Love letter - 6. část

24. prosince 2015 v 13:17 | S-chan |  Love Letter
A je tu jako takový malý dárek další díl do téhle povídky. Všechno se víc a víc zamotává. Chování, pocity i myšlenky, tak si užijte kapitolku a šťastné a veselé!





Když tam tak na té chodbě křičel do telefonu, nemohl jsem se na učení pořádně soustředit. Pomalu jsem dostával pocit, že jsem si nechal nasadit pořádně růžové brýle za těch několik posledních dní. A připadal jsem si trapně.
Dal jsem si do uší sluchátka a nařídil si, soustředit se. Potřeboval jsem dohnat spoustu látky, tak jsem se zabral do slov a číslic a zakázal si přemýšlet nad celou tou kdovíjakou situací.
Kolem třetí odpoledne jsem slyšel povědomé práskání dveřmi. Vyndal jsem jedno sluchátko, jenom abych se přesvědčil, že si opravdu pozval k sobě své opičí kamarádíčky.
Moje nálada poklesla na bod mrazu, jenom jsem uslyšel jejich smích a slyšel cinkání flašek od piva. Vážně, proč to musí pořád zamotávat?! Nadával jsem mu v duchu. Vždycky se stane něco krásného, jako třeba včerejší noc, a on to potom musí zničit tím, že se zase začne chovat jako debil.
Bloumal jsem nad jeho sešity a mučil jsem se přepisováním posledních nudných slov. Jakmile jsem měl hotovo, tak jsem je zavřel a zahoupal se na židli. Vzpomínal jsem na to, jak jsme si povídali, a měl jsem pocit, že se to stalo před strašně dlouhou dobou. Ne jenom pár hodin dozadu.
Abych vytlačil z hlavy tenhle divný hlavolam, tak jsem se začal převlékat. Pořád jsem měl na sobě domácké věci od včerejška a napadlo mě, že mu vrátím ty sešity, podstrčím mu knížku a zajdu si někam na jídlo.
Oblékl jsem se do svých nejmíň oblíbených úzkých džínů, které jsem si nedopatřením koupil, když jsem byl už v akutní nouzi o čisté oblečení, a prostě jsem je popadl v obchodě bez zkoušení. A přehodil přes sebe volnější triko s mikinou.
Přes rameno jsem si hodil tašku s novou knihou a těšil se až si zase něco počtu. Chybělo mi to.
Uvědomil jsem si, že jak jsem měl poslední dobu hlavu v oblacích, tak jsem se nedokázal soustředit na své nejlepší přátele, tolik, co předtím. A měl jsem špatný pocit z toho, že jim nevěnuji dost pozornosti.
Shrábnul jsem sešity a jenom co jsem vyšel ze svého pokoje, tak mě do uší udeřila hlasitá popová hudba. Nějaké staré odrhovačky, které hrají po rádiích už nějakých dvacet let. Tetsu měl dveře od svého pokoje otevřené, proto jsem se moc nenamáhal, abych dal někomu vědět, že se tam chystám vkrást. Naškrábal jsem mu ještě lísteček s poděkováním a upozorněním na překvapení v podobě knihy a potom jsem tu relativně uspořádanou hromádku položil na jeho botník.
Udělal jsem asi jenom tři kroky do jeho pokoje, ale stejně jsem měl pocit, že jsem zloděj a dělal si starosti, co bych říkal, kdyby mě tam někdo objevil.
Radši jsem to tam fláknul a rychle zmizel. Vyběhnul jsem z ubytka a překvapil mě řezavý studený vzduch. Vzpomněl jsem si, proč jsem vlastně v prvé řadě zůstával doma, a zapnul si bundu až ke krku. Vyrazil jsem svižným krokem do centra. Těšil jsem se, že si zalezu do nějakého fast foodu a pořádně se najím.
Moje prsty se už automaticky natahovaly ke knize schované v brašně. Tentokrát jsem si vzal s sebou povinnou četbu. Byla to knížka Komu zvoní hrana. Začátek mě vůbec nebavil, ale říkal jsem si, že jí dám ještě jednu šanci. Ačkoliv vůbec nevypadala tak zajímavě, jak jsem doufal, že bude.
Do nejbližšího KFC to bylo asi dvacet minut pěšky, ale i za tu krátkou dobu, jsem se dokázal ponořit do příběhu.
V dvoupatrovém obchodě jsem si i s tácem sednul do toho nejodlehlejšího rohu a začal jsem nad otevřenou knížkou jíst. Věděl jsem, že bych neměl, protože jsem se nedokázal soustředit pořádně ani na jídlo ani na příběh, ale nechtěl jsem se od ní odtrhávat.
Když jsem se dostal k prvním mileneckým scénám a jejich popisu, tak jsem z nějakého důvodu zčervenal jako rak. Odložil jsem jídlo a knížku si zvednul před obličej. Schovával jsem se za ní, jak jsem četl těch několik řádků stále dokola. O bušícím srdci a pálivé touze a příliš krátkých momentech společné blízkosti. Vzpomněl jsem si, jak jsem se tulil k Tetsuově hřejivé hrudi, na jeho konejšivé dlaně i šepotavý hlas a všechno se ve mně najednou začalo mlet. Všechny moje myšlenky se stočily jenom k němu a k jeho hloupému chování.
Nedokázal jsem si dát dohromady, jak ten pitomec a ten něžný, skoro už muž, u kterého jsem včera byl, můžou být jedna a ta samá osoba. Povzdechnul jsem si a praštil se knížkou do čela. Co jen budu dělat? Co jen budu dělat, jestli mi ten hlupák něco provedl?
Nechtěl jsem si vzpomínat na důvod, proč to celé začalo. Věděl jsem, že by mě to zbytečně bolelo, a nic bych tím nevyřešil, ale moje zlomyslné podvědomí mě k té vzpomínce táhlo. K té dívce, která mi dala facku, protože jsem nechtěl poslouchat její vyznání, k té jeho pitomé hře i k jeho první hrané známce náklonosti.
Je vůbec možné, aby byl někdo tak dobrý herec? Měl jsem z toho pořádně zamotanou hlavu a najednou mi už jídlo vůbec nechutnalo.
Odcházel jsem, až když jsem se zase dokázal relativně uklidnit. S nosem zabodnutým do knížky. Když jsem přišel k ubytku, mohl jsem slyšet, že párty je v plném proudu. Po několika vteřinových intervalech se vždycky ozývaly výbuchy smíchu a já se snažil ubránit blížícímu se zklamání. Radši jsem se obrnil, jak jsem odemykal dveře a chystal se vyrazit rovnou do pokoje.
Udělal jsem několik dlouhých kroků ke schodišti a pod nimi se zastavil. Netušil jsem proč, ale byl jsem najednou ohromně nervózní.
Chvíli jsem poslouchal jejich smích a útržky rozhovoru. Vypadalo to, že baví o úplných blbostech, jako je škola nebo holky. Trochu se mi ulevilo, že se nebaví o mě. Nějak jsem si myslel, že by se tomu mohli smát. Vlastně jsem předpokládal, že jim dal ty dopisy přečíst. Vyšel jsem schody a v ruce měl připravené klíče od pokoje.
´"Hele, proč tu máš tuhle knížku? Nepatří snad jemu?" zaslechl jsem najednou. Srdce se mi v tu ránu zastavilo a obklopil mě strach. Stál jsem na chodbě a poslouchal, co se ozval jako další.
"Hele něco z ní vypadlo!"
"Nějakej papír… počkej, vypadá to jako dopis!" křikl další.
"Vy blbci, nechte toho!" ozval se najednou Tetsu. Dveře do jeho pokoje byly pořád pootevřené, takže jsem viděl, jak se k nim přihnal a knížku jim sebral.
"Ale no tak! Co by se mohlo stát? Dej nám to přečíst," přemlouvali ho.
"Ne, všechno zkazíte. Zapomeňte na to," odmítal.
"Už bys nám mohl říct, jak to vlastně pokračuje. Naposledy si nám akorát psal, jak byl posraný z té bouřky a že k tobě hned zalezl jako malá holka," všichni se rozesmáli. A já myslel, že se mi to jenom zdá. Všechno se ve mně sevřelo a bylo mi do pláče. On jim to řekl? Vážně jim to řekl? Připadal jsem si jako obrovský idiot. Do očí se mi hrnuly slzy. Proč jsem si jenom myslel, že by v něm molo být něco dobrého? Jak mě jenom mohlo napadnout, že by o mě mohl mít třeba jenom trošku zájem? Vždyť se mi posmíval celou tu dobu. Samozřejmě, že mě nemá rád. Vždyť všechno tohle udělal jenom proto, aby se mi pomstil!
Chtěl jsem rychle odemknout dveře, ale klíče mi spadly na zem. U Tetsua v pokoji najednou všichni zmlkli a někdo duchaplně otevřel dveře dokořán. Nechtěl jsem se tam podívat, ale moje oči byly rychlejší než moje myšlenky. Viděl jsem Tetsua, jak má knížku v ruce a nějakého jeho kamaráda, který čte můj dopis.
Cítil jsem, jak mi srdce buší až v krku, a nevěděl, jak se mám tvářit. Tetsu měl vyděšený výraz. Vyprchala mu z obličeje všechna barva. Za to já cítil, jak rudnu a cítil jsem i slzy na tvářích. Radši jsem se rychle sehnul pro klíče a otevřel si. Nevěděl jsem, co říct. Tak jsem mlčel a akorát jsem za sebou prudce zabouchnul dveře.
"Myslíte, že brečel?" ozval se najednou někdo. A ostatní se začali smát. Stál jsem opřený o dveře a zhluboka jsem dýchal. V hlavě mi běžela jediná myšlenka. Co mám dělat? Co mám dělat? Co mám dělat? Co bych měl teď udělat?
Představoval jsem si, jak ho potkám zítra ve škole, že bude zase sedět za mnou, že se mi tam všichni budou smát. Proč? Proč mi musí dělat ze života takové peklo? Vždyť jsem nic neprovedl! Jenom jsem odmítnul nějakou blbou husu, protože jsem jí vůbec neznal a neměl jsem na ní náladu.
Chvíli se u Tetsua ještě hádali, ale potom je všechny vyhnal. Hudba přestala hrát a i on praštil svými dveřmi. Seděl jsem na zemi a cítil tu ohromnou vzdálenost mezi námi. Vzpomněl jsem si na dnešní dopoledne, kdy jsem se probudil u něj v posteli, a připadalo mi to neskutečné. Že se to přece vůbec nemohlo stát.
Setřel jsem si slzy a šel jsem ke stolu, abych se mohl vysmrkat. Začal jsem si uklízet a chystat se na pondělí. Potom jsem se akorát převléknul do pyžama a šel jsem spát. Bylo mi všechno už jedno. Neměl jsem sílu nad tím přemýšlet. Nechtěl jsem myslet na to, jak moc velký hlupák jsem byl, když jsem si dovolil, aby pro mě začal znamenat něco víc. Proč jsem se jenom o něj vůbec zajímal? Proč jsem na tu hru přistupoval? Bušící srdce mi způsobovalo akorát tak bolest. Zavřel jsme oči a přikázal si spát. Byl to až příliš dlouhý den.

 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Yuki Yuki | E-mail | Web | 24. prosince 2015 v 13:44 | Reagovat

Také si užij svátky!
Skvělé pokračování. Nemůžu se dočkat dalšího dílu :-) :-3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama