Sirotčinec II. díl

22. července 2016 v 20:59 | S-chan |  Sirotčinec
2. KAPITOLA - v níž potkáme třetího hlavního hrdinu a zjistíme, jak to celé začalo.



Cestou do školy se klátit. Kýval se ze strany na stranu, vykopával nohy směšně do strany a aktovku měl přitom přehozenou přes rameno. Druhou rukou udržoval rovnováhu a následoval ostatní, kteří byli toho rána vypuštěni do školy. Pod vedením sestry šli jakou housata blátivou cestou. Jenom těch pár slečen, co si mohlo dovolit chodit s nimi, se vezlo na vozu taženém krávou. Byl na ně směšný pohled. Banda otrhaných dětí, zarostlých, tvářících se, že patří do města.
Viktorovi to bylo nějak jedno. On se prostě klátil. Protože se nudil. A protože ho nebavilo chodit po kotníky v blátě. Holky je už dávno předjely. Sofie na něj ukazovala dlouhý nos a on na to teď myslel.
Vždycky procházeli malým lesíkem, který dělil město od útesů. Děti si špitaly, že tam straší, že tam bydlí čarodějnice, co prodává mládež do otroctví v dalekých vyprahlých zemí Afriky. Viktor věděl, že tam nebydlí čarodějnice, ale jedna nemocná paní. A že má syna, kterého posílá do města vyřizovat pochůzky.
Náhodou i věděl, že ten syn má vlasy jako zlato, a oči jako nebe. A že se jmenoval Adam. A že s ním chodí do třídy. Když to takhle vypočítal, tak o něm věděl na věcí na pět prstů. To není málo, ušklíbnul se pro sebe.
Netušil kdy myšlenky na roztomilou Sofii vyměnil za přemítání o neznámém chlapci. Do nedávna si ho přece vůbec nevšimnul. Kdy to vlastně bylo? Muselo to být až někdy minulý týden. Kdyby si tak jenom mohl vybavit, co se tehdy dělo...

Byl ve třídě jako obvykle. Kolem samí kluci, to dávalo smysl, vždyť slečny studovaly ve svojí vlastní třídě v úplně jiné části budovy, kam neměli přístup. Stoly byly rozposouvané, protože se jejich učitel rozhodnul, že se ráno procvičí. Zrovna taky posouval svojí židli, když vrazil do spolužáka.
Uslyšel heknutí a ránu, jak zakolísal a narazil bokem do lavice. Podíval se na něj a viděl kluka snad v ještě víc otrhané košili, než měl on sám. Za to ale byla čistější.
"Promiň, ublížil jsem ti?" donesl židli do kouta a vrátil se k němu.
"Asi tam bude modřina, ale nic, co bych nepřežil," nejspíš by nebyla potřeba to víc řešit, kdyby byl Viktor melancholicky naladěný jako obvykle. Ten den byl ale podivně rozčarovaný a něco ho vytrhávalo z klidu a pohody.
"Vážně? To mě mrzí," podíval se mu do očí. Neslyšel, co mu odpověděl, protože se v ten moment utopil. Díval se do nebe a do moře zároveň, díval se do dálky, kde nebe a voda splynou v jedno, na místo bez horizontu, bez začátku a bez konce. Cítil, jak se mu krátí dech, protože se potápí pořád hlouběji do nebezpečných vírů modré.
Z rozčarování ho vytrhnul pohlavek od kantora. Třída se zasmála, koutkem oka zahlédl, že se rozesmála i celá obloha. Jinak to být nemohlo. Okny vniklo dovnitř slunce a on se snažil soustředit na cvičení. Několik lehkých úkonů vystřídaly dřepy a kliky. Odbyl si půlhodinku spolu s ostatními, ale na něj se už nepodíval. Měl z těch očí strach. Byly nebezpečné.
Něco v jeho nitru se pohnulo, jako kdyby probudil příliv života a dospělosti. A přitom to byl jenom krátký pohled.

Uvědomil si, že už jsou skoro u školy. Před nosem mu projel dostavník, málem mu přejel nohy. Sestra ho okřikla a kluk vedle mu dal pohlavek. Věděl, že by neměl mít hlavu v oblacích, ale zasnil se. Měl pocit, že ta vzpomínka snad nikdy nevybledne. Pořád byla tak živá, jako kdyby celý ten okamžik mohl prožívat znova a znova se stejnou intenzitou.
Dělalo mu to starosti. Nevěděl, co se děje.
Pořádně nechápal, co ho přimělo k schování se před Sofií. Ale v ten moment, kdy viděl, že už natahuje k pláči, že k němu vysílá prosebné pohledy, věděl, že touží po jeho objetí a slovech. Jeho srdce ale obklopila panika. Podíval se na ní a uvědomil si, že to je jeho práce. Musí zařídit, aby byla šťastná, ale on najednou nedokázal. Viděl její oči a vybavily se mu ty druhé. Viděl její kadeře, ale myslet dokázal jenom na ty, co měly daleko zlatavější barvu než její.
Vyděsilo ho to. Protože jedna jeho část jí nechtěla utěšit. Jedné jeho části to bylo jedno. Kdyby se na ní v tu chvíli nepodíval, je docela dobře možné, že by na to úplně zapomněl. A ani by ho nenapadlo, že ho potřebuje. Bál se té bezohlednosti. A nerozuměl, jak se to mohlo tak najednou stát.
Přece to, co cítí, nemůže být láska. Tu může chovat jenom muž k ženě. Láska je to, co on má pro Sofii. Byl si tím tak jistý. Ještě minulý týden by dal nevím co, kdyby s ní mohl strávit hodinu o samotě v nějakém pokoji. Přece není možné, aby se to mohlo změnit.

Došel v zamyšlení do třídy a sedl si na své volné místo. Věděl, že by měl začít dávat pozor, ale on se v myšlenkách ještě nedostal tak daleko, aby byl znechucený z toho, že ty oči, co ho tak uchvátily, nebyly dívčí.
Podíval se z okna a čekal na zvonění. Podepřel si bradu a přál si mít v hlavě prázdno. Vzpomínal na včerejší den, kdy seděl v koruně stromu a cítil moře. Mohl zavřít oči a být jeho součástí.
"Proč jsi včera chyběl?" uslyšel vedle sebe. Lekl se a cuknul sebou. Otočil se napravo a znovu ho polapil pohled do těch ďábelských očí.
"Vlastně tu nikdo od vás nebyl. Bylo tu hrozně prázdno. Učitel to skoro vzdal a nechal nás polovinu dopoledne číst," pokračoval ten hlas. Bylo to zvláštní, ale když se na něj podíval, tak vnímal jeho oči. Poslouchal a existoval pro něj jenom jeho hlas. Nedokázal se na něj podívat a vnímat ho jako celek.
"Viktore?" lehký dotek na rameni. Přinutil se podívat jeho směrem, ale díval se mu na krk.
"Vnímáš?" všimnul si nervózního úsměvu.
"Jo, jasně, promiň," usmál se. Připadal si tak divně, že ani neměl čas přemýšlet nad tím, jak je zvláštní, že se cítí tak podivně. Chtěl mu říct něco víc, ale začala hodina.
Jak je možné, že předtím si nikdy nevšiml, že sedí vedle? Nikdy mu to nepřipadalo zvláštní. Prostě seděl vedle kluka.

O přestávce se opřel o parapet a zíral do života ve městě. Sledoval kočáry a načechrané paní se sluhy, kteří jim nosili nákupy, poslíčky s lístky a balíky, obchodníky vyřvávající ceny.
Věděl až příliš dobře, že Adam sedí vedle něho. Jeho pohled letmo vzlétl ke kříži na zdi. Každou neděli poslouchal kázání v kostele, protože sirotčinec žil z darů církve. Věděl o hříchách, o utrpení mučedníků, ale nepřipadalo mu to obdivuhodné. Velkolepé myšlenky obsažené v Bibli mu zněly jako pohádky. Jenom jako příběhy. Nemohl je brát vážně. Vždyť byly tak abstraktní. Jestli ale něco vážně bral, tak to byla láska. Měl nějaké zvláštní povědomí o tom, že Bůh všechny sleduje a všechny trestá, protože je miluje. Jak je tedy možné, že člověk miluje jinak než Bůh? Protože člověk miluje fyzicky. To věděl.
Slyšel o tom kluky mluvit, Sofie mu říkala, o čem mluví holky. Několikrát si představoval, jaké by to s ní bylo. A to bylo v pořádku, ale to co se děje teď...
Podíval se na Adama. Nemohl říct, že by mu připomínal dívku. Na to měl příliš ostrou čelist a vystouplý ohryzek. Měl široká ramena a nepochybně silné ruce. Nebyl ani o tolik menší než on, byli skoro stejně vysocí. Ale něco v něm bylo. Možná za to mohly ty vlasy, ten rovný nos, oči příliš velké pro kluka. Netušil.
Zrovna pohledem zkoumal jeho tvář, když si všimnul, že mu Adam pohled oplácí. Připadal si, jako kdyby ho přistihnul při nějakém zločinu.
"Promiň," zamumlal. Stočil pohled bokem a ještě zamyšleněji si překryl dlaní bradu. Prsty si bubnoval o rty a snažil se setřást nervozitu.
"Vždyť se nic nestalo," zasmál se, "chováš se trochu divně,"
"To už jsem dneska slyšel," dovolil si ještě jeden krátký pohled.

Protože vyučování mělo pomalu každé dítě jinak dlouhé, neodcházeli ze školy všichni společně. Někteří se na odpoledne rozutekli, někteří šli domů hned, jakmile odzvonilo. Viktor většinou spěchal. Protože na něj čekávala Sofie.
Teď to bylo poprvé, co přemýšlel, jak se jí vyhnout. A nelíbilo se mu to. Ani jedna představa. Nechtěl být s ní, ale nechtěl jí ublížit. Povzdechl si a dělal si rychlé poznámky z toho, co od učitele pochytil.
Nenapadlo by ho, že odpověď na jeho problém mu nabídne Adam.
Když si sklízeli věci do tašek a hlasitě zasouvali židle, přitočil se k němu a široce se usmál.
"Mohl bys mi s něčím pomoct?"
Viktora ta žádost tolik zaskočila, že na ní bez rozvahy kývnul.
"Co potřebuješ?" vyšel s ním ze třídy a pokusil se potlačit svůj klátivý zlozvyk.
"Potřebuju odnést domů několik věcí, ale sám to nezvládnu. Musel bych jít nadvakrát. Ale když mi pomůžeš, tak to bude rychlejší, a možná si promluvíme,"
"Chceš se mnou mluvit?" podivil se.
"Proč ne?" pokrčil Adam rameny a zrychlil. Viktor ho zamyšleně následoval. Nechal se jím vést k jednomu nenápadnému obchodu na rohu ulice a ani mu na mysl nepřišlo, že před několika minutami prošel kolem Sofie.
Adam mluvil celou dobu. Viktor neměl pocit, že by chtěl mluvit speciálně s ním, ale asi byl první po ruce, koho se mohl zeptat. I tak to ale byla zábava. Minimálně příjemné rozptýlení.
Adam se znal dobře s majitelem krámku a ten mu přichystal dvě krabice plné věcí. Už samy o sobě vypadaly pěkně těžce, plné naložené působily dojmem, že je nemožné je nést. Protože ale Adam neměl nejmenší problém jednu vzít a hodit si jí na rameno, zatnul Viktor zuby a udělal to samé. Přece se nenechá zahanbit.
Museli dělat časté přestávky a on ho nepřestával poučovat o tom, že jde jenom o to najít správnou rovnováhu.
Z města se dostali do lesa. Šli po velké cestě a potom odbočili na menší. Zanedlouho se dostali k domku.
"Tady žije čarodějnice," prohlásil Viktor mimoděk. Adam se rozesmál, ztratil svou dokonalou rovnováhu a málem se přerazil o kořen.
"Co prosím?" podíval se na Viktora se slzami v očích.
"To říkají děcka u nás," vysvětlil stručně.
"Ty toho moc nenamluvíš, co?" odbočil k úplně jiného tématu.
"Vadí ti to?" sledoval jeho záda.
"Ne, vždycky když vedle tebe sedím ve škole, panuje kolem ticho a klid. Mám pocit, že kolikrát ani nesedím před tabulí, ale někde venku. A potom se na tebe podívám a vidím, že máš zasněný pohled. To mě napadá, že ty určitě nesedíš ve škole, ale jsi někde jinde. Zajímá mě, kam chodíš ve svých představách," otočil se na něj a usmál se.
Viktor nevěděl, co na to říct. Netušil, že je to na něm tolik poznat. Kolikrát ani nepřemýšlel o něčem duchaplném.
"Promiň, jestli jsem toho řekl příliš," z jeho hlasu bylo patrné, že se stydí.
"Spíš mě překvapuje, že o mě tolik přemýšlíš," popíchnul ho trochu. Adam na to chtěl něco říct, ale z domu vyšla žena.
Byla hubená, v dlouhých jednoduchých šatech a s nestříhanými vlasy. Měla úplně stejné oči jako on. Nebylo pochyb o tom, že to je jeho matka.
"Děkuji, žes to přinesl," usmála se. Dala jim instrukce, kde mají bedny složit, a pozvala Viktora dál.
"Jste laskavá, ale už budu muset jít," odmítl, jak nejzdvořileji to dokázal. Chvíli se spolu bavili, než ho Adam vyprovodil z lesa.
"Proč bydlíte tady a ne ve městě?" zeptal se ho cestou.
"Táta byl hajný," odpověděl jednoduše. Když mezi stromy vykukovala hlavní blátivá cesta, ještě na chvíli se zastavili.
"Díky za pomoc," usmál se Adam. A Viktor se mu znova podíval do očí. Bál se toho, co uvidí. Bál se toho pocitu, že se v nich musí každou vteřinou ztratit.
"To nestojí za řeč," pohodil taškou na rameni.
"Uvidíme se zítra ve škole," loučil se s ním. Viktor věděl, že už musí jít, ale nechtěl. Adam byl tak zvláštní člověk. Chtěl o něm vědět co nejvíc. Proč jeho mámě říkají děti ze sirotčince čarodějnice, proč tam s nimi nebyl jeho táta, proč požádal o pomoc zrovna jeho, proč má pocit, že ho jeho očí pohltí.
"Určitě," měl dojem, že od sebe nejsou několik desítek centimetrů, ale několik kilometrů. Zafoukal vítr a on si všimnul, že se v Adamových zlatých vlasech zamotal list. Bez rozmyslu k němu vztáhnul ruku a dal ho pryč. Kolem nich bylo takové ticho, že měl pocit, že jeho srdce prostě musí bušit jako o závod.
Jeho vlasy byly jiné než Sofiiny. Silnější, nepoddajné, probíral se jimi a fascinovalo ho to. Sklonil se a přivoněl k nim.
"Voníš jako les," vyklouzlo mu z úst. Viděl, jak se na Adamově tváři rozlil nejistý úsměv.
"Ty zase jako moře," dostalo se mu odpovědi.
"Je to zvláštní, ale přísahal bych, že máš v očích zakletý celý oceán," pokračoval.
"Ty v nich máš zase východ slunce," opatrně mu položil ruku na tvář. Viktorovým nitrem zmítal strach a rostla v něm podivná touha. Adam se postavil na špičky a po vteřině váhání se políbili. Krátce. Lehce. Byla to spíš pusa než skutečný polibek. Ani si neuvědomil, kdy stihnul zavřít oči. Když ho Adamovy rty opustily, věděl jen, že má strach je znova otevřít, protože se bál výrazu, který by mohl spatřit. V pěsti svíral jeho vlasy, asi příliš pevně, ale on se ho držel kolem krku a nepouštěl ho. Slyšel, jak dýchá, kolem šuměl les a on znovu vyhledal jeho rty. Uzamkl je svým polibkem. Delším. Skoro naléhavým. Jakoby díky tomu mohl dostat odpovědi na otázky, co se mu honily hlavou.
Podívali se na sebe a oběma se ve tvářích zračila směsice nejistoty a obav. Mlčeli.
Adam uhnul pohledem a ustoupil o krok zpátky. Pomalu spustil ruce z jeho krku a Viktor nechal jít jeho vlasy. Vítr je znovu rozfoukal. Usmál se. V tu chvíli byl tou nejlepší definicí zmatku a chaosu. Ale věděl, že ten polibek byl krásný.
"Tak zítra," dokončil jejich loučení. Adam se na něj nepodíval. Viktor si všimnul, že se snaží zakrývat rozpaky, že má možná dokonce trochu červené líce.
Vykročil z lesa ven a nechal zvedající se vichr, aby odfouknul pryč všechny jeho myšlenky.

3. KAPITOLA
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Sineada Sineada | 23. července 2016 v 7:06 | Reagovat

Nevím jestli je porucha na mé straně, ale nikde tu nevidím první díl :-?

2 S-chan S-chan | 24. července 2016 v 18:20 | Reagovat

[1]: Ahojky, promiň, že reaguji tak pozdě, ale normálně v rubrice "Sirtočinec" je odkaz na první díl.
Navigace:
Když půjdeš do "secret ganrden" - kapitolovky - sirotčinec atd. - v novém okně se ti otevře rubrika s články :-)
U mě to tak funguje, tak opravdu nevím, co dělat, kdybys to pořád nemohla najít. Mám v plánu přidat odkazy i na předchozí kapitoly, ale je toho děsně moc [:tired:] :D
Doufám, že ti to půjde :-)

3 Sineada Sineada | 24. července 2016 v 21:24 | Reagovat

[2]:Díky, já se stejně dostala k počítači až teprve teď. Už se mi nahoře v záhlaví kapitoly ukazuje název kapitolovky, takže bych se ke všem dílům následujícím měla dosta :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama