Učím se žít 1/2

6. ledna 2016 v 22:09 | S-chan |  Týdeník
Povídka je na trochu starší téma týdne, ale nějak zůstala rozdělaná (jak se je S-chaniným zvykem T_T) tak tu je. Kvůli délce je povídka rozdělena na dvě části.



S babičkou jsem byl od dvanácti. Bydlela na menší vesnici, kde bylo jedno gymnázium, jedno kino a menší nákupní centrum (to znamenalo normu a Vietnamce). Přistěhoval jsem se k ní proto, že rodiče nevěděli, co se mnou. Byl jsem hodně tiché dítě, možná i kvůli tomu mě spolužáci začali šikanovat. Protože jsem měl vtipné reakce. Ničili mi sešity a učebnice, postupně se mi kvůli tomu zhoršovaly známky a já nechtěl chodit do školy.
Když rodičům zavolali jednoho dne, že jsem se popral, tak to pro ně byla konečná. Řekli mi, že na menším městě se budu mít líp, že tam je míň lidí a bude to tam celkově klidnější.
Babičku jsem do té doby viděl asi dvakrát. Byla malá, ale měla vždycky na všechno řeči. Byla rázná a nenechala si nic líbit, byla ale spravedlivá a mohl jsem se na ní vždycky spolehnout. Spřátelili jsme se po krátkém čase a já se začal divit, jak je možné, že je to mamky máma. Byly úplně rozdílné.
Měl jsem podkrovní pokoj, který jsem miloval. Byl malý, ale útulný. Dalo se z něj vylézt na střechu a s trochou šikovnosti se dalo přelézt na strom do sousedovi zahrady.
Vedle bydlela roztomilá rodinka. Byli to mladí rodiče, kteří se přistěhovali za krásnou krajinou a čistým vzduchem. Přivezli si sebou všechny vymoženosti velkoměsta včetně wifi připojení, rodinného auta s velkým kufrem a plazmovou televizi. Kromě toho měli taky dvě děti. Syna a dceru. Dcera byla ještě na prvním stupni, ale kluk byl stejně starý jako já.
Chodili jsme spolu do třídy. Vlastně to bylo celkem vtipné, protože jsem nastoupil pár měsíců po něm, takže to bylo veliké pozdvižení. Tolik nových věcí se málokdy stávalo na malém městě.
Pořád jsem byl tiché dítě, takže mi vlastně bylo úplně jedno, že bydlí vedle mě. Moc jsem se s lidmi nebavil, ale cítil jsem se dobře. Věděl jsem, že se nemusím bát chození do školy.
Teď o nějaký ten pátek později, jsem v deváté třídě, kvartě chcete-li, a mám menší problém.
Delší dobu jsem nad tím problémem přemýšlel. Dokonce jsem se ho snažil řešit i s babičkou, ale bylo to celé hrozně trapné a já nevím, jestli pochopila, o čem se s ní snažím mluvit. Navíc jsem nechtěl, aby na mě byla naštvaná. Dokonce, i když jsem byl odříznutý od světa, tak jsem věděl, jaký názor většinou lidé mají, a bál jsem se toho.

Všechno to začalo před nástupem do deváté třídy o letních prázdninách. Bylo mi 14 let a zbožňoval jsem knížky a vlahý vánek, který se tetelil kolem naší střechy. Už jsem pomalu přestával být kluk samá ruka a samá noha. Začal jsem se měnit. A spolu se změnou fyzickou přišla i jedna velká psychická.
Poměrně brzy jsem se naučil vylézt ze svého pokoje na střechu, lehnout si tam na záda a číst si tam. Babi měla spoustu starých knížek. Většinou byly válečné, ale daly se najít i nějaké romány a sem tam i nějaká zamilovaná. Ty zamilované byly momentálně předmětem mých výzkumů. Četl jsem o rozhodných a nespoutaných hlavních hrdinkách, které se bláznivě zamilovaly do nějakého šarmantního gentlemana. Samozřejmě, že mi nešlo o to idealizovat si svět dokonalou láskou. Zajímalo mě, jak by to mělo mezi ženou a mužem fungovat. Protože jsem měl pocit, že se mnou to moc nefunguje. Věděl jsem, že ve třídě se řešily takové věci, jako kdo má koho rád a jestli, nedej bože, bude někdo s někým chodit. Neměl jsem to s kým probrat, proto jsem dělal výzkum a četl.
Samozřejmě jsem měl k dispozici počítač, ale to nebylo tak zábavné a tajemné. A nemohl jsem s ním na střechu. Proto jsem na něm hledal odpovědi hlavně po večerech.
Jedno odpoledne jsem taky ležel na střeše, když najednou zafoukal silnější vítr a stránky knihy se začaly bláznivě přetáčet. Chtěl jsem ji nějak líp chytnout, ale místo toho mi kniha vypadla z rukou na sousedův pozemek, kde se ozvalo duchaplné "Au!"
Podíval jsem se dolů a viděl jsem toho kluka, jak leží na dece a něco tam čte nebo co. Podíval se nahoru mým směrem a mnul si hlavu.
"Tos po mně hodil ty?" zakřičel.
"Vypadla mi, promiň," odpověděl jsem a jal se lézt na strom. Kluk mě pozoroval a já věděl, že se mi nervozitou potí ruce.
"Dávej pozor, abys nespadl ještě i ty!" křikl znovu.
"Já vím!" zasupěl jsem. Nakonec se mi podařilo úspěšně přistát na jejich straně plotu.
"Já tě znám," zastínil si oči, aby mu do nich nesvítilo sluníčko.
"Ty jsi Lukáš. Chodíme spolu do třídy, viď?" poplácal vedle sebe a já pochopil, že si tam mám sednout.
"Jo, máš pravdu," přitakal jsem, "a ty jsi Ondra, viď?" oplatil jsem mu.
"Tak první zkouškou jsi prošel," zazubil se.
"Cos tam vlastně dělal?" vyptával se.
"Četl jsem si," natáhnul jsem se pro knížku.
"To vypadá jako holčičí čtení," namítnul.
"Mám k tomu svoje důvody," cítil jsem horko ve tvářích a doufal, že to je proto, že mám úpal.
"To by mě zajímalo, jaký," natáhnul se na záda a založil si ruce za hlavu.
"Asi bys to nepochopil," ušklíbnul jsem se.
"Hele, jenom blondýny jsou hloupý! Já jsem kluk," urazil se.
"Tak to pardón," zasmál jsem se.
"Jsi pěkně voprsklej, na to, že ve třídě vůbec nemluvíš," mumlal si pro sebe.
"No jo, co nadělám," pokrčil jsem rameny.
"A co tu děláš ty?" vyptával jsem se. Tak jsem se dozvěděl o jeho obrovském zájmu, kterým byla historie. Ukázal mi časopisy, které měl rozložené, a začal mi nadšeně vyprávět a starověkých indiánských kulturách. Proseděli jsme spolu venku celé odpoledne a večer, když jsme měli hlad, tak jsem u nich zůstal na večeři. Naštěstí tam jeho sestra nebyla, protože byla u kamarádky. Jeho rodiče byli moc milí a mě bylo hrozně trapně, že je otravuju. Oni se celou dobu smáli a pošťuchovali a byli roztomilí. Po jídle jsme se odebrali do Ondrova pokoje.
"Máš moc fajn rodiče," nadhodil jsem, když jsem seděl u něj na posteli a on se hrabal v dalších časopisech.
"Já vím, ale občas to přehánějí," mávl nad tím rukou.
"Vážně?" posadil jsem se do tureckého sedu.
"No jo, je to s nimi občas těžký," prohlásil světácky, "ale doufám, že jednou budu mít život jako oni," usmál se.
"Tím myslíš dům někde v prdeli a dvě děti?" dělal jsem si z něj legraci.
"Ne, samozřejmě, že ne. Myslím tím jejich vztah, víš?" podíval se na mě se vší vážností.
"Opravdu? Takhle hluboce si nad tím přemýšlel?" podíval se na mě trochu otráveně.
"Takhle se mluví s člověkem, co ti dal jídlo?" zavrtěl hlavou a sedl si vedle mě.
"Prostě doufám, že jednou najdu svoji životní lásku," díval se do země a usmíval se.
"V tom ti rozumím, máš už nějakou představu?" opřel jsem se o stěnu.
"Víceméně. Někoho veselého, s kým je legrace, s kým se budu moct dívat do deště za oknem a být pod jednou dekou. Takové věci," mluvil lehce a měkce. Hodně tiše, ale o to víc vypadalo, že to sám zrovna prožívá, jak o tom mluví. Z jeho tichého hlasu se mi rozbušilo srdce. Díval jsem se na něj a připadal si pitomě. Radši jsem si přitáhnul nohy k bradě a schoval do nich obličej. Představil jsem si, o čem to mluvil a bylo mi z toho hezky.
"A co ty? Nějaký podobný výmysly?" krátce jsem se na něj podíval a potom jsem se zamyslel.
"Já ti vlastně ani nevím. Asi nejvíc ze všeho bych chtěl, aby se ten někdo nebál držet moji ruku, když spolu půjdeme ven do města," Ondra se zasmál.
"To je celkem jednoduchý přání,"
"Je složitější, než si myslíš," zavrtěl jsem hlavou.
"Co na tom může být složitýho," nechápal, "prostě někoho chytneš za ruku, takhle jednoduše," vzal moji dlaň a propletl nám prsty. Zčervenal jsem. Chtěl jsem ucuknout, ale nenechal mě.
"Vidíš? Takhle jednoduchý to je," usmíval se od ucha k uchu. Já se mezitím tiše červenal. Bylo to poprvé, co to někdo udělal naprosto bez váhání.
"Ty jsi neuvěřitelnej," hlesnul jsem a opřel se čelem o kolena.
"Snad se nestydíš?" rýpnul si do mě.
"Nech mě být," povzdechnul jsem si. Ondra to dál neřešil a začal mluvit o něčem jiném.
"Chceš se podívat na film?" navrhnul mi.
"Jo, ale nejdřív bych to měl říct babi, že přijdu později," zvedal jsem se.
"Prosím tě, bydlíš hned vedle, nehroť to," stáhl mě zpátky do postele a zapnul televizi.
"Co bys chtěl? Komedii? Akčňárnu? Nebo snad horor?" zatvářil se děsivě a já se rozesmál. On se na mě díval trochu zklamaně, a když jsem mu neodpovídal, tak jenom dodal: "Prosím tě neříkej, že chceš Sex ve městě,"
Nakonec jsme se samozřejmě dívali na něco děsivého. Byly tam ale i vtipné momenty, takže to bylo fajn. V průběhu večera jsem na to úplně zapomněl, ale Ondra celou tu dobu držel moji ruku. Naprosto přirozeně a klidně. Hřála tu moji a oba jsme dělali, jakože nic. Že to je normální.
Po filmu jsem už musel jít domů.
"Tak já půjdu," řekl jsem při titulkách.
"Přijdeš zase zítra?" zeptal se.
"Můžu?" divil jsem se.
"Jasně, budeš na řadě. Dneska jsem ti řekl o svým výzkumu, zítra mi řekneš ty o svým," mrknul na mě a stejně jako mě za ruku vzal, tak jí naprosto přirozeně pustil. Vyprovodil mě a dokonce se mnou přešel kus trávníku k našim dveřím.
"Tak zítra," rozloučil jsem se a on se usmál. Vklouznul jsem dovnitř a zavřel za sebou. Ocitl jsem se v temné chodbě a chvíli jsem se opíral o dveře. Moje ruka byla pořád příjemně hřejivá. Přikryl jsem si s ní obličej a přemýšlel, co to znamenalo. Jestli se něco stalo, nebo to byla jenom moje představivost.
Šel jsem spát celý rozčarovaný a natěšený na další den.

Takhle jsme se spřátelili. Brzy slovo dalo slovo a my byli nejlepší kamarádi. Zbytek léta jsme strávili spolu. Chodili jsme na hřiště si zakopat, k bazénu nebo jsme jenom tak spolu četli knížky u jednoho z nás doma. Občas jsme se dívali taky na film, nebo když bylo jasné, že jsme sami, tak mě Ondra chytil za ruku. A mě se vždycky rozbušilo srdce z jeho hřejivé dlaně.
Moc jsme o tom nemluvili. Ale vždy, když mě chytil, tak se mi podíval do očí, jako kdyby žádal o svolení. Skoro neznatelně jsem přikyvoval a tiše se červenal.
Ondra nevěděl, co dělám za výzkum, protože jsem se z toho nějak vykroutil. A on měl pořád hlavu v oblacích, takže se jedním tématem nezabýval moc dlouho. Udělal jsem ale obrovský pokrok.
Už jsem dokonale věděl, co se se mnou děje. Trochu jsem se obával nového ročníku a všech těch dramat, která se určitě stanou, ale věděl jsem, co od sebe můžu čekat.
Dřív, než jsem si to uvědomil, jsem byl do Ondry zamilovaný až po uši. Nevěděl jsem, co bych s tím měl udělat. Bylo to tak přirozené. Skvěle jsme si rozuměli, jako kdybychom se znali od malička. A on nevypadal, jakože by mu vadilo trávit se mnou tolik času.
Občas jsme se bavili o holkách, ale moc nám to nešlo. Mě proto, že jsem měl hlavu plnou jeho, a jemu, no nevím, ale vždycky od toho tématu spíš utekl.

Na konci července se přihnala velká bouřka, zrovna když jsme byli u vody. Celé dopoledne bylo šíleně dusno, tak jsme šli k nedalekému rybníku, kde jsme blbli. Byli jsme ve vodě tak dlouho, dokud nám nebyla zase zima. Potom jsme vylezli a většinou jsme hráli nějaké hry, dokud jsme neuschnuli. Tentokrát nás ale zastihl prudký déšť. Spustil se zničehonic, když jsme ještě plavali. Uslyšeli jsme první hrom a vyděšeně se na sebe podívali.
"To bychom asi neměli být teď ve vodě, když bude bouřka, co?" odhadl celkem duchaplně Ondra. Ani jsem neodpovídal, jenom jsem plaval na břeh. Tam jsem na sebe hodil oblečení a pobral, co se dalo. Ondra mě následoval. Běželi jsme k nim domů. Naštěstí to nebylo daleko, ale i za tu chvilku jsme stihli parádně promoknout. U něj doma zrovna nikdo nebyl, rodiče se vypravili na velké nákupy i s jeho sestrou, tak jsme měli dům pro sebe.
"Nejlepší bude hodit to oblečení na topení," řekl hned jenom, co za námi zapadly dveře.
"Jo, to asi jo," souhlasil jsem. Ondra zmizel v koupelně. Já šel mezitím do jeho pokoje, kde jsem ze sebe shodil tričko. Rozprostřel jsem ho na topení a odhrnul si z čela mokré vlasy, z kterých kapala voda. Za tričkem následovaly kraťasy. Otočil jsem se ke dveřím, Ondra se opíral o rám a koukal na mě.
"Jsem snad kino?" znervózněl jsem.
"Kéž by," zasmál se a hodil mi osušku. Tu svoji položil na postel a začal se svlíkat. Nekomentoval jsem to, občas měl prostě takové divné narážky, o kterých jsem nevěděl, co si mám myslet. Radši jsem se utřel a vysušil si vlasy. Potom jsem se do osušky zabalil a sedl si na postel. Po očku jsem ho sledoval. Srdce mi bušilo příjemně rychle. Posadil se vedle mě.
"Tak co teď?" zeptal se. Chvilku jsem na něj koukal a potom jsem se podíval na déšť za oknem.
"Máš deku?"
Překvapeně se na mě podíval. Nervózně jsem se usmál. On vstal a došel pro ni, beze slova mi jí podal. Já mezitím zahodil osušky na zem a zabalil se do ní. Naznačil jsem mu, že si má sednout vedle. Jakmile to udělal, tak jsem ho do deky hezky zabalil.
"Teď už se můžeme koukat z okna, ne?" navrhnul jsem tiše. Dlouho neodpovídal, tak jsem se na něj opatrně podíval, a viděl jsem, že má úplně červený obličej. To uvedlo do rozpaků i mě. Rychle jsem uhnul očima a zadíval se z okna. Ondra byl snad poprvé ve svém životě tak dlouho zticha. Ale nevypadal, že by mu to vadilo. Naopak, poposednul si, aby byl blíž a potom mě vzal za ruku. Bušilo mi divoce srdce a nemohl jsem ovládnout úsměv. Opřel jsem se zády o stěnu a nic neříkal. Oba dva jsme mlčeli, utopeni ve svých vlastních myšlenkách a tom dešti za oknem.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama