Učím se žít 2/2

6. ledna 2016 v 22:10 | S-chan |  Týdeník
A tu je druhá část! :)




Jeden z posledních letních večerů jsme trávili v mém pokoji. Líbilo se nám tam víc než u něj, protože podlaha na jednom místě hezky vrzala a taky měl skvělou přístupovou cestu, která byla dobrodružná. Vždycky říkal, že to je, jako kdybychom lezli do hradu zachraňovat princeznu. Smál jsem se tomu, ale v podstatě měl pravdu.
Babička nebyla nadšená, když jsme jí dupali nad hlavou, ale už přenesla přes srdce to, že bychom se mohli pádem z té výšky zabít, a čirou náhodou pro jistotu venku začala sázet kytky, abychom prý "spadli do měkkého". Jinak byla z mého nového přátelství nadšená. Podporovala mě v něm a občas nám dávala nápady i na různé klukoviny.
Zrovna jsme četli svoje knížky. Už se začalo smrákat. Byli jsme v mém pokoji celý den, dokonce jsme si tam i přinesli jídlo, abychom nikam nemuseli. Odložil jsem knížku a protáhnul se.
"Vstanu a rozsvítím, dobře?" řekl jsem Ondrovi, aby věděl, že pustím jeho ruku. On mě ale nenechal.
"Přemýšlel jsem," nadhodil, "že jsi mi ještě neřekl o tom tvém výzkumu," podíval se na mě. Neusmíval se, naopak byl docela vážný.
"Mám pocit, že přede mnou něco tajíš," zamračil se.
"Možná trošku," připustil jsem s nervózním úsměvem. Srdce mi bušilo a já cítil, jak lehce stiskl moji ruku.
"Proč?" zeptal se, zněl zklamaně.
"Abych ochránil naše přátelství," odpověděl jsem mu naprosto vážně.
"Cože? Tomu nerozumím," tvářil se zmateně.
"Ale je to tak, nechci ho ohrozit," uhnul jsem pohledem a v krku mi rostl knedlík. Věřil jsem mu, ale bál jsem se, co by na to mohl říct. Konec konců, byla to celkem vážná věc.
"Nic, co řekneš, naše přátelství nemůže zničit," uklidňoval mě. Podíval jsem se na něj a zavrtěl hlavou.
"Nevíš, o čem mluvíš," myslel jsem, že se naštve a urazí, ale on se místo toho přestal tvářit dotčeně a začal naléhat.
"No ták, prosím, řekni mi to," škemral. Usmál jsem se.
"Vážně to chceš vědět? Varuju, je to na vlastní nebezpečí," zvážněl jsem. Jenom přikývnul. Zhluboka jsem se nadechl a odvrátil pohled.
"Zkoumal jsem, jestli… jsem, anebo nejsem gay," ten konec jsem skoro zašeptal. Nechtělo se mi na něj koukat.
"A k čemu jsi dospěl?" Ondrovi oči šibalsky svítily v té rostoucí tmě. Nejistě jsem se na něj podíval a pevně stisknul jeho ruku.
"Stačí to jako odpověď?" zašeptal jsem. Ondra nic neříkal, tak jsem odvrátil hlavu. Moje srdce bylo zmatené. Bouřilo se v něm nespočet pocitů, až postupně začala převažovat panika, zoufalství a strach. Předtím než jsem stačil začít vyšilovat, mě Ondra pohladil po tváři. Podíval jsem se na něj a viděl jeho nejzářivější úsměv. Byl jsem zmatený, myslel jsem, že mě odmítnul. On se ke mně místo toho naklonil a neohrabaně mě políbil. Trvalo to jenom chvilku, ale úplně to stačilo.
"Jaký to bylo?" zeptal se šeptem.
"Nevím, byla moje první," přiznal jsem se.
"Taky jsem to zkoušel poprvý," usmál se, "zkusíme to znovu?" navrhnul tiše.
"Určitě," neváhal jsem. Posadil jsem se k němu čelem, takže jsme oba byli bokem ke stěně. Byl jsem hrozně nervózní. Cítil jsem horko a byl rád, že je taková tma. Slunce už skoro zapadlo a já prožil svoji druhou pusu.
"Tak?" znovu se zeptal.
"Lepší než ta první, co ty?" dívali jsme se navzájem do očí.
"Souhlasím," přikývnul.
"Do třetice?" navrhnul jsem. Ondra ani neodpověděl a rovnou se ke mně naklonil. Srdce mi bušilo jako šílené a měl jsem vtipný pocit v břiše. Drželi jsme se za ruce a z pusy se pomalu stal první polibek. V pokoji byla už naprostá tma a my na sebe skoro neviděli. O to víc jsme se museli vzájemnými doteky ujišťovat, že tam ten druhý stále je.
Ondra mě hladil po tváři a já jeho lehce po rameni a zádech. Měl jsem pořád trochu strach se ho dotknout. Potom jsme se přeskládali tak, že jsme leželi na boku čelem k sobě a objímali se.
"Nezdá se mi to?" šeptal jsem.
"O tom pochybuju," odpověděl stejně potichu.
"Jak dlouho?" vypadla ze mě tichá otázka.
"Ještě předtím, než jsme se začali bavit," přisunul jsem se k němu blíž, protože jsem měl strach, že padám z úzké postele.
"Opravdu?" nevěřil jsem.
"Jo, přišel jsi první den do školy, batoh na jednom rameni, ve vytahané mikině a s rozcuchanými vlasy. Hned si mě zaujal. I když vážnější to začalo být až potom, samozřejmě. Ve dvanácti, kdo by to bral vážně?" mluvil klidně a tiše. Naslouchal jsem mu s rostoucím údivem a bušícím srdcem.
"Kdo by to bral vážně ve čtrnácti?" lehce jsem si ho dobíral.
"Jsi vážně hrozný, víš o tom?" povzdechnul si.
"Promiň," opřel jsem se čelem o jeho.
"Copak ti to nepřipadá vážný?" lehce mě políbil.
"Občas až moc," povzdechnul jsem si, "mám trochu strach," přiznal jsem.
"Z čeho?"
"Z ostatních lidí a jejich reakce,"
"Hmmm, to by nemuselo být úplně nejlepší, ale víš co?"
"Co?"
"My to nějak zvládneme, protože rozcházet se s tebou rozhodně nechci," usmál jsem se.
"Nemám já to ale štěstí?"
"Si piš," políbili jsme se. Myslím, že jenom za ten jeden večer jsme v tom udělali docela pokrok.
Takhle začala moje první letní láska. S Ondrou jsme to všechno zvládli, přesně jak říkal. Ze začátku jsme byli hrozně trapní a všechno pro nás bylo nové. Objevovali jsme to spolu a nemohlo by to být lepší. Když se na to dívám zpětně, tak jsme na to šli hodně pomalu. Skoro jsme se ani neobjímali. Nejvíc bylo polibků a poprvé, kdy jsme si doopravdy řekli "Miluji tě." bylo až po Vánocích. Byli jsme pořád děti a už tohle s námi mávalo a bralo nám to vítr z plachet. První milování přišlo až na naše dvouleté výročí, kdy nám oběma bylo šestnáct. Stalo se to u mě. Vůbec jsme to neplánovali.
Několik dnů předtím jsme dělali hlouposti a rozbili Ondrovu televizi, co měl v pokoji. Proto nás jeho rodiče potrestali tím, že mu nedávali kapesné, aby mu mohli koupit novou a nesměli jsme se spolu měsíc vídat po večerech.
To samozřejmě nepřipadalo v úvahu. Ondra lezl ke mně do pokoje vždycky po setmění a po pár hodinách se odplížil zpátky k sobě. Ten večer jsem se na něj obzvlášť těšil. Nebyli jsme spolu skoro celý den, a to jsme měli výročí.
Krátce po desáté jsem uslyšel opatrné kroky na střeše a otevřel jsem okno. Ondra se protáhnul dovnitř a rovnou skončil v mém náručí.
"Ahoj," usmál se na mě.
"Ahoj," vtiskl jsem mu polibek. Dlouze jsme se objímali a líbali, až jsme trochu vynahradili ztracený čas.
"Všechno nejlepší k výročí," usmál se.
"Vážně se říká všechno nejlepší?" pochyboval jsem. Ondra mě pohladil po tváři a přitiskl mě k sobě.
"A co by se mělo říkat?"
"Třeba miluji tě, nebo děkuji za krásný rok, co jsme spolu, nebo tak, ne?" navrhoval jsem.
"Máš pravdu, že to zní hezky," přitakal a kradl si moje rty.
"Viď? Taky bych řekl," objal jsem ho kolem krku a hladil ho ve vlasech.
"Miluju tě," zašeptal mi. Neubránil jsem se úsměvu.
"Tak pojď do postele," vzal jsem ho za ruku. Lehli jsme si vedle sebe. Hladili jsme se po zádech i hrudi a nepřestávali se líbat. Netrvalo dlouho a Ondra mi zajel rukou pod tričko. Bylo mi horko a chtěl jsem se pořád usmívat. Tiskl jsem ho k sobě, jak nejvíc to šlo, ale pořád nebyl dost blízko. Taky jsem ho začal hladit pod tričkem a vášnivě ho líbal.
"Dneska jsi nějaký divočejší," šeptnul Ondra. Sundal mi tričko a jeho vzápětí následovalo. Odhazovali jsme je na zem celkem bezmyšlenkovitě. Ondra se přetočil nade mě a líbal moji hruď. Já ho hladil po zádech a cuchal mu vlasy. Obejmul mě a znovu políbil.
"Co na to říct, hodně jsem se na tebe těšil,"
"To cítím," usmál se s rukou v mých kalhotách. Začal jsem tiše vzdychat, jak s ní pohyboval. Zatínal jsem mu nehty do ramen a chtivě ho líbal.
"Už, už, už…" začal jsem mu šeptat do ucha. Tiskl jsem se k němu, jak mnou zmítalo první vyvrcholení. Zběsile mi bušilo srdce a já zhluboka dýchal. Ondra mě líbal na krku a ještě několikrát škádlivě rukou pohnul.
"Budeš špinavý," odstrkoval jsem ho. On se ale jenom pousmál a začal mi sundávat kalhoty. Sklonil se nade mě a jazykem očistil, co zbylo. Mámil tím ze mě další steny a uváděl mě do rozpaků. Když byl hotový, tak mě znovu začal líbat a já vysvlékl jeho. Hladil jsem ho a samotného mě to vzrušovalo.
"Chci tě, dneska to chci úplně všechno," skoro jsem zasténal.
"Jsi si jistý?" sjel rukou na můj zadek.
"Naprosto," ujistil jsem ho. Chtivě jsme se políbili.
A tak se to stalo. Ze začátku to bylo hodně rozpačité, trochu bolestivé, ale Ondra se snažil být hodný a neublížit mi. Nevím, jak dlouho to trvalo, ale bylo to tak úžasné, až jsem myslel, že se zblázním. Srdce mi prudce bušilo a já cítil pot, který mi stékal po zádech. Tiskl jsem se k němu, líbal ho, abych nedělal hluk. Škrábal jsem ho na zádech a šeptal jeho jméno. Přál jsem si, aby to nikdy neskončilo, abych se mohl utopit v těch slastných pocitech.
Ještě dlouho potom jsme se objímali a tiskli k sobě. Nic jsme neříkali, jenom jsme se líbali a usmívali. Bylo nám horko a byli jsme docela zamazaní. Natáhl jsem se pro kapesníky, abych to mohl aspoň trochu napravit.
"Pane jo," zasmál jsem se. Ondra mě hladil po tváři a přikývnul.
"Jo, vážně jsme to udělali," oplatil mi úsměv.
"To mi povídej," dal jsem mu pusu na tvář.
"Teď se mi vůbec nechce lozit zpátky," povzdechnul si.
"Tak nikam nechoď," přitisknul jsem se k němu.
"A co naši?" cuchal mi vlasy.
"Myslíš, že nevědí, že jsi tady?" podíval jsem se na něj kriticky.
"No, to je taky pravda," zasmál se. Podíval jsem se na mobil a zjistil, že už je skoro ráno.
"Vůbec se mi nezdálo, že by uběhlo tolik času," divil se.
"Mě taky ne. Tak teď už nemá cenu, abys někam chodil," shrnul jsem to.
"Dobře, ale bude to na tebe," líbnul mě na nos.
"Beru na vědomí," přikryli jsme se a snažili se nějak pohodlně vměstnat do postele pro jednoho. Bylo to trochu komplikované, ale nějak jsme se tam zmáčkli. Konec konců, nám to nevadilo.
"Jsi v pořádku?" zeptal se mě.
"Nedělej si starosti," mrknul jsem na něj, "nikdy mi nebylo líp," ujistil jsem ho.
"Fakt tě miluju, víš?" díval se mi do očí a já cítil, že červenám.
"Taky tě miluju," odpověděl jsem, "měli bychom se pokusit usnout," navrhoval jsem.
"Myslíš, že to jenom tak půjde? Potom všem? Blázne," rozesmál jsem se.
"Však uvidíš," políbili jsme se na dobrou noc.
Druhý den jsme měli problém. Ráno jsme se probudili a slyšeli hlasy ze zdola. Na chvíli jsem úplně zapomněl, co se vlastně stalo, a musel jsem vzpomínat.
"Myslíš, že to jsou naši?" ozval se Ondra.
"Jo, asi jo," protáhnul jsem se. Podívali jsme se na sebe a chvíli jsme je poslouchali.
"A sakra," začali jsme se rychle oblékat a v rámci možností uklidit zbylý nepořádek. Dolů jsme se dostali v rekordní rychlosti. Stavili jsme se v koupelně a já si všimnul, že těsně na hranici výstřihu trička mám cucfleky. Zrudnul jsem a snažil se tričko naaranžovat tak, aby nebyly vidět. Ondra se rozesmál a dobíral si mě kvůli tomu.
V kuchyni u stolu seděli jeho rodiče s hrnky od kávy a vesele tlachali s babičkou. Když slyšeli vrzání schodů, tak se na nás všichni rázem otočili. Byl jsem hrozně nervózní, ale zároveň šťastný, protože mě Ondra vzal před nimi za ruku. Všichni samozřejmě věděli, co se mezi námi změnilo, ale nikdy jsme jim do očí neřekli, že spolu chodíme. Považovali jsme to v podstatě za zbytečné, protože jsme si mysleli, že to je očividné.
"Tak jak nám tohle vysvětlíte?" začala Ondrova mamka.
"Něco jste provedli a my vás musíme potrestat, tak proč nás neposloucháte?" přidal se i jeho táta.
"Vážně by bylo tak nemožný jeden měsíc se nevidět?" hlásila se o slovo i babi.
"Naprosto," odpověděl Ondra bez váhání. Pořád jsme stáli na schodech a koukali jsme na sebe.
"Opravdu?" jeho rodiče měli ve tváři výraz, který říkal, že to s námi už vzdali.
"Přesně tak," pokračoval.
"A Lukáš k tomu nic neřekne?" obrátil se na mě jeho táta. Podíval jsem se na něj a uhnul pohledem. Celý jsem zrudnul a zakoktal.
"No totiž… ono… nevím, co k tomu říct…" díval jsem se do země a oni se rozesmáli. Bylo mi hrozně trapně.
"Hele kluci, nechcete nám konečně něco říct?" jeho mamka se dívala hlavně na mě a já si připadal provinile.
"Copak to není jasné?" obrátil Ondra oči v sloup.
"Když nic neřeknete, jak to máme vědět?" přisadila si babi. Ondra se zazubil a potom stáhl moje tričko o něco níž. Odhalil tak červené značky.
"Pořád to není jasné?" bylo vidět, že nevědí, co na to říct. Já jsem cítil horko ve tvářích a musel jsem vypadat, jako rajče.
"Co to děláš, blbče?" otočil jsem se k němu a tričko si zase srovnal. Nemohl jsem uvěřit, že to opravdu udělal.
Jeho rodiče se rozesmáli a on se k nim přidal.
"Taky tě miluju," usmál se na mě a dal mi pusu. Já myslel, že se hanbou propadnu. Odstrčil jsem ho a ve tváři měl výraz naprostého zoufalství.
"Já tebe ne! Ani trochu! Si idiot!" pustil jsem ho a utekl do svého pokoje. Srdce mi bušilo a já se schoval v posteli. Jak to mohl udělat? Už se jeho rodičům nebudu moct nikdy podívat do očí. Za chvíli jsem uslyšel opatrné kroky. Vešel do pokoje a sedl si ke mně na postel.
"Ale, co vyšiluješ?" pohladil mě.
"Jak si to mohl udělat? Je mi strašně trapně," schoval jsem obličej v dlaních.
"Po takové době?" dobíral si mě. Urazil jsem se na něj a otočil se k němu zády.
"Ale no tak. Nezlob se," políbil mě na krk. Pokračoval tak dlouho, dokud jsem se k němu neotočil a neobjal ho.
"Moc tě miluju," políbil jsem ho.
"Já vím, já tebe taky," nádherně se usmál.
"A co vaši a babi, jsou v pohodě?" zeptal jsem se opatrně.

"No… ono se to srovná, dřív nebo později… doufám," pokoušel se o sebejistý úsměv. Schoval jsem obličej do dlaní a zhluboka si povzdechnul. Vážně, že jsem si musel vybrat zrovna jeho, nešlo mi to do hlavy…

Nakonec ale musím uznat, že naši měli pravdu. Odstěhovat se na vesnici bylo pro mě určitě správné rozhodnutí a změnilo mi to život. S Ondrou jsme měli svoje těžké chvíle a hádky, ale díky němu jsem se naučil, jak doopravdy žít a být šťastný.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Yuki Yuki | E-mail | Web | 7. ledna 2016 v 16:09 | Reagovat

Tvoje povídky mě nutí přemýšlet nad vlastními povídkami... Dokonce mi to dodává inspiraci a taky chuť vzít do ruky papír a tužku a začít psát :-D Bohužel mám pocit, že psaní mi jde nejlépe při hodinách ve škole, které opravdu nudí :-D
Krásný příběh, urychlený, ale k tomuhle mi to dokonale patří. Pokud byly někde nějaké chyby, ignorovala jsem je, jak jsem se nechala pohltit příběhem :-)

2 S-chan S-chan | E-mail | Web | 8. ledna 2016 v 10:54 | Reagovat

[1]: Děkuji :-D původně měla být ta povídka ještě kratší bez některých pasáží, ale potom jsem se nějak rozepsala.
Píšu to ve wordu, tak doufám, že těch chyb tam není moc :D i když mi občas nějaký překlep uteče :-P

3 Yuki Yuki | E-mail | Web | 9. ledna 2016 v 7:56 | Reagovat

[2]: Takové rozepsání je jen a jen dobře! :D
Také píšu ve wordu, někdy to pošlu své dobré Beta-readerovi a někdy to nechám jenom na mailu na seznamu :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama