Nechtěný snoubenec 2/3 - Růžové brýle 1/4

8. ledna 2016 v 11:50 | S-chan |  Rychlovky
S-chan probírala svoje rozepsané povídky a všimla si, že tu vlastně je ještě tahle, které čeká na dokončení, tak se na to vrhla :) Doufá, že se vám bude líbit. =^^=
Jinak by se S-chan chtěla omluvit, pokud tam budou nějaké překlepy nebo chyby. Konec konců nemá betu, tak se spoléhá na to, že s většinou jí pomůže word. Kdybyste něco zaregistrovali, co vás hodně při čtení otravovalo, nebo jestli nějaká chyba byla fakt hrozná, tak se ozvěte a S-chan to napraví ;)




Ještě když jsem nastupoval do autobusu, tak jsem měl povznesenou náladu. Bylo to poprvé, co jsem do školy nejel limuzínou, co jsem nemusel utíkat řidiči, jenom proto, abych měl pocit, že se o mě někdo zajímá. Sedl jsem si k oknu a pozoroval krajinu města ubíhající za okny a nemohl tomu uvěřit. A to hned ze dvou důvodů.
První byl ten, že jsem jenom těžko zpracovával, že bych si měl vzít někoho, koho nemiluji. Asi to zní praštěně a puberťácky, ale opravdu jsem vždycky věřil, že svatba by měla být něco výjimečného a speciálního. Potvrzení toho, že se dva lidé milují na celý život. Ne, že bych si někdy představoval, že se ožením, ale myslel jsem si, že si najdu někoho, koho budu mít doopravdy rád. Někoho, kdo mě bude akceptovat proto, kdo jsem, a ne proto, že moji nevlastní rodiče mají peníze, nebo proto, že se můžou povozit v limuzíně.
Druhý důvod byl to, že jsem nemohl uvěřit svému štěstí. Bylo opravdu zajímavé, že jsme si s Leem tak dobře sedli a první dny našeho soužití byly prostě úžasné. Připadal jsem si, jako kdybych bydlel na koleji, měl život ve svých rukou a konečně stál na pevné zemi. Zamiloval jsem se do toho žlutého domku na předměstí už jenom proto, že mi dal možnost vidět i něco jiného, než školu nebo naši vilu.
Byl jsem úplně ztracený ve svých myšlenkách, takže jsem si zprvu nevšimnul, jakou rychlostí se blížíme ke škole. Jakmile jsem se podíval, abych zkontroloval, na jaké zastávce jsme, tak mi úplně vyschlo v krku a žaludek se mi sevřel nervozitou. Opravdu jsem tam nechtěl. Představil jsem si, jak teď budu muset zase dělat, že jsem nepřístupný a že mi je všechno jedno. Soustředit se jenom na profesorův výklad, nehledě na to, jak je nudný, a dělat si poznámky a všechno to ostatní. Budu chodit po škole jako duch, uslyším jenom to protivné šeptání a špitání za svými zády.
Vždycky mi přišlo na jednu stranu fascinující, že si toho pořád mají tolik co říct mezi sebou. Zajímalo by mě, co na mě vlastně každý den pomlouvají.
Vystoupil jsem. Pořádně jsem se rozhlédl, potřeboval jsem se nejdřív trochu zorientovat. Sice jsem se koukal na mapy, abych věděl, jak jít od zastávky ke škole, ale potřeboval jsem najít svůj záchytný bod. Jak jsem tak šel, tak mě napadlo, jak se vlastně má Leo. Jestli je doma spokojený, jestli je ve škole spokojený. Vždyť byl venku s kamarády…
Uvědomil jsem si, že o něm vlastně nevím vůbec nic. A zároveň jsem se přistihnul, že i tu kapku, kterou znám, mu závidím. Nikdy jsem nepoznal jaké to je, jít ven s kamarády. Nikdy jsem žádné neměl. Aspoň ne ve svém věku a myslím, že asi nemůžu počítat kuchařku nebo sluhu z našeho domu. Hrával jsem si s nimi jako malý, ale potom si ode mě začali držet odstup, jak se sluší a patří.
Vůbec jsem se zamyslel nad celou tou situací, rodinnou situací, abych to upřesnil. Bylo to všechno nějaké složité.
Zahlcen novými myšlenkami a novými pohledy na město, jsem došel až ke škole. Nezpozorován jsem prošel školní branou a říkal si, že to je osvěžující pocit. Možná, že si mě všichni všímali, jenom díky té limuzíně…
U skříňky jsem se přezul a změnil kód na zámku. Za zády jsem tušil partičku pitomců, kteří mě sledují a snaží se mě šikanovat. Většinou se jim vyhýbám a daří se mi to, ale občas mě zastihnou nepřipraveného. Cestou do třídy jsem si akorát říkal, že je čas zase obměnit kódy, které používám.
Totiž vždycky točím během týdne asi pět nebo šest kódů, v různém pořadí, jak mě zrovna napadnou. Každý den mám nový. A jednou za čas si vymyslím nové, aby je náhodou někdo neodpozoroval. Zároveň si dávám pozor, abych vždycky nastavil číselník zpátky na nuly. Aby na to náhodou někdo nepřišel.
Připadalo mi směšné, že jsem si musel vymyslet takový systém jenom proto, aby mi nerozstříhali polobotky, nebo nepočmárali tělocvik, nebo nějaké horší věci.
Sedl jsem si na svoje místo a zíral z okna. Jako každé ráno jsem pozoroval dav studentů proudící do budovy a moje nálada pomalu zamrzala na bodu mrazu. Nechtěl jsem před svými spolužáky projevit radost, kterou jsem měl, ze své nové životní situace.
Během první hodiny, byla to občanka, jsem přemýšlel nad tím poloslibem, který jsme si s Leem dali. O tom, že přesto, že budeme svoji, nám nebude vadit, když ten druhý bude mít někoho jiného. Připomněla mi to profesorka, která začala probírat rodinné právo. Říkal jsem si, jestli je to opravdu správné řešení. Jestli to bude tak jednoduché. Jestli by vůbec někdo v budoucnu dokázal pochopit, v jaké jsme situaci, a proč se nemůžeme rozvést, nebo proč musíme toho druhého tajit před rodiči.
Zároveň jsem si ale říkal, co jiného nám zbývá? Je tu buď tahle možnost, nebo budeme navěky sami a nikoho milovat nebudeme nebo… Na chvíli jsem upadl do rozpaků, nebo by to znamenalo, že se do sebe s Leem zamilujeme a budeme spolu doopravdy jako pár. Pokoušel jsem si to představit, ale vůbec mi to nešlo. Nedokázal jsem sebe vidět jako Leova partnera. Nedokázal jsem si vůbec představit, že by mě někdo měl chtít mít za partnera. Dostával jsem se do příliš smutné nálady, tak jsem toho přemýšlení raději nechal a víc se soustředil na hodinu.
O velké přestávce jsem šel najít třídního, protože jsem mu potřeboval nahlásit změnu adresy. Zapsal jsem si jí do mobilu, abych jí náhodou nezapomněl. Našel jsem ho v kabinetu, kde to bylo podezřele cítit cigaretami, jako obvykle, a všichni profesoři se snažili tvářit, jako že oni nekouří a neví, kde se to tam vzalo, vždycky když vešel nějaký student.
Třídní mi řekl, že byl obeznámen s mojí situací, protože mu volali rodiče. To bylo neobvyklé a jenom mě to utvrdilo v tom, že to doopravdy myslí vážně. A že se z toho asi jenom tak nevyvleču.
Jak jsem tak zabíjel příjemnou procházkou po škole přestávku, tak jsem si poprvé začal doopravdy prohlížet, jak to kolem mě vlastně vypadá. Nevím, co to do mě vjelo, ale zastavil jsem se na chodbě a koukal chvíli z okna. Viděl jsem lesopark, který obklopoval jednu část školy, a dokonce jsem v něm mohl vidět malou vysekanou mýtinu, kde bylo dětské hřiště. Napadlo mě, že by mohlo být fajn, jít se tam někdy podívat.
Ale protože další hodinu byla písemka, tak jsem to pokoukávání raději moc neprotahoval a šel jsem do třídy. Přišel jsem právě včas, abych mohl vidět některé kluky ze třídy, jak se škodolibě chechtají nad mojí lavicí. Vešel jsem rázným krokem a hlasitě si odkašlal, když jsem jim stál za zády. Jeden měl v ruce lihovku a druhý zase nůžky. Vypadalo to, že chtěli znesvětit moje sešity a učebnice, když jsem byl pryč.
Nečekali mě, a tak se vylekali a odešli někam na chodbu. Mně ale bušilo zprudka srdce a nemohl jsem zapudit strach, který jsem najednou měl. Došlo mi, že i když se možná změnila k lepšímu moje situace s bydlením, že přesto, že už nemusím žít v té chladné vile, tak ve škole se nic nezměnilo. Tady mě pořád všichni nenávidí, tady pořád musím být opatrný na to, co udělám, co řeknu, jak se zachovám, nebo kdy nechám opuštěné svoje učebnice.
Měl jsem štěstí, že jsem přišel včas a ještě k ničemu nedošlo, zároveň mě to ale akorát koplo zpátky do reality a já zbytek dne musel přemýšlet nad tím, že dokonce i když teď mám Lea za spolubydlícího, tak to nezmění ten fakt, že můj život pořád nestojí za nic. Že rodiče se možná vzdálili, ale nezmizeli, že jejich hrozivý stín na mě pořád dopadá a ještě dva roky bude trvat, než zmizím z téhle školy a půjdu na vysokou, kterou mi vyberou. Přejel mi z toho mráz po zádech a bylo mi na nic. Kdybych byl doma, v bezpečí svého pokoje, tak bych se možná i rozbrečel.
Ve třídě mě to ale ani nenapadlo, a tak jsem místo toho byl naštvaný. Byl jsem rád, když zazvonilo na poslední hodinu a já mohl jít domů. Potřeboval jsem stihnout autobus, takže tentokrát jsem se neschovával a nečekal, až všichni zmizí. Místo toho jsem prostě nenuceně šel s davem a snažil se nepřipoutat k sobě pozornost. Což se mi minimálně ke skříňkám podařilo. Rychle jsem se přezul a pečlivě nastavil zámek. Stálo mi to za to za ten čas.
Na zastávku jsem sice musel doběhnout, ale autobus jsem stihnul. Jakmile jsem se zabořil do sedačky, tak jsem se konečně mohl zvolna nadechnout a mít radost z toho, že jedu domů.
Napadlo mě, jestli bude Leo doma, když přijedu, nebo jestli končí později. Vytáhnul jsem mobil a chtěl mu zavolat, ale musel jsem se podívat asi třikrát, aby mi došlo, že nemám jeho číslo. Bylo mi to líto. Říkal jsem si, jak křehký je náš vztah. A na chvíli jsem si připadal ještě osaměleji.
Domů jsem přece jenom dorazil jako první. V tu chvíli mi došlo, že vlastně můžeme žít ve stejném domě, ale neznamená to, že se budeme víc vidět. Když bude někde venku, nebo já dlouho ve škole, tak se s největší pravděpodobností mineme.
Ze zvyku jsem se zavřel u sebe v pokoji. Sedl jsem si za stůl a dal se do úkolů. Nechtělo se mi do toho. Vlastně jsem učení neměl rád, ale byla to asi jediná věc, ve které jsem byl dobrý nějakým způsobem.
A hlavně už jsem do toho dal tolik práce, tolik hodin strávených nad učebnicemi. Přece je všechny teď nezahodím, jenom proto, že nade mnou už nehrozí rodiče.
Tolik jsem se do toho zabral, že jsem neměl ani ponětí, kolik času už vlastně uběhlo. Vzhlédl jsem od sešitu a za oknem už byla tma. Mobil mi ukázal osm večer. Protáhnul jsem se a šel si pro něco k jídlu dolů do kuchyně.
Prošel jsem chodbou a mimoděk jsem si všimnul, že tu Leovy boty pořád nejsou. Ještě není doma? Kde asi je? Honilo se mi hlavou. Ohřál jsem si jídlo, které pro mě nechal v ledničce, a sedl si s tím do obyváku.
Poprvé jsem mohl jíst u televize, sedět přitom v pohodlném křesle a ne v té megalomanské jídelně, ale když jsem se kolem sebe rozhlédl, tak mi došlo, že zrovna teď jsem v celém domě úplně sám. Nikdo jiný tu není. Žádná kuchařka, za kterou bych mohl dojít, ani sluha, se kterým bych mohl hrát karty. Jsem tu úplně sám. Bylo to snad ještě horší, než nutit se do hovoru s rodiči.
Přešla mě chuť k jídlu. Vypnul jsem televizi a nedojedené jídlo jsem nechal na lince. Šel jsem si nahoru dát sprchu. Pustil jsem na sebe horkou vodu a zkoušel se uvolnit. Všimnul jsem si, že na okraji vany stojí Leův šampon a sprchový gel. Vzal jsem jeden do ruky a trochu si vylil do dlaně. Koupelnu provoněla jeho vůně a mě se z ní rozbušilo srdce. Chtěl jsem ho vidět. On byl jediný, se kterým jsem teď mohl mluvit. Nikoho jiného jsem neměl. Jestli mě i on opustí, tak nakonec budu na celém světě úplně sám!
Znovu mě přepadaly podobné smutné pocity, když jsem slyšel bouchnutí domovních dveří. Už se vrátil?
"Misaki? Jsi v koupelně?" ozval se jeho hlas zpoza dveří. Opravdu už je tady. Tolik se mi ulevilo. Ale zároveň jsem si uvědomil, co jsem to právě dělal. Rychle jsem smyl jeho šampon a začal si mýt vlasy svým.
"Ano!" houknul jsem na něj odpověď a doufal jsem, že na mém hlasu nebylo poznat, o čem jsem přemýšlel.
"Můžu dál? Jenom si umyju ruce," už otevíral dveře.
"Neřekl jsem, že můžeš!" křikl jsem na něj uraženě.
"Neboj se, nebudu tě šmírovat," rozesmál se a myl si ruce.
"Byls dlouho pryč," kníknul jsem otázku.
"Jo, trochu se to protáhlo, potřebovals mě?" podíval jsem se na něj. Cítil jsem z něj cigarety a pivo a zároveň jsem se musel zastavit na poslední chvíli, abych mu neřekl "Ano,"
"Měl by ses vysprchovat, smrdíš," zamával jsem si rukou před nosem. Rozesmál se.
"Hádám, že máš pravdu. Můžu se připojit?" začal si vyhrnovat triko. Já jsem celý zrudnul a pohoršeně se na něj podíval.
"NE!" zakřičel jsem. On se smíchem opouštěl koupelnu a za dveřmi se mi omlouval, že si dělal legraci.
Ještě nějakou chvíli jsem na sebe lil horkou vodu, jako kdyby mi snad mohla pomoct přijít na to, kde byl celou tu dobu. Nakonec jsem to uzavřel s tím, že mi do toho stejně nic není, a vodu jsem vypnul. Převlékl jsem se v koupelně do pyžama a s ručníkem na hlavě jsem se vydal do pokoje. Cestou jsem klepnul na Leovy dveře a řekl mu, že má volno.
U sebe jsem se položil na postel a vzal do ruky knížku. Tentokrát to nebyla žádná povinná četba, ale jedna, na kterou jsem se dlouho těšil. Koupil jsem si jí už před nějakým časem v knihkupectví a nemohl jsem se dočkat, až se do ní pustím. Nečetl jsem si ale moc dlouho a začaly mě pálit oči. Taky mě trochu rozbolela hlava. Řekl jsem si, že jenom na chvilku zavřu oči, a potom budu pokračovat, ale místo toho jsem usnul.
Neslyšel jsem Lea otevírat dveře, ani jeho hlas, když říkal: "Víš, co? Přemýšlel jsem, že-"
Jediné, co jsem spolehlivě zaznamenal, byla vůně cizího šamponu a sprchového gelu, která vůbec nebyla nepříjemná.
"Ale no tak, když budeš spát takhle, tak nastydneš. Musíš si pořádně vysušit vlasy," peskoval mě, ale bez výsledku. Vzal mi z ruky knížku a pečlivě založil stránku, kde jsem skončil. Dokonce dal i ručník na topení a pořádně mě přikryl.
"Až budeš nemocný, tak si nechoď za mnou stěžovat," odhrnul mi ještě mokré vlasy z očí a potom vstal.
"Ale nevadí, řeknu ti to ráno," říkal si pro sebe, když zhasnul a odešel. Tiše za sebou zavřel a já spokojeně chrupal až do rána.
Další den jsme se spolu potkali v kuchyni. Se zazíváním jsem ho pozdravil a on mi odpověděl do plotny.
"Jak se ti spalo?" zeptal se.
"Dobře, děkuju za včerejšek," usmál jsem se na něj rozespale. Ještě jsem se nepřevlíknul do uniformy, tak jsem se napil čaje a řekl si, že to musím napravit. Vydrápal jsem se opět nahoru a pořádně se zcivilizoval.
To, že jsem šel spát s mokrou hlavou, mělo své následky.
U snídaně na mě Leo vybalil, že by chtěl moje číslo.
"Víš, včera jsem se ti chtěl ozvat, ale zjistil jsem, že nemám tvoje číslo," vysvětloval mi.
"No jo, mě se vlastně stalo něco podobného…" vzpomínal jsem.
"Vidíš? Tak?" už vytahoval mobil. Musel jsem se zasmát, ale dobrá nálada mi moc dlouho nevydržela.
Sice bylo vtipné pozorovat Lea, jak přemýšlí, které číslo by mohl vymazat, aby mu nechybělo, protože měl plnou paměť, ale bylo mi z toho těžko. Znovu jsem očima přejel po těch třech číslech, která jsem měl uložená. Matčina sekretářka, otcova sekretářka a číslo k nám do vily, kde telefony bral sluha. Raději jsem nad tím moc nepřemýšlel a prostě si ho přidal. V tu chvíli jsem si ale připadal jako ten nejosamělejší člověk na světě.
Zíral jsem na displej, dokonce, i když už dávno zhasnul, a tiše jsem záviděl Leovi, který měl kolem sebe takové množství lidí, jaké jsem si já neuměl ani představit. Připadalo mi to neskutečné. Jak se dokázal vymanit z toho bludného kruhu, ve kterém jsem byl uvězněný? Schoval jsem mobil a snídani dojedl bez toho aniž, bych se na Lea podíval. Něco mi říkal, ale moc jsem ho neposlouchal.

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama