, ke které mě tiskl) a na to, jak mě utěšoval. Co mi šeptal a že si ze mě i trochu utahoval. Srdce mi bušilo zprudka a hlasitě. Zhluboka jsem se nadechl, abych se uklidnil. Tetsu si sedl na kraj postele a peřinu za mě stáhnul.
"Zima," kňoural jsem.
"Tak běž spát k sobě, já tu mám práci," kývnul směrem ke dveřím.
"Vyháníš mě?" začal jsem se zvedat z postele. Nálada mi trochu poklesla.
"Ne, ale takhle tu proležíš celý den, nenudil by ses?" utahoval si ze mě.
"Ts," odsekl jsem a začal hledat brýle.
"Tady," podal mi je. Natáhnul jsem se pro ně, ale on mě chytil za ruku a strhnul k sobě. Tiše jsem vyjekl, ale on mě jenom objal.
"Už je všechno v pořádku?" zeptal se vážným hlasem.
"J-jo," přikývl jsem.
"To je dobře," usmál se. Pustil mě a nasadil mi brýle. Přikývnul jsem a šel ke dveřím. Přitom jsem si říkal, že tu má víc uklizeno, než bych čekal.
"Tak se měj," mávnul jsem na něj ode dveří. On zůstal sedět na posteli a jenom mi zamával. Zavřel jsem za sebou dveře. A dvěma dlouhými kroky přešel chodbu ke svému pokoji. Otevřel jsem a rovnou sebou praštil na postel. Přitom jsem si uvědomil, jak je studená a že to tu voní jinak než u něj. Objal jsem si pažemi hrudník a povzdychnul si.
S vypětím všech sil jsem si sedl za stůl a sáhl po papíru.

Krásné dopoledne!
Děkuji, žes mi napsal, něco, co pro tebe muselo být tolik těžké. Nedokážu si to ani pořádně představit.
Ale nemáš proč mi závidět moji povahu knihomola, zatím mi život spíš ztížila. Všechny mé bývalé přítelkyně mě kvůli ní opustily. A já sám mám občas spíš pocit, že za knihami utíkám. Protože v nich jsou světy daleko lepší a krásnější, než ten, ve kterém žijeme.
Chtěl bych se ti taky omluvit za včerejší noc. Neměl jsem v plánu tě tak dlouho otravovat. Vlastně jsem nechtěl, aby se někdo o tomhle mém strachu dozvěděl. Ale když to jsi ty, tak je to v pořádku.
Nikomu nepovím o tvé sestře, tak ty prosím nikomu neříkej o téhle mé slabině. Platí? Bude to naše tajemství.
Taky ti ale děkuji. Nikdy bych nevěřil, že je možné usnout, když je venku bouřka. Obyčejně si dávám do uší sluchátka a pouštím hudbu jak nejhlasitěji to jde a z postele nevylezu ani druhý den.
Je mi líto, že ti nedokážu říct nic, co by ulevilo tvým starostem nebo ti aspoň trochu pomohlo. Štve mě, že i přesto, že tolik čtu, to se slovy moc neumím. Ale chtěl bych ti nějak oplatit tvoji pomoc.
Nevím, které knížky máš rád, nebo co se ti líbí, ale myslím, že tahle knížka by tě mohla bavit. Je jedna z mých oblíbených. Jsem zvědavý, co na ní povíš.
Taky jsem ti včera pořádně nepoděkoval za poznámky ze školy, tak tedy děkuji. Těžko bych je od někoho u nás ve třídě sháněl.
Užij si víkend.

Akio

Během psaní dopisu, mě napadla naprosto geniální věc. Vzpomněl jsem si na jednu knihu, kterou jsem četl asi už stokrát, a byla prostě úžasná. Byla smutná a hlavní hrdina to v ní neměl jednoduché, ale končila dobře a vždy, když jsem jí dočetl, tak jsem se cítil plný energie. Vždycky mě dokázala "nakopnout". A taky byla relativně tenká, takže jsem si říkal, že by pro něj nemuselo být nudné jí číst, že i kdyby ho nebavila, tak jí bude mít rychle za sebou.
Dopis jsem tentokrát nedával do obálky, jenom jsem ho přeložil na čtvrtiny a vložil do knihy. Vymýšlel jsem, jak mu jí dám, bez toho, aby to bylo trapné a do očí bijící.
Představoval jsem si různé šílené plány, jako že mu jí zabalím do novin a hodím do okna, a u toho jsem si uklízel. Zjistil jsem, že jsem nechal hrát mobil se sluchátky celou noc, co jsem tu nebyl. Dal jsem ho nabíjet a sluchátka jsem hezky smotal do mašličky, aby se nezašmodrchaly.
Problematiku předání nakonec vyřešil Tetsu za mě, protože za mnou odpoledne přišel.
Seděl jsem akorát u stolu a četl si, když jsem uslyšel otevření dveří a "Ahojky, už ses vymotal z postele?" Polekaný jsem se otočil a uviděl ho, jak si naprosto bez dovolení kráčí dovnitř a sedá si na postel.
"Nikdo tě nenaučil klepat?!" vyjel jsem na něj, "a co potřebuješ?" popuzeně jsem si postrčil brýle na nose.
"Donesl jsem ti výpisky ze včerejška, nějak jsem na to zapomněl. Měl jsi u sebe nějaké moje sešity, tak jsem to měl na papírech, takže jsem to teď ještě opisoval," podával mi je.
"Děkuju, taky jsem úplně zapomněl, že včera vlastně byla škola…" zamyslel jsem se a sešity položil na stůl.
"A co budeš dneska dělat?" vyzvídal.
"Co je ti do toho?" pozlobil jsem ho.
"Tak promiň, že se zajímám," urazil se.
"Aspoň, že se omluvíš," ušklíbl jsem se na něj. Jemu se ďábelsky zablesklo v očích, jak vstával z postele a šel ke mně. Natáhnul ke mně ruce a já nechápal, co chce udělat.
"Omluv se nebo to udělám," vyhrožoval.
"Co jako uděláš?" zůstal jsem v klidu. On se usmál a začal mě znenadání lechtat. Vyjekl jsem a začal se smát. Snažil jsem se ho odstrčit, ale nešlo to, jak jsem se smál, tak jsem neměl žádnou sílu.
"Tak co omluvíš se?" zeptal se po chvíli a bylo na něm vidět, že si to vyloženě užívá.
"N-nikdy!" zadýchaně jsem odpověděl. Chytil jsem jeho ruce a chvíli se s ním přetahoval, ale nakonec mě porazil a znovu mě začal lechtat.
"P-přestaň, prosím. Už dost!" křičel jsem a smál se.
"Ne, dokud se neomluvíš!" tvrdohlavě si vedl svou. Zaklonil jsem se na židli, snažil jsem se mu uhnout, ale nejen, že to vůbec nefungovalo, ale ještě jsem zavrávoral a jak se o mě Tetsu opřel, tak se židle naklonila, podjela pode mnou a my oba skončili na zemi. Pořád jsme se smáli jako blbci, i když mě bolel naražený loket.
"Pořád ti to nestačilo?" vydýchával jsem se. Trochu jsem poodlezl, aby se Tetsu mohl posbírat na nohy, a sedl jsem si do tureckého sedu.
"Asi už jo," uznal a já se vítězně zašklebil.
"Porazil jsem tě!" předvedl jsem mu svůj vítězný smích a on se taky rozesmál.
Zůstal u mě ještě nějakou dobu. Povídali jsme si a hlavně se hodně smáli. Přišlo mi vtipné, že ještě před pár týdny jsem ho nemohl vystát, a teď se s ním bavím, jako jeho kamarád. A hlavně mi přišlo zvláštní, proč jsem si myslel, že se s ním normálně mluvit nedá.

Odešel, protože mu zavolal jeden z jeho kamarádů. Vyšel na chodbu, kde jsem ho i slyšel mluvit. Chvíli jsem na něj čekal, ale když se pořád nevracel, tak jsem si sedl za stůl a dal se do dalšího opisování.

 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Yuki Yuki | E-mail | Web | 22. listopadu 2015 v 22:41 | Reagovat

Opravdu pěkná povídka. Těším se na další díl a doufám, že tu bude co nejdřív. Jinak... tvoje postavy mě nějak vždycky učarují. Opravdu nádherný.

2 S-chan S-chan | 21. prosince 2015 v 17:30 | Reagovat

[1]: Mockrát ti děkuji! Ohromně moc to pro mě znamená! :D

3 Yuki Yuki | E-mail | Web | 21. prosince 2015 v 20:39 | Reagovat

[2]: Nemáš zač :-) Snad si najdeš dost volného času na psaní a dokončení všech rozepsaných děl :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama