Nechtěný snoubenec 2/3 - Růžové brýle 3/4

9. ledna 2016 v 1:33 | S-chan |  Rychlovky
Je tu třetí díl a nakonec budou čtyři v téhle druhé části. Užijte si jí a určitě dejte vědět, kdyby cokoliv! Pac a pusu ;)



"Máš nějakej problém?" podíval se na mě ten kluk, co je očividně vedl.
"Jo s tebou, běž do prdele a nech mě na pokoji!" odstrčil jsem ho a hodil jsem tašku na lavici. Ve třídě se na chvíli rozhostilo ticho. On se na mě nasraně podíval, ale odešli.
Sednul jsem si a pokoušel se nedat na sobě nic znát. V duchu jsem byl ale v hajzlu. Věděl jsem, že tohle jsem přehnal. Že tohle jsem říkat neměl. Sevřel se mi žaludek a já se bál, co se stane po konci vyučování. Jestli si na mě počkají, jestli mě zmlátí. Docela bych si na to vsadil. Nachystal jsem si věci na hodinu. Ve třídě se zase rozproudil normální hovor a já si mohl trochu oddechnout.
Myslel jsem na to, že napíšu Leovi, jestli by pro mě nemohl přijet po škole. Ale ani jsem nezačal psát a už jsem si říkal, že to je pitomost. Přece kvůli mě nezruší setkání s kámošem. On je pro něj asi mnohem důležitější.
Zhluboka jsem se nadechnul a snažil se nějak to vstřebat, aby se ve mně všechno neposralo. Abych se tu ve škole nezhroutil. Soustředil jsem se na hodinu, dělal jsem si zápisky. Dával jsem pozor na svoje věci. Nemohl jsem uvěřit, že jsem doopravdy takhle vyjel. To se mi ještě nikdy předtím nestalo. Bolely mě ruce a koleno. Aspoň že prášek začal účinkovat a mě tolik nebolela hlava.
Čas neúprosně ubíhal. Nejdřív za námi byl jeden test, potom druhý a než jsem se nadál, tak tu byla poslední hodina a já se snažil nedat najevo paniku. Mechanicky jsem si chystal věci, koukal jsem, co jsme brali naposledy, a snažil se sám sebe přemluvit, že to bude v pohodě. Že se nic nestane. Ale nevěřil jsem tomu ani za mák. Snažil jsem se vybavit si, co mě ráno tolik rozhodilo. Jestli to bylo tou nemocí, nebo Leem, nebo tím, že mi podrazili nohy. Marně jsem hledal to, co mě vytočilo natolik, že jsem udělal tu osudnou chybu. Dělalo se mi špatně už jenom z té představy.
Aspoň, že je pátek, říkal jsem si. Že nemusím zítra do školy. Že budu moct být zalezlý doma v posteli. Padla na mě samota. Stalo by se tohle všechno, kdybych mohl udělat ty zkoušky? Kdyby mě sem otec neprotlačil? Co by se dělo, kdybych měl aspoň jednoho kamaráda?
Zavrtěl jsem hlavou. Nemělo smysl o tom přemýšlet. Spíš bych se měl připravit na to nejhorší. Polknul jsem a podíval se na hodiny. Zjistil jsem, že zbývá už jenom pět minut. Srdce mi začalo bušit strachem a v krku mi rostl knedlík. Neposlouchal jsem učitele. Koukal jsem z okna a snažil se být klidný. Vůbec mi to nešlo. Hrozně moc jsem chtěl napsat Leovi, aby mi pomohl. Aby byl doma, když přijdu, abych se u něj mohl vybrečet, nevím, cokoliv. Už jsem sahal po mobilu, ale to jeho setkání s kamarádem se mi zase připomnělo. Opravdu to budu muset zvládnout sám. Uvědomil jsem si. To nevadí, uklidňoval jsem se. Vždycky jsem byl sám. Není v tom žádný rozdíl. Není to tak, že teď bych byl s Leem něco víc. Nejsme. Pořád jsem na to sám, tak to taky sám musím zvládnout. Povzbuzoval jsem se.
Jakmile ale učitel řekl, abychom si sklidili věci, že bude zvonit, zvítězil strach. Měl jsem pocit, že ze mě vyprchal všechen život. Sklidil jsem si a čekal na zvonění. Nedíval jsem se do třídy, díval jsem se na tabuli a doufal, že ten osudný zvuk nikdy nepřijde.
Ozval se o pár vteřin později, co jsem vyslovil tohle přání. Vstal jsem, zvedl židli a šel ke skříňce. Na nikoho jsem se nedíval, chtěl jsem být nenápadný. Třeba na to už zapomněli. Vždyť to nebylo nic hroznýho. Neřekl jsem tak strašnou věc. U skříněk jsem byl hrozně nervózní. Změnil jsem kód a nenápadně koukal kolem sebe. Nikde nebyli. Přezul jsem se, vzal jsem si učebnice, zamknul a šel na autobus. Rostla ve mně naděje, že mě opravdu nechají být.
Skoro jsem došel na zastávku. Čekali na mě u přechodu. Všimnul jsem si jich už z dálky, ale zároveň jsem věděl, že neexistuje způsob, jak bych se jim mohl vyhnout. Protože jinak bych se na tu zastávku nedostal. Byla ve mě malá dušička, už jsem pomalu začal natahovat. Zavrtěl jsem hlavou a poručil si být chlap.
"Co kdybys šel s náma?" zeptal se mě s úsměvem ten, kterého jsem poslal do prdele.
"Nechce se mi," zkusil jsem to. Oni se začali pochechtávat, ale jeden z nich mi zkroutil ruku za zády.
"Myslím, že chce," usoudil ten kluk. Zatáhly mě do vedlejší ulice, kde bylo málo lidí. Praštili se mnou o stěnu baráku.
"Dovol mi připomenout ti, cos mi to řekl ráno?" napřahoval se ten kluk. Ještě než mi to stačil osvěžit, tak mi vrazil. Zapotácel jsem se, ale jeho kumpáni mě drželi, abych nespadl. Zvonilo mi v hlavě a já cítil bolest a strach, který pumpovalo moje srdce. Abych to zkrátil, tak mě prostě zmlátili. Smáli se a opakovali věci jako: "Teď už nejseš takovej drsňák co? Pamatuj si, kde je tvoje místo!" a i horší.
Nakonec mě tam nechali ležet u toho baráku a s posměšky odešli. Bylo strašně. Hrozně mě to bolelo. Věděl jsem, že z tohohle budu mít víc, než pár modřin. Cítil jsem se uboze, pateticky. Byl jsem k smíchu. Ani jsem se jim nedokázal postavit. Nedokázal jsem jim utéct, nebo se pokusit bojovat. Zvedal se mi z toho stresu žaludek. Ale udržel jsem se. Pomalu jsem se zvedal. Cítil jsem, že mi je horko, teplota musela znovu vyskočit nahoru. Vzal jsem si roztřesenýma rukama ibalgin a přemýšlel, co budu dělat. Cítil jsem, že mi po tváři teče krev. Setřel jsem jí. Byl jsem si pěkně jistý, že doma nemám náplasti ani žádnou mast na modřiny. Docela jednoduše jsem si spočítal, že jí budu potřebovat, tak jsem si řekl, že se vypravím do centra do lékárny.
Vrátil jsem se na zastávku, kde jsem se ještě trochu zcivilizoval. Minimálně jsem ze sebe oprášil špínu a setřel tu krev. Byl jsem neskutečně rád, že už to mám za sebou. Těšil jsem se domů. Těšil jsem se, až budu v posteli a schovám se před světem. Přemýšlel jsem, co řeknu Leovi.
Jestli přijde domů pozdě, tak by si toho nemusel ani všimnout. Zítra si něco vymyslím. Ujistil jsem se.
Nasednul jsem do autobusu a pohodlně se opřel. Bolel mě bok, do kterého mě kopnul, když už jsem ležel na zemi. Opatrně jsem se ho dotknul přes oblečení, ale hrozně to bolelo. Možná mi tím narazil žebra nebo něco podobného.
Na chvíli jsem zavřel oči. Nechtěl jsem o tom přemýšlet. Měl jsem slzy na krajíčku. A bylo mi z toho na nic. Musím vydržet domů. Přikázal jsem si a promnul si oči.
Vystoupil jsem a přešel menší náměstí k lékárně. Mohl to být takový hezký den, letělo mi hlavou. Svítilo slunce, bylo celkem teplo. Na náměstí byla fontána a malý parčík. Mohl to být fajn den. Povzdechnul jsem si.
Paní v lékárně se na mě dívala trochu divně. Myslím, že věděla, co se stalo, akorát nevěděla, jak na to zareagovat. To bylo celkem pochopitelné. Taky bych nevěděl. Ale doporučila mi jeden krém a dala mi spoustu náplastí. Poděkoval jsem jí a zaplatil.
Šel jsem k tomu parčíku, abych tam na lavičce mohl srovnat věci do tašky. Na chvíli jsem se tam posadil a užíval si toho klidu. Sám jsem se snažil být silný a nemyslet na to. Nějak to vstřebat. Prostě se pohnout dál. Ale šíleně mě to bolelo, kdykoliv jsem se nepatrně pohnul.
Rozhlédl jsem se kolem sebe a u fontány jsem viděl Lea. Rozbušilo se mi srdce. Nejdřív radostí a potom jsem si uvědomil, v jakém jsem stavu, tak jsem dostal strach, aby si mě nevšimnul. Pozoroval jsem ho a potom jsem si všimnul, že mluví s nějakým klukem. Moje nálada klesla pod bod mrazu. Takže to je ten kamarád, o kterém mluvil? Vypadalo to, že řeší něco důležitého, Leo se vůbec neusmíval. Chvíli jsem přemýšlel, jestli to je doopravdy on, ale kdo jiný by to byl? Vždyť já nikoho jiného neznám, navíc i podle gest, to musel být on. Co řeší? Zajímalo mě. Co může být tak důležité? A potom se to stalo.
Díval jsem se na ně a nejdřív jsem ani pořádně nechápal, co jsem vlastně viděl. Ten kluk se k Leovi natáhnul a nejdřív mu jenom něco říkal. Vzápětí se mu pověsil kolem krku a začal ho líbat. Myslím, že v ten moment moje srdce přestalo bít. Taková bolest se mi rozlila hrudníkem. Stravovala všechny moje orgány. Byla stokrát horší, než to, že mě zmlátili. Po chvíli se od sebe odtrhnuli. Víc jsem neviděl, protože se mi oči naplnily slzami a já rychle uhnul pohledem jinam. Zakryl jsem si dlaněmi obličej a nechápal to.
Proč brečím? Co se děje? Vždyť je všechno v pořádku. Nic se neděje. Přece mi není nic do toho, co Leo dělá nebo ne. Hlavou se mi honilo milion otázek. Je to jeho přítel? Jak dlouho se znají? Spí spolu? Jak dlouho jsou spolu? Znají se ze školy? Tají to přede mnou? Proč mi to neřekl?
A potom jsem to pochopil. Ta pravá otázka zněla: Proč by mi to vůbec měl říkat? Vždyť to není moje věc. Vždyť nejsme ani přátelé, proč by to se mnou měl nějakým způsobem sdílet? Není žádný důvod, proč by mě to mělo tolik překvapovat. Leo říkal, že je gay, takže je naprosto samozřejmé, že může někoho mít. Není to tak, že by měl zájem o mě, nebo že já bych měl mít zájem o něj. Srdce mi prudce bušilo a já už nevěděl, co mám dělat. Skoro jsem měl chuť se hystericky rozesmát. Praštil jsem se pěstí do stehna. Rostl ve mě vztek. Z toho ponížení, které jsem musel dneska prožít, z toho, co jsem právě viděl, z toho, že jsem absolutně nedával to, co se ve mně dělo.
Vytáhnul jsem mobil a říkal si, že si můžu ověřit, jestli to je on nebo ne. Prostě mu napíšu zprávu, a když se ten kluk na mobil podívá, bude to on. Nějak jsem ignoroval ten fakt, že to musel být on, protože jsem ho poznal i podle oblečení. Nechtěl jsem si to přiznat. Proč by měl líbat jiného kluka?
Psal jsem zprávu. Přijdeš dneska hodně pozdě? Abych si mohl naplánovat večeři.
Jak jsem jí odeslal, a přišla mi doručenka, tak jsem neodlepil oči od toho kluka. Viděl jsem, že vytáhnul mobil a něco na něm ťukal.
Zacinkala mi odpověď. Přečetl jsem si jí, ale vůbec jsem jí nevnímal. Budu doma kolem páté, šesté. Rozhodně na mě s večeří počkej, budem jí dělat spolu, ok?
Myslel jsem jenom na to, že to je opravdu on. Opravdu on a líbá jiného kluka. Líbá jiného kluka, než mě… Jakmile mi tahle myšlenka prolétla hlavou, tak jsem si zakryl dlaní pusu a zíral vyjeveně do prázdna. Bušilo mi srdce a já jsem to už vůbec nedával. Proč bych si měl tohle myslet? Co mě to jenom napadlo? Vždyť to je Leo. Všechno je v pořádku, on si může líbat, koho chce. Mě do toho nic není. Vždyť mi do toho přece nic není, není to tak, že bychom byli přátelé, nebo jenom kamarádi. Takže už vůbec nebylo možné, aby mezi námi bylo něco víc.
A přesto mi hlavou létaly samé stupidní myšlenky. Znovu jsem se na ty dva podíval, abych viděl, jak se ten jeho kamarád usmál a společně odcházeli. Zastavilo se mi srdce a já myslel jenom na jedno. Jdou teď k němu domů? Bude s ním Leo spát předtím, než se vrátí ke mně? Má ho rád? Vnímal jsem to jako zradu. Mísilo se ve mně tolik pocitů, že jsem už vůbec nechápal, které jsou racionální, a které jsou prostě nesmyslné. Celý vyděšený jsem seděl na lavičce a stíral si slzy.
A dost! Poručil jsem si. Cítil jsem, že už chybí jenom kapička a já se zhroutím. Nervy jsem měl napjaté k prasknutí. Potřeboval jsem se dostat domů, abych se tam mohl nějak dát dohromady.
Vstal jsem a došel na autobus. Sedl jsem si pokud možno pohodlně do sedačky a nechal se unášet k domovu. Cítil jsem se najednou hrozně prázdný. Donutil jsem se v klidu dýchat a pomalu odfiltrovat všechny ty věci. Aspoň, než se vrátím domů, říkal jsem si. Nedokázal jsem to ale dostat z hlavy. To, jak mě zmlátili, ten jejich polibek. Svíral se mi z toho žaludek.
Když jsem se dostal konečně domů, tak jsem běžel rovnou na záchod, kde jsem dobrých patnáct minut zvracel. Nemůžu říct, že by mi potom bylo líp.
Hodil jsem všechny věci do pokoje a šel rovnou do koupelny. Stoupl jsem si pod sprchu a pořádně se umyl. Nejdřív jsem si opatrně omyl rány a potom si umyl i vlasy. Dával jsem si pozor, abych se ani nepodíval na Leův šampon, ale jenom ta myšlenka na něj, mi vehnala slzy do očí. Opřel jsem se čelem o studené kachličky a nechal na sebe proudit vodu, zatímco jsem brečel.
Jak jsem jenom mohl být takový idiot? Proč jsem byl takový idiot? Říkal jsem si. Byl jsem tam hrozně dlouho, než jsem se dokázal trochu uklidnit a převléknout se. Nezapomněl jsem si vyčistit zuby a vypláchnout pusu ústní vodou. Nesnášel jsem ten pocit, který vždycky nastane potom, co jeden zvrací.
Zavřel jsem se u sebe v pokoji, kde jsem si přečetl příbalovou informaci k masti na modřiny, jenom proto, abych aspoň na chvíli odvedl myšlenky někam jinam. Nejhorší byla ta boku. Jenom za tu krátkou chvíli stihla úplně zfialovět. Na břiše se mi přitom rýsovalo ještě pár pěkných obrysů pěstí. S bolestným sykáním jsem je všechny natřel, jak nejlíp jsem uměl. Na tváři mi dokonce udělal šrám, jak mě praštil. Zalepil jsem ho náplastí. Rýsoval se tam taky pěkný monokl. Oblékl jsem si pyžamo a stočil na posteli do klubíčka. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil, že jsem doopravdy doma. Že mě tady nikdo nevidí a nikdo mě tu nenačapá. Že Leo… přijede pozdě.
Začal jsem trochu popotahovat, až jsem zase brečel.
Myslel jsem na to ponížení, kterým jsem si prošel. Na to, proč jsem nebyl schopný se ubránit, proč jsem jim neutekl, proč jsem je sledoval jako ovce, co jde na porážku. Myslel jsem na to, jak se mi smáli, když mě mlátili. Na tu bolest, která to všechno provázela, a na světě v tu chvíli neexistovalo nic, co bych víc nenáviděl, než svoji slabost. Cítil jsem se hrozně. Myslel jsem, že horší už to být nemůže, ale potom se moje myšlenky stočily k Leovi.
Co jsem si proboha myslel? Co mě to jenom napadlo? Vždyť se přece nic nezměnilo. On mě nezačne mít rád jenom proto, že já nikoho jiného nemám. Nebo jenom proto, že je první, kdo byl ke mně kdy hodný. On už má lidi, kteří jsou pro něj důležití. On má kamarády, se kterými se může smát. Za kterými může jít, když má problém. On mě nepotřebuje. Já potřebuju jeho, ale nikdy to nebylo tak, že bych mu měl co dát. Že bych byl speciální. Není důvod, abych byl.
Takže je úplně jedno, jestli ho mám rád nebo ne. Je jedno, jestli bych to chtěl nebo ne. On mě nikdy nepolíbí. Pro něj nikdy nebudu ten typ člověka.
Jsem idiot. Jsem naprostej idiot. Je jasný, že bude chtít, abychom se vídali i s jinýma lidma, když už sám někoho má. Někoho, koho chce vídat, koho chce milovat… Proč jsem si to jenom neuvědomil dřív? Proč mi to jenom nedošlo? Proč musím mít tyhle pocity, které jsou předem určené k záhubě? Které nikdy v první řadě neměly vzniknout a existovat.
Schovával jsem obličej to polštáře, aby nikdo nemohl vidět, jak moc ošklivý jsem si v tu chvíli připadal. Doopravdy jsem věřil tomu, že jsem odsouzený k věčné samotě. K věčné bolesti.
Je dost dobře možné, že jsem někdy v průběhu toho emočního záchvatu usnul. Byl jsem schovaný pod peřinou, a bylo mi šíleně.
Bolelo mě tělo, bolelo mě srdce, bylo paradoxně zle z hladu, protože jsem nic nejedl celý den.
Přál jsem si, aby se Leo ani nevracel. Aby se nevracel, když v tom nebude nic víc. Abych ho nemusel vůbec vidět, abych těmhle pocitům nemusel čelit. Kdy jsem o něm vůbec začal takhle uvažovat? Kdy se to všechno zvrtlo? Proč na mě byl jenom hodný?
Ležel jsem v posteli celé odpoledne. Vůbec jsem nevěděl, kolik času uběhlo. Nevšiml jsem si dokonce ani toho, že se už setmělo. Zíral jsem do zdi a okusoval si nehet.
Nechtělo se mi do školy. Přemýšlel jsem nad tím, co se bude dít v pondělí. Jestli teď na mě budou čekat pravidelně. Jestli mě budou mlátit víc. Najednou se mi zdál víkend až příliš krátký. Za dva dny jsem se určitě nemohl posbírat dohromady. Obejmul jsem si hrudník a zavřel jsem oči.
Co jenom budu dělat? Co bych měl udělat? Cítil jsem se naprosto bezmocně.
"Misaki?" ozvalo se najednou za dveřmi. Málem jsem vyletěl z kůže. Srdce se mi rozbušilo a já se schoval pod peřinu úplně celý. Prosím ne, nechoď sem. Nelez sem. Nech mě na pokoji.
"Stalo se něco? Na chodbě jsou poházené tvoje věci a všude je tma. Není ti dobře?" otevíral dveře. Já se ještě víc přikrčil a pálily mě od slz oči. Prosím, ať mě nevidí takhle ubohého.
"Kde se schováváš?" zavřel za sebou a udělal několik kroků k mojí posteli. Matrace se lehce prohnula, když si na ní sedl. Zaťukal na peřinu a chvíli čekal. Když jsem nic neudělal, tak jí ze mě stáhl.
"Ale, co se děje? Snad nejsi vážně nemocný?" dotkl se mě na rameni. Já před ním schovával obličej, aby nic neviděl. Taky jsem se na něj nemohl podívat bez toho, abych vybavil ten polibek. Kolik lidí asi už takhle líbal? Honilo se mi hlavou.
"Nechceš se mnou mluvit?" když jsem pořád neodpovídal, tak si povzdechnul.
"Vždyť tu jsem včas, je teprve půl šesté," začal. Položil si na moje rameno obličej. Já se chtěl ztratit. Nechtěl jsem, aby na mě mluvil. Nechtěl jsem, aby se mě dotýkal, aby byl n mě hodný, aby měl se mnou ještě někdy něco společného.
"Nech mě být," zašeptal jsem. Nemohl jsem mluvit nahlas, protože bych z toho breku chraptěl.
"Nechceš dělat večeři? Včera ses na to těšil," zkoušel to na mě. Jenomže včera jsem ještě nevěděl…
"Nemám hlad," odporoval jsem.
"Ale Misaki…"
"Prostě už jdi!" vyštěkl jsem. On se ode mě odtáhl a já si myslel, že vážně odchází. Začal jsem brečet nahlas, protože to nešlo zabrzdit. Jsem vážně jako malá holka. Uplakánek. Slaboch.
"Co se stalo? Mluv se mnou!" už i jeho hlas zdrsněl. Dotkl se mého boku, akorát v místech modřiny. Sykl jsem bolestí a jeho ruku odstrčil.
"Misaki!" vyhrnul mi zničehonic tričko od pyžama.
"Proboha, to je hrozný. Co se ti stalo? Jak sis to udělal?" lehce se dotýkal okolí modřiny, které taky bylo pěkně citlivé.
"Nesahej na mě!" ohradil jsem se po něm. Přetočil jsem se na záda, ale nedíval jsem se na něj.
"Hrozně to bolí," dodal jsem šeptem. Nemusel jsem se na něj dívat, abych si uměl představit jeho reakci. Ve tváři měl vepsané zmatení a starost. Nejdřív natáhnul ruku, aby se mě dotknul, ale potom jí zase rychle stáhl.
"Tak co se děje?" dotkl se zlehka mojí druhé tváře, té která to odnesla míň, a setřel slzu.
"Není to tvoje věc," osekl jsem. Zakryl jsem si rukama obličej. Nechtěl jsem, aby se na mě díval. Aby mě takhle viděl.
"Jakže ne? Snad jsi můj snoubenec, je to moje věc," zkoušel to jinak.
"Jako kdyby," procedil jsem skrze zuby kysele.
"Cože?" asi mi nerozuměl. Stáhnul jsem ruce dolů a podíval jsem se na něj. Všimnul jsem si, že když viděl můj obličej, tak se akorát víc vylekal.
"Jak to můžeš říct, když pro tebe nic neznamenám? Není ti do toho nic," slzy mi tekly přes spánky do vlasů.
"Nic pro mě neznamenáš? Jak jsi na tohle přišel?" poposedl si blíž ke mně.
"Copak to není jasné? Je samozřejmé, že mě nepotřebuješ. Možná jsi na mě hodný, ale není to nic speciálního. Pro nikoho nic neznamenám, tak proč bych měl pro tebe být něco víc?" mluvil jsem potichu a naštvaně. Zavřel jsem oči, protože jak Leo seděl, tak akorát nad sebou lustr a to světlo mi vadilo v očích.
"Jak tě to napadlo? Co tohle všechno znamená? Nerozumím ti ani trochu," bylo vidět, že je s rozumem v koncích.
"Nemusíš nic předstírat. Vždyť o nic nejde. O jednoho člověka, co mě namá rád víc nebo míň,"
"Ale já tě mám rád. A záleží mi na tobě," šeptal. Rozbolelo mě z toho srdce a já se divil, že mám vůbec ještě nějaké slzy.
"Jak to můžeš říct? Dneska jsem tě viděl, když ses líbal s tím klukem v parku. Tak jak můžeš říct, že ti na mě záleží?" podíval jsem se na něj ublíženě. Když jsem to vyslovil nahlas, tak to bylo ještě stokrát horší, než když jsem o tom jenom přemýšlel. Leo si přejel obličej dlaní a odhrnul si vlasy z čela.
"Je mi moc líto, žes to viděl. Ale je to jinak, než si myslíš!" začal mi to vysvětlovat.
"Mně to je jedno! Dělej si, s kým chceš, co chceš. Nic mi do toho není. Nejsme nic, tak proč by mě to mělo zajímat?" vedl jsem svou. Věděl jsem, že to jsou jedovatá slova, že tím možná Lea taky zraňuji, ale bylo mi to jedno. Protože v tu chvíli jsem mu chtěl ublížit. Chtěl jsem, aby se cítil aspoň trochu jako já. Aby věděl, jak mě to zranilo.
"Misaki! Podívej se na mě a poslouchej!" poručil mi. Podíval jsem se mu do očí, ale nevydržel jsem to moc dlouho. Byl jsem z toho mišmaše pocitů prostě v háji. Zakryl jsem si obličej a zavrtěl jsem hlavou.
"Dobře, tak si dělej, co chceš, ale poslouchej," jeho hlas zjemněl, "ten kluk a to, cos viděl, byla jenom prohraná sázka. Vsadil jsem se s ním o konec jednoho filmu a prohrál jsem. Výhra byla, že budeš moct provést, co budeš chtít tomu druhému. A on to využil, aby se mi vyznal a políbil mě," mluvil tiše, takže jsem ho málem neslyšel.
"A já jsem ho odmítnul. Šli jsme potom do čajky, kde jsme spolu mluvili a já se mu omluvil a řekl, že nemám zájem," opatrně mě pohladil po rukách.
"Nevěřím ti," zavrtěl jsem hlavou. Jak bych taky mohl? Vždyť…
"A co mám udělat, abys mi uvěřil?" sklonil se ke mně, "Hm?" pobídl mě, když jsem byl zticha. Pokrčil jsem rameny a on zlehka políbil moji ruku. Rozbušilo mi to srdce.
"J-já nevím," vykoktal jsem. Byl jsem z toho celý zmatený. Čemu mám teda věřit?
"Můžu to brát teda tak, že mi věříš?" cítil jsem z jeho tónu úsměv.
"Ne," zavrtěl jsem se.
"Tak co mám s tebou dělat?" znovu mě políbil. Podíval jsem se na něj mezerou mezi prsty.
"Proč tohle děláš?" hlesnul jsem.
"Abych ti zlepšil náladu," řekl, jako kdyby to bylo samozřejmé. Už se něžně usmíval.
"Nedaří se ti to, akorát mě to mate a vůbec tě nechápu! Motáš mi hlavu samými hloupostmi," postěžoval jsem si. On se lehce rozesmál a pohladil mě ve vlasech.
"Vážně tomu nerozumíš?" díval se mi sebejistě do očí.
"Proč bych to jinak říkal?" rozčiloval mě tímhle slovíčkařením. Sklonil se ke mně a lehce se otřel svým nosem o můj.
"Tak to ti budu muset dát ještě čas, abys to pochopil," usmál se a odtáhnul se.
"Cože? Prostě mi to řekni!" díval jsem se na něj vyčítavě.
"Ne, to by nebyla zábava,"
Naštval jsem se na něj. Dělá hlouposti, vůbec mu nerozumím. Co to, pro Kristovy rány, jenom dělá?
"Ale teď mi řekni, kdes přišel k těm modřinám," podíval se na mě přísně. Otočil jsem se k němu zády. Zase jsem ležel na boku s rukou pod hlavou a kousal jsem si nehet na palci.
"No tak, nech toho," plácnul mě po ruce, jako malé dítě, "zmlátil tě někdo?" šel rovnou k věci. Nejistě jsem se na něj podíval. Už jsem se nadechoval, že si něco vymyslím, ale on mě ještě zarazil.
"A nemysli si, že ti uvěřím, žes spadl ze schodů, nebo nějakou podobnou hovadinu," varoval mě.
"Tak co ti na to mám říct," povzdechnul jsem si.
"Proč?"
"Protože jsem ráno vyjel na špatnýho kluka. Počkal si na mě se svojí partou po škole," shrnul jsem to co nejstručněji.
"Vážně? To nezní jako ty," divil se.
"Taky jsem byl pěkně naštvanej," přiznal jsem.
"Z čeho?"
Podíval jsem se mu do očí a potom odpověděl: "Kvůli tobě," to ho očividně překvapilo. Zatvářil se nechápavě.
"Proč já? Co jsem provedl?"
"Nechci o tom mluvit," zase jsem se podíval do stěny.
"No tak, řekni," mámil to ze mě.
"Řekl jsem, že o tom nechci mluvit," odpověděl jsem pevně. Měl jsem z toho pořádný guláš v hlavě. Musel jsem si to všechno nejdřív promyslet.
"Tak dobře. Chceš jít dělat tu večeři?" navrhnul mi.
"Ne, nemám chuť k jídlu,"
"Něco bys měl sníst. Ani se nedotkl snídaně. Předpokládám, že svačiny taky ne. Udělám něco lehkého, ale aspoň trochu si dej,"
"Tak fajn, mami! Umluvil si mě," posadil jsem se. Zabolelo mě celé tělo. Objal jsem si břicho a tiše sténal bolestí.
"Vážně je to tak zlé?" strachoval se.
"Ne, jenom dneska. Zítra to přejde," zlehčoval jsem to.
"Abys nemusel do nemocnice. Ukaž," začal mi vyhrnovat triko. Zrudnul jsem a bránil se.
"No tak, jenom se podívám. Nemel sebou," odstrkoval moje ruce. Vyhrnul mi ho až po krk a díval se na modřiny, které se už krásně vybarvily. Lehce se jich dotýkal, skoro jsem to ani necítil. Byl to zvláštní pocit. Zavřel jsem oči a tu chvilku jsem to přetrpěl.
"Vypadají, že zmizí za pár týdnů, ale rozhodně nechoď na tělák příští týden," shrnul to.
"Jsi snad doktor?" dobíral jsem si ho.
"Nebuď kousavý," lehce zatlačil na jednu z nich. Odstrčil jsem jeho ruku.
"Proč to děláš?" stáhnul jsem si tričko dolů a podíval se na něj. Díval se na mě lítostivě. Potom mě opatrně objal.
"Proč jsi mi nezavolal, nebo nenapsal? Nějak bychom to vyřešili," šeptal.
"Měl jsi svoje rande, zapomínáš?" neodpustil jsem si to. Nedovolil jsem si ho obejmout zpátky. Moje srdce by to nepřežilo.
"Promiň," trochu víc mě stiskl. Zabolelo to, ale nedal jsem to najevo.
"Nemusíš se omlouvat," namítnul jsem.
"Ale musím, promiň," mluvil se rty na mém krku a to mě znervózňovalo. Cítil jsem, jak rudnu. Opřel jsem se čelem o jeho rameno a celou tu situaci vydýchával. Nerozuměl jsem tomu, co se právě dělo, ale už to bylo jedno. Na jeden den toho bylo až příliš.
"Uděláme tu večeři?" zeptal se mě po chvíli. Zmohl jsem se jenom na přikývnutí.

 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Yuki Yuki | E-mail | Web | 9. ledna 2016 v 8:00 | Reagovat

Taak, konečně jsem se dostala k počítači a můžu psát komenty :-D
Na tuhle povídku jsem myslela předevčírem a páni... následující den tu byla a za dnešek dvě kapitoly! :-D Je to úžasný příběh. Jsem ráda, že Leo už ví, co se tak trochu v Mikasiho světě děje - třeba s tím něco zkusí dělat? Jasně že jo :D
Těším se na další díly! :-)

2 S-chan S-chan | E-mail | Web | 9. ledna 2016 v 11:37 | Reagovat

[1]: Mockrát děkuji, já jenom doufám, že se všechno zobrazuje, tak jak má. Protože u mě na počítači to očividně blbne, a já nevím, co je špatně. Překládala jsem části textu ještě do druhého dílu, protože tenhle byl moc dlouhý, tak doufám, že tobě se to ukazuje správně, protože jinak nevím, co s tím mám dělat :-(

3 Yuki Yuki | E-mail | Web | 10. ledna 2016 v 20:25 | Reagovat

[2]: Řekla bych, že se všechno zobrazuje, jak má. Tedy teď. Když jsem si to četla poprvé, chyběla tam jedna scéna, ale teď už je všechno v pořádku :-)

4 S-chan S-chan | E-mail | Web | 11. ledna 2016 v 17:40 | Reagovat

[3]: Jsem moc ráda! Nevěděla jsem, jestli je to chyba u mě nebo jinde. Tak jsem ráda, že se to vyřešilo :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama