Láska anděla - X

29. listopadu 2016 v 12:06 | S-chan |  Láska anděla
A další kapitola. Doufám, že se mi podaří napsat jich pár dopředu, aby mohly normálně vycházet.



"Endo," uslyšel jsem něžný hlas. Otočil jsem se a najednou spatřil Michaela. Byla na délku paže ode mě. Vůbec jsem si ho nevšimnul. Ani jsem ho neslyšel přicházet.
"Ahoj," pozdravil mě laskavě. Posadil se vedle mě. Zjistil jsem, že ještě stále ležím. Rychle jsem se taky posadil a začal si uhlazovat rozcuchané vlasy. Při pohledu na něj mě zaplavila nejistá harmonie a trošku nucený pocit klidu. Měl jsem dojem, že bych se měl cítit, jakože jsem doma, ale nebylo to úplné. Něco na tom bylo špatně.
"Měl jsem o tebe vážně strach. Vzkázal jsem pro tebe už včera, ale ty ses pořád neukazoval. Vyslal jsem posly, aby tě našli, ale tys nebyl nikde k nalezení," pokáral mě s úsměvem. Promnul dlouhý pramen mých mandlových vlasů mezi prsty. Lehce jej natočil na prst a mě ten pohyb něco připomněl. Ale nevěděl jsem co. Spíš se mi zdálo, že by mi to mělo někoho připomenout.
Zachmuřeně jsem se na Michaela podíval.
"J-já se omlouvám. Něco mě vyrušilo... ale už nevím, co to bylo," čím víc jsem se snažil rozvzpomenout, tím víc jsem to zapomínal. Jako sen, který už ode mě pomalu odcházel. Vzrůstal ve mně neklid a pocit, že tu něco není v pořádku. Michael zahlédl paniku, jež se odrážela v mých očích, a přiložil mi ukazováček na rty.
"Šššš. Všechno je v pořádku. Asi si měl nějaký špatný sen. Už jsi doma, už je to dobré," konejšil mě medovým hlasem. Myšlenky na ten sen začaly mizet, ale to mě akorát víc vyděsilo. Lehce jsem se od něj oddálil a snažil se sebevíc vzpomenout si. Vybavovala se mi nějaká tvář, ale jak si můžu pamatovat někoho, koho jsem nikdy neviděl?
Michael roztáhl svá křídla a vzal mě za ruce. Obklopila nás bílá záře a já v údivu hleděl na tu nádheru.
"Krásné," vydechnul jsem. Ani jsem nezaznamenal, že jeho prsty jsou studené jako led.
"Ty je máš přece také, ty hloupoučký," pobídnul mě, abych vstal. Ach, já jsem vlastně v nebi... Proč jsem si jenom myslel, že žádná křídla nemám? Vždyť jsem anděl... Roztáhl jsem svá a bílé světlo se znásobilo. Otáčel jsem se kolem ve snaze zahlédnout je celá. Svítila jako právě padlý sníh. Byla překrásná.
"Co to znamená? Jak to že nejsou šedá jako předtím?" motala se mi hlava z toho točení a já jedno křídlo lehce pohladil. Skoro jsem se bál, že nejsou moje, ale že to je jen sen. Sen...
"To proto, že ses zamiloval, Endo," pošeptal mi. Zčervenal jsem a užuž jsem se chtěl cítit šťastně, když mě udeřila krutá pravda.
"Já ale nevím do koho..." rozhlížel jsem se kolem sebe, jako kdyby mi to něco mohlo připomenout. Věděl jsem, že to je blízko, užuž jsem to měl, ale potom to vždycky vyklouzlo.
Michael se na mě usmál, ale něco v tom úsměvu mě vyděsilo.
"Tady mezi námi si určitě vzpomeneš," rozpřáhl ruce. Mnou ale začala cloumat panika, jak jsem se snažil chytit něco, co jsem měl na jazyku. Srdce se mi začalo svírat bolestí, až jsem musel klesnout na zem. Nemohl jsem té osobě přijít na jméno. Vybavoval jsem si jméno každého anděla, ale nebylo to ono. Byl to někdo jiný...
"Neboj se. Tady se neztratíš, určitě svou lásku najdeš," objal mě svými chladnými pažemi. Naskočila mi husí kůže. Připomnělo mi to jiné objetí, jiné paže, které byly ovšem hřejivé.
"Zůstaň tady s námi navždycky. To je úděl každého anděla," pokračoval tichým hlasem. Nahrnuly se mi do očí slzy vzdoru a bezmoci. V mysli mi vytanul obraz tváře. Nemohl jsem si vzpomenout na rysy, ale věděl jsem, že byla krásná, milá, veselá a laskavá. Patřila někomu, koho jsem neznal. Ruce, které mi teď stíraly slzy z tváří, nebyly ty samé, které se mě předtím dotýkaly.
Najednou jsem uviděl tenkou červenou nitku, co vedla z mého srdce kamsi do dálky. Michael si jí všimnul také a odskočil ode mě, jako kdyby se opařil.
"Amor!" vykřikl.
Tím mi všechno připomněl. Jak jsem spadl, že jsem potkal Keita. Že miluji Keita. Ne žádného anděla.
"Ne, nevzpomínej dál! Pouze ti to ublíží! Zůstaň tu se mnou!" chytil mě zezadu za ramena.
"AMORE!" rozkřikl se. Jeho drobná postava se objevila před námi.
"Říkal jsem ti, že má jiný osud. Nemůžu ti ho dát, tak se konečně vzdej Michaeli!" osočil se na něj Amor. Zmateně jsem se na něj podíval. O čem to mluví? Mít mě? O co tu jde?
"Nech ho jít. Znič tuhle parodii na nebe a už se nevzpouzej osudu." mluvil klidně, ale chladně. Vnímal jsem, jak se mi nebe pod nohami otřásá a praská. Zmateně jsem se otáčel a díval se, co se to děje.
"Amore, kde to jsem?" vrhnul jsem se na zem, protože jsem nedokázal udržet stabilitu.
"V noční můře," odpověděl mi a potom se ke mně sklonil. Setřel mi slzy strachu a políbil mě na čelo.
"Následuj tu červenou nit. Zavede tě do bezpečí," postrčil mě kupředu.
"Tomu ty říkáš bezpečí?! Vždyť tam nečeká nic jiného než bolest a zrada! Opravdu si myslíš, že mu ten člověk může být dost dobrým partnerem?" slyšel jsem Michaelův hlas, jak rezonuje celý prostorem, ale bál jsem se na něj podívat.
"Co ty víš o osudu? Já vidím, nitky lásky a touhy. Vidím, kdo s kým má a nemá být. To nemůžeš změnit!" Amor se mu vydal v ústrety a mě plácnutím do zad znovu postrčil kupředu.
"Tak padej už!" křiknul na mě. Sebral jsem se na nohy a utíkal pryč. Slyšel jsem jejich rozzlobené hlasy, ale už jsem nevnímal, co říkají. Co se to u všech čertů právě stalo?
Kolem mě začala oblaka praskat a hroutit se do sebe. Utíkal jsem ze všech sil. Zrovna když se zdálo, že už už se musím taky rozpadnout v prach, tak jsem se probudil.
Ležel jsem v posteli, celý zpocený a s prudce bušícím srdcem. Trhaně jsem dýchal. Vyjeveně jsem koukal do stropu a pokoušel se nějak uklidnit. Moc se mi to nedařilo.
Vstal jsem a řekl si, že to nejlepší, co můžu udělat, je dát si sprchu. Tak jsem zamířil dlouhými váhavými kroky do koupelny. Prohlížel jsem si pořádně byt, na chvilku jsem vykouknul z okna, abych se přesvědčil, že venku jsou lidé, že tohle je skutečné, ne nějaký divný umělý svět.
Zavřel jsem se v koupelně a vysvlékl se. Napustil jsem si malou vanu a poskládal se do ní. To už se mi dařilo relaxovat mnohem líp. Chtěl jsem o tom snu přemýšlet, nějak si to poskládat dohromady, protože z toho plynula spousta důležitých věcí, ale nemohl jsem. Přesto, že jsem pár hodin spal, byl jsem hrozně vyčerpaný.
Kolem mě zavládlo ticho. Nikdo v celém bytě nebyl. Jenom já úplně samotný. To se mi ještě nestalo. Nikdy jsem nebyl úplně sám. Vždycky byl někdo v dosahu. Nějaký anděl nebo v posledních dnech Keito. Objal jsem si rukama kolena a schoval do nich hlavu. Po tvářích mi stékaly slzy a já se zbavoval ošklivých pocitů z toho snu, té bezmoci, protože jsem nevěděl, jak se mám vrátit zpátky na nebesa. Vlastně jsem ani nevěděl, jestli bych ještě pořád chtěl. Byl jsem roztržený na dvě poloviny. Věděl jsem, že k nebi mě nevážou žádné závazky, že jsem se tam prostě akorát narodil, ale právě proto, že jsem tam byl celý svůj dosavadní život, to bylo tak těžké. A potom najednou potkám člověka, o kterém Amor tvrdí, že jenom se mnou může být šťastný. Jak se v tom má jeden vyznat? Tiše jsem vzlykal, dokud nebyla voda studená. Potom jsem se přinutil zapnout sprchu a umýt si i vlasy.
Oblečený v čistém oblečení a s vůní Keitova šamponu ve vlasech jsem se poohlédl v kuchyni po něčem k snědku. Zjistil jsem, že mi tam nechal Keito snídani. Vedle talíře byl lísteček s nápisem: nezapomeň mě sníst. Usmál jsem se a představil si, jak by to asi vypadalo, kdyby to řekl Keito sám... Mojí mysl zaplnily divné představy a fantazie, tak jsem toho radši honem nechal, a šel jsem s tím do obyváku.
Ve zbytku svého volného času jsem vlastně jenom zabíjel nudu. Nevěděl jsem, co bych měl dělat. Měl jsem strach jít někam ven, protože bych se mohl ztratit, ale zároveň mě nebavilo koukat se na televizi, a jenom spát jsem taky nemohl. Rozhodl jsem se, že si prohlédnu jeho skromnou knihovničku. Měl tam pár knížek, které mě zajímaly, tak jsem si je půjčil a dal se do čtení. To mě naprosto pohltilo, takže jsem neslyšel klíče v zámku, ani šustění tašek. Vyrušilo mě až bouchnutí dveří a Keitovo: "Ahoj," co se neslo celým bytem až z chodby. Vylekaně jsem vzhlédl, protože část mojí mysli byla pořád ve světě papíru. Rychle jsem knížku uklidil na její původní místo a šel ho přivítat.
"Ahoj," pípnul jsem. Vybavilo se mi, co všechno se seběhlo dnes ráno. Byl to nějakým zvláštním způsobem hrozně náročný den.
"Skoro jsem si začal myslet, že se mi to jenom zdálo. Že tu vlastně nikdo není, když jsi tak dlouho neodpovídal," usmál se. Poznal jsem na něm, že je smutný. Taky vypadal unaveně.
"Promiň. Můžu ti s něčím pomoct?" zkoušel jsem to nějak vynahradit. Keito mi dal jednu tašku s tím, že to mám odnést do kuchyně. Byla celkem těžká a posléze jsem zjistil, že je plná jídla. Vybaloval jsem jí a cítil se zmateně. Po pravdě jsem moc nechtěl řešit to, co stalo, ani ten sen. Chtěl jsem být prostě šťastný tady a teď, ale to se mi nějak nedařilo. V zamyšlení jsem zkoumal, které věci bych měl dát do ledničky, když jsem za sebou uslyšel tiché kroky. Otočil jsem se a akorát jsem pohledem padnul Keitovy do náruče. Beze slova mě obejmul. Rozbušilo se mi srdce a chtěl jsem něco říct, ale nedostal jsem šanci. Působil jako malá hromádka neštěstí. Opatrně jsem ho objal. Zápasil jsem mezi radostí a smutkem.
"Copak se stalo?" zašeptal jsem nakonec.
"Vážně jsem si myslel, že to byl jenom sen. Když jsem šel do školy jako obvykle, tak jsem se bál, že budeš pryč, než se vrátím," musel jsem se tomu trošku zasmát.
"Ale co tě to napadá? Kam bych chodil?" zlehka jsem ho hladil po zádech.
"Do nebe," odpověděl prostě. Ta jednoduchá slova mě zasáhla přímo do srdce. Nevěděl jsem, co na to mám říct. Myslel jsem na ten sen a nevěděl, jestli se tam vlastně vůbec můžu vrátit.
"S tím si nedělej starosti," řekl jsem nakonec. On mě pustil, ale nevypadal, že by mu bylo nějak líp. Co se mu asi přihodilo? Pomohl mi uklidit všechny věci a potom uvařil čaj.
Sedli jsme si do obyváku a v tichosti koukali na televizi.
"Co jsi tu nakonec dělal celý den?" zeptal se mě. Vzhlédl jsem k němu, ale zjistil jsem, že se na mě nedívá. Sledoval nějaký pořad.
"Spal jsem a potom si četl," odpověděl jsem. Nevěděl jsem proč, ale celá tahle atmosféra mezi námi byla prostě špatně. Přemýšlel jsem, co bych mohl udělat, abych to napravil. Keito mě ale nakonec předběhl.
"Ráno jsi říkal, že bys mi chtěl něco vysvětlit. Nejsem si jistý, jestli jsem to úplně správně pochopil," začal najednou. Trochu jsem se zakuckal čajem. Rozesmál se a podával mi kapesník, abych se mohl utřít. Nezapomněl mi při tom říct, že jsem pako.
"C-co jsi na tom nepochopil?" letmo jsem se na něj podíval. Zvuk televize příjemně rozbíjel ticho, které by jinak panovalo. Začal jsem cítit rozpaky a bál se, že z té trapnosti umřu.
"Když spolu andělé nespí, tak jak se rodí noví?" položil mi první otázku.
"No, říkal jsem ti, že Adam s Evou snědli malého nenarozeného andílka, ne? Když se do sebe dva andělé zamilují, tak na důkaz jejich čisté lásky vykvete na stromě květ, který se postupem času změní v plod. Pokud se milují skutečně, tak plod dozraje a zpěv archanděla způsobí, že se z něj v podstatě vylíhne anděl," trochu jsem si oddechl. Jestli to budou jenom takové otázky, tak se nemusím bát.
"Takže v nebi necítíš žádné fyzické touhy nebo potřeby?" pokračoval.
"J-já nevím. Nikdy jsem nic takového necítil, takže nemůžu mluvit za ostatní, ale ani jsem neslyšel, že by se o tom někdo bavil," říkal jsem si, že přece nejsem malé dítě. Že v lidském světě je to přirozená věc, ale nemohl jsem si pomoct, musel jsem se červenat.
"A teď, když jsi na Zemi, změnilo se na tom něco?" vylekaně jsem k němu vzhlédl. On se usmíval a díval se mi přímo do očí.
"C-co to povídáš?" pohoršeným hlasem jsem zašeptal.
"J-jak by mohlo..." dodal jsem po chvíli. Nedíval jsem se mu do očí ale někam neurčitě na krk. Odložil hrneček a sedl si ke mně.
"Neříkej, že by tě to nezajímalo," jeho hlas byl najednou smyslný a drsnější než obvykle.
"Pokušiteli," podíval jsem se na něj a nechtěl si přiznat, jak silně moje srdce bije. Láska mezi anděly je jedna věc, ale byl bych schopný milovat i jako člověk? Jaké by to bylo? Naplnily mě tyhle a podobné představy a já se za sebe styděl. Najednou se ke mně naklonil. Pamatuji si, že mi hlavou proběhlo - on mě snad znovu políbí! Už jsem se na to připravoval, ale on mi jenom vtiskl pusu na čelo.
"Promiň, že tě tak trápím," usmál se a zesílil televizi. Sledoval jsem ho a pomalu se uklidňoval. Cítil jsem se trochu zklamaný. Můj ty Bože, jak mám tohle zvládnout ve zdraví?

-Kapitola X-
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama